Ústavní soud zveřejnil dne 19. října 2021 svůj nález sp. zn. 2174/20, podle kterého platí, že při rozhodování o nákladech zastaveného řízení obecný soud s ohledem na okolnosti zastavení řízení zvažuje, zda lze u některé ze stran shledat procesní zavinění na zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.); nezaviní-li žádný z účastníků řízení zastavení řízení, aplikuje § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka ČEZ Distribuce, a.s., podala dne 18. 11. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 8 proti obchodní korporaci OTE, a. s. (v tomto řízení vedlejší účastnici), žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 871 829 200 Kč s příslušenstvím, jež byla posléze z téhož právního titulu stěžovatelkou rozšířena o požadavek na zaplacení dalších 2 584 111 121 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala vrácení zaplacené složky ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů na podporu elektřiny ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013. Stěžovatelka dovozovala pravomoc obecných soudů k projednání a rozhodnutí věci z výkladu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), § 17 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 52 zákona o podporovaných zdrojích energie a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“).

Usnesením obvodního soudu ze dne 28. 4. 2017 bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno a věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (ERÚ), neboť obvodní soud dospěl k závěru, že pravomoc obecných soudů není v projednávané věci dána. Usnesením Městského soudu v Praze bylo první usnesení obvodního soudu potvrzeno.

K dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu první usnesení obvodního soudu a usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena obvodnímu soudu s tím, že pravomoc rozhodnout v projednávané věci mají obecné soudy, nikoli ERÚ. V jiné obdobné věci vydal zvláštní senát usnesení č. j. Konf 45/2017-14 ze dne 15. 1. 2019, v němž dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ jakožto správního orgánu dopadá v zásadě na všechny spory, ve kterých je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o podporovaných zdrojích energie, tedy i na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno přijetím plateb na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Přestože byl obvodní soud vázán právním názorem o pravomoci obvodních soudů vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu, bylo řízení usnesením obvodního soudu opětovně zastaveno podle § 104 odst. 1, věta druhá, ve spojení s § 7 o. s. ř. a věc postoupena ERÚ, a to s ohledem na pozdější usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14 v obdobné věci. Současně byla ve výroku IV stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 8 712 Kč s odůvodněním, že vedlejší účastnice byla ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř ve věci plně úspěšná.

K odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelky odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením změnil výrok IV druhého usnesení obvodního soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 7 770 196,50 Kč (výrok II napadeného usnesení) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 96 025,60 Kč (výrok III napadeného usnesení); řízení o odvolání stěžovatelky zastavil (výrok I napadeného usnesení). Podle odvolacího soudu obvodní soud pochybil, odůvodnil-li výrok o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., namísto správného § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř., a kromě toho nesprávně určil výši nákladů právního zastoupení, nevycházel-li z hodnoty předmětu řízení. Odvolací soud dále k aplikaci § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. uvedl, že stěžovatelka jednoznačně procesně zavinila zastavení řízení, neboť podala žalobu u soudu, který nemá pravomoc spor projednat a rozhodnout. Stran možné aplikace § 150 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že s poukazem na ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu nelze považovat změnu judikatury za specifické okolnosti případu, jež by odůvodnily výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že došlo k porušení principu ochrany legitimního očekávání, principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, jehož se měl dopustit odvolací soud, uzavřel-li, že zastavení řízení u obvodního soudu zavinila stěžovatelka, a tudíž jí uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši téměř 8 mil. Kč. Uvedený závěr stěžovatelka považuje za extrémně nepřiměřený a odporující principu spravedlnosti. Stěžovatelka vycházela z právního názoru, že obecné soudy mají pravomoc jí zahájený spor projednat a rozhodnout, jenž byl v době zahájení řízení dovozen ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i zvláštního senátu a v průběhu řízení také potvrzen usnesením Nejvyššího soudu. Zastavení řízení z důvodu pozdější změny judikatury nemohla stěžovatelka v době zahájení řízení jakkoli předvídat ani ovlivnit; nelze ji proto klást zastavení řízení za vinu.

Ústavní soud po seznámení se se zaslanými podáními a obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „zásadně není povolán k výkladu podústavního úprava; proto ani nehodnotil, který z výkladů týkající se pravomoci pro rozhodování sporů o vydání bezdůvodných obohacení položených na základě zákona o podporovaných zdrojích energie, lze považovat za správný. Změna rozhodovací praxe jako taková ani není předmětem nyní projednávané věci. Je však možné spolehlivě dovodit, že v době podání žaloby stěžovatelkou byla její důvěra ve správnost procesního postupu podpořena ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu a zejména zvláštního senátu. Nadto byla správnost právního názoru zastávaného stěžovatelkou potvrzena usnesením Nejvyššího soudu přímo v její konkrétní věci. Nic na tom nemění skutečnost, že závěr Nejvyššího soudu následně nebyl – z důvodu vydání usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14 – obvodním soudem respektován. Stěžovatelka postupovala procesně zodpovědně, podala-li s ohledem na uvedené okolnosti žalobu k obecným soudům. Stěží mohla předvídat následný judikatorní odklon a překonání (řadu let) ustáleného právního názoru o pravomoci obecných soudů v civilním řízení. Při podání žaloby tedy stěžovatelka nevěděla a ani vědět nemohla, že řízení bude zastaveno z důvodu nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí jejího sporu. Nemůže jí tak být ani zastavení řízení kladeno za vinu, neboť důvodem zastavení byly skutečnosti, jež nastaly až po podání její žaloby, a stěžovatelka je nemohla jakkoli důvodně předpokládat ani ovlivnit“.

Vzhledem ke specifickým okolnostem případu Ústavní soud dospěl k závěru, že „je třeba interpretaci a aplikaci ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. provedenou odvolacím soudem považovat za ústavně nekonformní. Odvolací soud postupoval příliš formalisticky, dovodil-li procesní zavinění stěžovatelky za zastavení řízení, aniž by zohlednil relevantní okolnosti daného případu a důvody zastavení. Závěr o „jednoznačném procesním zavinění“ stěžovatelky je v rozporu s principy spravedlnosti a právní jistoty a ani nekoresponduje s průběhem řízení před obecnými soudy; vykazuje tak znaky svévole, jež svou povahou dosahuje ústavněprávní roviny problému. Uložil-li odvolací soud za této situace povinnost stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 7 770 196,50 Kč, citelně zasáhl do majetkové sféry stěžovatelky a porušil tak svoji povinnost nezasahovat do již existujícího vlastnictví jednotlivce. Výrok II a tedy i akcesorický výrok III napadeného usnesení jsou proto v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.“

Nezvážil-li odvolací soud žádným způsobem legitimní očekávání stěžovatelky o pravomoci obecných soudů k projednání a rozhodnutí jejího sporu v době podání žaloby, postupoval v rozporu s principy právního státu garantovanými v čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Závěry odvolacího soudu jsou nadto v rozporu, uvedl-li, že až na základě usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 45/2017-14 bylo „postaveno najisto“, že obecné soudy nejsou pravomocné projednat a rozhodnout spor stěžovatelky, zatímco předchozí konstantní (opačně vyznívající) judikaturu, kterou se stěžovatelka řídila, za „najisto postavenou“, nepovažoval. Také zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 45/2017-14 uvedl, že překonávaný právní názor považuje nadále za hájitelný.

Právní věta: Při rozhodování o nákladech zastaveného řízení obecný soud s ohledem na okolnosti zastavení řízení zvažuje, zda lze u některé ze stran shledat procesní zavinění na zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.); nezaviní-li žádný z účastníků řízení zastavení řízení, aplikuje § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Závěr o procesním zavinění na zastavení řízení u stěžovatele (žalobce), jenž založil své procesní chování na důvěře v ustálenou judikaturu, která se v průběhu řízení změní a odejme pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí žalované věci, vede ke zjevné nespravedlnosti a zásahu do jeho vlastnictví, a tím k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principu legitimního očekávání spojeného s předvídatelností soudního rozhodování coby komponentů principu právní jistoty, vyvěrajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud napadenými výroky II a III v záhlaví uvedeného usnesení porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny, ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jím provedený výklad a aplikace § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. byly formalistické a vedly ke zjevné nespravedlnosti a k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Při výkladu procesních norem nezohlednil důvěru stěžovatelky ve správnost jejího procesního chování s ohledem na legitimní předvídatelnost soudního rozhodování, aplikoval tak nepřiléhavé ustanovení a postupoval v rozporu s principy materiálního právního státu vyvěrajícími z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ Distribuce, a. s. a zrušil nákladové výroky usnesení Městského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2174/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com