V platném občanském soudním řádu není připuštěno zastoupení strany více zmocněnci (§ 24 odst. 1 o. s. ř.). Tento příspěvek se stručně zamýšlí nad důvody tohoto omezení a případnými výhodami a nevýhodami opačného řešení, tedy připuštění možnosti zastoupení strany více zmocněnci. Využívá přitom zkušeností právních řádů, kde je taková úprava tradičně obsažena.

Důvody omezení počtu zmocněnců v civilním procesu

Současná právní úprava obsažená v § 24 odst. 1 o. s. ř. omezuje počet zmocněnců procesní strany v civilním soudním řízení tak, že v téže věci může mít procesní strana současně jen jednoho zvoleného zástupce. Civilní řád soudní z roku 1895 žádné takové pravidlo neobsahoval. Omezení počtu zmocněnců se objevilo až v § 30 občanského soudního řádu z roku 1950. Tuto úpravu bez bližšího odůvodnění převzal i občanský soudní řád z roku 1963; komentářová literatura odkazovala jen na zásadu hospodárnosti řízení.[1] Již dříve bylo poukazováno na to, že úprava obsažená v § 24 odst. 1 o. s. ř. není přesvědčivě odůvodněna.[2] Nelze přehlédnout, že zatímco v oblasti hmotného práva může stranu provázet hned několik zástupců (§ 439 o. z.), je vyloučeno jejich zastupování v procesu, resp. připuštěno pouze jedním z nich.[3]

Současné české řešení je i v zahraničním srovnání ojedinělé. Zastoupení strany více zmocněnci v civilním soudním řízení připouští např. rakouský[4] nebo německý civilní proces,[5] jejichž řešení budou rozebrána níže, a rovněž nově i proces slovenský (srov. § 110 odst. 2 slovenského CSP). S možností zastoupení strany více zmocněnci znovu počítá návrh věcného záměru civilního řádu soudního.[6]

Určitou zvláštností je, že pro oblast trestního procesu je zastoupení více zmocněnci naopak výslovně dovoleno zákonem (§ 37 odst. 3 tr. řádu).

Základní výhody a nevýhody omezení počtu zmocněnců

Nedávno bylo v odborné literatuře připomenuto, že východisko současné úpravy, omezující počet zmocněnců, může být považováno za omezení ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle § 37 odst. 3 LZPS.[7] Je totiž součástí práva na právní pomoc, aby si mohl účastník zvolit kvalifikovaného zástupce (zejména advokáta), který jej v řízení bude zastupovat. Kromě toho jde i o projev svobody jako základní myšlenky soukromého práva, a tím rovněž (zprostředkovaně) poskytování ochrany soukromému právu v civilním soudním řízení.

Pokud je procesní strana přesvědčena, že její zájmy bude moci lépe chránit více zástupců, měla by mít možnost takové volby. To může být praktické a sloužit k náležitému objasnění skutkového stavu věci zejména v případech komplikovaných sporů, kdy si účastník zvolí zástupců více, specializovaných na určitou oblast nebo oblasti. Nabízí se zde např. zapojení expertů z oblasti smluvního práva a zároveň práva informačních technologií nebo z oblasti občanského práva a katastrálního práva apod. Velmi praktické to může být také např. při aplikaci cizího práva.

Na druhou stranu nelze nevidět, že zastoupení strany více zmocněnci může vést k určitým komplikacím s ohledem na to, že zásadně má každý zmocněnec své samostatné oprávnění zastupovat, tedy jsou ve svém zástupčím oprávnění vzájemně nezávislí. Jde především o problematiku doručování, dále řešení případné kolize protichůdných projevů vůle zmocněnců, ať již jde o procesní úkony, nebo případně skutkové přednesy. Bez významu není ani otázka nákladová, neboť více zástupců v procesu znamená více nákladů a je samozřejmě třeba vyřešit, komu tyto zvýšené náklady uložit.

Těmto uvedeným nevýhodám možnosti zastoupení strany více zástupci lze ovšem čelit výslovnými pravidly právní úpravy, případně pomocí judikatury a právní nauky. Je samozřejmě třeba zvážit, zda tato řešení nebudou přinášet zbytečné komplikace v praxi. Na druhou stranu, pokud by se jednalo o problémy rozumně řešitelné, jenom sama nutnost přijetí řešení nemůže odůvodňovat zásah do práva na právní pomoc v podobě odepření možnosti zastoupení více zástupci.

Tento příspěvek se snaží vypořádat – zejména na komparativním pozadí – s některými problematickými aspekty zastoupení strany více zmocněnci.

Doručování soudních písemností

Jestliže má strana více zmocněnců, vzniká otázka, kterému ze zmocněnců mají být doručovány soudní písemnosti. Nabízí se zde v zásadě dvě řešení.

První řešení ukládá straně, aby soudu sdělila, kterému ze zástupců se má doručovat. Takové řešení obsahuje ostatně § 37 odst. 3 tr. řádu, podle kterého je obviněnému uloženo, aby oznámil, kterého z obhájců si zvolil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení; v případě absence takového oznámení obhájce pro doručování určí předseda senátu. Druhé řešení spočívá v tom, že lze písemnost považovat za doručenou, pokud byla doručena i jen jednomu ze zmocněnců (kterémukoliv z nich).[8]

Druhé řešení volí jak rakouská, tak i německá právní úprava.[9] Za jednodušší by bylo zřejmě třeba považovat řešení první, neboť v případě druhého řešení mohou vyvstávat určité problémy, jak je popisuje rakouská soudní praxe, např. ve vztahu k tomu, odkdy lze počítat procesní lhůtu (např. odvolací lhůtu) právě v případě, že je písemnost zaslána oběma zástupcům a některému je doručena dříve, jinému později, nebo jaké řešení přijmout za situace, kdy plná moc po doručení takové písemnosti jednomu ze zmocněnců zanikne. Rakouská praxe řeší první problém tak, že lhůta začne běžet od dřívějšího doručení, tedy její počátek je závislý na tom, kterému ze zástupců bylo doručeno dříve.[10] Druhý problém je pak řešen tak, že zánik plné moci nemá již na běh procesní lhůty vliv.[11]

Protichůdné procesní úkony

Jestliže je pravidlem, že má každý ze zmocněnců samostatné oprávnění (tedy může jednat zvlášť v rozsahu daném plnou mocí, v případě advokáta v rámci procesní plné moci bez omezení),[12] nelze vyloučit existenci protichůdných procesních projevů vůle zmocněnců.

S touto otázkou se již vypořádávala praxe rakouská, ale i německá. Přijatá řešení v obou právních řádech se z podstatné části shodují.

Rakouské právo rozlišuje mezi skutkovými přednesy a procesními úkony.

V případě, že jsou protichůdné procesní úkony zástupců v časové souslednosti (tj. časově po sobě), platí zásadně první z nich. Jestliže by však byl procesní úkon volně (i stranou) odvolatelný, pak platí později učiněný procesní úkon.[13]

V případě, že byly procesní úkony učiněny současně (např. při jednání), je třeba je vyložit (především za použití nástrojů materiálního vedení řízení jako např. dotazovací povinnosti soudu), což zpravidla vede k tomu, že směrodatný je ten procesní úkon, který je pro zastoupeného příznivější. Jen v případě, že by výklad možný nebyl, jsou současně učiněná – vzájemně si odporující – prohlášení zástupců neúčinná.[14]

Protichůdná skutková tvrzení potom soud hodnotí v rámci volného hodnocení důkazů.[15]

Německé právo naproti tomu rozlišuje mezi a) takovými procesními projevy vůle, které mají bezprostřední vliv na proces (Bewirkungshandlungen), jako např. zpětvzetí žaloby nebo podání odvolání, a b) takovými projevy vůle, které mají docílit pouze nějaké reakce (činnosti) soudu (Erwirkungshand­lungen), jako jsou skutková tvrzení, ale i různé návrhy, jako např. návrhy důkazů.[16]

Jestliže jsou procesní úkony učiněny v časové souslednosti, platí v prvním případě (Bewirkungshandlungen) zásadně první procesní úkon zmocněnce, ledaže by byl odvolatelný (pak platí pozdější procesní úkon). Ve druhém případě (Erwirkungshandlungen) platí procesní úkon pozdější, což platí i pro skutková tvrzení, která však rovněž podléhají volnému hodnocení důkazů soudem. Pokud jsou učiněna určitá prohlášení zástupců ve stejný čas, pak německá teorie nabízí různé přístupy: považovat je automaticky za neúčinná, případně je hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů, nebo rozlišovat postup podle toho, zda jde o skutková tvrzení, nebo o procesní úkony (srov. podobně u rakouského práva), případně výkladem odstraňovat rozpor.[17] Posledně zmíněný přístup spočívající v nutnosti pokusu soudu o odstranění rozporu (a až v případě, že se rozpor nepodaří odstranit, nastupuje neúčinnost všech dotčených procesních úkonů) se zdá být v právní nauce převažující. Upozorňuje se však, že jde spíše o akademickou debatu, neboť v praxi se takové případy neobjevují, což dokazuje zejména to, že k této otázce chybí judikatura.[18]

Lze tedy zobecnit, že v obou právních řádech je třeba rozlišit případy, kdy jsou projevy vůle zástupců učiněny v časové posloupnosti a kdy ve stejný čas.[19] U procesních úkonů učiněných v časové souslednosti platí obecně první procesní úkon. Jen tehdy, je-li procesní úkon odvolatelný, platí pozdější projev vůle zmocněnce. V případě procesních úkonů učiněných ve stejný čas se má soudce podle rakouského i německého práva snažit o výklad prostřednictvím pravidel materiálního vedení řízení, přičemž se využívá pravidlo příznivosti procesního úkonu pro stranu.

Velmi podobně jsou proto řešeny základní problémy, které mohou vznikat. Tak např. pokud se zmocněnec vzdá opravného prostředku, nemůže být následně tento opravný prostředek dalším zmocněncem účinně podán (platí dřívější procesní úkon).[20] V případě, že jeden zmocněnec podá opravný prostředek, následně jej druhý zmocněnec vezme zpět, je řízení skončeno (platí tento pozdější procesní úkon).[21] Podobně tomu bude v případě, že opravný prostředek podají oba zmocněnci, jeden z nich jej pak následně vezme zpět.

Jestliže současně jeden zmocněnec podá opravný prostředek a druhý učiní procesní úkon v podobě vzdání se tohoto opravného prostředku, bude namístě podle pravidla příznivosti následku vzít v potaz podání odvolání jako procesní úkon, který je příznivější pro stranu.

Samozřejmě se nabízí varianta vůbec výše uvedeným způsobem nerozlišovat a vycházet z procesního úkonu každého zmocněnce, nicméně to se nejeví s ohledem na právní jistotu a hladký průběh řízení jako vhodné, neboť v řízení by neměla panovat nejistota, resp. účinky procesního úkonu jednoho zmocněnce by neměly být v neomezeně dlouhé době negovány procesním jednáním zmocněnce jiného.[22]

V případě protichůdných skutkových tvrzení (např. tvrzení jednoho zmocněnce, že smlouva byla uzavřena, a druhého zmocněnce, že smlouva nebyla uzavřena) se uplatní zásada volného hodnocení důkazů, přičemž soud přihlédne k dalším výsledkům řízení (zejména skutkovým tvrzením samotné strany).

Náhrada nákladů řízení

Z pohledu procesní ekonomie a sociální únosnosti procesu nelze podlehnuvší stranu v procesu zatížit rizikem vyšší náhrady nákladů řízení v případě zastoupení zvítězivší strany více zmocněnci. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, bylo by tedy namístě pravidlo, aby v případě více zmocněnců byla uložena podlehnuvší straně povinnost nahradit náklady pouze jednoho zmocněnce. Takové výslovné pravidlo obsahuje pro případ zastoupení více advokáty § 41 odst. 3 rakouského ZPO.

Závěr

S ohledem na uvedené se autorka příspěvku přiklání k zakotvení možnosti zastoupení více zmocněnci v civilním procesu. Není věcného důvodu, proč by mělo být zastoupení více zmocněnci připuštěno v trestním procesu, a nikoliv v procesu civilním. Také v zahraničním srovnání není omezení počtu zmocněnců v civilním procesu standardní. Případné nevýhody připuštění více zmocněnců lze řešit jednoduchými pravidly vztahujícími se k doručování a náhradě nákladů řízení, případně také řešeními soudní praxe a právní nauky vztahujícími se k posuzování protichůdných projevů vůle zástupců.

Pokud jde o nebezpečí protichůdných projevů vůle zmocněnců, které se ukazuje asi jako největší nevýhoda připuštění více zmocněnců, výše byla na základě zahraničních zkušeností nabídnuta řešení, která by umožňovala případné problémy vyjasnit. Samotný argument proti omezení počtu zmocněnců spočívající v tom, že je třeba odstraňovat rozpory, ale nemůže obstát již proto, že protichůdné úkony musí soud řešit i v případě prohlášení strany a jejího zmocněnce, zmocněnce a substituta, jakož i vedlejšího intervenien­ta a strany apod. Ve vztahu k advokátům jako zmocněncům si pak lze jenom obtížně představit, že by byly kolize projevů vůle časté a proces paralyzovaly s ohledem na § 16 zákona o advokacii. Při respektování tohoto pravidla nelze předpokládat, že by při zastoupení více advokáty mělo docházet ke sporům o to, jaký postup je v nejlepším zájmu klienta, popř. že by klient udílel advokátům protichůdné pokyny nebo že by jeho pokyny rozporný postup umožňovaly.[23] Rovněž zahraniční soudní praxe ukazuje, že problémy jsou spíše ojedinělé.

 

JUDr. Eva Dobrovolná, Ph.D., LL.M., je odbornou asistentkou na Katedře civilního práva procesního Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

---

J. Rubeš a kol.: Komentář k občanskému soudnímu řádu, Díl prvý, Orbis, Praha 1957, str. 198.

[2] S. Myslil: Plná moc udělená více zmocněncům, Bulletin advokacie č. 2/2002, str. 27.

[3] Tamtéž.

[4] V rakouském právu je připuštěno zmocnění více zmocněnci interpretací § 26 a § 41 odst. 3 rakouského ZPO.

[5] Výslovně § 84 německého ZPO.

[6] Srov. pravidlo č. 27 věcného záměru civilního řádu soudního ve znění dostupném na https://crs.justice.cz/.

[7] P. Lavický, A. Winterová, E. Dobrovolná, B. Dvořák, Z. Pulkrábek: Vybrané instituty obecné části návrhu věcného záměru CŘS, Právní rozhledy č. 3/2021, str. 77.

[8] Srov. řešení rakouského práva – § 9 odst. 3 rakouského zákona o doručování (Zustellungsgesetz), dále Ch. Zib in H. W. Fasching, A. Konecny: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, Manz, Wien 2015, str. 513.

[9] Srov. např. A. Pieckenbrock in V. Vorwerk, Ch. Wolf: BeckOK ZPO, C. H. Beck, München 2021, komentář k § 84 a tam citovaná judikatura, zejména z poslední doby rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora (BGH) sp. zn. XII ZB 386/20.

[10] Např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) sp. zn. 2 Ob 217/68.

[11] Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH) sp. zn. 3 Ob 108/91.

[12] Právě s ohledem na to, že ve vnějším vztahu (tj. ve vztahu k soudu) nemůže být procesní plná moc omezena (srov. M. Hrdlička in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, komentář k § 25), nejeví se vhodné připouštět variantu, aby zmocněnci mohli jednat účinně pouze společně – srov. G. Toussaint in T. Raucher, W. Krüger: Münchener Kommentar zur ZPO, 6. vydání, C. H. Beck, München 2020, komentář k § 84.

[13] Ch. Zib in op. cit. sub 8, str. 513.

[14] Tamtéž.

[15] Srov. E. Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, Díl 1, reprint, Wolters Kluwer 2012, str. 217.

[16] A. Pieckenbrock in op. cit. sub 9, komentář k § 84 ZPO. Toto rozlišování jako směrodatné však nemusí být stejné ve všech pramenech. Poukazujeme např. na výklad S. Wetha in H. J. Musielak, W. Voit: ZPO, Franz Vahlen, München 2021, komentář k § 84.

[17] R. Bendtsen in I. Saenger: Zivilprozessordnung, C. H. Beck, München 2019, komentář k § 84 ZPO.

[18] S. Weth in op. cit. sub 16, komentář k § 84 včetně tam uváděných názorů právní nauky.

[19] K posledně zmíněnému patří zřejmě i případy, kdy nelze určit čas procesních jednání zástupců.

[20] Ch. Zib in op. cit. sub 8, str. 513.

[21] Rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora (BGH) sp. zn. XII ZB 82/06.

[22] Op. cit. sub 7, str. 77.

[23] Tamtéž.