Napsal jsem článek. Publikoval jsem ho ve Sněmovním fóru AD (určeném k názorovým diskusím) pod názvem „Sociální, nebo samostatná advokacie?” Jasně jsem deklaroval že jde o názor ad rem, nikoho nejmenoval ani nenaznačoval, že chci polemizovat s projevy konkrétní osoby nebo skupiny osob, jen jsem uvedl, s jakými názory nesouhlasím. Připadlo mi, že tohle se ještě smí a není nic proti ničemu.

Ale kolegyně JUDr. Michala Plachká, LL.M., která reagovala článkem „Sobecká, nebo kolegiální advokacie?“ to zřetelně vidí jinak. Můj názor podle ní vyostřuje přestřelku kandidátů, nesvědčí důstojnosti advokacie ani důstojnosti předvolební diskuse a konečně, je „…zásahem rovnou na Komoru 2.0“.

Připadá mi to jako poněkud vztahovačná, a navíc zbytečně emotivní reakce. Na Komoru 2.0 jsem vůbec nepomyslel, což ostatně kolegyně vprostřed svého článku sama potvrzuje výčitkou, že jsem nestudoval program Komory 2.0. No nestudoval, jen napsal, co hlásám léta. Kdybych chtěl kritizovat konkrétní osobu nebo číkoliv „předvolební“ program, tak bych to jasně napsal. Myslím, že schopnost takové konkrétní kritiky prokazovat nemusím.

Já prostě reagoval na názory, které jsem zaregistroval. Lhostejno, kdo je vyslovuje. A reagoval jsem nikoliv z pozice člena představenstva ČAK nebo kandidáta na tuto funkci, ale z pozice advokáta, který si rozhodně nepřeje, aby ho ČAK zásobovala materiály, které posléze zmiňuje i kolegyně. A zejména, aby je i vytvářela, byť jistě nestojí miliony. Mimo jiné proto, že krom zbytečně investovaného času a peněz mohou mne i ostatní kolegy dost ohrozit. V lepším případě jen otravovat.

Především mě překvapuje výskyt začínajících advokátů, kteří po absolvování právnické fakulty a tříletého koncipování se všemi možnými školeními mají „nepřehledně roztroušené informace o povinnosti vůči Komoře“, pročež by jim kolegyně ráda jakýmsi manuálem jejich informace doplnila. Jak mohl takový člověk udělat advokátní zkoušku? A proč ten deficit neodstraní pouhým nastudováním nečetných právních norem? To právníci dělávají. Totéž se týká „manuálu pro úschovy“, jehož smyslem má být snížení „…množství přešlapů při provádění úschov…“. Shodně pak i pokud jde o „…manuál o tom, na co nezapomenout při přechodu samostatného advokáta na s. r. o…“.

A nápad „…sjednotit základní vzory, např. smlouvy o trvalé spolupráci mezi advokáty nebo smlouvy o poskytování právních služeb…“ považuji, promiňte, paní kolegyně, za vysloveně toxický. Jak snad patrno, manuály by podle užitých citací měly být vydávány ve vztahu dílem k jasně daným právním povinnostem, dílem jako návod, jak upravit právní vztahy (smlouvy o poskytování právních služeb). Podle mého názoru vztahy nepříliš složité.

Především se naprosto nezbytně nabízí otázka, jak bude advokát, který něco takového fakt potřebuje, schopen sepsat žalobu o rozvod, formulovat podání s nárokem na náhradu škody, způsobené klientovi například mimořádnými opatřeními v souvislostí s koronavirovou epidemií? A co třeba návrh dohody o narovnání složitějších právních vztahů, nebo snad dokonce návrh dohody o vině a trestu? A tisíce dalších právních jednání? Když není schopen si poradit s problémy, na které mu ČAK nedodala manuály?

To je jedna stránka věci. Kdyby šlo jen o ni, mohlo by mi jako advokátovi být zcela lhostejné, že jiný advokát potřebuje manuál na něco, co řadím do kategorie elementárních znalostí. Ale nemám nic proti osvětě, chce-li ji kdo konat formou článků či podobných individuálních akcí. Leč problém má ještě jednu stranu, a ta se mě jako advokáta dotýká či dotýkat může.

Komora je orgán veřejné správy v oblasti advokacie. S lehkou nadsázkou se říká, ministerstvo advokacie. Což se některým nelíbí. Nu, není problém to změnit. Na počátku devadesátých let se ostatně ozývaly hlasy proti cechovní správě v advokacii. Stačí pár legislativních změn a dohled nad výkonem advokacie jistě rád převezme stát. Pro licenci si budou advokáti chodit na živnostňák a kontrolu výkonu advokacie budou provádět rozličné státní orgány.

Ale dokud ČAK je zmíněným orgánem veřejné správy, jím vydané manuály prostě mají (či mohou mít) zásadnější právní relevanci. V současné době například řešíme problém advokátů stíhaných proto, že údajně v rozporu se zákonem o advokacii poskytovali právní službu. Jinak řečeno, OČTŘ si posoudily, jak má právní služba vypadat, a tvrdí, že v daném případě už to nebyla právní služba, ale zločin. Na úrovni vedení P ČR a NSZ, resp. VSZ, v této věci ČAK již jednala, a nebylo to jednoduché jednání. Výsledkem je závěr, že by tento problém měl být dále řešen, neboť nejasnost existuje. A měla by být (nějak) definována hranice mezi legálním poskytováním právních služeb a tím, co už legální není. Preventivně, aby si tuhle hranici nehledaly OČTŘ metodou pokusů a omylů. Jasně se nabízí další téma pro manuál. Aby i advokáti věděli, kde končí jejich revír.

V Sekci pro trestní právo ČAK a též v Unii obhájců s tím ale máme problém. Především i jen pracovně popsat hranici, za níž už končí právní služba a začíná zmíněný zločin. Ovšem a současně s vědomím, že případná definice se může obrátit proti advokátům. Lze si snadno představit popis skutku, suspektně protiprávního, začínající tvrzením, že dotyčný jednal, údajně v zastoupení klienta, ač ČAK již ve svém stanovisku (manuálu ze dne toho a toho) jasně uvedla, že „toto“ již nelze považovat za poskytování právní služby. Takže jde o protiprávní delikt.

Stejnou možnost konstrukce obvinění bude zakládat jakýkoliv manuál doporučující advokátům, jak mají postupovat v jiné oblasti poskytování právních služeb. Při první vhodné příležitosti, třeba v žalobě o náhradu škody způsobené informací nebo radou, se objeví podobný narativ. „Ačkoliv ČAK vydala doporučení (manuál), postupoval škůdce v rozporu s ním.“ A bude na dotyčném škůdci, aby kromě jiného prokazoval, že manuál nečetl (ač ovšem měl, protože jinak jde o nedbalost), případně s ním nesouhlasil, protože je chybný, a konečně, šlo nikoliv o interní směrnici, ale jen o doporučení.

Nechávám tedy na každém, aby si zhodnotil, nakolik se takováto manuálová hůl může hodit. A mimochodem, dovedu si představit i kárné řízení postavené na obdobné konstrukci. Ne že by Komora občasně podobné manuály nevydávala. Neznám pochopitelně všechny, ale doufám, že jen tam, kde to bylo zcela nezbytné. Např. při zavádění datových schránek do advokátního života, k orientaci v GDPR advokátní problematice, nebo nyní aktuálně v případě metodiky AML, což skutečně byla holá nutnost, protože pokud by tak Komora neučinila, hrozilo by, že stát se bude snažit získat ještě větší kontrolu nad dodržováním těchto předpisů v rámci advokacie. A hrozila by i spousta jiných nepříjemností, pokud by ČAK neprokázala, že udělala vše, co po ní lze spravedlivě požadovat. Totéž platí i pro zmíněnou metodiku k GDPR. Je skoro jisté, že dříve či později se objeví argument o tom, že advokát jednal v rozporu s touto metodikou. Ale jak říkám, jinak to prostě nešlo.

Vnitřní normotvorba je v případě orgánu veřejné správy, jako je ČAK, dost riziková záležitost, i když na prvý pohled vypadá velice lákavě. Etický kodex, takto usnesení ČAK 1/1997 ve znění pozdějších předpisů, už soudy zcela automaticky považují za právní normy, které advokáty zavazují stejně jako zákony. A nemálo kolegům se to dost nelíbí. Máme pravidla pro vydávání stavovských předpisů a mezi ně by manuály primárně nepatřily. Ale nepochybuji, že ve chvíli, kdy to bude z něčího pohledu výhodné, zejména v již zmiňovaném sporu o náhradu škody nebo v trestním řízení, se z manuálu lehce stane interní směrnice, a jak se bude hodit!

Advokát, kterého tohle potká, a v případném soudním řízení uhájí, že manuál nebyl interní instrukcí ani tím, čemu se říká „best practice“, si bude moct definitivně oddychnout teprve tehdy, až už bude opravdu po všem. Včetně ústavní stížnosti. Do té doby se bude muset obávat judikátu některého soudu, podle něhož nejen vystupoval jako odborník, ale ještě měl jasné doporučení, jak má jako odborník v dané situaci postupovat. Které nerespektoval, čímž porušil povinnost advokáta dle § 16 a 17 ZA. O trestně právních konsekvencích nemluvě. Třeba pokud jde o zmíněné úschovy.

Takže pár otázek nakonec. Jednak, proč mi má někdo určovat, co je správný postup, i kdyby se přitom tvářil, že mi radí? A kdo bude odpovídat za správnost doporučení v manuálu?

Úplně na závěr se ctěného publika zeptám, zda lze vyloučit, že advokát v případě sporu o náhradu škody vzniklé tvrzenými důsledky smlouvy o trvalé spolupráci mezi advokáty, nezkusí tvrdit, že mu ČAK špatně poradila. Tak, a teď jsem zvědav, čí komoru jsem zasáhl tentokrát.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát, kandidát platformy Moderní advokacie v rámci Kandidátky 21 do představenstva ČAK
Foto: Jan Kolman