Projekt Advokáti proti totalitě, který připravila Česká advokátní komora při příležitosti 30. výročí listopadové revoluce roku dne 5. listopadu 2019 slavnostně startuje! Na jedinečných životních osudech advokátů ukážeme, jak důležité jsou principy nezávislosti a důvěrnosti nejen pro advokacii jako profesi, ale i pro celou společnost.

Tímto multimediálním projektem vzdáváme hold těm, kteří i za cenu vlastních nesnází bojovali v době totality za právo a spravedlnost a při obhajobě klienta neváhali přinést i oběť nejvyšší. Jsou to praví hrdinové československé advokacie a své země! Osudy nejen zde představovaných deseti statečných nesmí být nikdy zapomenuty a musí jako zdvižený ukazováček připomínat, že boj proti totalitě nekončí ani v době veskrze demokratické. Totalitou není myšlen totiž pouze určitý politický systém, ale především způsob myšlení, který v některých zůstává dodnes.

 

Advokát, který své klienty doprovázel až za hrob: JUDr. Kamill Resler

Samostatným advokátem byl od roku 1924. Miloval literaturu a umění a z těchto kruhů měl i svou klientelu. Zastupoval Františka Halase, F. X. Šaldu, S. K. Neumanna i Jaroslava Seiferta. Opakovaně prokázal svoji občanskou statečnost v bojích na frontě 1. světové války, v období II. republiky i v odboji za okupace. Proti veřejnému mínění obhajoval německé klienty a proti své vůli byl tehdejší advokátní komorou ustanoven advokátem K. H. Franka. I v této obtížné zkoušce obstál se ctí. „Lidská společnost dává obhájce obžalovanému jako posledního pomocníka a přítele, obhájce je povinen obžalovanému sloužiti poctivě a věrně. … Obhájce musí tedy zapomenout na své vlastní cítění a smýšlení, vzdát se své osobnosti a, ať je mu to sebetrpčí, konat svou povinnost do všech důsledků.“

 

Advokát, který ztratil svobodu i majetek, ne přesvědčení: JUDr. Jiří Křížek

Studium práv mu přerušila 1. světová válka, v níž byl na ruské frontě těžce zraněn. Po ní dostudoval a první advokátská léta strávil v Bratislavě. Mezi jeho klienty se řadily slavné šlechtické rody jako Schwarzenbergové, Lobkowiczové nebo Kinští a také zahraniční ambasády. Právě kontakty se zahraničím se staly záminkou jeho zařazení do skupiny obžalovaných v politickém procesu s JUDr. Miladou Horákovou. Za velezradu a vyzvědačství si jako „nepřítel pracujícího lidu“ odseděl 13 let. K advokacii se již nevrátil. „Byla to moje vlastní chyba, což dnes uznávám, že jsem nehledal nikdy styku s prostým lidem a tak mi zůstaly jeho přání a tužby neznámy. Největším životním zklamáním bylo poznání, že český národ není tak morálně a politicky vyspělý, jak jsem se domníval“.

 

Advokátní koncipient, který za svou odvahu zaplatil životem: JUDr. Jaroslav Borkovec

Jediný zástupce advokátního stavu, který byl za svůj boj proti totalitě v jednom z prvních zinscenovaných politických procesů po únoru 1948 popraven. V době 2. světové války pomáhal domácímu odboji a žil intenzivním politickým životem. Zatčen byl dvakrát, podruhé v roce 1949 již s fatálními následky. Nikdy, ani za nacistické, ani za komunistické totality nedokázal zůstat stranou, což ho nakonec stálo život. Byl obviněn z pokusu o ozbrojený protikomunistický převrat a 5. listopadu 1949 byl na dvoře pankrácké věznice popraven. „Neměl jsem jiné touhy od té doby, když jsem tě poznal než jak Tebe, a později také naši dceru Mahulenku udělat šťastnou. Nepodařilo se mně to proto, že jsem se věnoval zájmům, které byly nad mé síly. Vychovávej naši dceru tak, aby nikdo nemohl říci, že nosí špatné jméno.”

 

Advokát, který nebyl „jen“ obhájcem generála Píky: JUDr. Rastislav Váhala

Narodil se ve Vídni v rodině právníka, ale srdcem byl celý život na Valašsku. Práva vystudoval v Praze, za války byl pod krycím jménem „doktor Marek“ aktivní v odboji. Byl statečným vojákem s ryzím charakterem a vizáží filmového herce. Jeho životní kauzou byla obhajoba generála Heliodora Píky. Přijal ji proto, že se nemohl dívat na to, jak režim zatýká a odsuzuje statečné bojovníky proti fašismu. Bohužel obhajoba skončila popravou generála „ve jménu republiky“. Kvůli ní v roce 1950 opustil advokacii a stal se manuálně pracujícím dělníkem. V roce 1969 se zasloužil o rehabilitaci „svého“ generála, ale návratu demokracie, za kterou tolik bojoval, se bohužel už nedožil. „Po roce 1948 byl obhájce z aktéra odkázán pouze do role pozorovatele. O rozsudku se nerozhodovalo u soudu, nýbrž na stranických sekretariátech či přímo na Ústředním výboru strany.“

 

Advokát, který vládl fleretem i zákony, ale hlavně odvahou: JUDr. František Hejný

Tělem i duší Valach a zapálený šermíř. který se za války zapojil do protinacistického odboje. Vystudoval v Brně, zkoušel to v advokacii, ale nakonec se stal právním úředníkem na tamní Finanční prokuratuře. Až po válce se stal advokátem. Za to, že v politických procesech obhajoval klienty obžalované za protistátní činnost, byli spolu s manželkou zatčeni a krutě mučeni. Byl odsouzen k pěti letům vězení, propadnutí veškerého jmění a také k zákazu výkonu advokacie navždy. K advokacii se už nikdy nevrátil. Přestože měl možnost odejít do exilu, nikdy to neudělal, byl vlastenec. Akademický titul mu byl vrácen v roce 1968. Rehabilitace v roce 1990 se bohužel již nedožil. „S funkcionáři KSČ vyhledával spory, tropil si z nich posměšky a ztěžoval jejich práci nemístnými vtipy, které byly zaměřeny na představitele strany.“ (z archivu StB)

 

Advokát, který byl symbolem katolického disentu: JUDr. Ján Čarnogurský

Narodil se v Bratislavě do rodiny učitele a politika. Vystudoval dvě střední školy, na pražské Karlově univerzitě pak dokončil práva. Jako koncipient začínal v Bratislavě, kde posléze zastupoval řadu náboženských aktivistů a lidí z politické opozice. Jeho osudovou klientkou byla Drahomíra Šinoglová, jejíž obhajoba byla důvodem pro jeho vyloučení z advokacie. Na jaře 1989 podepsal Několik vět. V den sametové revoluce ještě seděl ve vězení, ale o tři týdny později už byl místopředsedou federální vlády. Ve slovenské politice se pohyboval do konce století, od roku 2002 je znovu advokátem. „Mezi mými kauzami byl třeba případ učitelky, kterou někdo udal, že chodí do kostela. To tehdy stačilo na výpověď. Stejné to bylo i u lékařů.“

 

Advokát, který hájil spravedlnost, i když nesklidil potlesk: JUDr. Otakar Motejl

Narodil se do právnické rodiny. Začínal jako advokát, ale vyzkoušel si i roli soudce, předsedy Nejvyššího soudu ČSFR i ČR, poslance Federálního shromáždění, ministra spravedlnosti nebo ombudsmana. Dost na jeden lidský život „Právníka století“. Sám sebe nazval jedním všeříkajícím slovem, které najdete na vyšehradském náhrobku, a vystihuje celý jeho život – OBHÁJCE. Byl obhájcem desítek disidentů, obhájcem, který byl nesmírně citlivý na spravedlnost a pro svého klienta byl ochoten udělat prakticky cokoliv. „Byl jsem u všeho, ale nedokázal jsem nic,“ napsal o sobě kriticky, ale jeho dcera je jiného mínění. „Chtěl být stejně dobrý, jako jeho otec, také advokát. To se mu určitě podařilo.“ Nerozpakoval se brát politické kauzy. Plných 17 let byl jeho poměrně komplikovaným klientem Vladimír Škutina, jehož obhajoba patřila k těm nejsložitějším. Dále to byli disidenti Svatopluk Karásek, Pavel Landovský, Jiří Gruntorád, Eva Kantůrková, Jiří Lederer, Jiřina Šiklová, Petr Uhl, Ladislav Kořán, Alexander Vondra a mnozí další. Politické oponenty zastupoval až do pádu komunistického režimu. Vždy mu velice záleželo na fungování české justice, která je základem demokratického státu. Jakékoli pokusy o ovlivňování nezávislého soudnictví těžce snášel. Ve funkci veřejného ochránce práv vynikal moudrostí, se kterou řešil spory občanů a státu. Štvala ho tupá byrokracie i arogance státní správy. Své práci dával maximum a hodiny nepočítal. Jako vášnivý kuřák nepočítal ani vykouřené cigarety. Doktor Otakar Motejl měl rád lidi. Rád se s nimi setkával, rád si s nimi povídal. Byl k nim velmi milý a chápavý. Obecně byl jako člověk pozitivní, přátelský, lidský a dobrý. Nic pro něj nebyl problém. Za svoji statečnost, morální kredit i odborné znalosti byl uveden do právnické Síně slávy za rok 2009.

 

Advokátka, která byla dámou, první dámou české justice: JUDr. Dagmar Burešová  

Narodila se do rodiny známého pražského advokáta JUDr. Josefa Kubišty. Po maturitě na gymnáziu Jana Masaryka byla přijata ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvovala v roce 1952. Ještě v době studií poprvé prokázala svoji osobní statečnost, když ukrývala kamaráda Jana Tumlíře, který uprchl z komunistického lágru. Statečně se pak bila i za čest Jana Palacha v kauze jeho matky Libuše Palachové a později i za další disidenty postižené totalitním režimem. Byli mezi nimi Ivan Medek, Milan Kundera, Karel Kyncl, Jiří Lederer, Karel Nepraš nebo Ladislav Sitenský. Ve své praxi se zabývala občanským a pracovním právem, zejména pak náhradami za škody způsobené na zdraví. Po listopadu 1989 se stala první ministryní spravedlnosti české vlády. V červnu 1990 se zasloužila o přijetí nového zákona o advokacii, byla předsedkyní České národní rady. Poté, co odešla z politiky, si založila vlastní advokátní kancelář, kterou po ní převzali její dcera a vnuk. Je nositelkou Řádu T. G. Masaryka a dalších vyznamenání. Byla obdivovaná pro svůj půvab, kamarádství a statečnost. Byla dámou vždy s čistým štítem, úžasnými schopnostmi a nezapomenutelným úsměvem. „Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý.“

 

Advokát, který se na celý život upsal své lásce, advokacii: JUDr. Jiří Machourek

Vyrůstal v zemědělské katolické rodině v Brně. Po maturitě na gymnáziu vystudoval dvouletou knihovnickou školu a „kádrový profil“ si vylepšoval v dělnických profesích, aby měl šanci dostat se na práva. Po absolutoriu pražské právnické fakulty pracoval krátce jako podnikový právník. Pak už se „na doživotí“ upsal advokacii. Jeho praxe byla rozsáhlá, ale zásadní kauzy se týkaly odpůrců režimu, Petra Cibulky, Petra Pospíchala, Alberta Černého, Jaroslava Popelky, Ivana (Magora) Jirouse, Stanislava Devátého a dalších. Po listopadu 1989 byl necelý rok soudcem a poté předsedou Krajského soudu v Brně, ale nakonec se vrátil tam, kam ho srdce táhlo – do advokacie, kde působí dodnes. „Jako obhájce jsem se mohl s jednáním disidentů vnitřně ztotožnit, což u obhajoby obecné kriminality není možné.“

 

Advokát, který mohl být zedníkem, ale naštěstí nebyl JUDr. Milan Hulík, Ph.D.

Narodil se v Kolíně, vyučil se zedníkem, vystudoval stavební průmyslovku a díky událostem roku 1968 se dostal na pražská práva. Po složení advokátních zkoušek se stal členem Městského sdružení advokátů v Praze. Už jako koncipient poskytoval právní pomoc disidentům a jako advokát pak obhajoval řadu z nich, hudebníky skupiny The Plastic People, Petra Uhla, Františka Stárka, Charlieho Soukupa a mnohé další. Strach neměl, vzorem mu byl jeho otec, který prošel komunistickými kriminály. Po sametové revoluci přerušil činnost v advokacii a stal se ředitelem odboru inspekce BIS a později náměstkem generálního ředitele Vězeňské služby, jejíž název také vymyslel. Ač dosáhl hodnosti podplukovníka, vrátil se do advokacie, kde působí dodnes, a ještě stihl vystudovat historii. „Disidentům jsem záviděl, že si můžou žít vlastním životem, že můžou říkat, co chtějí a nemusí se jako ostatní přizpůsobovat režimu. Že se nebojí, že jsou svobodní!“

 

Redakce