Předmětem tohoto příspěvku je mediace ve smyslu zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, tj. mediace netýkající se trestněprávní agendy ani další formy „mediace“, např. nejrůznější vnitropodnikové nebo spolkové mediační platformy mimo zákona o mediaci. Cílem tohoto příspěvku je podívat se na institut mediace z jiného, poněkud objektivnějšího a kritičtějšího úhlu a upozornit na některá úskalí, která s sebou mediace nese jak pro vlastní strany mediace, tak i pro (stávající i budoucí) mediátory. Problémem je přitom obtížná dosažitelnost (prakticky ale absence) relevantních a pokud možno ověřitelných údajů, které se mediací týkají; to se týká typicky tzv. úspěšnosti mediací, počtů proběhlých mediací nebo délky trvání mediací.

 

Mediace je obecně jedním z alternativních, mimosoudních řešení sporů spočívající v tom, že strany takového sporu se svůj konflikt snaží řešit a vyřešit pomocí třetí osoby, tj. mediátora. Za výhody mediace jsou obecně označovány např. její rychlost, nižší finanční náklady, zásada dobrovolnosti mediace, neformálnost procesu mediace nebo jeho neveřejnost. Do českého právního řádu byla mediace zavedena zákonem č. 202/2012 Sb., zákon o mediaci, který vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES. Mediace je tedy součástí českého právního řádu již téměř deset let, což by za normálních okolností mělo dostačovat k vygenerování dostatečných údajů a dat, na jejichž základě by stávající situace v oblasti mediací mohla být spolehlivě posouzena a vyhodnocena.

Důvodová zpráva[1] k návrhu zákona o mediaci uváděla jako jeden z argumentů ve prospěch mediace vysokou úspěšnost mediací, v rozmezí 70 až 80 procent,[2] a to na základě zahraničních zkušeností. Důvodová zpráva také uváděla jako realistický předpoklad, že by v důsledku přijetí navrhované právní úpravy (tj. zákona o mediaci) mělo dojít k celkovému poklesu soudní agendy o 10 procent,[3] což by mělo znamenat značný příspěvek k odbřemenění soudní agendy, když bylo počítáno s počtem přibližně 751 000 sporů, jejichž předmět by se mohl stát předmětem mediace.[4]

Bohužel žádný z těchto údajů nelze nijak ověřit a spíše se zdá, že se jedná o ničím nepodložené údaje, jako např. tvrzení o až 80procentní úspěšnosti, které nelze nijak empiricky ověřit, a tvrzení o 10procentním odbřemenění soudů se ukazuje jako naprosto fantaskní tvrzení zcela mimo realitu, viz např. údaje o počtu nápadu dle výročních statistických zpráv Ministerstva spravedlnosti,[5] když navíc např. ve zprávě pro rok 2020 o mediaci nenalezneme ani zmínku.

Autor tohoto příspěvku se v srpnu 2021 s obrátil se žádostí o poskytnutí informací v oblasti mediace na několik soudů, a to na Obvodní soud pro Prahu 5, Okresní soud v Kolíně, Obvodní soud pro Prahu 1, Okresní soud ve Strakonicích, Okresní soud v Ostravě a Městský soud v Praze.[6]

První otázka směřovala na počet řízeních, ve kterých bylo soudem postupováno dle ustanovení § 100 odst. 2 o. s. ř., tj. v kolika řízeních předseda senátu nařídil účastníkům řízení první setkání s mediátorem, druhá otázka směřovala na počet mediačních dohod uzavřených dle zákona o mediaci a schválených soudem dle ustanovení § 67 odst. 2 o.s.ř., a to vše za období let (alespoň) 2013, 2018 a 2020, tj. tak, abychom případně mohli odhadnout i trend v čase. Je nutné uvést, že se nejedná samozřejmě a ani nemůže jednat o reprezentativní průzkum (zcela vědomě neužíváme slovo výzkum); je jasné, že odpovědi závisí zejména na způsobu vykazování (metodice statistického vykazování/nevykazování) předmětných úkonů, nicméně máme zato, že výsledky jsou svým způsobem vypovídající, a také korespondují s ostatními výzkumy v dané oblasti.[7] Tyto údaje, byť již poněkud starší, stejně jako níže uvedená data, zcela nepodporují tvrzení o mediaci obsažená jak v důvodové zprávě, tak i v některých jiných popularizačních článcích týkajících se mediace.

U Okresního soudu v Ostravě v roce 2012 byla mediace (tj. první setkání s mediátorem) nařízena v 1 případě, v roce 2014 ve 3 případech, v roce 2015 v 7 případech, v roce 2016 v 7 případech, v roce 2017 v 8 případech, v roce 2018 ve 3 případech, v roce 2019, v 9 případech, v roce 2020 ve 14 případech a v roce 2021 zatím ve 4 případech, když v jiných letech žádná mediace nařízena nebyla. V žádném z uvedených případů však ke schválení mediačních dohod nedošlo.

U Okresního soudu ve Strakonicích bylo předsedou senátu přistoupeno k nařízení prvního setkání účastníků s mediátorem dle § 100 odst. 2 o.s.ř. v roce 2018 v jedné věci a v roce 2020 rovněž v jednom řízení. U Okresního soudu ve Strakonicích pak v letech 2013, 2018 a 2020 nebyla schválena žádná mediační dohoda uzavřená dle zákona o mediaci ve smyslu ust. § 67 odst. 2 o. s. ř.

U Okresního soudu v Kolíně byla v roce 2021 kvůli nařízené mediaci přerušena 4 řízení, kdy v jednom řízení byl soudu doručen návrh mediační dohody ke schválení.

Dle informačního systému Obvodního soudu pro Prahu 1 v rejstříku „C“ po zaškrtnutí kolonky „mediátor“ bylo zjištěno, že v 411 věcech vedených u zdejšího soudu byl zaškrtnut mediátor, tj. za celou sledovanou dobu. Počet uzavřených mediačních dohod schválených soudem: v roce 2013 – 0, v roce 2018 – 0, v roce 2020 – 0.

Velmi precizní data poskytuje rozsáhlý a empiricky pečlivě zpracovaný dokument německé Spolkové vlády z července 2017, nazvaný „Zpráva Spolkové vlády o dopadech zákona o mediaci na rozvoj mediace v Německu a o situaci vzdělávání a dalšího vzdělávání mediátorů.“[8] Tato zpráva dochází k zajímavým závěrům, kdy např. počet provedených mediací zůstává velmi nízký s klesající tendencí a provedené mediace se koncentrují na několik málo mediátorů. Dle zprávy více než jednoho tisíce mediátorů účastnících se průzkumu provedli tito za jeden rok přibližně 7 tisíc mediací, z toho více jak dvě třetiny mediátorů provedlo za rok méně než 5 mediací a z tohoto počtu 13 % mediátorů neprovedlo ani jednu mediaci.

Podle výše uvedené zprávy Spolkové vlády činnost mediátora nabízí velmi malou možnost výdělku, která navíc spočívá spíše v oblasti vzdělávání v mediaci, ve které je mnoho mediátorů reálně výdělečně činných; jedná se o přibližně 25 % mediátorů, kteří jsou výdělečně činní právě v oblasti mediačního vzdělávání. Trh mediací je tak označován jako trh mediačního vzdělávání a tréninku, tedy nikoli za skutečný mediační trh s existující reálnou poptávkou po mediaci ze strany jak vlastních účastníků řízení, tak např. soudních orgánů. Jsou tedy vzděláváni mediátoři, kteří ale nemají, co mediovat. Zpráva přitom uvádí, že úspěch[9] mediace představuje spíše výjimku než pravidlo. Konflikt ukončen – 42 % výjimečně nebo nikdy, 34 % občas, 24 % vždy nebo většinou. V 25 % případů je mediace některou ze stran bez dalšího ukončena.

Jedním z argumentů ve prospěch mediace jsou tvrzené nižší náklady, a to jednak na straně státu (neprobíhá soudní řízení), a také na straně účastníků mediace. Výši nákladů soudního řízení v porovnání s výší nákladů mediace nelze podle našeho názoru zcela spolehlivě určit. Pokud už nějaké srovnání činíme, mělo by takové srovnání srovnávat srovnatelné, a vycházet z, pokud možno stejných, výchozích podmínek. Nelze např. srovnávat náklady soudního řízení za účasti advokátů s náklady mediace bez účasti advokátů.[10] Nelze také předpokládat, že by soudní řízení a mediace probíhaly izolovaně, tedy bez nákladů přípravy na ně, jak na straně účastníků řízení, tak jejich případných právních zástupců. Podle našeho názoru nelze tedy tvrdit, že by náklady mediace byly vždy nebo ve většině případů nižší než náklady klasického soudního řízení. Argumentaci podporující mediaci opírající se o snižování nákladů státu na soudní řízení je nutné odmítnou jako zcela pomýlenou a nerelevantní. Pokud možno neomezený přístup k nezávislému soudu je podmínkou nejenom důvěry občana v demokratický právní stát, ale také podmínkou úspěšného hospodářského rozvoje.[11] A pokud již je přistoupeno k nařízení setkání s mediátorem, mělo by to být výsledkem pečlivého zvážení všech okolností věci, osobnosti účastníků řízení a asi i jejich právních zástupců.

Stejně tak nelze spolehlivě hodnotit porovnání délky soudního řízení a mediace. U délky trvání soudního řízení můžeme vycházet ze statistických dat obsažených např. ve výročních statistických zprávách Ministerstva spravedlnosti, u mediací takové objektivní údaje ovšem chybějí a bylo by nutné se spoléhat na informace od účastníků mediací, které nelze nijak objektivně ověřit.

Přes všechny výše uvedené skutečnosti má ale mediace nepochybně v systému řešení konfliktů a sporů své místo. V některých oblastech a pro některé účastníky konfliktů/sporů bude více vhodná, v některých oblastech pak ale bude spíše na překážku rychlému a efektivnímu postupu soudu, např. v oblasti práv průmyslových, kde je naivní se domnívat, že mediátor nahradí specializovanou činnost soudu, navíc v oblasti, ve které české soudy patří k evropské špičce.

Nelze také účastníkům konfliktů předstírat, že mediace je „vhodnějším“ řešením než řešení prostřednictvím soudu. A z hlediska advokátního je vždy dobré mít na mysli i to, že vyjednávání s klientem a protistranou je jednou ze základních činností advokáta, a že výsledek takového vyjednávání lze vždy elegantně formalizovat např. pomocí ust. § 67 odst. 1 o. s. ř., i bez pomoci mediátora.

JUDr. David Štros, advokát v Praze a Bratislavě
Foto: AD; canva.com

 

---

[1] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0.

[2] Str. 22 důvodové zprávy.

[3] Str. 38 důvodové zprávy.

[4] Str. 27 důvodové zprávy.

[5] Dostupné na https://www.justice.cz/web/msp/statisticke-udaje-z-oblasti-justice.

[6] Autor si tímto znovu dovoluje zdvořile poděkovat všem soudům za poskytnuté odpovědi a profesionální spolupráci.

[7] Viz např. Fryštenská, M., Mediace a ekonomická analýza práva, Právník 9/2017, str. 805 a násl.

[8] Dostupné online na https://www.bmjv.de/SharedDocs/Downloads/DE/Service/StudienUntersuchungenFachbuecher/Evaluationsbericht_Mediationsgesetz.pdf?__blob=publicationFile&v=1

[9] Úspěchem mediace myslíme vyřešení sporu/konfliktu uzavřenou dohodou, ideálně schválenou soudem; nikoli „snížení napětí“ nebo „zlepšení psychické pohody účastníků“, atp.

[10] Viz např. Fryštenská, M., Mediace a ekonomická analýza práva, Právník 9/2017, str. 802 a násl.

[11] Srovnej např. Acemoglu, D., Robinson, J., Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby. Argo/Dokořán, str. 13 a násl. Funkční státní instituce jsou naprosto klíčové pro fungování úspěšné a rozvinuté demokratické společnosti. Navíc tzv. rychlá a levná justice je výdobytkem povětšinou diktaturním, viz např. hromadné popravy v lidové Číně; náboj 9 mm Luger FMJ 124gr stojí 4,70 Kč za kus, tudíž pak je spravedlnost skutečně „rychlá a levná.“