Donedávna jsem si myslel, že pravidla mlčenlivosti jsou u všech právnických profesí poměrně jasně dána. Jako advokát nesmím vyzradit či použít bez souhlasu klienta, až na pár zákonem stanovených výjimek, informace, které získám při práci pro svého klienta. Porušení této zákonné povinnosti je jedním z nejzásadnějších prohřešků advokáta, za který kromě značné újmy v pověsti advokáta (vždyť důvěra a její respektování je jedním z pilířů vztahu advokáta a klienta) mu hrozí závažné sankce.

Ač u advokátů má povinnost mlčenlivosti jistě výsadní postavení, patří k zásadním povinnostem též notářů, exekutorů, státních zástupců a své místo má i u soudců. Povinnost mlčenlivosti a zdrženlivosti při využívání informací, ke kterým daný člen uvedené právnické profese získá přístup v rámci výkonu své činnosti, patří ke zcela zásadním principům, bez kterých si nelze představit fungování právního státu a rozvoj důvěry subjektů práva v tento systém.

Jestliže by neexistovala důvěra v to, že soudci a státní zástupci nebudou zpřístupněné informace využívat pro jiné, než ryze pracovní či jiné zákonem stanovené účely, nelze si asi dobře představit fungování soudního systému. Daní funkcionáři by pak měli značnou výhodu oproti jiným subjektům, když by získali přístup k informacím, které nejsou určeny pro veřejnost a bývají často velmi citlivé (ostatně i proto jsou dána i poměrně přísná pravidla pro to, kdo může nahlížet do soudních spisů).

A zde si dovoluji položit otázku, na kterou mě navedla diskuse s několika mými kolegy, soudci, a to v souvislosti s jednou vlastní zkušeností. Platí přísná měřítka ohledně mlčenlivosti i pro soudce? Jaké jsou vlastně limity jejich mlčenlivosti? Jak moc máme být při své práci opatrní, jestliže připravujeme žaloby či jiná podání, která následně předkládáme příslušnému soudu. Vždyť předpokládáme, že budou využity pouze pro konkrétní řízení, resp. nemohou být využity nikým jiným (a to i s ohledem na pravidla o nahlížení do spisů a zákonnou povinnost mlčenlivost soudců, resp. dalších justičních pracovníků).

V případě, který vyvolal onu diskusi a rozdílné pohledy, došlo k tomu, že soudkyně Okresního soudu v Mělníku využila informace o žalobě a spisu (neskončené řízení, kde jednání doposud nebylo nařízeno, tj. věc je neveřejná), se kterým se seznámila při posuzování námitky podjatosti, ve vlastním civilněprávním sporu. Tedy ve svém vlastním zájmu.

Předpokládali jsme, že § 81 zákona o soudech a soudcích, resp. zákonné povinnosti soudců dle citovaného zákona, toto nedovolují a soudce by se měl využití informací získaných v rámci své činnosti pro své osobní zájmy vyvarovat. S kolegy nás poněkud překvapilo i to, že na dotaz, zda je takové využití informací získaných soudcem v rámci jeho pracovní činnosti přípustné, vedení okresního soudu i Krajského soudu v Praze pouze sdělilo, že se soudce s danými informacemi seznámil po právu. Z toho by šlo dovodit, že soudce zřejmě může využít informace získané v rámci své pracovní činnosti i pro své soukromé zájmy v rámci svého vlastního soudního řízení (nejednalo se o trestní kauzy).

Jsou tedy limity pro soudcovskou mlčenlivost opravdu nastaveny jinak? Je třeba počítat s tím, že údaje, které předložíme soudům, mohou být využity pracovníky justice, jestliže by to uznali za potřebné pro ochranu vlastních zájmů v soudním řízení, které se jich týká? Ač doufám, že se jednalo o určitý exces, pochybnosti zůstávají, a to právě s ohledem na přístup vedení jmenovaných soudů a bohužel i nedávno medializované opakované případy neoprávněného nahlížení do soudních spisů některými soudci.

Vždyť přece v případě, kdy soudce využije v rámci své práce získané neveřejné informace, při svém sporu s osobou, k jejímuž spisu získal přístup, jedná se minimálně o určitou „nesportovní výhodu“. Nebo je tomu jinak?

Autor Mgr. Stanislav Servus, LL.M., působí jako advokát v Praze
Foto: canva.com