Dne 25. května 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. III. ÚS 1542/20, podle něhož platí, že osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Společnost NA. (dále jen „úpadce“) byla v minulosti vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí v Praze. Na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999 se spoluvlastníky těchto nemovitostí staly stěžovatelka (podíl id. 6/10) a společnost NEM. (podíl id. 4/10). Na majetek úpadce byl dne 3. 4. 2001 prohlášen konkurs a předmětné nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), jako věci, které zajišťují pohledávky vůči úpadci. Mělo jít o tři pohledávky, u nichž správkyně konkursní podstaty úpadce dne 5. 8. 2010 vyzvala stěžovatelku k poskytnutí plnění do konkursní podstaty, a to a) částky 23 545 370,52 Kč na úhradu pohledávky věřitelky č. 5 ‒ společnosti O. P. (původně pohledávky společnosti EKOAGROBANKA, a. s., v likvidaci) vůči její osobní dlužnici společnosti K., jež byla dříve jedinou akcionářkou úpadce, b) částky 57 017 341,07 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 33 ‒ Hlavního města Prahy (původně pohledávky společnosti Union Banka a. s.) vůči jeho osobní dlužnici společnosti K. a c) částky 7 343 836 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 44 ‒ České republiky ‒ Finančního úřadu pro Prahu 4 vůči úpadci jako jeho osobnímu dlužníkovi. Pohledávky a) a c) byly zjištěny s právem na oddělené uspokojení při přezkumném jednání dne 4. 2. 2002, pohledávka b) byla určena s právem na oddělené uspokojení rozsudkem městského soudu ze dne 23. 1. 2008.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v průběhu konkursního řízení zanikl důvod, pro který byly předmětné nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty, a dne 3. 7. 2015 podala žalobu, kterou se domáhala vyloučení svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech z konkursní podstaty. Podle jejího názoru správkyně konkursní podstaty získala uplatňováním pohledávek z bezdůvodného obohacení vůči uživatelům předmětných nemovitostí a inkasováním sjednaného nájemného tolik finančních prostředků do konkursní podstaty, že postačovaly ke krytí zajištěných pohledávek. Městský soud její žalobu ale neshledal důvodnou a rozsudkem, jenž byl posléze potvrzen Vrchním soudem v Praze, ji zamítl. Usnesením městského soudu ze dne 23. 11. 2018, vydaným při výkonu dohlédací činnosti, bylo správkyni konkursní podstaty podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi. V dalším průběhu konkursního řízení městský soud usnesením ze dne 24. 5. 2019 zamítl návrh stěžovatelky jako jedné z věřitelek úpadce, aby podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání zprostil správkyni konkursní podstaty funkce.

K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud.

Obecné soudy neshledaly důležitý důvod ke zproštění správkyně konkursní podstaty její funkce. Správkyni konkursní podstaty podle jejich názoru nelze přičíst zjevné porušení jejích povinností, jestliže odmítla (nepřijala) plnění stěžovatelky poskytnuté za účelem úhrady pohledávky České republiky – Finančního úřadu pro hlavní město Praha, natož za situace, kdy v konkursu zůstávaly stále zjištěny další pohledávky s právem na oddělené uspokojení ze zpeněžení téže zástavy, které nebyly uspokojeny ani nijak nezanikly. Bylo-li v soudním řízení o žalobě stěžovatelky a společnosti NEM. proti společnosti Union Banka a. s. (později Hlavnímu městu Praha), jež bylo vedeno bez účasti správkyně konkursní podstaty, určeno pravomocným rozsudkem, že neexistuje zástavní právo žalované k předmětným nemovitostem, tato skutečnost nemění nic na tom, že v daném konkursu má Hlavní město Praha zjištěnou pohledávku s právem na oddělení uspokojení ze zpeněžení předmětných nemovitostí z titulu zástavního práva k nim zřízeného. U pohledávky, která měla zaniknout splynutím zástavního dlužníka a zástavního věřitele, její zajištění zástavním právem zaniklo jen v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky na předmětných nemovitostech. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu ve věci vylučovací žaloby stěžovatelky.

Dovolací soud přisvědčil názoru Vrchního soudu ohledně opožděnosti vylučovací žaloby, jež byla podána po uplynutí lhůty podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Protože posouzení této otázky plně odpovídalo rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebyl shledán žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.

Stěžovatelka nejprve podala ústavní stížnost jen proti napadenému usnesení městského soudu, vydanému v rámci dohlédací činnosti. Má totiž za to, že opětovným umožněním správkyni konkursní podstaty nakládat s majetkem ve spoluvlastnictví stěžovatelky a v rozporu s účelem § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání těžit ze získaných užitků, bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Později stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost rovněž o návrh na zrušení rozhodnutí vydaných v řízení o vylučovací žalobě.

Pro účely řízení si ÚS vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 80 K 66/2000 a vyzval městský soud a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

Městský soud ve svém vyjádření ze dne 8. 9. 2020 odkázal na obsah konkursního spisu. Napadené rozhodnutí podle něj neobsahuje odůvodnění v souladu s § 169 odst. 2 občanského soudního řádu a nedošlo jím k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Správkyně konkursní podstaty ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2020 reagovala na některá tvrzení stěžovatelky. Zmínila, že dovolání proti rozsudku Vrchního soudu č. j. 16 Cmo 2/2018-469 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020 sp. zn. 29 Cdo 4638/2018 odmítnuto. S veškerou argumentací stěžovatelky ohledně postupu správkyně konkursní podstaty se měl vypořádat již vrchní soud v usnesení č. j. 2 Ko 22/2019-1743. Snahou a cílem stěžovatelky je zamezit uspokojení konkursních věřitelů s pravomocně přiznanými pohledávkami z výnosu zpeněžení předmětných nemovitostí v části hyperochy, na kterou si stěžovatelka navzdory pravomocnému zamítnutí jejích vylučovacích žalob činí nárok. Stěžovatelka tak vlastně brojí proti budoucímu rozvrhovému usnesení konkursního soudu, které nejenže zatím nebylo učiněno, ale vůči němuž bude mít i právo se odvolat. Nadto bude mít možnost uplatnit své tvrzené nároky vůči uspokojeným věřitelům žalobou z lepšího práva. Ačkoli stěžovatelka nemá přímo proti napadenému usnesení žádné další právní prostředky obrany, zrušení napadeného usnesení, které samo meritorně neřeší žádnou právní otázku, by vedlo pouze k nečinnosti v konkursním řízení. Nedojde ani k řešení skutečně sledovaných cílů stížnosti, pro které má stěžovatelka nadále dostatek zákonných prostředků cestou obrany svých tvrzených nároků v dalším průběhu konkursního řízení. Vzhledem k tomu, že tyto zatím nebyly vyčerpány, je podle správkyně konkursní podstaty ústavní stížnost nejen nedůvodná, ale také nepřípustná.

Na uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka podáním ze dne 29. 10. 2020, v němž uvedla, že správkyně konkursní podstaty bere po celou dobu konkursního řízení plody a užitky předmětných nemovitostí, neboť zákon o konkursu a vyrovnání jí takovýto postup umožňuje. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že ponechání předmětných nemovitostí v soupisu konkursní podstaty nepřípustně omezuje její vlastnické právo. Přestože podala žalobu o určení neexistence zástavního práva, o níž je vedeno řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 98/2020, a v katastru byla u uvedeného zástavního práva zapsána poznámka spornosti, za nejvhodnější způsob ochrany nadále považuje vylučovací žalobu.

…

Stěžovatelka poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona“. Přílišný formalismus při výkladu právních norem zároveň nesmí vést „k extrémně nespravedlivému závěru“ [nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647)]. V posuzované věci zamítnutí žaloby neobstojí z hlediska skutkového stavu, kdy zástavní právo dodatečně zaniklo. Jde o zjevně nespravedlivý výsledek řízení. Za této situace stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost o návrh na zrušení rozhodnutí vydaných v řízení o vylučovací žalobě.

Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné posouzení ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Tyto předpoklady posuzoval ve vztahu k původnímu i doplněnému návrhu samostatně.

 

Ústavní stížnost proti usnesení vydanému v rámci dohlédací činnosti

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Ústavní soud konstatoval, že výrok I. napadeného usnesení, které bylo vydáno v rámci dohlédací činnosti městského soudu, se sice dotýká práv stěžovatelky, neboť jím odpadla překážka, která bránila správkyni konkursní podstaty zpeněžit předmětné nemovitosti, jde ale toliko o rozhodnutí procesní povahy, kterým nekončí žádná předmětem identifikovatelná část konkursního řízení a které ani bezprostředně nezasahuje do jejích základních práv a svobod. Nešlo o meritorní rozhodnutí o tom, zda je či není dán důvod předmětné nemovitosti vyloučit ze soupisu konkursní podstaty, ani o rozhodnutí o právním prostředku, který měla stěžovatelka k dispozici k ochraně svého vlastnického práva. Tím je opodstatněn závěr, že ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení nesplňuje podmínky přípustnosti, které vyplývají z tohoto ustanovení pro nemeritorní rozhodnutí vydaná v průběhu řízení před obecnými soudy

Právní věta:
Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.

 

Ústavní stížnost proti rozhodnutím ve věci vylučovací žaloby

Přípustnou byla ústavní stížnost naopak shledána v části, ve které směřovala proti rozhodnutím obecných soudů ve věci vylučovací žaloby stěžovatelky, tedy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4638/2018-566, rozsudku Vrchního soudu č. j. 16 Cmo 2/2018-469 a rozsudku městského soudu č. j. 58 Cm 6/2015-343, neboť vůči nim stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

…

Pro posouzení ústavní stížnosti je v rovině podústavního práva mimo jiné určující § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, jenž jako celek upravuje způsob, jakým se lze bránit proti zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty. Podle § 19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu. Ustanovení § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zase stanoví, že soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zapsána, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.

Osoba, jejíž majetek byl podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání zapsán do soupisu konkursní podstaty, se může domáhat toho, aby tento majetek byl ze soupisu vyřazen, pouze vylučovací žalobou podle § 19 odst. 2 tohoto zákona. Ústavní soud konstatoval, že v řízení před obecnými soudy bylo postaveno najisto, že stěžovatelka byla usneseními městského soudu vyzvána k podání vylučovací žaloby a této možnosti také využila. U části předmětných nemovitostí byla tímto způsobem vyzvána již v roce 2001, u zbylé části v roce 2008 (viz bod 4 tohoto nálezu). Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že vylučovací žaloba byla v roce 2015 po uplynutí lhůt v těchto usneseních určených.

Ústavní soud musel rovněž zvážit, zda má pro použití § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání význam skutečnost, že k dodatečnému zániku důvodu zařazení majetku do soupisu konkursní podstavy podle § 27 odst. 5 tohoto zákona mělo dojít až poté, co marně uplynula lhůta určená k podání vylučovací žaloby, nebo co bylo pravomocně rozhodnuto o dřívější vylučovací žalobě stejného vlastníka. V takovém případě vyvstává otázka, zda tento vlastník může znovu uplatnit svůj nárok podle § 19 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání, včetně zápisu poznámky do soupisu konkursní podstaty a následného podání vylučovací žaloby ve lhůtě k tomu určené s důsledky spočívajícími v tom, že po dobu trvání této lhůty, jakož i po dobu řízení o případné vylučovací žalobě by s majetkem nebylo možné nakládat.

Vlastník věci, práva nebo pohledávky zajišťující pohledávky vůči úpadci proto může i po uplynutí lhůty 30 dnů pro vyplacení zajištěné pohledávky podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, potažmo po zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty, svým právním jednáním přivodit zánik zajištění s důsledky pro meritorní rozhodnutí o vylučovací žalobě.

Uvedené ovšem neznamená časově neomezenou možnost vlastníka podat vylučovací žalobu na základě tvrzení, že u určitého majetku dodatečně odpadl důvod zařazení do soupisu konkursní podstaty. … Její připuštění by mohlo vést k oddalování zpeněžení konkursní podstaty, a tím k ohrožení cíle konkursu, kterým je alespoň částečné uspokojení pohledávek věřitelů výtěžkem tohoto zpeněžení. … Právě ohrožení zájmů věřitelů má zamezit lhůta určená podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i tímto ustanovením stanovená domněnka pro případ marného uplynutí této lhůty, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota byly do soupisu pojaty oprávněně. Tato domněnka by pozbyla smysl, pokud by ve vztahu ke stejnému majetku mohla být podána další vylučovací žaloba.

Lhůta pro podání vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání tak představuje omezení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož cílem je umožnit v co nejkratší době uspokojení pohledávek věřitelů zpeněžením majetku zapsaného do konkursní podstaty. Zároveň jde o prostředek, který je způsobilý tohoto cíle dosáhnout. Konkrétní vymezení této lhůty, zejména její délky, nelze rozumně přezkoumávat z toho hlediska, zda její vymezení nemůže být k právu na soudní ochranu šetrnější, neboť přísně vzato šetrnější bude vždy lhůta delší.

…

Lze-li z těchto důvodů považovat za ústavně konformní, aby lhůta určená na základě zákona vylučovala možnost podání vylučovací žaloby po jejím uplynutí i v případě, že teprve poté dojde k zániku důvodu zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty, pak neobstojí námitka stěžovatelky, že obecné soudy při posuzování včasnosti žaloby postupovaly formalisticky a že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti neobstojí striktní výklad této lhůty. Zamítnutí v pořadí druhé vylučovací žaloby stěžovatelky představuje zákonem předvídaný následek nedodržení předmětné lhůty, která jiný výklad, než jaký použily obecné soudy, vůbec nepřipouští.

Obecné soudy se tedy při posuzování včasnosti vylučovací žaloby nedopustily žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky.

Právní věta:
Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti rozhodnutím vydaným v řízení o vylučovací žalobě stěžovatelky, zamítl (výrok I). Ve zbytku ji odmítl, a to v části, ve které směřovala proti výroku I napadeného usnesení městského soudu, jako nepřípustnou, a v části, ve které směřovala proti výroku II tohoto usnesení, jako podanou někým zjevně neoprávněným (výrok II).

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/20 je dostupný ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com