Velká novela AML zákona: Identifikace klienta advokátem

Článek publikovaný v minulém čísle BA týkající se novely zák. č. 253/2008 Sb. (dále jen „AML zákon“),[1] vyvolal velký ohlas, přičemž ve většině případů zaznívaly požadavky na komplexní pohled a popis procesu identifikace a kontroly klienta advokátem v jeho dnešní podobě. Tato materie je z dnešního pohledu popsatelná pouze v základním rámci, ve vztahu k jednotlivým krokům, k jednotlivým zákonným povinnostem a k možným úvahám, které nutně musí jednotlivé kroky provázet. Jakýkoliv podrobný popis by daleko přesáhl možnosti následujícího příspěvku a troufám si říci, že by směřoval ke komentáři v pěti svazcích. S ohledem na nezbytnou individualizaci každého procesu přitom nemůže být žádný předem nastavený postup vyčerpávající. Na co se však prioritně zaměřit?

Petra Vrábliková

Základní zásada 

I když žádné zásady, žádné premisy, na nichž by jeho úprava stála, zákonný text neobsahuje, vyplývají tyto zásady jak z preambule IV. AML směrnice,[2] tak z doporučení FATF, o něž se systém v první řadě opírá, a z účelu právní úpravy a jejích nástrojů, který zákonem vymezen je.

Nejdůležitější zásadou při aplikaci ustanovení zákona je tzv. rizikově orientovaný přístup, tj. postup založený na znalosti nejen zákonné úpravy a vlastních pravidel, ale především na znalosti rizik praní peněz,[3] jimž jsou povinné osoby vystaveny, zde především rizik, jimž jsou vystaveny právnické a poradenské profese.

Touto zásadou je pak třeba poměřovat všechny získané údaje i postup, jímž jsou získávány.

Poučení klienta

Povinná osoba při provádění identifikace a kontroly klienta zpracovává osobní informace klienta, mnohdy v rozsahu dalece přesahujícím potřeby samotné právní služby. Na nakládání s osobními údaji v tomto režimu se plně vztahuje obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR).

Před shromažďováním těchto údajů je tak třeba klienta poučit o tom, že zpracování osobních údajů je prováděno za účelem plnění právních povinností, konkrétně pak plnění povinností, které má advokát podle AML zákona. Protože část takto získaných údajů bude zpracovávána z dvojího režimu (poskytnutí právní služby a AML), je možné toto poučení zahrnout do poučení klienta (pokud je vlastní klient jedinou identifikovanou a kontrolovanou osobou v daném obchodu nebo obchodním vztahu) při navázání obchodního vztahu právních služeb. V ostatním se na toto poučení vztahují pravidla obecného nařízení bez dalšího.

Poučovací povinnost vyplývá přitom nejen z obecného nařízení, ale v konkrétní podobě i z ust. § 17a odst. 2 a § 24 odst. 2 AML zákona, a to paradoxně v režimu „odzadu dopředu“. Obsahem poučení tak podle § 24 odst. 2 AML zákona musí být informace o zpracování osobních údajů v běžném režimu GDPR a zákona o zpracování osobních údajů, včetně, slovy zákona, „obecného upozornění na povinnost zpracovávat osobní údaje pro účely předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu“.

Toto poučení může zahrnovat pouze obecné poučení o právních povinnostech povinných osob ve vztahu ke klientovi, nikoliv informaci o podrobných postupech nebo následku zjištěného rizika, případně nesplnění povinnosti ze strany klienta.

Ust. § 17a odst. 2 AML zákona pak výslovně zakazuje, aby klient jako subjekt údajů obdržel jakékoliv konkrétnější informace. Toto omezení informační povinnosti ve vztahu k subjektu údajů pramení v zákazu formulovaném podstatně lépe čl. 41, resp. čl. 39 odst. 1 IV. AML směrnice, který výslovně stanoví, že „povinné osoby a jejich ředitelé a zaměstnanci nesdělí dotčenému klientovi ani jiným třetím osobám skutečnost, že informace jsou předávány, budou předány nebo byly předány (…) ani že se provádí nebo může být provedena analýza týkající se praní peněz nebo financování terorismu“.

Z účelu celého postupu je patrné, že je třeba do tohoto zákazu zahrnout i informaci o tom, že takové údaje předány být eventuálně mohou. Důvodem je zde obecně skutečnost, že takovým poučením by mohlo dojít ke zmaření účelu AML postupů, v konkrétní podobě pak zákonem definovaná povinnost mlčenlivosti povinných osob (§ 38 AML zákona) s tam definovanou preventivní výjimkou.

Sečteno a podtrženo, je nezbytné dodržet vysokou míru obecnosti poučení a rozhodně není třeba klientovi předkládat sáhodlouhá poučení s citací textu AML zákona.

Správný okamžik identifikace

Zákon předpokládá, že identifikace proběhne před uzavřením obchodního vztahu nebo před provedením obchodu mimo obchodní vztah (jednorázové transakce), ovšem má na mysli obchod nebo obchodní vztah, který je sledovanou činností podle AML zákona.

Je tak možné provést identifikaci při uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, ale reálně zákon tento krok vyžaduje až tehdy, kdy je zřejmé, že předmětem těchto služeb bude některá nebo některé ze sledovaných činností.

Identifikace by měla časově bezprostředně souviset se sledovanou činností, provedení identifikace s časovým odstupem není v souladu se zásadami této úpravy. Je zejména nezbytné pamatovat na to, že pro uzavření smlouvy o poskytování právních služeb není identifikace nezbytná a není zákonnou podmínkou jejího uzavření, ve vztahu k osobním údajům zde tak není zákonný důvod zpracování podle obecného nařízení, a tedy k jejich zpracování bude advokát potřebovat jinou formu poučení i souhlas klienta s jejich zpracováním.

Okamžik identifikace se tedy váže k zahájení poskytování takové služby, která je sledovanou činností, nejpozději tehdy, kdy je zřejmé, že hodnota obchodu překročí částku 1 000 eur, anebo při vzniku obchodního vztahu bez ohledu na jeho hodnotu, obdobně bez ohledu na hodnotu při nákupu nebo prodeji předmětů kulturní hodnoty nebo použitého zboží bez dokladu o jeho nabytí (…).

Činnosti uvedené v § 7 odst. 2 písm. c) a d) [dříve d) a e)] AML zákona nejsou běžnou činností advokáta, a tedy ani předmětem tohoto článku. Je však nutné upozornit na to, že přestože původní písm. c) (uzavření smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky nebo smlouvy o úschově) z ust. § 7 AML zákona vypadlo, úschova, resp. smlouva o úschově zůstává vždy obchodním vztahem, a tedy jí identifikace zákonitě předcházet musí. Uvedené ustanovení předpokládá, že identifikace má být dále provedena, jde-li o podezřelý obchod, je nutné ale předpokládat, že takové zjištění se vždy může týkat pouze sledovaných činností, dodatečné provedení chybějící identifikace by tak přicházelo v úvahu pouze u obchodů, u nichž s ohledem na jejich hodnotu provedena být nemusela.

S tou podlimitní hodnotou je vůbec trochu potíž, zákon totiž umožňuje povinné osobě v § 7 odst. 4 AML zákona, aby s ohledem na vlastní hodnocení rizik sama stanovila hodnotu obchodů, nad niž bude identifikaci provádět, tj. umožnil jí stanovit nižší hranici identifikace, než je 1 000 eur. U advokáta je taková možnost, v podstatě vážící získávání osobních údajů od klienta na vlastní úvahu advokáta, poněkud nebezpečná, neboť tato vlastní úvaha je podložená zákonnou možností, nikoliv povinností a lze dlouze diskutovat o tom, nakolik tato vlastní úvaha může prolamovat pravidla přístupu advokáta ke klientovi a zákonnou povinnost mlčenlivosti.

Domnívám se, že povinnost mlčenlivosti advokáta je prolomena (viz ust. § 21 odst. 6 zákona o advokacii) pouze pro plnění povinností podle AML zákona. Nejedná-li se o výslovnou zákonnou povinnost, k prolomení povinnosti mlčenlivosti nedochází a nelze se ani dovolat jeho zvláštního postavení jako povinné osoby ve vztahu ke klientovi nebo dalším osobám v transakci zúčastněným.

Postup a obsah identifikace 

Identifikací se rozumí zjištění, zaznamenání a ověření identifikačních údajů klienta, a to bez ohledu na to, zda jde o fyzickou, nebo právnickou osobu. Potud ani nic nového, ani nic překvapivého. Znovu je však nutné zdůraznit, že definici klienta zákon neobsahuje a z jeho textu odvoditelná není, přičemž zjevně nejde o totožný obsah s tím, koho za svého klienta v advokacii považujeme. Tuto definici je nutné tvořit ve vztahu k účelu AML úpravy; zjednodušeně je to osoba, která nakládá s majetkem sama nebo zprostředkovaně, nebo k takovému nakládání dává pokyny, přičemž tyto dispozice jsou z pohledu advokáta sledovanou činností ve smyslu AML zákona.

Klientem bude z tohoto pohledu vždy složitel (zejména půjde-li o skládání prostředků v hotovosti, ať již k rukám advokáta, anebo na jeho účet, kdy je tato povinnost do jisté míry relativizována – prvotní identifikaci by měla provést banka[4]), a to i tehdy, pokud je odlišný od klienta, a ve většině případů to bude i obmyšlený.

Základním krokem identifikace je poznání klienta, které by mělo proběhnout za jeho osobní přítomnosti nebo osobní přítomnosti jeho zástupce; hovoříme zde o setkání mezi povinnou osobou a klientem. To neplatí v případě zjednodušené identifikace klienta (protože tam již povětšinou k setkání došlo) a v případě:

a) využití nástrojů pro elektronickou identifikaci podle § 8a AML zákona nebo dálkové identifikace podle § 11 odst. 7 a 8 AML zákona,

b) zprostředkované identifikace podle § 10 AML zákona, kdy identifikaci provádí autorizovaná osoba, která povinnou osobou není,

c) převzetí identifikace od jiné povinné osoby podle § 11 odst. 1 až 6 AML zákona.

Principem novelou provedených úprav je tak především snaha nekomplikovat obchodní vztahy uskutečňující se na dálku, pokud to není nezbytně nutné. Zákon zde do 21. století posouvá i využívání elektronických a bankovních nástrojů a tuto možnost otevírá i pro jiné povinné osoby, než jsou finanční a úvěrové instituce. Jakkoliv se to zejména v posledním roce ukazuje jako správná cesta, využívání různých typů elektronických nebo elektronicky zprostředkovaných typů identifikace v sobě nutně nese větší riziko jejich zneužití nebo padělání. I to je důvodem, pro který provedení identifikace prostřednictvím bankovní identity jako krok následný a bezprostředně související vyžaduje zásadně využití procesu zesílené kontroly klienta a obchodního vztahu nebo transakce mimo obchodní vztah.

Pouze prvotní identifikace je identifikací úplnou, včetně fyzické identifikace, další identifikace se již bez osobní přítomnosti klienta obejdou. To platí v případě obchodu s klien­tem, který již identifikován byl, anebo jednání s novým zástupcem klienta, kdy se uplatní postup podle § 8 odst. 4, 5 AML zákona.

Je namístě záměrně oddělit tři samostatné úkony, a to:

a) zjištění,

b) zaznamenání a

c) ověření identity.

Zjišťuje, ověřuje a zaznamenává povinná osoba, nikoliv klient. Takový postup lze jistě nahradit vyplněním dotazníku, ale pouze v prvních dvou krocích, povinná osoba musí na základě předložených dokladů správnost a zákonný rozsah informací ověřit. Takový postup nelze nahradit ani ověřením podpisu na smlouvě, ani podpisem nebo čestným prohlášením klienta. Ověření poskytnutých údajů předpokládá porovnání sdělených údajů s průkazem, který je veřejnou listinou. Tento průkaz musí být platný. U právnických osob pak nejméně příslušným výpisem z veřejného registru.

Rozsah zjišťovaných údajů se po novele provedené zákonem č. 527/2020 Sb. zásadně nezměnil.

U klienta – fyzické osoby se zjišťují všechna jména a příjmení, rodné číslo (datum narození) a pohlaví, místo narození, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství, jde-li o podnikající fyzickou osobu též identifikační údaje o podnikání (sídlo a IČ), ovšem pouze tehdy, pokud klient vstupuje do smluvního vztahu z pozice fyzické osoby podnikající. Za relevantní rodné číslo je třeba považovat pouze rodné číslo přidělené českými orgány, u občanů Slovenské republiky platí režim data narození, nemají-li zde pobyt, na jehož základě jim bylo přiděleno rodné číslo české, anebo bylo umožněno používání rodného čísla vlastního (takový postup je možný pouze u osob narozených před rokem 1993).

Při identifikaci právnických osob se zjišťují:

a) údaje o jejím statusu (obchodní název nebo firma, sídlo, IČ nebo obdobný identifikátor),

b) údaje o identifikaci fyzické osoby, která je členem jejího statutárního orgánu – zde se zjišťují pouze údaje nezbytné pro její ztotožnění, tedy jméno nebo jména, datum narození/rodné číslo a případně adresa pobytu (jsou to údaje patrné z veřejného rejstříku), zjišťování dalších údajů uvedených u fyzických osob v § 5 odst. 1 písm. a) AML zákona je nadbytečné,

c) základní identifikační údaje právnické osoby, která je členem jejího statutárního orgánu, a údaje ke ztotožnění fyzické osoby, která je členem jejího statutárního orgánu podle písm. b), případně osoby, která je zmocněna jménem této právnické osoby jednat,

d) u svěřenského fondu se zjišťuje jeho název a všechny údaje o právnické osobě a dále všechny údaje o osobě správce v plném shora uvedeném rozsahu, tj, všechny údaje o fyzické osobě nebo plný rozsah údajů o právnické osobě a totožnosti jejího statutárního orgánu.

Pokud jde o údaje o fyzických osobách, všechny shora uvedené údaje včetně podobizny v tuto chvíli obsahuje náš v současnosti vydávaný občanský průkaz i cestovní pas. Identifikaci lze ověřit i z jiného dokladu, který je veřejnou listinou, v řadě případů však musí být využívána kombinace dokladů, protože pouze ty dva základní obsahují všechny vyžadované informace. Zákon nicméně umožňuje provést identifikaci na základě jakéhokoliv dokladu, který je veřejnou listinou, pokud obsahuje nejméně jméno, příjmení, datum narození a podobiznu identifikované fyzické osoby, pokud umožňuje identifikovat svého držitele. V České republice takové požadavky splňuje ještě celá řada dalších dokladů, např. řidičský průkaz, průkaz ZTP/P anebo zbrojní průkaz, nicméně to povinnou osobu nezbavuje povinnosti zjistit a ověřit i další zákonem požadované informace.[5]

U právnických osob jsou všechny identifikační údaje uváděny ve veřejných rejstřících. Kromě toho zákon požaduje zjištění a ověření totožnosti statutárního orgánu. Zákon se zde však neomezuje na požadavek zjištění pouze jednajícího statutárního orgánu, ale všech jeho členů. Tyto údaje pak povinná osoba zjišťuje v zásadě z téhož dokumentu, z jakého zjistila složení statutárního orgánu samotného – tedy z výpisu z veřejného rejstříku. Účelem zjišťování totožnosti i nejednajících členů statutárního orgánu je ověření jejich statusu politicky exponovaných osob a případně dopadu mezinárodních sankcí.

Zvláštní mechanismus je zde dán u zastoupení, ať již zákonného, nebo smluvního. Povinná osoba musí jednak zjistit totožnost zastoupeného, kdy jeho osobní přítomnost se nevyžaduje, a jednak identifikovat zástupce. Totožnost zastupovaného lze zjistit z plné moci; jde-li o prodávanou nemovitost, z katastru nemovitostí.

Zástupce vždy musí prokázat oprávnění k jednání jménem zastoupeného. Toto oprávnění, typicky plná moc (listina o opatrovnictví, ale i výpis z veřejného rejstříku, jež svědčí o postavení zástupce ve společnosti), je pak součástí dokladů o provedené identifikaci.

Doložení oprávnění není vyžadováno:

a) při dalších obchodech s klientem, pokud za klienta jedná stále tentýž zástupce,

b) pokud za již identifikovaného klienta jedná osoba, u níž byla provedena identifikace k jinému právnímu vztahu nebo obchodu (zde se pouze ověřuje totožnost bez osobní přítomnosti, toto ověření lze provést i elektronicky),

c) při některých bankovních operacích (typicky vklad hotovosti na účet, tato situace se ale v případě advokáta neuplatní, otázka identifikace je zde na bance jako povinné osobě při přijetí tohoto vkladu).

Kromě základních identifikačních údajů vyžadovaných zákonem lze zjišťovat i další, především kontaktní údaje. Získání alespoň základních kontaktních údajů lze doporučit, vyžadovat je lze pouze tehdy, pokud to odůvodňuje firemní nebo sektorové hodnocení rizik.

Politicky exponovaná osoba

V rámci identifikace je zároveň třeba zjistit a zaznamenat, zda klientem, osobou jednající za klienta nebo skutečným majitelem není politicky exponovaná osoba (dále „PEP“). I zde je patrné, že identifikace a kontrola klienta nejsou ani oddělené, ani oddělitelné procesy, zákon totiž předpokládá, že otázkou skutečného majitele se bude zabývat až jeho na identifikaci navazující prováděná kontrola [viz § 9 odst. 2 písm. b) AML zákona], nicméně tato skutečnost se musí s ohledem na požadavky zjištění a ověření účasti PEP (a osoby podléhající mezinárodním sankcím) řešit již v rámci identifikace.

Zákon zde naštěstí nepožaduje ověření této skutečnosti, tyto údaje se v některých případech, zejména u osoby uvedené pod § 4 odst. 5 písm. a) bod 1 AML zákona, v podstatě ověřit nedají. V praxi na menších městech samozřejmě poslouží znalost místního prostředí, nicméně v anonymitě měst větších nebo v situaci, kdy klient není z okolí sídla advokáta, lze využít běžné nástroje vyhledávání na internetu či specializované SW pro vyhledávání a kontrolu rizikových klientů, což je nástroj poměrně finančně náročný, v bankovním světě však běžně využívaný; jinak se však musíme spolehnout na sdělení klienta.

Prohlášení o tom, zda klient je či není politicky exponovanou osobou, lze vtělit do poučení o nakládání s osobními údaji před identifikací, které klient většinou podepisuje.

Politicky exponovanou osobou je vždy jen fyzická osoba, nicméně v rámci identifikace právnické osoby se zjišťuje i to, zda se PEP nevyskytuje v jejím statutárním orgánu nebo není jejím skutečným majitelem.

Zákon obsahuje pouze demonstrativní výčet funkcí, které zakládají status PEP, nikoliv výčet konstitutivní, na tom nová úprava nezměnila nic. Jde o ty osoby, které vykonávají celostátně nebo regionálně významnou veřejnou funkci, jež s sebou nese buď velkou autoritativní pravomoc, velkou pravomoc v nakládání s veřejnými finančními prostředky, anebo obojí, a to vždy ještě nejméně rok poté, co již funkce skončila (§ 54 odst. 8 AML zákona), případně déle podle hodnocení rizika konkrétního obchodního vztahu. Vymezení PEP a zvláštní nakládání s nimi má původ v myšlence, že tyto osoby by mohly využívat svého postavení nebo funkce k osobnímu obohacení nebo obohacení osob blízkých. Proto kromě samotných osob vykonávajících skutečně veřejnou funkci zákon nadále pracuje i s odvozenými PEP, tedy jejich osobami blízkými (viz § 22 o. z.) a osobami „podnikatelsky“ blízkými, mezi nimiž je „taková materiální provázanost v rámci podnikatelské činnosti, kdy prospěch nebo újmu jedné osoby by mohla druhá osoba důvodně pociťovat jako prospěch či újmu vlastní“.[6] Nejde jen o fyzické osoby a jejich podnikatelské provázání, dle ust. § 54 odst. 8 AML zákona se opatření týkající se PEP uplatní ve stejném rozsahu vůči společnosti, jejímž skutečným vlastníkem je PEP, a vůči osobě, o níž je známo, že jedná ve prospěch PEP.

Na právě citovaný metodický pokyn lze odkázat, neboť jeho přílohou je rovněž uvažovaný (metodicky doporučený, nikoliv závazný nebo vyčerpávající) seznam PEP. K samotnému zjištění tak je třeba zdůraznit pouze toto:

  • Zjišťují se i zahraniční PEP, nikoliv pouze vnitrostátní, nikoliv pouze evropské, překročení hranic nemá z hlediska uvažované zdrojové trestné činnosti a na ní navazujícího praní peněz žádný vliv.
  • Skutečnost, že klientem je právnická osoba zřízená veřejnoprávní korporací, v jejímž čele nebo v dozorčích orgánech nutně stojí představitel takové korporace z titulu zřizovatele, z tohoto funkcionáře ani z klienta nedělá PEP, neboť jde o právem obecně předvídanou konstrukci nakládání s veřejnými prostředky, jež by v zásadě neměla dávat prostor pro obohacení soukromých osob.
  • Naproti tomu členové statutárního nebo řídícího orgánu obchodní společnosti, která je v majoritním vlastnictví státu, jsou vždy politicky exponovanými osobami, a to bez ohledu na to, kdo společnost ovládá.
  • Je-li PEP statutárním orgánem nebo skutečným vlastníkem právnické osoby, je třeba na tuto právnickou osobu hledět jako na PEP se všemi následky z toho vyplývajícími (zejména pokud jde o zjišťování původu majetku).[7]

Osoba podléhající mezinárodním sankcím

Obdobně jako u PEP musí být již v rámci identifikace zjišťováno, zda se obchodu nebo obchodního vztahu neúčastní osoba, jejíž majetek podléhá mezinárodním sankcím. V daném případě se rozhodně nelze spolehnout na jakékoliv prohlášení klienta, tuto skutečnost musí povinná osoba zjišťovat a samozřejmě i ověřovat sama. V daném případě je situace jednodušší potud, že lze vycházet z veřejně dálkově dostupných seznamů osob/států/komodit podléhajících mezinárodním sankcím, případně zvláštnímu obchodnímu režimu.

Definičně se mezinárodní sankcí (§ 2 zák. č. 69/2006 Sb., o mezinárodních sankcích, ve znění pozdějších předpisů) rozumí příkaz, zákaz nebo omezení stanovené za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu, pokud vyplývá:

a) z rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“), přijatých podle čl. 41 Charty Organizace spojených národů,

b) ze společných postojů, společných akcí nebo jiných opatření přijatých na základě ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice, nebo

c) z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, kterými se provádí společný postoj nebo společná akce přijatá podle ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice (tato skupina sankcí předpokládá jejich specifikaci nařízením vlády.

Z hlediska AML není podstatné, o jaký typ sankce jde, ani to, kdo sankci zavedl, důležité je, že Česká republika je k sankčnímu režimu zavázána.

Podstatné jsou zde povinnosti, které vznikají povinným osobám ve vztahu k takovým zjištěním. Především je to okamžik ohlašovací povinnosti. Dle ust. § 10 zák. č. 69/2006 Sb., o mezinárodních sankcích, ve znění pozdějších předpisů, každý, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, je povinen oznámit to bez zbytečného odkladu úřadu. Tímto úřadem je Finanční analytický úřad. Dle odst. 2 téhož ustanovení, jestliže při přípravě nebo při uzavírání smlouvy vznikne podezření, že se na jednu ze stran závazkového vztahu vztahují mezinárodní sankce, nebo že předmětem závazkového vztahu je nebo má být majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, avšak toto podezření není možné před nebo při uzavírání smlouvy hodnověrně ověřit, vzniká oznamovací povinnost podle odst. 1 bezprostředně po uzavření smlouvy.

Hledání, zda daný klient skutečně podléhá nějakému sankčnímu režimu, je, zejména pokud povinná osoba nemá k dispozici některý z profesionálních systémů zjišťování rizik, časově trochu náročné, pravděpodobně nejpohodlnější je hledání cestou tzv. sankční mapy EU,[8] jež je grafickým, poměrně dobře fungujícím nástrojem tam, kde je hledáno podle země původu klienta; tam, kde nejde o jednoznačně plošné sankce zasahující mezinárodní obchodování s danou zemí jako takovou, však je dále nezbytné vyhledávat přímo ve zdroji sankce, tj. v rozhodnutí příslušného orgánu o uvalení sankcí. Druhým nástrojem, který je jednodušší, je nahlédnutí do konsolidovaného seznamu prostřednictvím DG FISMA,[9] vyžaduje to však přihlášení prostřednictvím e-mailu (seznam lze ale i stáhnout v pdf).

Nikoliv v rámci identifikace, ale při posuzování rizikovosti klienta v rámci kontroly je namístě se v některých případech zabývat i sankcemi, které Česká republika neuplatňuje a jsou zaváděny na základě rozhodnutí konkrétního státu (tzv. národní sankce), zejména sankce uplatňované USA.

Při závěru o tom, zda klient je či není osobou, vůči které jsou uplatňovány mezinárodní sankce, je třeba do dokumentace uvést, z jakého zdroje byla tato skutečnost ověřována, datum a čas ověření. Dospěje-li povinná osoba ke zjištění, že klient poléhá mezinárodním sankcím, jde automaticky o podezřelý obchod, který je povinna ohlásit.

Kontrola platnosti a úplnosti údajů a dokumentace

Povinná osoba je povinna provádět kontrolu platnosti a úplnosti údajů klienta po celou dobu trvání obchodního vztahu a tyto údaje případně aktualizovat. Většinou se tak děje dotazem na klienta. Tato kontrola a aktualizace se týká pouze zjišťovaných údajů, nikoliv dokladů, na jejichž základě byla identifikace provedena, není tak nutné pořizovat kopii nového dokladu, pokud starému v mezidobí vypršela platnost. Pokud však došlo ke změně nějakého zjišťovaného údaje, je třeba kopii dokladu pořídit (jméno, příjmení, pohlaví, adresa…) právě jako podklad pro změnu údajů.

Pravidlo, že povinná osoba vede o provedení identifikace a kontroly dokumentaci, zůstalo zachováno i nadále, povinností klienta je povinné osobě doklady, které jsou k provedení identifikace nezbytné, předložit.

Zákonná dikce zde obsahově nedoznala změn, povinná osoba má nadále zákonné oprávnění pro účely tohoto zákona pořizovat kopie nebo výpisy z předložených dokladů a zpracovávat takto získané informace k naplnění účelu zákona. Zákon však výslovně neříká, jaké doklady a jaké kopie, a zejména ve vztahu k osobním dokladům, na jejichž základě byla prováděna identifikace klienta, tuto povinnost povinné osoby do velké míry relativizuje, neboť v rámci dokumentace předpokládá uchování kopií dokladů předložených k identifikaci „byly-li pořizovány“ [§ 16 odst. 1 písm. b) AML zákona].

Dle ust. § 15a odst. 2 zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, je zakázáno pořizovat jakýmikoliv prostředky kopie občanského průkazu bez prokazatelného souhlasu občana, kterému byl občanský průkaz vydán, pokud zvláštní zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

Jak vyplývá z dosavadních stanovisek ÚOOÚ i odborné literatury,[10] příslušné zákonné zmocnění musí být výslovné. V daném případě je namístě polemizovat, zda jde skutečně o výslovné zmocnění k pořízení kopie dokladu v situaci, kdy tento doklad jednoznačně obsahuje citlivé údaje nositele podléhající zvláštní ochraně, nadto citlivé údaje, které zákon výslovně pro účely AML vždy nevyžaduje (např. údaj o osobním stavu nebo akademických titulech), anebo byl důvod jejich zpřístupnění identifikací konzumován (to platí především o fotografii). Tato situace byla dlouhou dobu předmětem různých právních úvah, jimž měl učinit přítrž Metodický pokyn FAÚ č. 8 ze dne 9. 10. 2020,[11] který však i přes svou délku a očividnou snahu reagovat na aktuální situaci do věci příliš jasno nevnesl.

Na jednu stranu totiž tvrdí, že je zde legální důvod, pro který má povinná osoba nárok na pořízení kopie osobního dokladu (je v podstatě lhostejné, zda občanského průkazu nebo pasu, česká úprava ve vztahu k českým dokladům obsahuje totožný požadavek a ve vztahu k průkazům cizího státu tento stejně podléhá pravidlům nakládání s citlivými osobními údaji), na stranu druhou uvádí, že „průkaz totožnosti nelze kopírovat proti vůli toho, komu byl vydán, ani bez jeho vědomí“ (str. 4 in fine).

Poněkud si protiřečí, buď je zde tedy souhlas dán a ano, může být udělen i tacitně tím, že klient ke kopírování povinné osobě doklad předá, anebo je takový souhlas zcela lhostejný a povinná osoba si kopii může pořídit. Anebo jinak, pokud nelze pořídit kopii dokladu proti vůli držitele, musí ten vyjádřit souhlas s pořízením této kopie, což do velké míry zpochybňuje závěr o legální licenci k pořízení kopie ze strany povinné osoby.

Právě proto, že zákonný text zůstal nezměněn (ovšem v mezidobí došlo k výraznému zpřísnění pravidel nakládání s osobními údaji v podobě nabytí účinnosti našeho oblíbeného obecného nařízení o ochraně osobních údajů), mám za to, že zde účinný legální důvod pořízení kopie českého občanského průkazu nebo cestovního pasu není a musí být vždy vyžádán souhlas klienta. Tento souhlas musí být prokazatelný v okamžiku pořízení i do budoucna, proto je vhodné, aby byl tento souhlas od klienta vyžádán písemně (případně elektronicky). Je samozřejmé, že tam, kde probíhá identifikace některým z náhradních způsobů (o tom bude pojednáno v dalším článku k AML zákonu v BA č. 4/2021), nikoliv za jeho fyzické přítomnosti, je součástí žádosti klienta o využití takové formy identifikace většinou i právě souhlas s pořízením kopie dokladu a její předání povinné osobě, přinejmenším je tedy klient s něčím takovým srozuměn.

A konečně je nutné dodat, že klient je povinen podrobit se identifikaci a poskytnout povinné osobě údaje nezbytné k identifikaci. Pokud součinnost neposkytne, na rozdíl od neposkytnutí součinnosti při kontrole, sankcí za neposkytnutí identifikace není klasifikace obchodního vztahu nebo transakce jako podezřelého obchodu; odepření poskytnutí součinnosti tak může být maximálně důvodem pro nenavázání obchodního vztahu (finanční instituce se nerozpakují tohoto oprávnění využívat v maximální míře) nebo neuskutečnění transakce dle ust. § 15 AML zákona.

 

Mgr. Petra Vrábliková působí jako advokátka a vedoucí Oddělení pro věci kárné ČAK.


[1] P. Vrábliková: Velká novela AML zákona a zákona o advokacii – několik úvodních upozornění, Bulletin advokacie č. 1-2/2021, str. 13-15.

[2] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/EE, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018.

[3] Použiji termín „praní peněz“ jako zkratku pro celou oblast, tj. praní peněz, financování terorismu a šíření zbraní hromadného ničení.

[4] Zde se ukazuje, že filozofie rozdělení customer due dilligence na identifikaci jako samostatný proces a kontrolu na proces navazující je více než nevhodná, neboť při vkladu provede banka identifikaci, ale většinou nikoliv již kontrolu složitele, v danou chvíli totiž nedisponuje dalšími údaji týkajícími se sledované transakce nebo obchodního vztahu pro to, aby mohla řádně rizikovost takové transakce posoudit, a tedy v rámci kontroly zjišťovat tomu adekvátní informace.

[5] V poslední době se ukazuje, že zvlášť pohlaví se bez údaje v průkazu bude poněkud obtížně ověřovat.

[6] Viz Metodický pokyn FAÚ č. 7 v aktualizované podobě ze dne 9. 10. 2020, https://www.financnianalytickyurad.cz/download)FileUploadComponent-1750233108/1602246025_cs_metodicky-pokyn-c-7-opatreni-vuci-pep-vnitrostatni-seznam-funkci-pep.pdf.

[7] Odlišnosti nakládání s PEP budou popsány v dalším článku věnujícím se kontrole klienta jako procesu, jenž na identifikaci navazuje.

[8] www.sanctionsmap.eu. Seznam zemí, vůči jejichž osobám, subjektům či orgánům se prostřednictvím předpisů EU uplatňují omezující opatření, který má na svých stránkách FAÚ, je poněkud vousatý a jeho poslední aktualizace je z listopadu 2019.

[9] Directorate-General for Financial Stability, Financial Services and Capital Markets Union, viz https://ec.europa.eu/info/business-economy-euro/banking-and-finance/international-relations/restrictive-measures-sanctions_en.

[10] https://advokatnidenik.cz/2020/08/19/spravni-pravo-kopirovani-obcanskych-prukazu-k-jednomu-opomijenemu-problemu/.

[11] https://www.financnianalytickyurad.cz/download)FileUploadComponent-1750233108/1602247205_cs_metodicky-pokyn-c-8-kopirovani-prukazu-totoznosti_final.pdf.

Go to TOP