V advokacii působil JUDr. Václav Král od roku 1961 a ještě nedávno docházel do své kanceláře u dívčí školy v centru Prahy. Byl fenomenálním lingvistou, svědkem začátků československého zahraničního obchodu, autorem tří poutavých knih o osudech advokáta a jeho nezajímavějších kauzách a také vášnivým cestovatelem. Dne 11. května 2021 bohužel advokacii definitivně opustil a odletěl na svoji poslední cestu kolem světa…
Čest jeho památce!

Poslední rozloučení s JUDr. Václavem Králem se uskuteční v pátek 4. června v 15 hodin v Kostele Panny Marie pod řetězem v Lázeňské ulici v Praze 1.

Advokátní deník jako vzpomínku připomíná rozhovor z knihy Nestoři české advokacie, do jejichž společnosti JUDr. Václav Král nepochybně patřil. „Bylo mi velkou ctí se při psaní této knihy setkat a rozmlouvat s JUDr. Václavem Králem, který byl v době jejího vzniku nejstarším ze zpovídaných advokátů. Bylo obdivuhodné, že ač mu tehdy bylo už víc než 90 let, stále pracoval a věnoval se advokacii, které zasvětil celý svůj život. Ve společnosti nestorů české advokacie bude nyní moc chybět,“ zavzpomínal spoluautor knihy, advokát a člen Unie obhájců JUDr. Petr Toman, LL.M.

 

---

JUDr. Václav Král – * 29. 11. 1926 v Lysé nad Labem; † 11. 5. 2021 v Praze

 

Pane doktore, kdy jste se rozhodl, že chcete být advokátem?

 Po advokacii jsem šilhal už na právnické fakultě. Jenže v té době to pro mě bylo vyloučené.

Z jakého důvodu?

Advokacie tehdy přijímala absolventy právnické fakulty velmi málo. A také proto, že můj otec byl živnostník a měl hotel poblíž Prahy. Za druhé světové války byl vězněný téměř rok v Malé pevnosti v Terezíně (Kleine Festung). Naštěstí tam nezahynul. O jeho hotel se zajímala německá armáda, ve 25 pokojích přespávali příslušníci wehrmachtu a jejich příbuzní. Do Terezína se tedy dostal jako vězeň armády, nikoliv gestapa. S hotelem jsem si užil velmi mnoho. Po roce 1948 našla kontrola ve sklepě jedno kůzle, které jsem načerno koupil od jednoho sedláka, a 2 kg telecího. Na hotel byla uvalena národní správa a začalo finanční trápení. Polovina nízkého nájmu zdaleka nestačila na opravy hotelu. Otec zemřel v roce 1952, a tak jsme s matkou uvítali, když v roce 1959 byl hotel podle vyhlášky č. 15 znárodněn.

Ve kterém roce jste dokončil studia práv?

Studium práv jsem skončil přesně 19. listopadu 1950, kdy jsem promoval. Advokacie byla vyloučená, jak jsem říkal, a tak jsem měl vyhlédnuté místo v právním oddělení Československých aerolinií. U výběrové komise seděl vedoucí kroužku, můj spolužák, a ten mi později řekl, že o mně přítomný profesor fakulty, člen prověrkové komise, prohlásil: „On je dobrý, ale je příliš chytrý, než aby mohl být spolehlivý!“ Tak jsem se nedostal ani tam. A protože jsem už tehdy uměl cizí jazyky, chodil jsem po „pézetkách“, což byly podniky zahraničního obchodu. Nakonec mě vzali do Pragoexportu. Když jsem tam nastoupil, nevěděl jsem o zahraničním obchodě vůbec nic. Přidělili mě do obchodního oddělení, protože právníků tam měli dost. Po vojně jsem se vypracoval na obchodního referenta s možností jezdit i do zahraničí. To byl tehdy zázrak! Pouštěli ven i nás pár nestraníků, protože jsme byli dobře jazykově vybavení a údajně jsme tu práci dělali dobře. Jenže potom přišel rok 1956 a s ním maďarské události. Ty změnily i obecně kádrovou situaci v ČSR, hlavně v podnicích, které obchodovaly s tzv. západem. Nejprve mi řekli, že už nesmím nikam vyjet. Později mi spolu s dalšími asi devíti lidmi dali výpověď. Že ji po těch osmi letech praxe dali mně, prosím, já jsem nebyl žádný zkušený exportér, ale oni ji dali i úplně perfektním exportérům.

 

Proč Vás vyhodili?

Já ani nevím. Šéf teritoriálního oddělení, které navrhovalo zahraniční cesty, mně řekl: „Oni tě nechtějí pouštět do ciziny.“ Já jsem se divil: „Vždyť jsem byl zrovna na veletrhu ve Francii.“ A on na to: „Prý jsi tam měl malér!“ Ten spočíval pravděpodobně v tom, že jsem po dobu veletrhu chodil po Paříži často sám, nikoliv „ve štrúdlu“ s ostatními českými pracovníky. O jiném průšvihu jsem nevěděl a stejně mě vyhodili. Nebyl jsem straník ani jsem nebyl u tajných, tak asi proto.

 

Potom jste již šel do advokacie?

Ano, když jsem vypadl z Pragoexportu, začal jsem zase pokukovat po advokacii. Vojna mě zachránila od možného nasazení v rámci akce „Šedesát tisíc úředníků do výroby“. Na cestě do advokacie mi pomohl i kamarád JUDr. Otomar Boček, který se mnou v letech 1951 až 1953 vojákoval v Českých Budějovicích a později se stal předsedou Ústředí československé advokacie. Nakonec se to v roce 1961 povedlo a já se dostal do advokacie. Přímo do Advokátní poradny č. 1. Tam také brzy přišli i kolegové JUDr. Gerhardt Bubník a JUDr. Karel Čermák. Kromě nás tam byli vesměs staří páni, od šedesátky výše. Pro mě byli tenkrát staří, dneska se tomu směji.

 

Vzpomínali ti staří pánové na prvorepublikovou advokacii?

To byli vesměs předváleční advokáti. Třeba JUDr. Vladimír Martin, který hájil doktorku Miladu Horákovou. Jestli jste četli záznamy, hájil ji dobře, i když neměl šanci. Když jsem vstoupil do advokacie, snažil jsem se v archivu AP č. 1 v Biskupské ulici nalézt jeho příruční spis k obhajobě dr. Horákové, ale marně. Spis zmizel.

 

Vybrala si ho paní doktorka Horáková nebo jí byl přidělen?

Byl jí přidělen, ale obstál. Advokátů tam bylo snad sedm. Vědělo se, že tam budou i rozsudky smrti, to bylo hrozné, čtyři obžalovaní byli popraveni. Když už jsme u těch politických procesů, JUDr. Rudolf Margolius byl popraven se Slánským a jeho paní Heda Margoliová Kovályová, která emigrovala do ciziny, vydala knížku s názvem Na vlastní kůži, ve které ostře „sepsula“ naši justici. Ti popravení a odsouzení už byli mezitím rehabilitováni, ale ona chtěla, aby nebyli jen rehabilitováni, ale aby někdo veřejně řekl, že byli odsouzeni neprávem. JUDr. Otomara Bočka jediného v té knížce pochválila. On se pak stal v roce 1964 předsedou Nejvyššího soudu, odkud ho po roce 1968 vyhnali vlastní partajníci. Potom působil v Ústavu státu a práva v Praze.

 

Pomáhal jste jako koncipient některým z obhájců v tomto procesu?

Ne, u takových případů ne. Ale na rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví jsem býval jako mladý advokát často. Vzpomínám například na rozkrádačky na jatkách. Zaměstnanci jatek vyhodili nějaké šunky přes ohradu, tam už čekal komplic a ten je odvezl. Tehdy jsem řečnil dokonce jako první a za mnou sedělo osm zkušených advokátů, jako byl třeba vyhlášený řečník JUDr. Kratochvíl, JUDr. Šulcová, JUDr. Šulc, její manžel, taky advokát. Jen jsem si sedl, vynadal jsem si: „Ty blbče, vždyť jsi ani neměl co říct!“ Takhle jsem se peskoval a za mnou zrovna seděl doktor Kratochvíl, ťukl mi na rameno a povídá: „Dobré to bylo, pane kolego, dobré.“ Bylo to pěkné, jak mě podpořil. Vzpomínám si i na obhajobu jednoho ze dvou mladých Švédů, kteří se pokusili letecky ilegálně odvézt malé dítě z republiky k rodičům do Švédska. Z dítěte se později stala světoznámá hvězda modelingu – Pavlína Pořízková.

 

Měli advokáti v tehdejší společenské atmosféře strach hájit klienty v politických procesech?

Osobně jsem se seznámil se dvěma advokáty z procesu proti Rudolfu Slánskému a spol. V pražském sdružení advokátů bylo maximálně pět tvrdých komunistů a jeden byl mezi nimi. Jmenoval se JUDr. Jaromír Růžička. Jednou, to bylo už v nové éře, se mi svěřil: „Dostaneš obžalovaného, on přijde a řekne ti, pane doktore, já jsem vinen ve všech bodech obžaloby. Co s tím pak máš dělat?“ To byla podle mne trochu výmluva. JUDr. Jiří Šťastný z Advokátní poradny č. 9 také hájil v politickém procesu s Rudolfem Slánským, a to JUDr. Vladimíra Clementise. Líčil mně, jak pro něho jednou přišli tajní, vzali ho do nechvalně známého zámku v Kolodějích. Manželce neřekli, kde je. Vůbec nevěděla, jestli je mrtvý nebo jen zavřený. Tam za ním přivedli Clementise, který mu ale řekl, že nechce obhájce, že se bude hájit sám. „Obhájce musíte mít!“, přesvědčoval ho. Doktor Clementis se mu potom svěřil, že se hrozně bojí. Někteří advokáti byli možná nějak propojeni s fízly, ale nechci pomlouvat. Ti, co se takhle zkompromitovali, později dobrovolně advokacii opouštěli. Ne že by je nějaký výbor advokacie vyhazoval, šli sami.

 

V roce 1961 jste nastoupil do advokacie. Čemu jste se věnoval?

Hodně jsem dělal „Rakousko“. Rakušani přijali na základě Státní smlouvy z 15. 5. 1955 tzv. „Opferfürsorgegesetz“, což zjednodušeně řečeno znamená, že obyvatelé Rakouska, kteří byli státními občany Rakouska do záboru Německem 12. 3. 1938, měli nárok na odškodnění. Protože hodně Rakušanů uteklo před bombardováním do naší republiky a dost jich tady zůstalo, tak jsem je vyhledával. Přitom jsem se dostával k úžasným dokumentům. Například ke kmenovým listům, což byl takový dvouarch, kde se evidoval nárok na potravinové lístky včetně cigaret. Dělal jsem i devizové věci a fušoval také do amerických dědictví, dost kauz jsem měl také v tehdejším západním Německu. A jen tak mimochodem jsem si zlepšoval své jazykové znalosti.

Řešil jste i rozvody a podobné rodinné záležitosti?

To pochopitelně dělali všichni advokáti. V paměti mi zůstal následující rozvod: těsně před válkou si vzala jedna Češka Němce ze Sudet. Ten se z války nevrátil a manželka musela sama pečovat o narozeného syna. Po více než 25 letech najednou dostala ze západního Německa dopis s obsahem: „Mariechen, žiji a chci se dát rozvést.“ Manželka se velmi rozzlobila, říkala: „Chlap jeden, 25 let neposlal na výživné pro syna ani marku, ale já ho mám ráda a rozvést se nedám.“ Zastupování v Německu prováděl dr. Eugen Leicht, který u německého soudu argumentoval: „Kdo mohl jít za kým? Je známo, že Češi nemohou ze své republiky na západ vyjíždět, navrhovatel se však mohl do ČSR klidně přestěhovat. Ostatně máme ho stále rádi.“ Dopadlo to tak, že to spravil trochu zánovní automobil mercedes, který manželka obdržela, manžela jaksi přestala mít ráda a rozvod se uskutečnil.

Zastupoval jste i v zahraničí?

Díky mé znalosti španělštiny jsem byl v roce 1972 vybrán PZO Strojexport k zastupování velkého průšvihu v souvislosti se smlouvou o těžbě grafitu v Bogotě v Kolumbii. Byl jsem tam celkem třikrát, z toho dvakrát déle. Cesta měla tu výhodu, že podle tehdejšího nařízení cestovatel musel použít Československé aerolinie do míst, kam až létaly, potom musel absolvovat cestu jinou leteckou společností. A protože naše aerolinie nelétaly do Bogoty, musel jsem při cestách tam a zpět letět přes New York a vždy se našly nějaké kauzy, abych se tam krátce zdržel.

V šedesátých letech došlo k uvolnění?

Tehdy, i když výjimečně, býval vedoucím advokátní poradny nestraník. Mezi straníky, co byli v tehdejší advokacii, bylo skutečně jen pár význačných straníků. Členů KSČ v Praze bylo zhruba 18 %. Když zemřel nějaký bezpartijní starý advokát, hned stranický výbor pražské advokacie hlásil Městskému výboru KSČ, že už nás je 21 %!

Po roce 1968 začaly probíhat politické prověrky?

Nevyhnuly se ani advokacii. Měly hlavní téma, co si advokát myslí o „vstupu spřátelených vojsk do ČSR v roce 1968“. V tříčlenné komisi pro AP č. 1 byl také advokát JUDr. Pravoslav Heřbolt, vášnivý slávista, a tak se asi čtvrthodinový pohovor točil převážně okolo fotbalu a požadovaná otázka vůbec nepadla.

 

Můžeme se vrátit k situaci v roce 1968?

Víte, to byli spíše jednotliví advokáti, kteří to odnesli takzvaně právní cestou. Na jaře roku 1968 se konala v Praze na náměstí Míru v domě tehdy zvaném Železničářů jedna velice živá schůze advokátů. Nejdřív se diskutovalo o advokacii a pak se volilo nové vedení Městského sdružení advokátů v Praze. Vzal to JUDr. Karel Čermák. Byla tam i Dáša Burešová a další noví členové, kteří šli do městského výboru.

V čem byla ona schůze živá, jak říkáte?

Říká vám něco jméno JUDr. Ludmila Turečková? Jejím manželem byl profesor JUDr. Josef Tureček, zvaný rudý děkan právnické fakulty. On komunista, ona nekomunistka. Velice statečně hájila i v letech kruciálních, abych tak řekl. Ta schůze byla vcelku svobodná. Ne že by někdo říkal, že komunisti jsou primitivové, to se nikdo ani v té době neodvážil. Ale ona to naznačila. A dostalo se jí, jak se dnes říká, standing ovation, tedy potlesku vestoje.

 

Pak začaly politické procesy v sedmdesátých letech. Přišla Charta 77, proces s Václavem Havlem. Přitvrdilo se i v advokacii, nebo zůstávala tak trochu stranou?

Advokacie už nebyla v 70. letech taková jako v 50. letech, kdy někteří advokáti v politických procesech, jako například se Slánským, říkali, že jejich klient je zločinec a že to, co mu klade obžaloba za vinu, je naprostá pravda. Představte si, to opravdu řekl obhájce! Já si nevzpomínám, že by nějaký z advokátů byl potom zavřený. Advokáti jsou dost opatrní, cítí na dálku, jestli se něco udrží nebo neudrží.

Na kterého ze svých kolegů nejvíce vzpomínáte?

Když jsem přišel do „jedničky“, byl tam jeden advokát, kterému se tehdy přezdívalo Lucerna Iuris. JUDr. Jiří Heyer. Byl koncipientem od roku 1921, advokátem se stal 31. 1. 1927, zemřel v roce 1969. Jeho fotografii mám ve své kanceláři dodnes (viz foto). Měl zajímavý způsob, jak nás mladé učit právnímu myšlení. Tehdy existovaly malé tlusté knížky zákonů s nejnutnějším vysvětlením pod paragrafy. Když jsme od něho potřebovali nějaké vysvětlení, vzal tu knížku, našel správný paragraf a přečetl nám jej. My jsme si tykali a já jsem se ho ptal: „Vždyť jsi to musel číst aspoň tisíckrát za celý život, že už to znáš zpaměti!“ A on odpověděl: „Možná, ale když to čtu, tak mě třeba něco napadne.“ Taky mi radil: „Nikdy neber zastoupení známých a příbuzných, vždy se něco neočekávaného stane, co do zastoupení negativně zasáhne.“ Za léta praxe jsem si ověřil pravdivost této zkušenosti a vždy, když jsem převzal zastoupení známého nebo příbuzného, tak se něco přihodilo.

Kdo byl tehdy vedoucím Advokátní poradny č. 1?

JUDr. Theodor Donner. Byl zástupcem vedoucího české delegace JUDr. Bohuslava Ečera, předválečného advokáta v Brně, u poválečného soudu s vedoucími nacisty v Norimberku. Dr. Donner byl nepochybně komunista, jestli celým a upřímným srdcem, to nevím. Když skončila „korejská válka“, OSN rozhodlo, že Československo, Polsko, Švýcarsko a Švédsko budou jednat o mírovém ujednání na Korejském poloostrově. Komise uvedených států byly padesátičlenné. Jedním z členů československé komise byl i JUDr. Theodor Donner. Při té příležitosti navštívil také Čínu, od které získal vysoké vyznamenání, kterým se velmi chlubil. Po návratu šel pracovat na Ministerstvo spravedlnosti. Nevím, proč později z toho ministerstva odešel, ale jaksi za trest ho dali do advokacie. Stal se vedoucím právě „jedničky“. Když pak v roce 1994 zemřel, měl striktně katolický pohřeb. Farář, ministranti, krátká katolická řeč na rozloučenou, pochovali ho do země. Jeho syn lékař žije v USA, snad to zařídil on. Doktor Donner nám vůbec nemluvil do práce, vždycky si dal jen předložit výnosy jednotlivých advokátů. Když jel do ciziny, a to bylo velmi často, vždy jsem byl jeho zástupcem.

Jak jste prožíval změny po Listopadu 1989?

Po roce 1989 se pořádně nevědělo, jak se to v advokacii vyvine. Že bude soukromá, to bylo jasné, ale nevědělo se, jak to bude s komerčními právníky. Tehdy velice zabodoval JUDr. Karel Čermák. Komerční právníci se slučovat moc nechtěli. Říkali, ať si advokáti dělají ty svoje „trestničky“ a oni že budou dělat obchod. Potom byla jejich schůze a tam mluvil Karel Čermák jako náš předseda téměř hodinu. A následně devadesát procent „komerčáku“ bylo pro vstup do advokacie, což bylo všestranně dobré. U nás si tak nekonkurujeme jako na Slovensku. V roce 1990 mi JUDr. Karel Čermák nabídl, abych šel dělat vedoucího mezinárodního oddělení České advokátní komory. Rád jsem tuto nabídku přijal a zůstal jsem tam jako vedoucí deset let. Pak jsem na Komoře po dobu šesti let dělal takzvaného mandátního advokáta. JUDr. Vladimír Jirousek, tehdejší předseda, mě požádal, abych prováděl tzv. určení advokáta podle § 18 zákona o advokacii. To byla nepříjemná práce, jeden občan požádal například o advokáta až šedesátkrát.

Kolik umíte jazyků, pane doktore?

Pět. Francouzštinu jsem měl od kvinty až do oktávy. Za války jsem měl němčinu osm hodin týdně. V té době se ještě vyučovalo i v sobotu. To se člověk prostě musel naučit. Když jsem byl na vysoké, učili jsme se s mým kamarádem Mirkem Růžičkou navzájem. On mě učil angličtinu, kterou měl na gymnáziu v Praze, a já ho učil francouzštinu. Když jsem byl už advokátem, začal jsem se učit španělštinu. A jako koncipient jsem se začal učit italsky na zdejší Casa di cultura italiana. Musím říct, že po čase jsem si to vyčítal, protože italština je velmi podobná španělštině, a proto se to velmi plete. Ale viděl jsem v Itálii tolik nezapomenutelných míst, že už jsem si výčitky se studiem tohoto jazyka odpustil. Jsem soudním tlumočníkem všech těchto jazyků. A nesmím zapomenout na latinu. Pokud jde o latinu, jsem v současné době na překlady diplomů z latiny do všech výše uvedených jazyků v naší republice jediný a to platí i pro Slovensko.

Mezi advokáty jste znám jako velký cestovatel?

Užil jsem si ho hodně zejména po roce 1990. Cestoval jsem často s kolegou JUDr. Vladislavem Vrbou. Navštívili jsme například čtyři latinsko-americké státy, projeli USA, byli jsme spolu ve třech státech v Asii, jedenáctkrát jsem navštívil Afriku, byl jsem na Středním východě apod. Počítám-li i malé státy jako Lichtenštejnsko nebo město Singapur, blíží se počet navštívených zemí sedmdesáti. Ještě v roce 2014 jsem byl na pozvání 10 dní na Pobřeží Slonoviny.

Když jste takhle cestoval, kontaktovala Vás někdy Státní bezpečnost?

Později, když už jsem byl hodně „rozježděný“, tak za mnou přišli dva inteligentní mladí muži z vnitra. Sedli jsme si na večeři. Nebyli to absolutně žádní tupci, jak jsou líčení ve filmech a v knížkách. A jestli bych s nimi nespolupracoval. To jsem odmítl. Tak mi dali podepsat papíry, že o těchto hovorech nesmím nikde mluvit, a byl klid. To bylo asi v roce 1980. Pak už se neozvali a já jsem byl za to vděčný. Co si budeme říkat, možná že bych měl bůhvíjakou kariéru někde na ambasádě, a pak by mi to třeba podtrhlo nohy.

Pamatujete si na nějakou výjimečnou zahraniční kauzu?

Jednou jsem zastupoval dědickou kauzu v Kanadě. Dědicem byl bývalý poslanec za nějakou slovenskou parlamentní stranu. On se ptal, zda mám povinnost hlásit každé setkání s československým emigrantem. Říkal jsem mu: „Víte, já nejsem u tajných, ale vůbec si nejsem jistý, jestli mezi vámi emigranty nejsou tajní!“ Jen se usmál a šlo to dál. Nic jsem nehlásil a to dědictví jsem dodělal. Možná že jsem trošku zneužíval toho, že mě pouštěli ven. Ovšem na druhou stranu sem do Čech doplulo i díky mé práci hodně valut. Teprve po roce 1990 vyšlo najevo, kolik našich emigrantů, kteří žili v cizině, spolupracovalo s naší StB.

Dalo se říci, že jste byl specialistou na dědictví?

To snad ani ne, to s sebou nesl advokátní život. Dělal jsem také dědictví v Bavorsku, jehož součástí bylo asi 160 kusů šperků, z toho tři velmi cenné. Česká dědička staršího věku mně říkala, že pokud ji německá spoludědička ponechá tyto tři šperky, nebude reflektovat na vydání šperků ostatních. Němka souhlasila. Setkali jsme se u německého notáře a jednali o rozdělení šperků. Německý notář s rozdělením souhlasil. Za německou dědičkou stál takový starší a nemluvný vysoký chlap, který ji doprovázel. Moje klientka dostala šperky a byla spokojená. A víte, kdo byl ten chlapík za německou dědičkou? Bývalý osobní tajemník Konráda Henleina.

Vy jste o svých kauzách napsal i několik knih?

Já jsem napsal a vlastním nákladem vydal tři knížky. Dvě jsou advokátní vzpomínky a jedna je cestovní o tom, kde jsem všude byl. Vzpomínám tam na svůj život v advokacii a také popisuji některé zajímavé kauzy. Vzpomínám na zajímavou, avšak spíše smutnou kauzu. Staří rodiče měli trochu neposlušnou dceru a ta se seznámila s mladíkem, kterého nemohli vystát. Vyhrotilo se to tak dalece, že dcera odešla z domova. Její táta spáchal sebevraždu a máma ho chtěla na onen svět následovat. Já jsem s ní byl tehdy často v telefonickém spojení, dokonce i v noci jsem jí telefonoval. Snad i mojí zásluhou sebevraždu nespáchala a nakonec se usmířila i s dcerou. Bohužel pro otce pozdě!

Vaše aktivity Vám zabírali jistě hodně času. Co na to říkala manželka?

Hana byla zlatý člověk, ve všech mých činnostech mě podporovala. Bohužel zemřela v roce 2004. Dodnes na ni s vděčností vzpomínám.

Věnoval jste se po Listopadu 1989 i restitucím?

Ano, byly to zajímavé věci. Například jeden náš stavitel byl před válkou vynikajícím amatérským boxerem. S manželkou odešli z republiky ještě před rokem 1948 a v Praze zanechali mnoho nemovitostí. Paní se sem po roce 1989 vrátila a já se jí ptal: „Prosím vás, co jste dělala v tom Monterrey v Kalifornii?“ A to bylo zajímavé. Vyučovala češtinu budoucí vojenské přidělence v Praze! Když jsem později navštívil Monterrey, vzala mě do školy, kde procvičovali češtinu. Místnost byla přesně tak vyzdobená, jak si to pamatujeme. Tady obraz Gustáva Husáka, pionýři a všechna ta komunistická propaganda. S úspěchem jsme restituovali.

Jaký by měl být podle Vašich zkušeností dobrý advokát?

K tomu vám řeknu příběh z obsazené Francie. Byl jeden Němci mučený pařížský advokát jménem Joseph Python, který odmítl vypovídat proti svému klientovi. Oni ho věznili, mučili, a když už byl hodně nemocný, tak ho vyhodili, aby umřel takzvaně na svobodě. Takový by měl advokát být. Určitě musí být znalý věci, společensky na výši, nechtít vyhrát za každou cenu, nevyužívat každý přešlap protistrany. Musí tam být určitý mravní prvek, vychování, znalost cizích jazyků, a to hlouběji, ne jen povrchně. A také by měl být sečtělý, tím nemyslím jen zákony, ale všeobecné vzdělání. Advokacie je skutečně krásné povolání, někteří kolegové říkávali poslání!

Redakce AD; Petr Toman; Ondřej Šebesta – Nestoři české advokacie
Foto: ČAK; archiv JUDr. Václava Krále