Ústavní soud zveřejnil dne 30. března svůj nález sp. zn. I. ÚS 1975/20, v němž vyzdvihl zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce), provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle zákona č. 428/2012 Sb. Poselstvím této zásady je požadavek, adresovaný státním orgánům, respektovat hodnotové základy církevních restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium posouzení uplatněného restitučního nároku, takže její uplatnění se jeví naléhavějším, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější.

 

Státní podnik Lesy České republiky (vedlejší účastník řízení) se v řízení před obecnými soudy domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 26. 10. 2016 rozsudkem soudu podle části páté občanského soudního řádu. Citovaným správním rozhodnutím pozemkového úřadu byly stěžovatelce, Římskokatolické farnosti Rožmberk nad Vltavou, vydány blíže specifikované pozemky v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou, a dále pozemek v katastrálním území Koryta u Hněvanova, a to v řízení podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, že stěžovatelce se výše specifikované pozemky nevydávají s tím, že tímto výrokem se ve vztahu k dotčeným pozemkům nahrazuje žalobou napadené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Krajský soud žalobě vedlejšího účastníka nevyhověl pouze ohledně pozemku v katastrálním území Šafléřov, pročež žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu jako věcně správné, v zamítavé části je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením odmítl.

Soudy všech stupňů založily svá rozhodnutí na zjištění, že pozemkovým úřadem vydané pozemky byly právnímu předchůdci stěžovatelky ve skutečnosti odňaty ještě před tzv. rozhodným obdobím, tedy v období do 25. 2. 1948, a sice konfiskací provedenou podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Tato konfiskace se již pro nesplnění podmínky rozhodného období nemohla stát způsobilým restitučním titulem podle § 5 ZMV, takže pozemkový úřad pochybil, pakliže tyto pozemky stěžovatelce vydal. Navíc v případě věcí konfiskovaných na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jde zároveň o zákonnou překážku jejich vydání, resp. o restituční výluku dle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV.

Stěžovatelka, Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou, ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s názorem soudů, podle něhož se nelze zabývat nicotností konfiskačních správních aktů, vydaných správními orgány před počátkem rozhodného restitučního období.
Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy jí neměly klást k tíži absenci obrany jejího tehdejšího právního předchůdce proti konfiskační vyhlášce. Stát totiž ani po vydání konfiskační vyhlášky Okresní správní komisí v Kaplici předmětné pozemky nepřevzal a tímto svým postojem jej utvrzoval v tom, že předmětné nemovitosti nepovažuje za konfiskované. Ostatně o tom dle stěžovatelky svědčí sama skutečnost, že je zahrnul do pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. a teprve po skončení řízení podle tohoto zákona pozemky fakticky převzal.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve svém rozhodnutí podrobně zodpověděl všechny rozhodné právní otázky se závěrem, že žádná z nich přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu nezakládá. Dovolací soud za neodůvodněně příkrý a do jisté míry i nekorektní považuje stěžovatelčin úsudek, že prostřednictvím sofistikované argumentace aproboval křivdy spáchané komunistickým režimem, a vzdálil se tak účelu majetkového vyrovnání státu s církvemi dle zákona č. 428/2012 Sb. V dalším pak Nejvyšší soud soustředil svoji pozornost na všechny čtyři stěžejní výhrady formulované stěžovatelkou a dospěl k závěru, že při odpovědi na ně nijak nepochybil, přičemž své závěry podložil jak vlastní ustálenou judikaturou, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Závěrem navrhl, aby ÚS odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě aby ji nálezem zcela zamítl.

Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na svá rozhodnutí s tím, že dle jejich názoru k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě jako nedůvodnou zamítnout. Má za to, že všechny stěžovatelkou nastolené otázky byly dostatečně vyřešeny v napadených soudních rozhodnutích, a to s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v obdobných případech, přičemž v předmětné věci nebyly shledány důvody pro odchylné posouzení.

Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení setrvala na své dosavadní argumentaci a znovu předestřela svůj náhled na konfiskační vyhlášku. Stěžovatelka znovu zdůraznila svůj nesouhlas s interpretací zejména stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 soudy. Dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dle jejích slov v tomto případě použit svévolně. V důsledku přístupu soudů k jeho aplikaci jí tak vznikla další majetková křivda, v rozporu s účelem restitučního zákonodárství.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníků a vedlejšího účastníka řízení, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud pokládá v prvé řadě za nutné podotknout, že identickou problematiku již řešil v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 ze dne 25. 1. 2021 v případu po skutkové a právní stránce téměř shodném s nynějším. Tentýž vedlejší účastník se žalobou domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byly v řízení podle § 9 odst. 6 ZMV Římskokatolické farnosti – prelatuře Český Krumlov vydány blíže specifikované pozemky v katastrálním území Zátes, rozsudkem soudu tak, že se tyto pozemky tehdejší stěžovatelce nevydávají. I zde soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že vydané pozemky byly právnímu předchůdci této stěžovatelky odňaty před rozhodným obdobím, a to na základě konfiskační vyhlášky ze dne 18. 10. 1945, taktéž vydané Okresní správní komisí v Kaplici se zřetelným odkazem na ustanovení § 1 odst. 1 [písm. a)] dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. I v tomto případu nebylo zjištěno, že by stát přistoupil k převzetí pozemků právního předchůdce tamní stěžovatelky před rozhodným obdobím, resp. z provedeného dokazování vyplynulo, že stát pozemky zahrnul až do pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. a teprve po skončení řízení podle tohoto zákona došlo k jejich faktickému převzetí.

ÚS v citovaném nálezu nejprve vyzdvihl zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce), provázející majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle zákona č. 428/2012 Sb., jež našla svůj odraz zvláště v nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (č. 177/2013 Sb.; N 96/69 SbNU 465), ale jež má svůj původ i v jeho předchozích rozhodnutích týkajících se restitucí v obecné rovině. Poselstvím této zásady je požadavek, adresovaný státním orgánům, respektovat hodnotové základy církevních restitucí v případech, jež vyžadují posouzení individuálních skutkových okolností. Jakkoli tato zásada není sama o sobě ústavněprávním požadavkem, ztělesňuje podpůrné kritérium posouzení uplatněného restitučního nároku, takže její uplatnění se jeví naléhavějším, je-li výklad rozhodné právní normy obtížnější.

ÚS v uvedeném nálezu dále provedl rekapitulaci dosavadního vývoje své judikatury v oblasti přezkumu deklaratorních správních aktů ve vazbě na konfiskace majetku, realizované na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V té spojitosti zdůraznil především závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (č. 477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493), dle nichž skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nebyly-li dotčeny zvláštním zákonem č. 243/1992 Sb., jsou skutečnostmi dokonanými z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního.

S ohledem na přetrvávající doktrínu nedotknutelnosti samotných právních předpisů i správních aktů vydaných před začátkem rozhodného období proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 vyslovil, že stěžovatelka nemůže očekávat, že by obecné soudy mohly posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Současně ÚS vyslovil, že stěžovatelka může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení o nepřevzetí majetku státem po vydání konfiskační vyhlášky a do začátku rozhodného období, tedy že soudy náležitým způsobem zhodnotí, zda příslušná konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici opravdu dospěla ke svému uskutečnění.

Závěry vyřčené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20 se plně prosadí i ve věci nynější stěžovatelky. Ani v jejím případě nelze ze strany soudů požadovat revizi konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne ze dne 15. 11. 1945 v tom směru, že by bez dalšího konstatovaly její nicotnost, obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem, neboť takovému hodnocení brání výše připomenutá doktrína nedotknutelnosti právních předpisů i správních aktů vydaných před začátkem rozhodného období. Přesto však, a to i s ohledem na některé úvahy ve vyjádření NS k ústavní stížnosti, které tento rámec překračují a zaobírají se věcnou příslušností orgánu rozhodujícího o tom, zda konfiskací dotčená osoba je německé nebo maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokládá Ústavní soud na tomto místě za vhodné vyjádřit se blíže i k této otázce.

Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelka v rozsáhlém výkladu dané otázky v ústavní stížnosti zcela pomíjí rozhodnutí NSS sp. zn. 337/45 ze dne 31. 12. 1946, uveřejněné pod číslem 1512/1946 Sb. Boh. A, v němž je podán velmi podrobný výklad o věcně příslušném orgánu k přijetí rozhodnutí dle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. NS z tohoto judikátu vyzdvihl jednak jeho závěr, že věcně příslušným orgánem rozhodujícím v případě konfiskace majetku o tom, zda konfiskací dotčená osoba je německé nebo maďarské národnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., je okresní národní výbor, jednak závěr, že v případech, kdy pro vydání určitého rozhodnutí zákonodárce nestanovil žádnou výjimečnou kompetenci, přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních. ÚS však poukaz NS na tyto závěry neshledává případným ve vztahu k souzené věci.

Za prvé je třeba poznamenat, že právní předchůdce stěžovatelky, jehož majetek měl být postižen předmětnou konfiskační vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici a který byl v této vyhlášce vymezen jako „Fara“ s uvedením příslušné adresy, nemohl být už z podstaty věci fyzickou osobou, a tudíž ani nemohl mít maďarskou, německou či jakoukoli jinou národnost, protože národnost mohla mít toliko osoba fyzická.

Ani druhý závěr, na nějž se Nejvyšší soud soustředil, tedy že v případech zákonné absence výslovné kompetence pro vydání určitého rozhodnutí přísluší rozhodování úřadům, které jsou k tomu povolány podle všeobecných předpisů kompetenčních, není v poměrech souzené věci zajímavý. Je tomu tak proto, že dekret č. 12/1945 Sb. sám předvídá možnost konfiskace majetku právnických osob jako zrádců a nepřátel Československé republiky [§ 3 odst. 1 písm. b) dekretu], přičemž explicitně stanoví pravomoc rozhodovat o tom, zdali právnická osoba spadá pod citované ustanovení dekretu.

Závěr o příslušnosti zemského národního výboru ve vztahu k církevnímu majetku, resp. majetku ve vlastnictví církevní právnické osoby je ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 194/96 ze dne 25. 3. 1997 (N 33/7 SbNU 219), na který mimo jiné odkazují krajský i Vrchní soud v napadených rozsudcích a v jehož závěru ÚS poukázal na rozdílnost rozhodování výborů (okresního nebo zemského) v závislosti na tom, o jaký konfiskační titul uvedený v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. se v individuálním případě jedná. Rozdíl mezi nálezem sp. zn. I. ÚS 194/96 řešenou věcí a nynějším případem stěžovatelky pak spočívá v tom, že tehdejšímu stěžovateli jako fyzické osobě byl konfiskován majetek z titulu uvedeného v § 1 odst. 1 písm. a) dekretu, konkrétně pro jeho německou národnost, takže o příslušnosti okresní správní komise (suplující okresní národní výbor) deklarovat konfiskaci jeho majetku nebylo pochyb, kdežto v nynější věci se jedná o majetek církevní právnické osoby, což je zásadní rozdíl.

Z vyloženého je zcela zřejmé, že konfiskační vyhláška ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky neobstála, neboť postihovala majetek subjektu (církevní právnické osoby), o němž správní komisi vůbec nepříslušelo rozhodovat. Správný, ač jinak samostatně nepoužitelný tak byl právní názor nalézacího soudu, vyslovený ve věci vedené u něj pod sp. zn. 11 C 87/2016, který posléze vědomě pro jeho neaplikovatelnost v obecné poloze opustil. Stěžovatelce tak sice lze v její argumentaci stran nicotnosti dotčené konfiskační vyhlášky (jako paaktu) vůči jejímu právnímu předchůdci přisvědčit, samotné zjištění této skutečnosti by ovšem samo o sobě nemělo žádný vliv na rozporované závěry soudů za předpokladu, že stát by se byl ještě před začátkem rozhodného období chopil předmětných pozemků. Na takový případ by totiž dopadl výše zdůrazněný a již ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, a nikoli (následný) správní akt. Vedle této skutečnosti by pak shledání konfiskační vyhlášky okresní správní komise nicotnou či jinak vadnou bylo pro účely restitučního sporu naprosto bezcenné.

Jinak je tomu ale v situaci, kdy v nyní přezkoumávaném soudním řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že stát by byl dotčené pozemky před započetím rozhodného období opravdu převzal, popřípadě že by byl býval tento proces převzetí v téže době alespoň započal, třebaže k jeho dovršení by bylo došlo až v rozhodném období. Naproti tomu proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, ukončený ve většině případů odnětím pozemků na základě výměrů Okresního národního výboru v Kaplici o jejich výkupu podle tohoto zákona a jejich následným přidělením Státním lesům v Českých Budějovicích, Lesnímu závodu ve Vyšším Brodě. Stalo se tak už zjevně v období po 25. 2. 1948, pro které jsou namístě úvahy o perzekuci církevního subjektu. Z dokazování provedeného v nalézacím řízení nadto vyplynulo, že v rámci lustrace majetku v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou dne 26. 2. 1948 je fara (čp. 7, 8, 9) označena výslovně jako nekonfiskát. Jednalo se přitom o seznam majetku (v němž jsou uvedeny všechny pozemky, které byly předmětem žaloby) vyhotovený za účelem přesného rozlišení a určení správnosti konfiskace podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb.

I nyní souzený případ stěžovatelky vykazuje zřetelné odchylky od závěrů přijatých v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020, v němž byla řešena možná kolize zestátnění nemovitostí na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejich odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb. ÚS v citovaném nálezu vyslovil, že i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nastoupivší nedemokratický režim si chtěl pouze „pojistit“ přechod nemovitostí na stát, a sice postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., a proto historická paralelní snaha o zabavení majetku nemohla mít za následek zneplatnění předchozí konfiskace. Skutkové okolnosti případu (i jeho právní posouzení) v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2056/18 však byly, jak na to již upozornil ÚS v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20, podstatně odlišné.

Východiskem posouzení deklaratorních aktů ve věci souzené nálezem sp. zn. IV. ÚS 2056/18 byl konfiskační výměr, vydaný k zemědělskému majetku církevní právnické osoby dne 17. 5. 1946 Ministerstvem zemědělství (které, na rozdíl od okresních národních výborů či správních komisí, mohlo rozhodovat pochybné případy konfiskací majetku právnických osob podle ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé dekretu č. 12/1945 Sb., což také nelze ponechat bez povšimnutí). Proti výměru byla podána stížnost k NSS, poukazující na vady konfiskace včetně nedoručení výměru a absence označení nemovitostí. O stížnosti rozhodl Správní soud v Bratislavě dne 21. 11. 1951 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Zcela zásadní rozdíl pak tkví v tom, že Ministerstvo zemědělství se tehdy zabývalo otázkou působnosti zákona č. 142/1947 Sb., již uzavřelo dvěma přípisy v roce 1949. V prvním z nich konstatovalo konfiskaci majetku církevního subjektu, ve druhém dodalo, že „byl-li majetek řádu podroben revizi podle zák. č. 142/1947 Sb., bylo tak postupováno pro případ, že by konfiskace byla zrušena nebo nenastala-li by její právoplatnost“.  Odtud je zcela zřejmé, že tím (ex post) došlo k aprobování deklaratorního aktu konfiskace a k jejímu dovršení, včetně převzetí nemovitostí, podle dekretu č. 12/1945 Sb.

V nyní souzené věci nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že by stát v procesu výkupu předmětných pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, či jakýmkoli jiným způsobem dal způsobem nevzbuzujícím pochybnost najevo, že ke konfiskaci došlo ještě před začátkem rozhodného období, ať už podle vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945, anebo jinak. Skutkový stav zjištěný v nalézacím řízení krajským soudem (potažmo pozemkovým úřadem, jehož závěry soud převzal za svá zjištění ve smyslu § 250e odst. 2 o. s. ř.) neposkytuje v současnosti žádnou oporu pro závěr, že nemovitosti byly „účinně konfiskovány už dříve“, tedy před počátkem rozhodného období, a nelze proto bez dalšího uzavřít, že stěžovatelka není osobou oprávněnou dle § 3 a § 5 zák. o majetkovém vyrovnání.

Stojí-li tedy v důkazní situaci na straně jedné tato konfiskační vyhláška, jejíž osamocení navíc umocňuje (jinak samostatně nepoužitelný) závěr o její nicotnosti ve vztahu k právnímu předchůdci stěžovatelky, a na straně druhé tu existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona o nové pozemkové reformě nebyl veden snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek právnímu předchůdci stěžovatelky, sluší se při posuzování restitučního nároku stěžovatelky promítnout do rozhodování soudu shora připomenutou zásadu in favorem restitutionis. Soudy se však této zásady důsledně nedržely, když ve svých rozhodnutích ponechaly otázku účinné konfiskace daných pozemků před rozhodným obdobím v pozadí svého zájmu, ačkoliv jde o otázku, jejíž zodpovězení se pro vyřešení potenciální konkurence dvou v úvahu přicházejících konfiskací jeví zcela klíčovým.

V té spojitosti nepokládá ÚS za přiléhavý postoj NS, že stěžovatelka svým setrvalým odkazem na chování státu po únorovém převratu v roce 1948, „vedena zřejmě utilitárními důvody“, žádá, aby byly jako správné vzaty postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu, zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející datu 25. 2. 1948, jež je přímo vtěleno do zákonné normy jako nástroje národní a demokratické očisty společnosti po skončení války (s jejími přímými účinky), zohledněno být nemá.

Jednak je třeba podotknout, že stěžovatelka na chování státu po zmíněném převratu (a již v rozhodném období) upozorňovala ne proto, aby je soudy vzaly za správné, protože naopak toto chování pokládala za majetkovou křivdu, pročež v něm spatřovala naplnění zákonného důvodu restituce, nýbrž proto, aby na jeho půdorysu dokázala neúčinnost konfiskace dle vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945, to jest absenci její realizace v předcházejícím období, a v posledku i použitelnost odkazované judikatury NS.

Jednak nelze nezmínit, že ačkoli mezi nově nastoupivším totalitním režimem po únorovém převratu a předchozím poválečným obdobím československého státu existuje zřetelný rozdíl, nelze toto krátké období let 1945 až 1948 z hlediska podstatných náležitostí demokratického právního státu přeceňovat. V jeho průběhu nepochybně došlo k očistě společnosti, nicméně tato očista ztělesňuje kontroverzní období československých dějin, poznamenané napětím panujícím v bezprostředně poválečném období mezi exekutivními složkami státu, obzvláště při rozhodování o personálních i majetkových otázkách nastolených prezidentskými dekrety i řadou dalších právních předpisů. Únorový převrat v roce 1948 pak způsobil, že neuzavřené procedury řešení těchto otázek byly zhusta zastaveny, deformovány či zneužity komunistickou mocí k perzekučním účelům s masivním porušováním lidských práv. Do obou těchto časových úseků spadají právní skutečnosti, jež se staly rozhodnými i v nynějším případě.

Naproti tomu Ústavní soud nepřisvědčil výhradám stěžovatelky ohledně neurčitého označení majetku, resp. povinného církevního subjektu ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 15. 11. 1945. Už nalézací soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč pouhá zmínka o „faře“ s uvedením adresy postačuje k identifikaci církevní právnické osoby i jejího majetku. Touž námitkou se v odvolacím řízení podrobněji zabýval i Vrchní soud, na jehož výkladu této problematiky ÚS nic ústavně nekonformního či jinak zásadně nespravedlivého neshledal.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přikročil ke zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích v dotčených částech.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1975/20 vyhlášený dne 30. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com