SD EU k zásadě “ne bis in idem” při výkonu EZR

Soudní dvůr Evropské unie objasňuje rozsah zásady ne bis in idem použitelné při výkonu evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu k činům, proti kterým byl vynesen odsuzující rozsudek ve třetím státě ve věci C-665/20 PPU.

Rechtbank Amsterodam (soud v Amsterodamu) podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného proti osobě X. Žádost se týká výkladu čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „rámcové rozhodnutí“).

Znění čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí: „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví: „Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:
[…]
5) pokud má vykonávající justiční orgán informace, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin třetím státem, [trestní stíhání proti vyžádané osobě v třetím státě za stejný čin skončilo konečným rozhodnutím] za podmínky, že v případě odsouzení byl trest vykonán, právě je vykonáván nebo podle práva státu, který vynesl [odsuzující] rozsudek, ho již nelze vykonat.
[…]“

Rechtbank Amsterodam požádal Soudní dvůr o rozhodnutí v předběžné otázce v naléhavém řízení a Soudní dvůr této žádosti vyhověl.

 

Spor v původním řízení a předběžné otázky

Dne 19. září 2019 vydal Amtsgericht Tiergarten (obvodní soud pro Tiergarten, Berlín) vůči osobě X evropský zatýkací rozkaz žádající o jeho předání za účelem trestního stíhání pro činy, kterých se měl dopustit v Berlíně (Německo) dne 30. října 2012. Předání osoby X je požadováno pro následující trestné činy: pokus o vraždu své družky; pokus o vraždu nezletilé dcery své družky; znásilnění družky; těžké ublížení na zdraví způsobené družce; omezování osobní svobody družky; omezování osobní svobody nezletilé dcery své družky.

Na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl X zadržen v Nizozemsku a dne 18. března 2020 předveden před předkládající soud. X tomuto soudu sdělil, že nesouhlasí se svým předáním německým justičním orgánům, přičemž do vydání rozhodnutí v této věci byl vzat do vazby. Na podporu svého nesouhlasu s předáním X uplatnil zásadu ne bis in idem, tj. že za stejné činy byl pravomocně odsouzen ve třetím státě, a sice v Íránu.

Podle íránského práva si X musel odpykat pouze nejpřísnější z trestů odnětí svobody, k němuž byl odsouzen, a to trest odnětí svobody v délce sedm let a šest měsíců. Většinu tohoto trestu si odpykal a zbývající část mu byla prominuta na základě všeobecné milosti udělené íránským duchovním vůdcem u příležitosti 40. výročí islámské revoluce. S konečnou platností byl naopak zproštěn obvinění ze znásilnění a omezování osobní svobody. Z důvodu těžkého ublížení na zdraví, které Y způsobil, byl X dále odsouzen k tomu, aby jí vyplatil diya (částku v penězích). S ohledem na jeho platební neschopnost bylo X povoleno zaplatit diya ve splátkách, první ve výši de 200 000 000 íránských rijálů (IRR) (přibližně 4 245 eur) a následně měsíční splátky ve výši 2 % z diya.

X z toho dovozuje, že podle nizozemského práva by mělo být jeho předání německým orgánům na základě evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán, odmítnuto.

Openbaar Ministerie (státní zastupitelství, Nizozemsko) naproti tomu tvrdí, že námitce uplatněné X a vycházející z předchozího odsouzení v Íránu, nelze vyhovět. Podle něj v případě odsouzení ve třetím státě přísluší právě předkládajícímu soudu jakožto vykonávajícímu justičnímu orgánu podle čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí, aby nepoužil čl. 9 odst. 1 písm. e) OLW[1] pro účely posouzení, zda se na odsuzující rozsudek vydaný v Íránu může vztahovat vzájemné uznávání podle zásady vzájemné důvěry vyplývající z mezinárodních smluv nebo obyčejů. S ohledem na přerušení diplomatických styků a neexistující justiční spolupráci s Íránskou islámskou republikou, jakož i významné rozdíly mezi právními systémy členských států Evropské unie a íránským právním systémem, taková důvěra v právní systém Íránské islámské republiky podle státního zastupitelství není dána. Státní zastupitelství z toho dovozuje, že odsouzení X v Íránu nemůže být platným důvodem pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán.


Rechtbank Amsterdam
(soud v Amsterodamu, Nizozemsko) má za to, že odpověď na otázku, zda může vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný vůči X, závisí na výkladu čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí. Přerušil proto řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 4 bod 5 [rámcového rozhodnutí] vykládat v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí mít vykonávající justiční orgán prostor pro uvážení ohledně toho, zda je, či není namístě odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu?

2)      Musí být pojem ‚stejný čin‘ uvedený v čl. 4 bodě 5 [rámcového rozhodnutí] a tentýž pojem uvedený v čl. 3 bodě 2 tohoto rámcového rozhodnutí vykládány stejným způsobem, a není-li tomu tak, jak je třeba vykládat tento pojem v prvně uvedeném ustanovení?

3)      Musí být podmínka stanovená v čl. 4 bodě 5 [rámcového rozhodnutí], spočívající v tom, že ‚byl trest vykonán, […] nebo podle práva státu, který vynesl rozsudek, ho již nelze vykonat‘, vykládána v tom smyslu, že je splněna v případě, že vyžádaná osoba byla pravomocně odsouzena za stejný čin k trestu odnětí svobody, který částečně vykonala ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, přičemž zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem této země, který není soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na odsouzené, kteří se stejně jako vyžádaná osoba dopustili závažných trestných činů, a nevychází z racionálních hledisek trestněprávní politiky?“


Soudní dvůr Evropské unie rozhodl o předložených třech předběžných otázkách následovně:

 

První předběžná otázka:

Článek 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v onom ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv.


Druhá předběžná otázka:

Článek 3 bod 2 a čl. 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládány v tom smyslu, že pojem „stejný čin“ uvedený v těchto dvou ustanoveních musí být vykládán jednotně.


Třetí předběžná otázka:

Článek 4 bod 5 rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, který podmiňuje uplatnění důvodu, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu tohoto ustanovení, tím, že v případě odsouzení byl trest vykonán, je právě vykonáván nebo již nemůže být vykonán podle práva státu, který vydal odsuzující rozsudek, musí být vykládán v tom smyslu, že tato podmínka je splněna, pokud byla vyžádaná osoba za stejný čin pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl částečně vykonán ve státě, ve kterém došlo k odsouzení, a zbývající část trestu jí byla prominuta orgánem tohoto státu, který není jeho soudním orgánem, v rámci všeobecné milosti, která se vztahuje i na osoby odsouzené za závažné činy a nevychází z objektivních hledisek trestněprávní politiky. Vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby v rámci prostoru pro uvážení vyvážil povinnost zabránit beztrestnosti a boj proti kriminalitě na straně jedné a záruku právní jistoty dotčené osoby na straně druhé.

Detailní odůvodnění Soudního dvora EU k předběžným otázkám, včetně plného znění rozsudku je k dispozici v českém jazyce na: CURIA – Dokumenty (europa.eu).


Rozhodnutí zpracovala Mgr. Lenka Vojířová, Odbor mezinárodních vztahů ČAK
Foto: canva.com


[1] „Vyžádanou osobu nelze předat, jde-li o čin, pro který:
[…]

  1. tato osoba byla osvobozena, nebo bylo zastaveno trestní stíhání nizozemským soudem, nebo bylo vůči ní vydáno jiné pravomocné rozhodnutí se stejným účinkem soudem jiného členského státu Evropské unie nebo třetího státu;
  2. tato osoba byla rozhodnutím soudu odsouzena, pokud:

1)       uložený trest nebo opatření již byly vykonány;

2)       výkon nebo další výkon uloženého trestu nebo opatření již není možný;

3)       v rámci odsouzení byla konstatována vina, ale nebyl uložen žádný trest nebo opatření;

4)       uložený trest nebo opatření jsou vykonávány v Nizozemsku;
[…]“

Go to TOP