K diskusi! Autorka se v následujícím článku zaměřuje na otázku jednání před kárným senátem ČAK, které je neveřejné. A současně tedy otázkou, zda si může účastník tohoto řízení pořizovat při jednání zvukový záznam, pokud o tom zákon o advokacii i advokátní kárný řád mlčí. Níže přinášíme jak její závěry, tak poznámku ČAK k tomuto tématu.

Advokáti mají nezastupitelnou úlohu v obraně práva a lidských práv obzvlášť. Zavazují se k tomu ve svém slibu podle § 5 odst. 1 písm. j) zákona o advokacii[1] (dále jen „zák. o adv.“) spolu s tím, že budou ctít etiku povolání advokáta,[2] dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojnosti advokátního stavu. Povolání advokáta požívá ve společnosti vážnost, respekt a úctu, a proto na advokáty předpisy týkající se výkonu advokacie kladou všeobecně poměrně vysoké nároky. Mezi požadavky kladenými na advokáty není jen dosažené a stále doplňované vzdělání, bezúhonnost a jiné osobní a osobnostní kvality, ale i vysoká morální a etická úroveň. Dopustí-li se advokát (to platí i o advokátním koncipientovi) závažného nebo opětovného zaviněného porušení povinností stanovených zákonem o advokacii nebo zvláštním zákonem (s výjimkou zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu) nebo stavovským předpisem, jedná se o kárné provinění.

Kárná odpovědnost a kárné řízení jsou upraveny v § 32 a násl. zák. o adv. a v advokátním kárném řádu[3] (dále jen „adv. kár. řád“). Kárná komise je jedním z orgánů ČAK. Má 83 členů volených sněmem, kteří ze svého středu volí a odvolávají předsedu kárné komise. Ten pak v konkrétních kárných řízeních jmenuje z členů kárné komise členy tříčlenných kárných senátů. V rámci kárného řízení působí i Odvolací kárná komise, která má 11 sněmem volených členů, kteří si volí předsedu, a stejně jako u kárné komise, mohou zvolit i místopředsedy. Předseda odvolací kárné komise pak jmenuje pro konkrétní odvolací kárné řízení členy odvolacích senátů. Kárné řízení se zahajuje na základě kárné žaloby podané kárným žalobcem, kterým je předseda kontrolní rady (§ 46 odst. 3 zák. o adv.), eventuálně ministr spravedlnosti (§ 51 odst. 2 zák. o adv.). Účastníky kárného řízení jsou kárný žalobce a kárně obviněný, tedy advokát, proti němuž je kárné řízení zahájeno. Je-li skutkový stav spolehlivě zjištěn doposud opatřenými důkazy, kárný senát může rozhodnout bez nařízení jednání trestním příkazem. Nerozhoduje-li se kárným příkazem (§ 34a zák. o adv.) a není-li kárné řízení zastaveno nebo přerušeno (§ 11 a § 12 adv. kár. řádu), předseda kárného senátu k projednání věci nařídí jednání (§ 13 odst. 1 adv. kár. řádu). Jednání se nařizuje i v případě, že byl proti kárnému příkazu podán ve lhůtě odpor (§ 34d zák. o adv.). Jak se podává v § 14 odst. 2 adv. kár. řádu, jednání v kárném řízení ČAK je neveřejné.

O průběhu jednání se podle § 21 odst. 1 adv. kár. řádu sepisuje protokol, jehož obsah je dán odst. 2 téhož ustanovení. Z odst. 3 tohoto ustanovení plyne, že protokol podepisuje pouze předseda kárného senátu a zapisovatel, kterým může být i člen kárného senátu. Ani zák. o adv. ani adv. kár. řád explicitně neuvádějí právo kárně obviněného požadovat, aby protokol obsahoval jeho námitky proti průběhu jednání a/nebo protokolaci, ani právo kárně obviněného spolupodepisovat protokol. Ani jeden z výše uvedených právních předpisů pak explicitně neuvádí právo kárně obviněného pořizovat si z jednání zvukový záznam. Pokud si chce kárně obviněný pořídit vlastní zvukový záznam z jednání, uplatní se argument a contrario, a nemá být tedy kárně obviněnému dovoleno si zvukový záznam pořídit, anebo se uplatní argument a silentio legis a s ním spojená zásada legální licence, vyjádřená v čl. 2 odst. 4 Ústavy[4] a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“),[5] a pořizování zvukového záznamu kárně obviněným je třeba vyhodnotit jako jednání praeter legem?

Subjektem kárného řízení, které je druhem disciplinárního řízení, je advokát. Advokátní komora, coby profesní komora je pak, jak judikoval Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“),[6] právnickou osobou, jíž zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, a je tedy správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.).[7] K zajištění ochrany práv advokátů v kárném řízení, ke kontrole a nápravě vad je zřízen institut soudního přezkumu rozhodnutí v řízení o žalobách podle § 65 a násl. s. ř. s. Dalo by se tedy čekat, že se bude advokátní kárné řízení řídit správním řádem[8] (dále jen „spr. řád“), jak tomu bývá u řízení před správním orgánem. Ale není tomu tak. Na správní řád se zák. o adv. v souvislosti s kárným řízením odkazuje jen ve dvou případech. V § 33 odst. 6 zák. o adv. se uvádí, že v kárném řízení o kárném provinění se použijí obdobně ustanovení upravující zajištění účelu a průběhu řízení podle správního řádu s tím, že pořádková pokuta je příjmem Komory. Ve spr. řádu je zajištění účelu a průběhu řízení upraveno v § 58 až § 63. Zajišťovacími prostředky je předvolání, předvedení, předběžné opatření, pořádková pokuta a vykázání z místa konání úkonu. Podle § 55e zák. o adv. se pak mají ustanovení správního řádu, s výjimkou ustanovení § 20 odst. 6 a § 24 odst. 2 spr. řádu, použít pro doručování v rámci kárného řízení. Tolik k použití spr. řádu v rámci kárného řízení před ČAK. Nestanoví-li zák. o adv. nebo adv. kár. řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně, jak se uvádí v § 35e odst. 2 zák. o adv., ustanovení trestního řádu[9] (dále jen „tr. řád“).

Z povahy jednání před kárným senátem se dá soudit, že se jedná o obdobu hlavního líčení, upraveného v tr. řádu. Podle ust. § 55b tr. řádu se o průběhu hlavního líčení, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizuje zvukový záznam. Zvukový záznam se uchovává na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Výmaz zvukového záznamu nelze provést před skartací spisu. Nahlížení do spisu obviněným je součástí práva na obhajobu, které plyne nejen z ust. § 65 odst. 1 tr. řádu, ale i přímo z čl. 40 odst. 3 LZPS. Obviněný může nejen do spisu nahlížet, ale i činit si z něj výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Je-li tedy zvukový záznam součástí spisu, obviněný má jistě právo požadovat jeho kopii. Jelikož subsidiárním pramenem kárného řízení ČAK je tr. řád, a jelikož pořizování zvukového záznamu není upraveno ani v zák. o adv, ani v adv. kár. řád, zdá se, že kárný senát by měl dokonce sám pořizovat zvukový záznam z jednání a jeho kopii poskytnou kárně obviněnému – na jeho náklad. Leda že by z povahy věci, jak se uvádí v již citovaném § 35e odst. 2 zák. o adv, vyplývalo něco jiného. Trestní řízení je totiž vedeno zásadou veřejnosti, zatímco kárné řízení je, jak vyplývá z § 14 odst. 2, adv. kár. řádu neveřejné.

Neveřejné je v zásadě i správní řízení (§ 49 odst. 2 spr. řádu), a nabízí se zde tedy analogie. Pořizování zvukových záznamů z jednání sice není upraveno ani ve správním řádu, avšak jeho legálnost judikoval NSS ve svém rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 5 As 37/2009-94. V odůvodnění NSS uvedl: „Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy, každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Jestliže zákon nezakazuje účastníku správního řízení pořídit si zvukový záznam průběhu ústního jednání, nelze bez dalšího vycházet z toho, že pořizováním zvukového záznamu účastník hrubě ruší pořádek a může být z místa jednání vykázán. […] Za hrubé rušení pořádku lze považovat takové jednání, které znemožňuje např. provedení ústního jednání hlasitými projevy, napadáním ostatních přítomných osob, urážkami apod. Za hrubé rušení pořádku lze považovat i takové jednání, které narušuje např. ústní jednání způsobem výrazně snižujícím vážnost správního řízení.“ Nejen že tedy pořizování zvukového záznamu není nedovolené, ale nelze je považovat ani za hrubé rušení pořádku, jednání nenarušuje.

Ve výše uvedeném případě si chtěl účastník při jednání nahrát výpověď svědků, jimiž byli strážníci Městské policie, o tom, co zjistili při výkonu své úřední činnosti. NSS spolu s krajským soudem, který rozhodoval o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, konstatoval, že se v případě výpovědi strážníků Městské policie nejednalo o projev osobní povahy, protože to je z povahy věci vyloučeno. Z toho lze vyvodit obecný závěr, že pokud se jedná o projev vyplývající z úřední činnosti osoby, nejedná se o projev osobní povahy, a k jeho záznamu tedy není třeba souhlas. Konflikt mezi právem na ochranu osobnosti a právem na spravedlivý proces je obdobně řešen v § 88 občanského zákoníku[10] a judikaturou. Např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 30 Cdo 64/2004 konstatoval, že projevy fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či jiné veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Proti pořizování zvukového záznamu při jednání v rámci kárného řízení by tedy neměli mít námitky z důvodu ochrany osobnosti ani členové kárného senátu s eventuálně přítomným zapisovatelem, který by nebyl členem kárného senátu.

Pořizování zvukového záznamu u soudu se obecně řídí ust. § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích[11]. K pořízení zvukového záznamu podle tohoto ustanovení se ani nevyžaduje souhlas předsedy senátu nebo samosoudce, postačí ho na nahrávání upozornit. Toto ustanovení dává předsedovi senátu možnost pořizování záznamu zakázat, mohl-li by způsob jeho provádění narušit průběh nebo důstojnost jednání. Důvody pro pořízení zvukového záznamu jsou však striktně dané zákonem a prakticky si lze jen stěží představit, jak by použitím současných záznamových zařízení, malých a tichých, mohlo k narušení průběhu nebo důstojnosti jednání dojít.

Jedním ze základních požadavků na právní řád je jeho vnitřní bezrozpornost. Tato bezrozpornost se vztahuje i k hodnotám, které jsou právním řádem chráněny. Při interpretaci právních norem, obzvlášť v případě mezery v zákoně, bychom se zamýšlenými hodnotami a účelem úpravy měli zabývat. Z výše uvedeného srovnání podle názoru autorky vyplývá, že úmyslem zákonodárce i subjektů, které právo aplikují a dotvářejí, je účastníku řízení, tedy i kárně obviněnému, pořizování zvukových záznamů umožnit, a to i při jednání neveřejném.

Pouhým pořízením zvukového záznamu z ústního jednání se nestává jednání veřejným, neboť i nadále se jej mohou kromě úředních osob (členů kárného senátu a zapisovatele) účastnit jen účastnící řízení či jiné dotčené osoby – v případě kárného řízení se jedná o osoby uvedené v § 13 odst. 1 adv. kár. řádu. Osoby přítomné při jednání jsou si jistě neveřejnosti jednání vědomy, není tedy důvod mít obavy, že by zvukový záznam bezdůvodně šířily, a do doby, než by tak případně učinily, je na ně třeba pohlížet, jako by se žádného deliktu nedopustily. Na druhou stranu je třeba počítat s tím, že pořízení zvukového záznamu může účastník řízení navrhnout na obranu svého práva v řízení o zrušení správního rozhodnutí soudem. Obzvlášť v řízení, kde se zvukový záznam nepořizuje a nezakládá do spisu, a tam, kde účastník řízení nemůže ovlivnit protokolaci, by takový důkaz mohl mít při uplatnění subjektivního práva u soudu význam a mohl by tak přispět k naplnění práva účastníka na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod[12] a čl. 36 LZPS. Pokud totiž z obsahu správního spisu není zřejmé, že by se kárný senát jakkoli odchýlil od zákonných ustanovení, soud by v případném následném řízení mohl dojít k závěru, že kárný senát kárnou žalobu projednal postupem respektujícím příslušná ustanovení zák. o adv. a adv. kár. řádu,[13] i když by tak tomu nemuselo ve skutečnosti být. Zjevně nedůvodný zákaz správního orgánu adresovaný účastníku správního řízení pořizovat si zvukový záznam o průběhu ústního jednání by mohl představovat vadu řízení, která by pak mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.

Podle názoru autorky je třeba teleologickou metodou dojít k závěru, že mezeru „v zákoně“ ohledně pořizování si zvukového záznamu je možné vyplnit legální licencí, a tedy že kárně obviněný je oprávněný si při jednání v rámci kárného řízení ČAK zvukový záznam pořizovat.

Autorka JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR.

[1] Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii.

[2] Etický kodex – Usnesení představenstva České advokátní komory z 31. října 1996 uveřejněné pod č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory.

[3] Vyhláška č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád.

[4] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

[5] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod.

[6] rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38.

[7] Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

[8] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.

[9] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

[10] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[11] Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.

[12] Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících.

[13] viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004-41.