Právo poškozeného na účinné vyšetřování ve světle nejnovější judikatury Ústavního soudu

Následující příspěvek reaguje na názorový obrat Evropského soudu pro lidská práva v otázce práva poškozeného na účinné vyšetřování, které podle nejnovější judikatury přiznává jen určité skupině poškozených. Článek si klade za cíl zhodnotit důsledky změny uvažování Evropského soudu pro lidská práva na samotné poškozené a zejména na změnu rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Stanislav Cik

Poškozený[1] je jednou z procesních stran v trestním řízení. Oproti ostatním stranám, státnímu zástupci a obviněnému, má však poškozený nejslabší postavení.[2] Role poškozeného v nejslabším postavení je pochopitelně dána smyslem a účelem trestního práva procesního, kterým je náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat.

Nezáviděníhodného procesního postavení poškozeného v trestním řízení si je vědom i Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „ESLP“), který postupně definoval právo na nezávislé a nestranné vyšetřování, které je v konečném důsledku přetaveno u poškozeného na právo na účinné vyšetřování (jež je zaručeno Úmluvou[3]) a právo obětí dozvědět se fakta.[4]

Ústavní soud dlouhodobě zastával minimálně velmi zdrženlivý, ne-li přímo odmítavý názor na právo poškozeného na účinné vyšetřování.[5] Česká republika byla za svůj odmítavý přístup k právu poškozeného na účinné vyšetřování ze strany Evropského soudu pro lidská práva kritizována. ESLP ve svých rozsudcích opakovaně dospěl k závěru, že Česká republika porušila právo poškozeného na účinné vyšetřování, jakožto základní právo stěžovatelů.[6]

Průlomovým rozhodnutím ve vztahu k České republice byl rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice, stížnost č. 23944/04, kde se skutkově jednalo o úmrtí zadrženého po pádu z okna na policejní služebně. Ve zmíněném rozsudku tak bylo zkoumáno porušení čl. 2 Úmluvy, tedy práva na život. ESLP v uvedeném rozsudku nejprve připomněl význam účinného a včasného vyšetřování případné odpovědnosti státu (jeho reprezentanta) za smrt jednotlivce, podmiňujícího důvěru veřejnosti i příbuzných oběti ve vládu práva a v netoleranci nezákonných činů. Konstatoval, že vyšetřování musí být zahájeno okamžitě a vedeno s rozumným spěchem, musí být dostatečně podrobeno veřejné kontrole a zejména v potřebném rozsahu umožňovat účast příbuzných oběti.

Nejkritičtějším bodem práva na účinné vyšetřování je fakt, že není zakotveno v žádném předpise, a jeho podobu tak určuje ESLP, případně národní soudy. To je pravděpodobně i důvod, proč judikatura Ústavního soudu prodělala a vlastně pořád prodělává zajímavý vývoj ve svém náhledu na toto právo poškozeného, když nejprve toto právo neuznávala, poté jej uznala a postupně docházelo k rozšiřování i na méně závažné trestné činy.

Uznání a rozšiřování práva na účinné vyšetřování

Ústavní soud nejprve právo poškozeného na účinné vyšetřování zcela pomíjel. V usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/06, konstatoval, že „… práva garantovaná ust. § 43 odst. 1 tr. řádu…, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni…“

Ke změně judikatury dospívaly, zejména v souvislosti s judikaturou ESLP, jednotlivé senáty Ústavního soudu, když dovodily nejprve samotnou existenci práva jednotlivců na účinné vyšetřování (sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011), přiznání tohoto práva v případech, kde bylo podle čl. 2 Úmluvy dotčeno právo na život (sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013), a následné rozšíření tohoto práva i na další články Úmluvy, zakazující mučení a nelidské či ponižující zacházení, otroctví a nucené práce, zaručující právo na osobní svobodu a osobní bezpečnost a právo každého na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.[7] Přes nejzávažnější zásahy do osobnosti člověka Ústavní soud tedy připustil právo poškozeného na účinné vyšetřování i v případě porušení práva zakotveného v čl. 7 odst. 1 Listiny (právo na nedotknutelnost osoby) a práva podle čl. 8 Úmluvy (tedy právo na ochranu soukromí).[8] Dovodil ovšem, že je „nutné brát ohled na skutečnost, že policejní zdroje nejsou neomezené a i policie musí při svém jednání prioritizovat a nemůže každé oznámení o údajném spáchání jakéhokoliv trestného činu podrobit stejně pečlivému šetření“. Vzal v potaz, že šlo ve srovnání s jednáním, které by zasáhlo do práv poškozeného podle čl. 2 nebo čl. 3 Úmluvy, o menší závažnost útoku.[9]

Nejsložitější a nejdelší bylo potom přiznání práva na účinné vyšetřování u těch poškozených, kterým bylo zasaženo do jejich majetkových práv. Ústavní soud zastával dlouhodobě názor, že v takovém případě není možné poškozeným přiznat právo na účinné vyšetřování. Ústavní soud přiznal právo poškozeného na účinné vyšetřování i v případě trestného činu směřujícího vůči majetku až v nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12.[10]

Shrnutím výše uvedené judikatury tak lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu ve světle judikatury ESLP dospěla k závěru, že je právo na účinné vyšetřování nutné přiznat v případě porušení čl. 2 Úmluvy (právo na život), čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení), čl. 4 odst. 1 a 2 Úmluvy (zákaz otroctví a nucené práce), čl. 5 odst. 1 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost), čl. 7 odst. 1 Listiny[11] (právo na nedotknutelnost osoby), a čl. 8 Úmluvy (tedy právo na ochranu soukromí). 

Zúžení případů práva na účinné vyšetřování 

Ústavní soud nakonec přiznal právo poškozeným na účinné vyšetřování a postupně svoji judikaturu dal do souladu s judikaturou ESLP, když přiznal toto právo v určitých případech i těm poškozeným, kterým byla způsobena škoda.

Vývoj ubírající se ve prospěch poškozených však dostal vážné trhliny díky nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2012/18.

Ústavní soud v předmětném nálezu rozhodoval o stížnosti stěžovatelky, která spatřovala zásah do svých ústavních práv rozhodnutím okresního a následně i krajského soudu. Stěžovatelka byla při chůzi po ulici napadena psem (fenou tibetské dogy), kterého jeho majitelé, později obvinění, dostatečně nezajistili. Stěžovatelka utrpěla zranění v obličejové a temenní části hlavy, jež si vyžádala třítýdenní léčení a riziko trvalých následků, kdy jizvy v obličeji musely být řešeny zákrokem plastické chirurgie a laserovou terapií. Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, který napadeným usnesením dle § 314c odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1 tr. řádu v trestním stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 tr. zákoníku postoupil skutek k posouzení Městskému úřadu v Trutnově jako přestupek. Důvodem pro postoupení věci byl jednak znalecký posudek, podle kterého zranění stěžovatelky nebylo možné posuzovat jako těžkou újmu na zdraví (podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku), a jednak závěr nalézacího soudu, že obvinění neporušili žádnou důležitou povinnost vyplývající z jejich povolání, zaměstnání, postavení, funkce nebo uloženou jim zákonem, jak toto ustanovení vyžaduje, a tedy předmětný skutek nemohl považovat za trestný čin. S těmito závěry se ztotožnil i stížnostní Krajský soud v Hradci Králové.

V odůvodnění nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18 soud nejprve konstatoval, že bylo v předmětné stížnosti nutné vyřešit dvě otázky. Jednak jestli stěžovatelce v této věci vůbec právo na účinné vyšetřování náleží, a pokud ano, pak zda v její věci orgány činné v trestním řízení účinné vyšetřování provedly. Relevantní a důležitá část odůvodnění rozhodnutí se týká otázky, zda stěžovatelce náleží právo na účinné vyšetřování. Ústavní soud odkázal na judikaturu ESLP, když konstatoval, že právo na účinné vyšetřování náleží jen těm poškozeným, kteří byli dotčeni na svých právech uvedených v čl. 2, resp. 3 Úmluvy. Podle Ústavního soudu sice je možné toto právo dovodit i podle čl. 4 Úmluvy, nikoli však v kontextu posuzované věci (odst. 33 odůvodnění).

K právu na účinné vyšetřování odvozenému od bodu 3 Úmluvy Ústavní soud v bodech 36 a násl. konstatuje, že toto právo bylo formováno zejména na případech zásahu do fyzické integrity způsobeného jednotlivci veřejnou mocí.[12] Postupně ESLP připustil přiznání tohoto práva i v případech, kdy došlo k zásahu do fyzické integrity jednotlivce ze strany jiného jednotlivce s výkonem veřejné moci nijak nespojeného.[13] K přiznání práva na účinné vyšetřování se však vyžaduje podle ESLP určitá míra minimální intenzity,[14] kterou je však nutné považovat za relativní, když je nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu, tedy zejména k délce zásahu, fyzickým a psychickým následkům zásahu i k okolnostem na straně oběti, jako je např. pohlaví, věk či její zdravotní stav. Ústavní soud zdůrazňuje, že je právo na účinné vyšetřování možné přiznat i v případech zásahu jednotlivcem do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity, kdy k žádné újmě oběti (poškozeného) nedošlo,[15] pokud je zde kombinace s dalšími významnými faktory, jako např. kontext domácího násilí vyznačujícího se opakovanými verbálními útoky, rasová či jiná nenávistná motivace útoku, nízký věk oběti či jiná její zvláštní zranitelnost (viz bod 42 odůvodnění nálezu Ústavního soudu).

Ústavní soud poukázal, že významným faktorem, který naopak svědčí proti nutnosti trestního postihu, a tedy i práva na účinné vyšetřování, je nedbalostní způsobení zásahu do fyzické integrity. Poukázal na rozhodnutí ESLP, kde nebylo přiznáno právo na účinné vyšetřování v případě nedbalostního zásahu, např. u nedbalostního pochybení při poskytování lékařské péče (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2014 ve věci Dvořáček proti České republice, stížnost č. 12927/13), ani v případě smrtelného následku (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 1. 2002 ve věci Calvelli a Ciglio proti Itálii, stížnost č. 32967/96), ani v případě celkového ochrnutí v důsledku nedbalostně zaviněné dopravní nehody (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016 ve věci Kraulaidis proti Litvě, stížnost č. 76805/11). Z nejnovějšího postoje ESLP, uvedeného zejména v rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 25. 6. 2019 ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, stížnost č. 41720/13, vyplývá, že pouhá intenzita zranění nemůže v případech nedbalostně způsobených zásahů do fyzické integrity být určujícím kritériem pro dovození vzniku práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 3 Úmluvy. I v těchto případech je třeba posuzovat takový zásah komplexně, podle individuálních okolností případu, jako je tomu u úmyslných zásahů do fyzické integrity.

Stěžejní pro odůvodnění závěru Ústavního soudu o ne­aplikovatelnosti práva na účinné vyšetřování v posuzovaném případě je právě odkaz na rozsudek velkého senátu ESLP. V rozsudku velkého senátu ze dne 25. 6. 2019 ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku ESLP prakticky vyloučil naplnění definice čl. 3 Úmluvy v případě nedbalostního zásahu do fyzické integrity jednotlivce jiným jednotlivcem nevykonávajícím veřejnou moc, má-li povahu nešťastné (byť stále zaviněné) náhody, neboť pachatel takového zásahu z povahy věci oběť „nepodrobuje“ žádnému „zacházení“. K odlišení, zda v daném konkrétním případě má být případný vznik práva na účinné vyšetřování zvažován z hlediska čl. 3 Úmluvy nebo čl. 2 Úmluvy, ESLP uvedl, že k postupu podle čl. 2 Úmluvy v zásadě postačí, jestliže se riziko usmrcení v době zásahu do fyzické integrity jevilo jako bezprostřední a reálné či jestliže se způsobená zranění jeví jako život ohrožující v době, kdy vznikla.

Ústavní soud proto uzavřel, že stěžovatelce nenáleží právo na účinné vyšetřování z hlediska čl. 3 Úmluvy ani čl. 2 Úmluvy, neboť předmětný skutek nebyl úmyslným činem, naopak je typickým příkladem nešťastné náhody bez ohledu na její možné nedbalostní zavinění vedlejšími účastníky 1. a 2. a nešlo ani o skutek, u nějž by se zavinění pohybovalo na hranici nedbalosti vědomé a úmyslu nepřímého.

Právní názor prezentovaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18 bude pravděpodobně stěžejní i v dalším posuzování práva poškozeného na účinné vyšetřování, jak ukazuje další rozhodovací činnost Ústavního soudu.

Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 4039/18, posuzoval právo na účinné vyšetřování v případě zločinu zpronevěry se škodou 1 000 000 Kč. I s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18 neshledal porušení práva poškozeného na účinné vyšetřování, neboť zde neshledal extrémní neaktivitu či svévolné jednání orgánů činných v trestním řízení. V tomto rozhodnutí tedy ÚS a priori nepopřel právo poškozeného na účinné vyšetřování.

Naopak o změně k přístupu k právu na účinné vyšetřování v neprospěch poškozených vypovídá usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2625/19, který v případě podezření ze spáchání trestného činu poškození cizí věci konstatoval, že „v posuzovaném případu se rozhodně nejednalo o tak závažný trestný čin. Stěžovatelce tedy právo na účinné vyšetřování vůbec nenáleželo, a do jejích základních práv proto nemohlo být zasaženo.“ 

Kritické hodnocení změny judikatury týkající se práva na účinné vyšetřování 

Není tedy pochyb, že v nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18 Ústavní soud velmi omezil použitelnost práva na účinné vyšetřování. Oproti předchozí judikatuře konstatoval, že toto právo náleží pouze za užití čl. 2 Úmluvy (právo na život), čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení) a čl. 4 odst. 1 a 2 Úmluvy (zákaz otroctví a nucené práce).

Lze přijmout argumentaci Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, že na předmětný případ (napadení poškozené psem) čl. 2 až 4 Úmluvy nedopadaly. Ústavní soud se však dostatečně nezabýval argumenty, proč není možné (nejenom na posuzovaný případ) aplikovat ostatní články Úmluvy, zejména čl. 5 (právo na svobodu a osobní bezpečnost), čl. 7 (právo na nedotknutelnost osoby) a čl. 8 (právo na ochranu soukromí).

Přičemž závěr Ústavního soudu o aplikovatelnosti práva na účinné vyšetřování pouze na čl. 2 až 4 Úmluvy je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem sp. zn. II. ÚS 3626/13, který konstatoval, že „v případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie pouhých přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 tr. zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného“. Jinými slovy, Ústavní soud zde nekonstatoval, že u přečinů nenáleží právo poškozeným na účinné vyšetřování, pouze zcela správně dospěl k závěru, že u méně závažných trestných činů je nutné flagrantnější pochybení orgánů činných v trestním řízení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného, aby bylo možné konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování.

I v nálezu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12, dospěl Ústavní soud k závěru, že ten, „komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod“.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18 sice navazoval na zužující přístup nejnovější judikatury ESLP k právu poškozených na účinné vyšetřování, je však otázkou, proč Ústavní soud nezvolil cestu, kterou by přiznával poškozeným více práv, než aktuálně přiznává ESLP. Česká republika je povinna poskytnout poškozeným určitý standard ochrany a je omezena v tom směru, aby nepřiznávala práv méně. Není však omezena poskytnout ochranu ve vyšším standardu.

Přístup Ústavního soudu ve výše zmíněném nálezu je značně nepřehledný a popravdě i ne zcela logický. Vyplývá z něho, že pokud by došlo k újmě na zdraví (která by nemusela být nikterak závažná) v přímé souvislosti se zásahem veřejné moci (např. překročením pravomoci policistů), poškozený by právo na účinné vyšetřování měl. Pokud by však došlo k závažné újmě na zdraví v důsledku nedbalostního zásahu jednotlivce, a život poškozeného by nebyl přímo ohrožen, poškozený by pravděpodobně právo na účinné vyšetřování neměl. Stejně tak by právo na účinné vyšetřování neměl ten poškozený, který byl jednáním pachatele trestného činu podveden a utrpěl rozsáhlou majetkovou škodu. Takový přístup se jeví jako značně disproporční vzhledem ke skutečnosti, jak újmu oprávněně pociťují sami poškození, k jejichž ochraně má institut účinného vyšetřování směřovat.

Závěr

ESLP právo na účinné vyšetřování uvedl v život, definoval jej, postupně rozšiřoval na čím dál větší okruh poškozených, aby v nejnovější judikatuře opět toto právo začal jednotlivým poškozeným odpírat. Ústavní soud se zpožděním dospěl ke stejnému vývoji. Nejprve, navzdory judikatuře ESLP, odolával právo poškozeným na účinné vyšetřování přiznat, poté jej i s odkazem na ESLP poškozeným přiznal a postupně rozšiřoval na větší okruh poškozených, až jej v nejnovější judikatuře znovu některým poškozeným nepřiznává.

Podle mého názoru je přehlednější, logičtější, spravedlivější i pragmatičtější přístup, kdy má poškozený právo na účinné vyšetřování z principu zachováno,[16] ale v konkrétním případě soud rozhodne, že k jeho porušení nedošlo, než aby bylo a priori poškozenému právo na účinné vyšetřování u některých trestných činů odepřeno. V souladu s dřívější judikaturou (jak ESLP, tak i Ústavního soudu) by bylo vhodnější, aby soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, nejvíce pak k povaze a závažnosti trestného činu, posoudil, zda orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti a zda tak bylo právo poškozeného na účinné vyšetřování zachováno. Při takovém postupu by bylo možné nastavit relativně ostré hranice činnosti orgánů činných v trestním řízení u jednotlivých trestných činů tak, aby při jejich splnění bylo u konkrétního trestného činu (s korektivem okolností případu) konstatováno zachování práva na účinné vyšetřování. Takový přístup by navíc odpovídal aktuálnímu trendu ve vztahu k poškozeným v trestním řízení.

Je nutné zdůraznit, že nálezům Ústavního soudu se přiznává velký interpretační význam. Obecné soudy se mohou od právního názoru Ústavního soudu (v jiných kauzách) odchýlit, pokud dostatečně odůvodní, proč se od tohoto názoru ve skutkově obdobném případu odchýlily.

I přes možnost odchýlit se od názoru Ústavního soudu je nutné zdůraznit, že Ústavní soud velmi intenzivně formuje judikaturu obecných soudů, jak ukazuje praxe.

Je proto otázkou, zda již samotný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/18 nepovede k omezení práva na účinné vyšetřování poškozených pouze na případy trestných činů, kterými jim bylo zasaženo do práva na život, popř. úmyslně do práva na zdraví. Z textu zmíněného rozhodnutí i jeho celkového vyznění je zřejmé, že se minimálně třetí senát Ústavního soudu přiklání k velmi zásadnímu rozlišování poškozených v trestním řízení. Mám za to, že vyloučit právo poškozeného na účinné vyšetřování „en block“ pro určité kategorie poškozených je principiálně špatně. Takto zvoleným postupem se totiž vyloučí možnost individualizace v podobě přihlédnutí ke všem okolnostem jednotlivého případu. I za situace, že by Ústavní soud přiznával právo na účinné vyšetřování všem poškozeným, popř. většímu okruhu poškozených, než jak to nejnověji činí ESLP, nebyl by takový postup v rozporu s mezinárodními závazky ČR, neboť ta je povinna poskytnout poškozeným určitý standard ochrany a není omezena poskytnout ochranu ve vyšším standardu.[17]

 

Mgr. Stanislav Cik je asistentem soudce Vrchního soudu v Olomouci a doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.


[1] Pojem poškozený obsahuje § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“, popř. „tr. řád“).

[2] Poškozený má např. právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu, popř. navrhnout soudu uložení povinnosti obviněnému k náhradě mu způsobené škody.

[3] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (zkráceně Evropská úmluva o lidských právech), která je publikována v ČR pod č. 209/1992 Sb.

[4] Rozsudek ESLP ze dne 4. 5. 2001 ve věci Kelly a další proti Spojenému království, stížnost č. 30054/96; rozhodnutí ESLP ze dne 29. 3. 2001 ve věci Siemińska proti Polsku, stížnost č. 37602/97.

[5] Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96.

[6] Rozsudky ESLP ze dne 18. 10. 2012 ve věci Bureš proti České republice, stížnost č. 37679/08; ze dne 25. 7. 2013 ve věci Kummer proti České republice, stížnost č. 32133/11.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesením Policie České republiky bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování, a toto usnesení zrušil.

[8] Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4019/13.

[9] F. Ščerba: Právo na účinné vyšetřování ve světle judikatury Ústavního soudu, Trestněprávní revue č. 7-8/2016; či D. Coufalová: K právu poškozeného na účinné vyšetřování a možnostem jeho posílení ve světle rekodifikace trestního řádu, Trestní právo č. 1/2019.

[10] S odkazem na rozhodnutí ESLP ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku, stížnost č. 70930/01.

[11] Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.

[12] Rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94.

[13] Rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1993 ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87.

[14] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič proti Chorvatsku, stížnost č. 7334/13.

[15] Rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2011 ve věci Vasyukov proti Rusku, stížnost č. 2974/05.

[16] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12.

[17] Tento text vznikl za finanční podpory grantového projektu IGA_PF_2020_011 s názvem „Aktuální a sporné otázky související s postavením poškozeného v trestním řízení“.

Go to TOP