Internet umožňuje uživatelům stahovat či nahrávat autorská díla zásadně dvěma způsoby, a to buď napřímo ze serveru, kde jsou data uložena, nebo – a to je předmětem tohoto článku – prostřednictvím sítí peer to peer (dále jen „P2P“), na kterých dochází k přenosu dat napřímo mezi uživateli, kteří jsou vůči sobě v postavení „rovný s rovným“.

 

Zjednodušeně tedy pro sítě P2P platí, že uživatel nestahuje pouze data ze serveru, nýbrž tyto rovněž zpřístupňuje pro jiné uživatele, čímž dochází ve smyslu § 18 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „aut. z.“) ke sdělování díla veřejnosti, resp. k jeho rozmnožování ve smyslu § 13 aut. z., a k užití autorského díla ve smyslu § 12 aut. z.

Skutečnost, že sami napřímo neoprávněně zpřístupňují třetím osobám autorská díla, si dle mého názoru uživatelé často ani neuvědomují, neboť vycházejí z obecného názoru, že autorská díla z internetu jsou pro osobní potřebu legální, a tedy už vůbec neřeší, jestli k tomu mají souhlas autora, zákonnou licenci nebo zda jim zákon umožňuje tzv. volné užití díla.

Dle § 30 aut. z. pak sice je povoleno užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu[1], ale do této výjimky nespadá právě zpřístupňování děl dalším uživatelům P2P sítí, tedy takové zpřístupnění bez souhlasu autora či zákonné licence je protizákonné.

Jelikož je přenos dat přes P2P sítě nezřídka kdy v rozporu s právními předpisy, připadá v úvahu jak civilní odpovědnost za škodu, tak trestněprávní odpovědnost, neboť může dojít zejména k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen jako „tr. zákoník“).

Dle základní skutkové podstaty citovaného ustanovení pak ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Z pohledu prokazování spáchání takového jednání je pro orgány činné v trestním řízení problematické zejména prokázání rozsahu trestné činnosti, neboť je nutno konkretizovat pro účely jednoty a totožnosti skutku každé neoprávněně zpřístupněné dílo s uvedením držitele autorských práv.

V žádném případě tak nepostačuje pouze prokázat množství dat a souborů, které se nachází v datovém nosiči podezřelého, nýbrž je nutné vždy prokázat také to, že podezřelý používal příslušný software sítě P2P, resp. že přes tento skutečně data a soubory zpřístupnil třetím osobám.

Orgány činné v trestním řízení musí v rámci prověřování v prvé řadě spolehlivě objasnit množství nahraných autorských děl přes P2P sítě, tedy jestli vůbec došlo k nepatrnému neoprávněnému zásahu, což je podmínkou trestnosti takového jednání.

O nikoli nepatrný zásah do chráněných práv ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku se bude jednat v případech opakovaného, déletrvajícího či rozsáhlejšího nelegálního jednání pachatele, porušování více chráněných práv, nabízení nosičů s rozmnoženinami chráněných děl prostřednictvím inzerce, jejich početnější zpřístupňování prostřednictvím sítě internet, pokračování v závadném jednání i přes upozornění ze strany autora nebo jiného nositele práv, některého správce práv či ochranné instituce, anebo dojde-li k tomu i přes uskutečněný dřívější postih pachatele za obdobný přestupek či jiný správní delikt, nebo dokonce za obdobný trestný čin.[2]

 Z mého pohledu pak spíše, než na objemu zpřístupněných dat bude záležet při posouzení trestnosti jednání na množství zpřístupněných děl, která se přirozeně co do objemu dat výrazně liší podle svého druhu, tj. např. film ve vysokém rozlišení je objemově neporovnatelně větší soubor než kniha ve formátu PDF.

 Jestliže by neoprávněné jednání nedosáhlo citované intenzity, bylo by namístě pachatele postihnout v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku podle jiných právních norem, např. za přestupek podle § 105a a násl. aut. z.

Dále platí, že škoda sama o sobě sice není znakem základní skutkové podstaty trestného činu dle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně je znakem kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu a rovněž je významná pro účely adhezního řízení, tzn. orgány činné v trestním řízení pro účely jejího vyčíslení musejí prokázat jaká konkrétní autorská díla byla neoprávněně zpřístupněna a jaká tím byla způsobena škoda.

Nejvyšší soud ostatně k otázce vyčíslení škody jasně uvedl, že nelze-li objasnit konkrétní finanční újmu poškozených pro nedostatek skutkových podkladů, z nichž by vyplynulo, jakého příjmu (zisku) by nositelé dotčených autorských a s nimi souvisejících práv dosáhli, kdyby obviněnému umožnili legálně zpřístupňovat ve stejné době a shodným způsobem chráněná audiovizuální a zvuková díla, nelze škodu stanovit náhradními způsoby.[3]

S ohledem na náročnost prokazování způsobené škody mám za to, že orgánům činným v trestním řízení často nezbude jinak, než jednání klasifikovat pouze podle prvého odstavce § 270 tr. zákoníku a poškozeného se svým nárokem uplatněným v rámci adhezního řízení odkázat do civilního řízení.

 

Autor JUDr. Lukáš Zárybnický působí jako advokát v Praze
Foto: canva.com

 

 

---

[1] Vždy ale musí být splněn tzv. třístupňový test dle § 29aut. z., tj. výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016.

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014.