Cílem následujícího článku je upozornit na specifickou problematiku, která se vztahuje k promlčení zástavního práva a nařízení prodeje zástavy, a to tehdy, pokud jsou předmětem zástavy nemovitosti.

Problematika nařízení prodeje zástavy, která je upravena v procesních předpisech, se vztahuje k zástavnímu právu. Zástavní právo slouží k zajištění práv a povinností splnit závazek ze závazkového právního vztahu. Pokud dlužník nesplní svůj obligační závazek, má věřitel právo být uspokojen ve vztahu k zajišťované pohledávce z ceny zástavy, přičemž zástavnímu věřiteli se dostává přednostního postavení, což se projevuje v tzv. principu priority. Pro zástavní právo platí princip akcesority, tzn. že vznik i trvání zástavního práva nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou a změna v osobě vlastníka zástavy nemá vliv na trvání zástavního práva.[1]

Zástavní právo, jako právo akcesorické, má dvě funkce, a to zajišťovací a uhrazovací, když ta přichází v úvahu tehdy, pokud není splněna zajišťovaná pohledávka. V tomto případě má věřitel možnost zpeněžit zástavu a zajistit si náhradní plnění z výtěžku prodeje zástavy. Zástavněprávní vztah je odvozen od vztahu obligačního, když tento vztah je právním vztahem mezi věřitelem a dlužníkem. Od tohoto vztahu je odvozen zástavněprávní vztah mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem – zástavcem, přičemž osoba zástavního dlužníka – zástavce může být odlišná od obligačního dlužníka.

Právní úprava zástavního práva od roku 1990 byla velice nepřehledná a velmi často se stávalo, že vázla vymahatelnost plnění ve prospěch věřitele proti zástavci při uspokojování ze zástavy. Právní úprava tohoto institutu s sebou nesla celou řadu sporných otázek, které se vztahují i k promlčení zástavního práva a následně i případnému promlčení vymahatelnosti rozhodnutí, které umožňovalo uspokojování ze zástavy.

Jako advokát vykonávající právní praxi v devadesátých letech minulého století jsem řešil celou řadu případů, které mě vedly k tomu, že jsem některé sporné otázky zástavního práva, které byly řešeny i v návaznosti na poslední novelizace účinné od 1. 1. 2002, popsal v článku pro Bulletin advokacie.[2]

Tento článek se bude zabývat pouze problematikou, která se vztahuje k promlčení zástavního prodeje a k promlčení nařízení prodeje zástavy, a to pouze ve vztahu k nemovitým věcem.

Promlčení zástavního práva 

Je nepochybné, že zákonná úprava zástavního práva, která se řídila zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), i dalšími předpisy občanského práva, i když jimi byla zajištěna pohledávka z obchodního závazkového vztahu, a která byla účinná do 31. 12. 2013, vycházela z toho, že zástavní právo se promlčuje.

Obč. zák. č. 40/1964 Sb. byl však v tomto ohledu nepřesný, neboť zástavní právo jako takové se nepromlčuje, když lze spíše hovořit o promlčení práva zástavního věřitele na uspokojení zástavní pohledávky ze zástavy (promlčení práva na realizaci zástavního práva). Ztráta nároku na uspokojení ze zástavního práva se pojí pouze s promlčením zástavního práva za předpokladu, že zástavní dlužník vznese důvodně námitku promlčení zástavního práva, a zástavní právo tak nelze vykonat.[3]

Dále však pro zjednodušení budu pracovat s pojmem promlčení zástavního práva. Promlčecí doba zástavního práva běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy).[4] Judikatura přitom vychází z toho, že promlčecí doba u zástavního práva byla tříletá, neboť v dalších ustanoveních obč. zák. č. 40/1964 Sb. není uvedeno jinak.[5] Obecná tříletá promlčecí doba pohledávky může být změněna tím, že nastaly zákonem předpokládané důvody pro to, že pohledávka se promlčuje za deset let, což se může vztahovat k situaci, že právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo bylo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše.[6] Zástavní právo podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. se nepromlčelo dříve než zajištěná pohledávka.[7] K promlčení zástavního práva tedy nepostačovalo jen marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť bylo třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky. Nedošlo-li tedy k promlčení zajištěné pohledávky, nemohlo být promlčeno ani zástavní právo.

Právní teorií i praxí je jednoznačně akceptovatelný závěr, že zástavní právo na rozdíl od vlastnického práva podléhá promlčení, s tím, že nemůže nastat situace, že by se zástavní právo promlčelo dříve než zajištěná pohledávka. Obč. zák. č. 40/1964 Sb. přitom explicitně jednoznačně upravil, že zástavní právo promlčením zajištěné pohledávky nezaniká.[8]

Zástavní právo se nepromlčuje současně se zánikem zajištěné pohledávky. Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy i v situaci, že již byla zajištěná pohledávka promlčena. Pokud má tedy dojít k promlčení zástavního práva, musí dojít k promlčení zajištěné pohledávky zástavním právem a nároku na uspokojení ze zástavního práva.

Obč. zák. č. 40/1964 Sb. ohledně počátku a délky promlčecí doby neobsahoval žádnou speciální úpravu a závěr o tříleté promlčecí době ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, vychází pouze z judikatury, nikoliv ze zákona. Takováto argumentace může být překonána rozumným výkladem, neboť ani rozhodnutími Nejvyššího soudu není soud při rozhodování vázán, soud je vázán pouze zákonem a ten je nutné aplikovat s přihlédnutím k základním právním principům vycházejícím ze zákona a z ústavněprávních limitů.[9] Předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je platná zákonná úprava, a nikoliv judikatura dotvářející zákon způsobem, který narušuje princip právní jistoty spočívající v tom, že práva nabytá v dobré víře budou aplikována pouze v souladu se zákonem.[10]

V právní teorii se však objevují názory, že z obč. zák. č. 40/1964 Sb. nevyplývá tříletá promlčecí doba a že bylo možné dovozovat z této zákonné úpravy desetiletou promlčecí dobu.

Obč. zák. č. 40/1964 Sb. neupravoval, kdy se zástavní právo promlčuje. Ze zástavního práva jako zajišťovacího prostředku nevyplývá žádná povinnost, a nelze tedy na délku promlčecí doby zástavního práva přiměřeně aplikovat § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Na zástavní právo je nutné aplikovat desetiletou promlčecí dobu. V návaznosti na tuto úvahu za použití § 853 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (analogie legis ve spojení s ust. § 109) je tedy možné dovodit desetiletou promlčecí dobu.[11] Analogii legis je možné aplikovat vzhledem k tomu, že jsou splněny veškeré požadavky, neboť existuje občanskoprávní vztah, který nelze podle zákona řešit. V obč. zák. č. 40/1964 Sb. existuje mezera a použitá analogie legis nevede ke vzniku dosud ne­existujícího právního vztahu.[12] Je nepochybné, že tedy existovala ve vztahu k promlčecí lhůtě zástavního práva mezera, neboť zákon toto neupravoval a tuto mezeru bylo možné vyplnit pro danou situaci zákonnou úpravou pro daný případ nejbližší, což je argument pro použití analogie ust. § 109, tj. k desetileté promlčecí době.

Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který upravuje zástavní právo v § 1309-1394, když hmotněprávní úprava výkonu zástavního práva je upravena v § 1359-1375. Z této úpravy vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení. Nový občanský zákoník zachoval dosavadní pravidlo z obč. zák. č. 40/1964 Sb., že zástavní právo se nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka, a pro odstranění pochybností dodává, že promlčení pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy.[13]

Ve vztahu k promlčení zástavního práva potom o. z. upravuje, že bylo-li právo zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé.[14] Promlčované je tedy i zástavní právo k nemovitostem, které vznikne zápisem do katastru nemovitostí. Počátek a běh promlčecí lhůty zapisovaných práv do katastru nemovitostí je dán okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. tehdy, kdy se osoba dozvěděla nebo měla dozvědět o tom, že má právo.[15]

Rozhodující pro to, jaký občanský zákoník se bude vztahovat na promlčení zástavního práva, je okamžik počátku běhu promlčecí doby. Pokud tedy promlčecí doba zástavního práva začala běžet přede dnem účinnosti o. z., tj. před 1. 1. 2014, tak v tomto případě se jedná o dobu určující uplatnění práv ve smyslu § 3028 odst. 2 a 3 a tato doba se řídí dosavadními právními předpisy. V případě, že začala běžet promlčecí doba zástavního práva po účinnosti o. z., řídí se promlčecí doba již o. z.

Vývoj institutu nařízení prodeje zástavy

Kromě sporných otázek vztahujících se obecně k zástavnímu právu a jeho promlčení vznikaly však ještě zásadnější problémy v souvislosti s tím, jakým způsobem může věřitel uskutečnit své právo uspokojit se ze zástavy.

Teprve novela zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), provedená zákonem č. 30/2000 Sb., vnesla do této problematiky jasno. Změna provedená touto novelizací sledovala cíl, a to umožnit přímý prodej zástavy soudem na návrh zástavního věřitele bez toho, že by tomuto prodeji muselo předcházet nalézací řízení. Po určitém váhání o povaze tohoto prodeje soudní praxe přijala názor, že nejde o exekuci, ale o přímý prodej zástavy soudem na návrh zástavního věřitele, a to přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí a prodeji nemovitých věcí. Prodej zástavy není považován ve vlastním slova smyslu za exekuci, nýbrž je svým charakterem jinou činností soudu.[16]

Právní úpravou umožňující věřiteli uskutečnit své právo prodat zástavu v návaznosti na shora uvedenou změnu se zjednodušil a zrychlil procesní postup soudu v řízení o soudním prodeji zástavy. Nová právní úprava v návaznosti na další novelu o. s. ř. provedenou zákonem č. 317/2001 Sb. zavedla dvoufázovost řízení o prodeji zástavy, a to tak, že podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Nová zákonná úprava zcela jednoznačně rozdělovala řízení o soudním prodeji zástavy na dvě fáze, přičemž první fází je získání specifického exekučního titulu, který umožňoval nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, a to je usnesení o nařízení prodeje zástavy. Problematika vztahující se k řízení o soudním prodeji zástavy byla upravena v § 200y, 200z a 200za o. s. ř. Druhou fází je potom vlastní výkon rozhodnutí prodejem zástavy, který je upraven ve stále platných ustanoveních o. s. ř., § 258 odst. 3, § 261a odst. 4, § 268 odst. 3, § 338a odst. 1, 3 a § 338zr.

Za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 648 o. z., stavící běh promlčecí doby zástavního práva, lze považovat podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy.

Výkon rozhodnutí lze provádět s ohledem na zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), také exekutory, jejichž činnost je v zákonech nazývána jako exekuce. Jedině soud byl však oprávněn vydat usnesení o nařízení prodeje zástavy, což je první fází realizace prodeje zástavy. Na základě pravomocného a vykonatelného usnesení o prodeji zástavy tedy mohl podat zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy soudem nebo návrh na nařízení exekuce soudním exekutorem, ke kterému však musel směřovat podaný návrh na nařízení exekuce.

Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), který mimo jiné zrušil ust. § 200y, 200z a 200za o. s. ř. upravující řízení o soudním prodeji zástavy. Novela o. s. ř. provedená zákonem č. 293/2013 Sb. v přechodných ustanoveních pod čl. II. 2 upravila, že pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí dosavadní předpisy. Pokud byla řízení o soudním prodeji zástavy zahájena před 1. 1. 2014, budou se řídit procesní úpravou obsaženou v o. s. ř.

Platná právní úprava vztahující se k nařízení prodeje zástavy 

Právní úprava zabývající se řízením o soudním prodeji zástavy je obsažena v § 353a až 358 z. ř. s. První fází řízení umožňující nařízení prodeje zástavy je získání specifického exekučního titulu, který umožňuje nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Takovýmto exekučním titulem je usnesení o nařízení prodeje zástavy,[17] když toto usnesení je vykonatelné dnem právní moci. Proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné odvolání. Judikaturou je dovozováno, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (a tím pádem i ve smyslu § 640 o. z.) způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. V další části tohoto článku se v návaznosti na tuto skutečnost zabývám problematikou vztahující se k nařízení prodeje zástavy ve vztahu k promlčení.

Pokud se týká platné právní úpravy, která se vztahuje k nařízení prodeje zástavy, je nutné konstatovat, že toto řízení má určitá specifika daná charakterem řízení.

Místně příslušný pro řízení je obecný soud zástavního dlužníka s tím, že namísto tohoto soudu je v řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá zástava, týká-li se řízení práva k ní. Řízení o prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, když účastníky tohoto řízení jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník. V tomto řízení není třeba nařizovat jednání, pokud je splněna podmínka, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nebo tehdy, jsou-li podstatné skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. V řízení může soud provést také jiné než účastníky navržené důkazy, jen jsou-li potřebné ke zjištění skutkového vztahu a vyplývají-li z obsahu spisu. Dle § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Listinnými důkazy musí tedy zástavní věřitel doložit zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě s identifikací toho, kdo je zástavním dlužníkem, když pouze zástavní dlužník je účastníkem řízení. Dlužník ze závazkového právního vztahu, pokud se jedná o osobu odlišnou od zástavního dlužníka, naopak není účastníkem řízení. Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda byla doložena zajištěná pohledávka a zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li zcela zřejmě z obsahu smlouvy nebo jinak v řízení najevo.[18] Postačí, pokud skutečnosti požadované zákonem budou listinami nebo jinými důkazy pouze osvědčeny, tj. nemusí být prokázány, když podkladem pro rozhodnutí soudu o nařízení prodeje zástavy nejsou výsledky dokazování a soud nařídí prodej zástavy také tehdy, budou-li se rozhodné skutečnosti jevit jako pravděpodobné.[19]

Pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy není významné, zda zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu. V případě, že zajištěná pohledávka zanikla, soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ust. § 268 odst. 3 o. s. ř.[20] Zástavní dlužník se také může domáhat v rámci vedeného výkonu rozhodnutí vylučovací žalobou podanou po nařízení výkonu rozhodnutí podle § 267 o. s. ř. vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí.[21]

Specifickým důvodem obrany zástavce proti vedenému výkonu rozhodnutí na základě pravomocného usnesení soudu o nařízení prodeje zástavy v případě vznesení námitky promlčení je podání určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř., ve které se bude zástavní dlužník domáhat vydání rozsudku na určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně zástavní dlužník promlčení zástavního práva.[22] Prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy po uplynutí stanovené doby a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu promlčené zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva. Jestliže se zástavní dlužník dovolal důvodně promlčení zástavního práva, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.[23] Je nutné zdůraznit, že pro výmaz promlčeného zástavního práva ve veřejném seznamu, tj. ve vztahu k nemovitostem v katastru nemovitostí je nutné, aby návrh podala osoba, která má na výmazu právní zájem,[24] tj. zástavní dlužník, který bude muset doložit soudní rozhodnutí, v němž bude deklarováno promlčení zástavního práva, a to právě na základě podané žaloby na určení, že zástavní právo je promlčeno.[25]

Problematika vztahující se k nařízení prodeje zástavy ve vztahu k promlčení

Tak, jak je již popisováno v předchozí části článku, lze konstatovat, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy nemusí být považováno za soudní rozhodnutí, které by způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Takovýto možný závěr není možné výslovně dovodit ze zákonného ust. § 110 odst. 1. obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 640 o. z.

Při takovémto výkladu by bylo možné dospět k závěru, že zástavní věřitel musí poté, co usnesení soudu o nařízení prodeje zástavy nabylo právní moci, podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy, aniž by k tomu existovala nějaká zákonná lhůta jako v případě rozhodnutí, se kterým jsou spojeny zákonné důsledky v návaznosti na § 110 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 640 o. z.

Danou problematiku řešil v rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012 Nejvyšší soud,[26] když dospěl k závěru, že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy není takovým rozhodnutím, které by způsobovalo, že se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Z tohoto právního závěru je dále dovozováno, že v návaznosti na běh promlčecí doby zástavního práva je rozhodující to, zda zástavní věřitel pokračuje ve smyslu § 112 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (dle § 640 o. z.) řádně v řízení o soudním prodeji zástavy. Zástavní věřitel pokračuje řádně v řízení o soudním prodeji zástavy, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy. Jestliže však zástavní věřitel nepodá v přiměřené lhůtě návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy, začne běžet promlčecí doba zástavního práva dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy; v tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy, přičemž v době od podání žaloby o nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto izolovaným rozhodnutím, které není publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v tzv. zelené sbírce). Je třeba poukázat na to, že pouze rozhodnutí publikovaná v této sbírce nepředstavují názor posuzující právní problematiku v jednotlivé konkrétní věci, ale jsou výsledkem kolektivního projednání a kolektivního názoru o vhodnosti zveřejnění řešení nového nebo dosud neřešeného problému. Tato skutečnost se projevuje i v ust. § 99 odst. 1 o. s. ř., kde soud při usilování o smír mezi účastníky má tyto upozorňovat nejen na právní úpravu, ale na (tedy pouze) stanoviska NS a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Judikatorní význam izolovaného rozhodnutí je tedy nutné vnímat v kontextu konkrétního posuzovaného případu.

V návaznosti na již uvedené skutečnosti vážící se k aplikaci ust. § 853 obč. zák. č. 40/1964 Sb. by tedy bylo možné analogicky aplikovat na posuzovaný případ ust. § 110 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., a i při použití tohoto argumentu dovozovat běh desetileté promlčecí doby počínající dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o nařízení soudního prodeje zástavy.

Navíc není bez významu, že nová právní úprava soukromého práva provedená o. z. explicitně upravila v § 631 desetiletou promlčecí lhůtu u práva zapsaného do veřejného seznamu.

Pokud by se na konkrétní posuzovaný případ vztahující se k případnému promlčení zástavního práva ve vztahu k usnesení o nařízení prodeje zástavy použila právní argumentace vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo by nutné v konkrétním případě zkoumat, zda zástavní věřitel pokračoval v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy.

V tomto případě by soud při vyhodnocování závěru, zda zástavní věřitel řádně pokračoval v řízení o soudním prodeji zástavy, musel zabývat tím, jaké jsou konkrétní okolnosti každého jednotlivého projednávaného případu, když za významnou skutečnost by bylo nutné zejména považovat i to, jak dlouhá doba uplynula od právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy do doby, kdy byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy, a jaké skutečnosti byly např. důvodem toho, proč mezi těmito časovými předěly uplynula delší doba. I uplynutí delší doby mezi pravomocným usnesením o nařízení prodeje zástavy a doby do podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce může být hodnoceno jako pokračování uplatňování svého zástavního práva v přiměřené lhůtě, např. za situace, kdy po usnesení o nařízení prodeje zástavy probíhalo jednání mezi zástavním věřitelem a zástavcem o společném postupu při realizaci prodeje zástavy s dohodnutým způsobem vypořádání pohledávky zajištěné zástavním právem.

Z praktických důvodů lze však uzavřít, že zástavní věřitel, který dosáhne pravomocného usnesení o nařízení prodeje zástavy, by měl vycházet z toho, že takovéto usnesení nemá za následek, že by se osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být plněno.

Závěr 

Cílem článku bylo upozornit na specifickou problematiku, která se vztahuje k promlčení zástavního práva a nařízení prodeje zástavy, a to tehdy, pokud předmětem zástavy jsou nemovitosti. V jednotlivých částech článku jsou akcentovány některé skutečnosti vážící se ke sporným otázkám promlčení. Přes určité výhrady a jiné možné výklady v návaznosti na právní teorie je možné ve vztahu k posuzovaným praktickým záležitostem dospět s přihlédnutím k judikatuře a zákonné úpravě k následujícím závěrům:

• Zástavní právo se promlčuje.
• Zástavní právo se nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka.
• Promlčecí doba zástavního práva podle obč. zák. č. 40/1964 Sb. je tříletá.
• Promlčecí doba zástavního práva zapsaného do veřejného seznamu je podle o. z. deset let.
• Promlčení začíná běžet ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé.
• V případě, že začala běžet promlčecí doba zástavního práva před účinností o. z., bude se promlčecí doba zástavního práva posuzovat podle obč. zák. č. 40/1964 Sb.
• Nařízení prodeje zástavy bylo upraveno za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. v o. s. ř. a pro řízení zahájená před 1. 1. 2014 se použije tato úprava v o. s. ř.
• Nařízení prodeje zástavy je upraveno za účinnosti o. z. v z. ř. s.
• Za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 648 o. z., stavící běh promlčecí doby zástavního práva, lze považovat podání návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy.
• Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy není možné považovat za soudní rozhodnutí, které by způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
• Za řádné pokračování v řízení o soudním prodeji zástavy lze považovat takové jednání zástavního věřitele, kterým po právní moci o nařízení prodeje zástavy pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy.
• Pokud zástavní věřitel nepodá takovýto návrh v přiměřené lhůtě, začne běžet promlčecí doba zástavního práva dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy.

doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D., je advokátem, pedagogem Fakulty právnické ZČU v Plzni a Vysoké školy podnikání a práva, a. s.

---

[1] J. Švestka a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek I., CODEX, Praha 1995, str. 285-286; L. Vymazal: Zástavní právo, Linde Praha 2012, str. 9-17.

[2] J. Kocina: Zástavní právo v České republice po poslední novelizaci, Bulletin advokacie č. 5/2002, str. 20-32.

[3] L. Vymazal, op. cit. sub 1, str. 256-257.

[4] § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

[5] Např. Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, 21 Cdo 687/2007, 21 Cdo 888/2007.

[6] § 110 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

[7] § 100 odst. 2 věta třetí obč. zák. č. 40/1964 Sb.

[8] § 170 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

[9] V. Knapp: Teorie práva, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 205-207.

[10] Z. Kühn, M. Bobek, R. Polčák: Judikatura a právní argumentace, Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, Auditorium, Praha 2006, str. 52-54, 171-176.

[11] J. Pelech: Zástavní právo, Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 110-112.

[12] Op. cit. sub 9, str. 172; A. Gerloch: Teorie práva, 4. upravené vydání, Aleš Čeněk, Plzeň 2007, str. 209.

[13] § 615 o. z.

[14] § 631 o. z.

[15] § 619 odst. 2 o. z.

[16] A. Tripes: Exekuce v soudní praxi, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 543-544.

[17] § 25 odst. 1 z. ř. s.

[18] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 2786/2011.

[19] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 826/2008.

[20] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 1467/2004.

[21] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 826/2008.

[22] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 2185/2009.

[23] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 810/2013.

[24] § 618 o. z.

[25] L. Vymazal, op. cit. sub 1, str. 260.

[26] Nejvyšší soud sp. zn. 21 Cdo 3892/2010.