Ústavní soud zveřejnil svůj nález IV. ÚS 3415/20  z 4. května 2021, v němž konstatoval, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky ČR – Státního pozemkového úřadu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že při posuzování dovolání vycházel ze skutkového stavu odlišného od toho, který zjistily soudy nižších stupňů, a tím, že se nevypořádal s argumentací v dovolání uplatněnou k otázce liknavosti státu s uspokojením restitučního nároku.

 

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (účastník řízení) k žalobě vedlejší účastnice M. P. řízení nahradil projev vůle stěžovatelky České republiky – Státního pozemkového úřadu s převodem specifikovaných pozemků z jejího vlastnictví, jímž se uspokojuje nárok vedlejší účastnice na bezúplatný převod pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud zjistil, že předchůdkyně vedlejší účastnice uplatnila nárok na vydání odňatých pozemků v roce 1992 a o části nároku rozhodl Magistrát  hlavního města Prahy rozhodnutími ze dne 30. 9. 1993 a Ministerstvo zemědělství rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005. Z nesporných tvrzení účastníků vyplynulo, že rozhodnutí, od nějž vedlejší účastnice odvozuje svůj nevypořádaný nárok, vydal Státní pozemkový úřad až dne 30. 10. 2017, a to v návaznosti na interní šetření, jímž zjistil, že o nároku uplatněném v roce 1992 nebylo rozhodnuto úplně, což uvedeným rozhodnutím napravil.

Stěžovatelce tak lze připsat k tíži nečinnost v období od roku 2005 do roku 2017, čímž způsobila, že nárok vedlejší účastnice byl přiznán až po 12 letech od posledního rozhodnutí. Šlo o liknavost stěžovatelky takového rozsahu, že vedlejší účastnice se mohla úspěšně domáhat vydání náhradních pozemků žalobou.

Okresní soud shledal, že vedlejší účastnicí označené pozemky byly způsobilé k vydání, a proto žalobě vyhověl.

Krajský soud v Hradci Králové ke stěžovatelčinu odvolání rozsudek okresního soudu potvrdil.

Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť je shledal nepřípustným. Připomněl závěry své judikatury, podle níž lze za liknavý považovat takový přístup stěžovatelky (a jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky), jímž se bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným způsobem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků). Takovým ztěžováním uspokojení nároku je i nesprávné určení ceny odňatých a nevydaných pozemků. Zdůraznil, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o postupu oprávněné osoby a státu je otázkou skutkových zjištění, která nelze podrobit přezkumu dovolacím soudem. Hodnotící závěry krajského soudu o liknavém postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku nebyly nepřiměřené skutkovým zjištěním. Krajský soud totiž vyšel z toho, že restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodováno o něm bylo postupně, a až v roce 2017 byl nárok přeceněn z částky 1 988,20 Kč na částku 557 135,60 Kč. Liknavost stěžovatelky se tak podává nejen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění restitučního nároku, ale též z dlouhodobého bezdůvodného lpění na jeho nesprávném ocenění.

Stěžovatelka namítala, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její argumentací založenou na jeho rozsudku ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 28 Cdo 71/2020. Namítala, že při posuzování otázky, zda byla liknavá, nelze zohlednit délku správního řízení, které se vedlo o uplatněném restitučním nároku (tj. nelze zohlednit dobu do 8. 11. 2017, kdy bylo ve správním řízení o nároku pravomocně rozhodnuto), nýbrž jen dobu následující po skončení tohoto řízení. S danou argumentací se pak podle jejího názoru Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevyrovnal. Krajský soud dále podle stěžovatelky bez podkladu v provedeném dokazování nepřípustně pozměnil skutkový stav zjištěný okresním soudem. Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský soud a Nejvyšší soud nevysvětlily, proč si případ vedlejší účastnice zaslouží jiné posouzení než případ jejího bratra, který odvozoval právo na vydání náhradního pozemku ze stejného správního rozhodnutí a jehož žaloba byla zamítnuta.

 

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka zpochybňuje skutkové závěry okresního soudu a krajského soudu, přitom taková polemika s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod a NS byl při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními nižších soudů.

Krajský soud ve svém vyjádření připomenul, že vedlejší účastnice uplatnila restituční nárok v roce 1992. Státní orgány sice o některých pozemcích, jichž se nárok týkal, vydaly rozhodnutí v letech 1993 a 2005, o podstatné části nároku však rozhodly až v roce 2017 (rozhodnutí ze dne 30. 10. 2017 č. j. PÚ 3515/92/1). Až po 25 letech tak bylo s konečnou platností rozhodnuto, že vedlejší účastnice není vlastnicí pozemků uvedených v rozhodnutí č. j. PÚ 3515/92/1, a o tom, že restituční nárok z tohoto rozhodnutí vyplývající činí 557 135,85 Kč. O restitučním nároku mělo být rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Tím, že stát v letech 2005 až 2017 neprověřil, zda bylo o nároku vedlejší účastnice rozhodnuto v celém rozsahu, způsobil, že její restituční nárok mohl být uspokojen až po 12 letech od vydání předchozího rozhodnutí (tj. rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005 č. j. PÚ 682/05), v čemž tkvěla liknavost při uspokojení nároku.

Okresní soud ve svém vyjádření zmínil, že v ústavní stížnosti je uplatněna především polemika se skutkovými zjištěními obecných soudů.

Vedlejší účastnice je přesvědčena, že obecné soudy aplikovaly podústavní právo ústavně souladným způsobem a dostatečně vysvětlily důvody svých rozhodnutí. Domnívá se, že stěžovatelka se snaží Ústavnímu soudu vnutit roli další soudní instance, neboť ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů a s výkladem podústavního práva.

Ústavní soud na základě přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené, konstatoval:

Nejvyšší soud v napadeném usnesení ke skutkovému základu zmínil, že restituční nárok vedlejší účastnice uplatnila v roce 1992, státní orgány o něm rozhodovaly postupně s tím, že až v roce 2017 byl restituční nárok přeceněn z částky 1 988,20 Kč na částku 557 135,60 Kč. Liknavost státu při uspokojení restitučního nároku pak spatřoval nejen v dlouhé době, která uplynula od uplatnění restitučního nároku, ale též v dlouhodobém bezdůvodném lpění státu na jeho nesprávném ocenění.

Ústavní soud souhlasil s námitkou stěžovatelky, že Nejvyšší soud neporozuměl úvahám krajského soudu týkajících se skutkového stavu.

Ústavní soud dále konstatoval, že z rozsudků okresního soudu a krajského soudu lze dovodit následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně vedlejší účastnice v roce 1992 uplatnila nárok na vydání nemovitostí. Následovala správní rozhodnutí, která lze z časového hlediska rozdělit do tří skupin. Zaprvé, správními rozhodnutími z roku 1993 (č. j. PÚ 9953/93 a č. j. PÚ 3515/92) byly podle § 9 odst. 2 zákona o půdě schváleny dohody o vydání nemovitostí mezi předchůdkyní vedlejší účastnice a povinnými osobami. Peněžní výše restitučního nároku pojícího se s takto vydanými nemovitostmi se nestanovovala, protože se vydávaly přímo nemovitosti. Zadruhé, rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005 č. j. PÚ 682/05 Ministerstvo zemědělství rozhodlo, že vedlejší účastnice a její bratr nejsou vlastníky částí dvou specifikovaných pozemků v katastrálním území Radotín. Tyto dva nevydané pozemky (resp. spoluvlastnické podíly stěžovatelky na nich) byly oceněny na 1 988,20 Kč (po zaokrouhlení 1 988 Kč). Zatřetí, rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017 č. j. PÚ 3515/92/1 Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu rozhodl, že vedlejší účastnice a její bratr nejsou spoluvlastníky (každý s podílem 1/8) ještě dalších čtyř pozemků v katastrálním území Radotín. Rozhodnutí bylo vydáno k návrhu z roku 1992 poté, co správní orgán interním šetřením zjistil, že dosud nebylo rozhodnuto o celém předmětu tohoto návrhu. Spoluvlastnické podíly stěžovatelky na zmíněných čtyřech pozemcích byly oceněny na částku 557 135,65 Kč.

…

Jádrem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla otázka, zda délka řízení (25 let od roku 1992 do roku 2017) završeného rozhodnutím č. j. PÚ 3515/92/1 může či nemůže být podkladem pro posouzení liknavosti s uspokojením restitučního nároku.

Stěžovatelka setrvale tvrdila, že jím být nemůže, což namítala i v odvolání. Za tohoto stavu nelze odůvodnění krajského soudu vnímat jinak, než že krajský soud se s danou odvolací námitkou neztotožnil a nespatřoval překážku pro to, aby liknavost s uspokojením nároku byla spojena i s dobou před vydáním či právní mocí rozhodnutí ze dne 30. 10. 2017 č. j. PÚ 3515/92/1. Výslovně pak za nepodstatné krajský soud označil to, kolika veřejných nabídek se vedlejší účastnice zúčastnila po právní moci rozhodnutí č. j. PÚ 3515/92/1.

Stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud se nevyjádřil k její námitce v dovolání, podle níž délku trvání správního řízení vedeného o nároku na vydání odňatých pozemků (tj. délku řízení zakončeného rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017 č. j. PÚ 3515/92/1) nelze užít jako argument pro závěr o liknavosti stěžovatelky.

Jde o důvodnou námitku, neboť vypořádání této otázky v napadeném usnesení Nejvyššího soudu absentuje. Stěžovatelka přitom podala dovolání se všemi zákonem vyžadovanými náležitostmi.

Protože z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze seznat, jak dovolací soud nahlížel na položenou otázku liknavosti a délky správního řízení ani jak ve spojení s ní vyhodnotil přípustnost dovolání, porušil Nejvyšší soud právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z usnesení Nejvyššího soudu dále není patrno posouzení stěžovatelčiny argumentace proti závěrům krajského soudu, který závěr o liknavosti státu s uspokojením restitučního nároku opřel též o úvahy o tzv. restituční tečce. Ani zde Nejvyšší soud neuvedl, jak na danou argumentaci nahlíží, včetně hodnocení přípustnosti dovolání k ní. I tato okolnost zakládá porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Nejvyšší soud a vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních poukazovaly na judikaturu, podle níž není porušením práva na soudní ochranu, nepodá-li soud podrobnou odpověď na každý argument. Tato judikatura je pro posuzovanou věc nepřiléhavá, neboť NS neposkytl odpověď na argumentaci, která tvořila samotné jádro sporu.

Nedůvodně ovšem stěžovatelka NS vytýká, že nevysvětlil, proč si případ vedlejší účastnice zaslouží jiné posouzení než případ jejího bratra, který odvozoval právo na vydání náhradního pozemku ze stejného správního rozhodnutí. Žalobu bratra vedlejší účastnice podle tvrzení stěžovatelky okresní soud a Okresní soud Praha-východ zamítly. Danou argumentaci stěžovatelka v dovolání neuplatnila. Není žádným pochybením Nejvyššího soudu, že na neuplatněnou argumentaci nereagoval.

Pochybení NS založila důvod pro zrušení jeho usnesení. NS dosud neposoudil stěžovatelčinu argumentaci k liknavosti při uspokojování restitučního nároku, čemuž se po kasaci jeho usnesení Ústavním soudem bude věnovat v dalším řízení, kam se mu věc vrací. Protože doposud nebylo dovolání plně posouzeno, což bude NS ještě napravovat, je v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnost nepřípustná v části, v níž směřuje proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že NS porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že při posuzování dovolání vycházel ze skutkového stavu odlišného od toho, který zjistily nižší soudy a tím, že se nevypořádal s argumentací v dovolání uplatněnou k otázce liknavosti státu s uspokojením restitučního nároku. Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, důvodná, a proto rozhodnutí NS Ústavní soud zrušil. V důsledku toho se věc vrací Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude NS vycházet ze skutkových zjištění nižších soudů, jak byla z jejich rozhodnutí shrnuta Ústavním soudem.

Dále se zde NS vypořádá s argumentací k otázce liknavosti, jíž stěžovatelka uplatnila v dovolání. Ústavní soud svým nálezem v žádném ohledu nepředjímá, jak má tuto argumentaci NS vypořádat, a to ani z hlediska přípustnosti dovolání ani jeho důvodnosti.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, byla pro nepřípustnost odmítnuta.

Celé znění nálezu sp. zn. IV. ÚS 3415/20 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com