Dne 9. března 2021 vydal Soudní dvůr EU rozsudek ve věci C-392/19 VG Bild-Kunst vs. Stiftung Preußischer Kulturbesitz, podle něhož platí, že jestliže nositel autorského práva přijal nebo požadoval omezující opatření proti framingu, představuje vložení díla touto technikou na internetové stránky třetí osoby zpřístupnění tohoto díla nové veřejnosti. K tomuto „sdělování veřejnosti“ musí být tedy uděleno svolení nositele autorského práva.

Stiftung Preußischer Kulturbesitz (SPK), německá nadace, provozuje Deutsche Digitale Bibliothek, digitální knihovnu sloužící kultuře a vzdělanosti, která po síti spojuje německé kulturní a vědecké instituce. Internetové stránky této knihovny obsahují odkazy na digitalizovaný obsah ukládaný na internetových portálech zúčastněných institucí. Deutsche Digitale Bibliothek jakožto „digitální vitrína“ sama uchovává pouze náhledy (thumbnails), tj. verze snímků, jejichž velikost je zmenšena v porovnání s jejich originální velikostí.

VG Bild-Kunst, organizace kolektivní správy autorských práv v oblasti vizuálních umění v Německu, podmiňuje uzavření licenční smlouvy o užívání svého katalogu děl ve formě náhledů s nadací SPK vložením ustanovení, podle něhož se SPK zavazuje při užívání děl, na které se vztahuje tato smlouva, uplatnit účinné technologické prostředky proti tomu, aby třetí osoby prováděly framing¹ náhledů těchto děl, která se zobrazují na internetových stránkách Deutsche Digitale Bibliothek.

Vzhledem k tomu, že nadace SPK měla za to, že taková smluvní podmínka není přiměřená z hlediska autorského práva, podala k německým soudům žalobu, kterou se domáhala, aby bylo určeno, že organizace VG Bild-Kunst je povinna poskytnout dotčenou licenci, aniž by tato licence byla podmíněna uplatněním prostředků sloužících k zabránění framingu².

V tomto kontextu Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) požádal Soudní dvůr, aby určil, zda je třeba tento framing považovat za sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice 2001/293, což by v případě kladné odpovědi umožnilo organizaci VG Bild-Kunst, aby od nadace SPK požadovala uplatnění těchto prostředků.

Velký senát Soudního dvora rozhodl, že vložení děl chráněných autorským právem, která jsou volně zpřístupněna veřejnosti na internetových stránkách se svolením nositele autorských práv, prostřednictvím framingu na jiné internetové stránky třetí osoby, pokud při tomto vložení dochází k obcházení prostředků ochrany proti framingu, které přijal nebo požadoval nositel autorského práva, představuje sdělování veřejnosti.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve uvedl, že změna velikosti zobrazení dotčených děl v kontextu framingu nehraje žádnou roli při posuzování existence sdělování veřejnosti, pokud jsou originální prvky těchto děl vnímatelné.

Soudní dvůr následně uvedl, že technika framingu představuje sdělování veřejnosti v rozsahu, v němž je jejím účelem zpřístupnit zobrazený prvek všem potenciálním uživatelům internetové stránky. Dále připomněl, že jelikož technika framingu využívá stejnou technologii, jako je technologie již použitá pro sdělování chráněného díla veřejnosti na domovských internetových stránkách, a tedy internetové veřejnosti, toto sdělování nesplňuje podmínku nové veřejnosti, a nespadá tudíž pod sdělování „veřejnosti“ ve smyslu směrnice 2001/29.

Soudní dvůr nicméně upřesnil, že se tyto úvahy použijí pouze v situaci, kdy přístup k dotčeným dílům na domovských internetových stránkách nepodléhá žádnému omezujícímu opatření. V této situaci totiž nositel práv již od počátku udělil svolení ke sdělování svých děl všem uživatelům internetu.

Soudní dvůr naproti tomu zdůraznil, že pokud nositel práv zavedl nebo požadoval již od počátku omezující opatření spojená se zveřejněním svých děl, neudělil souhlas s tím, aby třetí osoby mohly volně sdělovat jeho díla veřejnosti. Naopak chtěl přístup veřejnosti ke svým dílům omezit pouze na uživatele konkrétních internetových stránek.

Soudní dvůr tedy rozhodl, že jestliže nositel autorského práva přijal nebo požadoval omezující prostředky proti framingu, vložení díla na internetové stránky třetí osoby prostřednictvím techniky framingu představuje „zpřístupnění tohoto díla nové veřejnosti“. K tomuto sdělování veřejnosti musí být tedy uděleno svolení nositelů dotčených práv.

Opačný přístup by totiž znamenal zakotvit pravidlo vyčerpání práva na sdělování. Toto pravidlo by přitom zbavilo nositele autorského práva možnosti vyžadovat přiměřenou odměnu za užití jeho díla. Takový přístup by narušil přiměřenou rovnováhu, kterou je třeba zachovat v digitálním prostředí mezi zájmem nositelů autorských práv a práv s nimi souvisejících na ochraně jejich duševního vlastnictví a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany.

Soudní dvůr nakonec upřesnil, že nositel autorského práva nemůže svolení týkající se framingu omezit jinak než prostřednictvím účinných technologických prostředků. V případě neexistence takových prostředků by totiž mohlo být obtížné ověřit, zda tento nositel zamýšlel zabránit framingu svých děl.

Úplné znění rozsudků (C-392/19 ) bývá zveřejněno na stránkách curia.europa.eu v den vyhlášení.

Zdroj: SD EU
Foto: Pixabay