Dne 5. května 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 2988/19, podle něhož podmínky zápisu do seznamu členů, stanovené v jisté míře určitosti obecně závazným právním předpisem a doplněné stavovským předpisem profesní komory, představují ve svém celku závazný rámec, v jehož prostoru se musí profesní komora pohybovat. Nejsou-li podmínky pro vznik členství stanoveny verbálně jasně a obsahově jednoznačně, pak se v praxi rozvolňuje třeba jen rámcové kritérium zákona a uvádí v pochybnost rozsah autonomní sféry, náležející uchazeči o členství v komoře. Dochází k tak rozkolísání z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyvěrajícího principu právní jistoty a důvěry v právo, jakož i jeho subprincipů předvídatelnosti práva a legitimního očekávání adresátů právní normy vůči rozhodování subjektu, který se stal nositelem veřejné moci.

Ústavní soud posuzoval návrh stěžovatele, který požádal již v roce 2007 Komoru patentových zástupců České republiky (dále jen „Komora“) o zápis do seznamu patentových zástupců. Stěžovatel složil odbornou zkoušku, avšak – ze zákonem (§ 8 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů) předepsaných podmínek zápisu – Komora neuznala za způsobilé jeho vykázání odborné praxe. Stěžovatel považoval za dostačující odbornou praxi v podobě několikaleté dokumentované spolupráce se specializovaným advokátem a pomoci svým klientům (pracoval jako daňový poradce) s dopady v oblasti průmyslového práva.

Žádný z obecných civilních soudů, včetně soudu dovolacího, tedy konkrétně Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, stěžovatelově žalobě o povinnost Komory jej zapsat a umožnit mu složení slibu patentového zástupce nevyhověl. Zejména nalézací a odvolací soud akcentovaly rámcový zákonný požadavek soustavnosti a pravidelnosti odborné praxe, považovaly stěžovatelův výklad pojmu odborné praxe za nepřijatelný a nezkoumaly existenci konkretizující úpravy podmínek odborné praxe u Komory; obdobná úprava je přitom u jiných profesních komor s povinným členstvím obsažena buď již v zákoně, nebo ve stavovských předpisech. Za východisko odborné praxe tu byla obecnými soudy označena pracovní pozice asistenta patentového zástupce.

Nedostatek posouzení úpravy podmínek odborné praxe u Komory Ústavní soud obecným soudům vytkl a přisvědčil tak argumentaci stěžovatele, jenž – při neexistenci relevantního stavovského předpisu – považoval úpravu odborné praxe u Komory za nepředvídatelnou, a tedy protiústavní.

Obecné soudy neposkytly stěžovateli řádnou procesní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť do svých důkazních zjištění řádně nezahrnuly (natož aby právně posoudily) již samotný fakt, že Komora podmínky tzv. jiné odborné praxe interně neupravila.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně, rozsudek Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu, neboť jimi byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Obecné soudy se budou muset v dalším řízení vypořádat i se způsobem, jakým Komoru patentových zástupců České republiky uvedený nedostatek, tedy absenci konkretizující stavovské úpravy, podle obsahu nalézacího spisu zřejmě odstranila.

Právní věta: Podmínky zápisu do seznamu členů, stanovené v jisté míře určitosti obecně závazným právním předpisem a doplněné stavovským předpisem profesní komory, představují ve svém celku závazný rámec, v jehož prostoru se musí profesní komora pohybovat. Nejsou-li podmínky pro vznik členství stanoveny verbálně jasně a obsahově jednoznačně, pak se v praxi rozvolňuje třeba jen rámcové kritérium zákona a uvádí v pochybnost rozsah autonomní sféry, náležející uchazeči o členství v komoře. Dochází k tak rozkolísání z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyvěrajícího principu právní jistoty a důvěry v právo, jakož i jeho subprincipů předvídatelnosti práva a legitimního očekávání adresátů právní normy vůči rozhodování subjektu, který se stal nositelem veřejné moci.

Je-li nastavena rozhodovací praxe obecných soudů tak, že některá jednání profesních komor, jejichž obsahem je stanovisko komory ke splnění podmínek členství, nepodléhají přezkumu podle soudního řádu správního, ale mohou být napadena civilní žalobou, je tomu třeba přizpůsobit intenzitu ústavního přezkumu i interpretaci práva civilními soudy. Vždy musí být obzvláště důsledně respektována maxima soudní ochrany základních práv, neboť v sázce je základní právo na svobodnou volbu povolání.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2988/19 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com