Nebyli jsme jako oni
Dne 4. října 2021 uplynulo 30 let od přijetí zákona č. 451/1991 Sb., který známe pod výstižným názvem lustrační zákon. Byl jsem tehdy jedním z těch, kteří výrazně ovlivnili jeho konečné znění. Přijímali jsme jej s účinností na 5 let a nenapadlo nás, že by mohl platit i za dalších 30 let, déle než například obchodní zákoník přijímaný v téže době.
Bouřlivé okolnosti přijímání lustračního zákona jsou velmi dobře popsány v článku Tomáše Němečka publikovaného před deseti lety v Lidových novinách pod názvem Zákon ničivý jako penicilin[1]. Vznik zákona připomněla dne 3. 10. 2021 i Česká televize v hlavním zpravodajském pořadu Události[2]. K letošnímu 30. výročí přijetí lustračního zákona jsem učinil poznámku na Twitteru, pod níž si JUDr. Tomáš Nahodil povzdechl, že „je škoda, že se před třiceti lety nepodařilo prosadit, aby negativní lustrační osvědčení museli mít i advokáti“. Ponechal bych téma nepovšimnuto, pokud by Tomáš Nahodil nekandidoval na letošním Sněmu do představenstva České advokátní komory a nechtěl se stát jejím předsedou.
Jednotící myšlenkou pro přijetí lustračního zákona byla snaha znemožnit příslušníkům Státní bezpečnosti a jejich agentům, vedoucím představitelům Komunistické strany Československa, příslušníkům Lidových milicí a dalším podílet se na budování a řízení tehdy vznikajícího demokratického právního státu. Tomáš Němeček připomněl přísně tajný rozkaz z 28. 11. 1989, vydaný tedy až po 17. listopadu 1989, kde se estébákům nařizuje přechod do konspirace, „pronikání do pravicových seskupení“ či vytvoření „kvalitní vlivové agentury v hromadných sdělovacích prostředcích„. Bylo nezbytné tomu zabránit.
Jak to udělat a nebýt jako oni. Řešení spočívalo v tom, že představitelům bývalého režimu nebylo znemožněno pracovat a vykonávat jejich profesi, ale bylo jim zakázáno vykonávat taxativně vyjmenované funkce v orgánech státní správy, v armádě, v informačních službách, ve státních podnicích a organizacích, ve státním rozhlase a televizi apod. Prostě všude tam, kde mohli rozhodovat o právech a povinnostech občanů či poškozovat nově budovaný právní stát.
Advokacie mezi nimi nebyla. Je pravdou, že to tehdy nikdo nenavrhoval a ani to dalších 30 let nikoho nenapadlo. Z pochopitelných důvodů.
Tehdejšímu vedení advokacie se podařil mistrovský kousek. Během 4 měsíců připravilo úplně nové znění zákona o advokacii, který byl schválen 27. 4. 1990 a nabyl účinnosti 1. července 1990. Díky němu byla advokacie zprivatizována dříve, než jakékoliv jiné profese a povolání. Současně byly položeny základní stavební kameny advokacie platné dodnes. Jeden z nich je popsán v § 1 zákona o advokacii: „Výkon advokacie je poskytování právní pomoci provozované jako nezávislé povolání zpravidla za úplatu.“ Podotýkám, že tato úprava byla přijata o rok a půl dříve než lustrační zákon.
Advokacie nebyla řízena státem. Advokáti nerozhodovali o právech a povinnostech občanů, pouze jim poskytovali právní pomoc. Advokáti si o svých interních záležitostech rozhodovali sami. Sami (!) a to platí dodnes. Právě respekt k nezávislosti advokacie a její samosprávě, snaha nebránit nikomu vykonávat svoji profesi, pouze mu přechodně nedovolit vykonávat konkrétní funkce, byl jedním z důvodů, proč nikoho nenapadlo zasahovat do vnitřních poměrů advokacie. To říkám i s vědomím, že lustrační zákon není dokonalý a že do advokacie přešli ti, kteří odešli ze státních služeb právě z důvodu přijetí lustračního zákona. Vykonávali advokacii, do vedení Komory nekandidovali, jejich činností nebyla poškozena advokacie ani naši klienti. Možná i proto, že se dobře vědělo, kdo je kdo.
Přijetí lustračního zákona rozhodně nebylo jednoduché. Vládou předložená koncepce zákona připravená vicepremiérem Pavlem Rychetským byla nepoužitelná. Přijetí zákona nepodporovali ani prezident Václav Havel, ani předseda ODS Václav Klaus. Významní prokurátoři i soudci sepsali dokonce petici Na obranu právního státu. To rozhodně nebyli bezvýznamní protivníci. Ani to však nebylo všechno. Ke schválení zákona bylo nezbytné získat hlasy poslanců ze Sněmovny lidu a současně i z české a slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění. V situaci, kdy největším odpůrcem přijetí zákona byl bývalý i budoucí předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar. Bylo potřeba připravit zcela nové znění zákona a přesvědčit o jeho správnosti jednoho každého českého i slovenského poslance, ať již byli z jakékoliv politické strany či hnutí. Každý měl jiný důvod pro jeho podporu, každý měl jiný důvod nesouhlasu s ním. Dodnes to považuji za nejsložitější vyjednávací situaci, v níž jsem se ocitl, a dobrou zkušenost do budoucích let v advokacii.
Ani přijetím zákona vše neskončilo. Jeho odpůrci svolávali mezinárodní konference a hrozili zrušením lustračního zákona Ústavním soudem. Pamatuji, jak složité bylo vysvětlovat americkým kongresmanům na Pražském hradě, že jsme estébákům a jejich agentům neodňali právo na práci, ale na funkci. Myslím, že se mi to nepodařilo. Naštěstí ani Ústavní soud neshledal, že by lustrační zákon porušoval Ústavu.
I tyto dobové souvislosti je třeba zmínit, stýská-li si Tomáš Nahodil, že se lustrace nevztahovaly na advokáty. Cílem lustračního zákona totiž nebyla msta, prostředkem nebylo zbavit kohokoliv jeho práce ani možnosti vykonávat profesi stejně, jak to oni dělali po celou dobu komunistického režimu. Jediným cílem lustračního zákona bylo ochránit nově vznikající demokratický režim před vlivem starých struktur realizovaným v jimi obsazených funkcích. Proto nikoho nenapadlo, že by se lustrační zákon měl týkat výkonu soukromé profese, jíž advokacie bezesporu byla, proto nikoho nenapadlo tímto zákonem zasahovat do čerstvě nabyté nezávislosti samosprávné, nedávno zřízené, Komory.
Téma nezávislosti a samosprávy advokacie je přetřásáno i před letošním sněmem Komory, i když jejich nedotknutelnost by měla být všemi advokáty vnímána jako notorieta. Bohužel tomu tak není. V nedávné době mě znepokojily nápady Otevřené advokacie, jak z moci zákonodárce vnutit advokacii online hlasování sněmu, či dotaz na NKÚ, zda by mohl kontrolovat hospodaření ČAK. Snad i proto reaguji citlivě na další nápad na lustrace advokátů, které by advokátům znemožnily vykonávat jejich povolání. Na vše říkám ne.
Snad mě nikdo nemůže podezírat k náklonnosti ke komunistům, estébákům a jejich agentům, což jsem dal najevo například právě svým podílem na znění lustračního zákona. Nezávislost advokacie a svoboda jejího vykonávání je pro mě větší hodnotou než populistické gesto. Hranice mezi nezávislostí a závislostí je mnohdy málo znatelná. Stačí několik týdnů, pár podobně nepromyšlených nápadů a advokacie se změní od základu. Pojďme se před i po sněmu přesvědčovat o jakýchkoliv nápadech, pojďme společně prosazovat či zatracovat jakékoliv myšlenky, pojďme se dohadovat v soudních síních i před nimi, vyvarujme se však čehokoliv, co může jakkoliv omezit nezávislost a samosprávu advokacie.
JUDr. Petr Toman, LL.M., kandidát platformy Moderní advokacie v rámci Kandidátky 21 do představenstva ČAK
Foto: Jan Kolman
[1] 20 let od přijetí lustračního zákona | Advokátní kancelář Chrenek, Toman, Kotrba (chrenektomankotrba.cz)
[2] https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/221411000101003/obsah/867125-30-let-lustracniho-zakona