K vybraným otázkám vedlejší intervence (vedlejšího účastenství)

Petra Lavická

Institut vedlejší intervence je obsahem tří odstavců § 93 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také „o. s. ř.“). Tato skromná právní úprava může vést k myšlence, že se jedná o marginální, okrajovou oblast civilního procesního práva. Cílem tohoto článku je ukázat, že tomu tak zdaleka není, neboť i jednoduchá právní ustanovení mohou být rozvinuta bohatou judikaturou a námětem odborných článků. Z důvodů historických i zcela praktických je v tomto textu pojednáno o vedlejší intervenci také v komparaci s rakouskou právní úpravou.

Stručná charakteristika vedlejší intervence

Jak je patrné hned v úvodu, tento článek nepoužívá zákonné označení vedlejší účastenství/vedlejší účastník. Je to z toho důvodu, že třetí osoba vstupující do řízení není účastníkem řízení ve smyslu procesní strany,[1] a ani toto postavení nenabývá.[2]

Vedlejší intervence byla známa již v římském civilním procesu. Uznávalo se totiž, že existují případy, kdy třetí osoba mohla mít takový zájem na sporu, že bylo správné umožnit jí dotčené řízení ovlivnit – např. pokud se odkazovník dozvěděl o sporu o platnost testamentu mezi dědicem testamentárním a dědicem intestátním.[3] Obecně smyslem vedlejší intervence je umožnit subjektům, o jejichž právech a povinnostech se v řízení sice nerozhoduje, ale které mají na výsledku řízení právní zájem, aby mohly svou aktivní účastí na tento výsledek působit. Vedlejší intervenient není ani v postavení zástupce strany, ale jako třetí osoba se účastní již započatého řízení na straně žalobce nebo žalovaného. Odpověď na otázku, proč další subjekt vstupuje do řízení, jež je pro něj cizí, je ta, že má právní zájem na výsledku tohoto řízení.

Podle rakouského zák. č. 113/1895, civilního řádu soudního (Gesetz 113/1895, über das gerichliche Verfahren in bürgerlichen Rechtsstreitigkeiten, Zivilprocessordnung), platného na území Československa až do roku 1950, se rozlišuje mezi tzv. pravidelnou a výjimečnou (přesněji řečeno vedoucí ke společenství ve sporu) vedlejší intervencí.[4] V současném českém procesním kodexu toto rozdělení nenajdeme, ve věcném návrhu civilního řádu soudního se s výjimečnou vedlejší intervencí, resp. výjimečným vedlejším intervenientem, a to v postavení nerozlučného společníka,[5] opětovně počítá.[6] Co tyto dvě kategorie nejvíce rozděluje, je role vedlejšího intervenienta ve sporu – zatímco pravidelný ve­dlejší intervenient je pouhým pomocníkem strany, výjimečný vedlejší intervenient by byl již v postavení nerozlučného společníka se všemi aspekty, které z toho vyplývají (srov. § 91 o. s. ř.). Základním předpokladem této výjimečné vedlejší intervence je potom skutečnost, že se účinek soudního rozhodnutí vztahuje i na vedlejšího intervenienta, tedy i na vztahy vedlejšího intervenienta vůči druhé straně.[7] Vzhledem k tomu, že dosud je o znovuzavedení výjimečné vedlejší intervence do českého právního řádu vedena toliko odborná diskuse, v tomto článku bude pozornost věnována ve­dlejší intervenci, která v souladu se zněním § 93 o. s. ř. spadá do kategorie pravidelná.[8]

Právní zájem třetí osoby 

Jak již bylo uvedeno výše, vedlejší intervenient je chápán jako další osoba, která se účastní – již započatého – civilního sporného soudního řízení,[9] protože k tomu má nějaký důvod, jinak řečeno, vede ji k tomu zájem na určitém výsledku řízení; tento výsledek pak spočívá ve vítězství strany, kterou vedlejší intervenient podporuje. O druhu tohoto zájmu se vedla v různých právních řádech a dobách diskuse, např. podle francouzského práva se připouštěl zájem mimoprávní (např. spočívající v příbuzenském vztahu[10]), v římském právu to mohl být i zájem vyplývající z piety.[11]

Podle § 93 o. s. ř. je nutným předpokladem pro vstup do řízení právní zájem třetí osoby. Ze zákona nevyplývá definice pojmu právní zájem, jeho obsah vymezují civilní soudy v rámci své rozhodovací činnosti. Soudy zkoumají splnění této podmínky v konkrétních případech, ovšem na základě § 93 odst. 2 věty druhé toliko na návrh v rámci rozhodování o přípustnosti vedlejší intervence; soud přípustnost vedlejší intervence, a s tím i splnění předpokladu právního zájmu třetí osoby, z úřední povinnosti nezkoumá.[12] Obecně lze uvést, že právní zájem na výsledku probíhajícího sporu má ten, jehož právní postavení bude ovlivněno (negativně/ /pozitivně) rozhodnutím vydaným v tomto řízení mezi spornými stranami. Typicky třetí osoba vstupuje do řízení, protože jí hrozí regres v případě prohry podporované strany, v pozici vedlejšího intervenienta proto může být např. ručitel nebo pojišťovna.[13] Mimo tyto případy může mít právní zájem také odkazovník či vyděděný dědic ve sporu o platnost závěti, rovněž akciová společnost (i akcionář) v řízení o neplatnost veřejné dobrovolné dražby akcií této akciové společnosti,[14] stejně tak povinný v poddlužnickém sporu (§ 315 o. s. ř.).[15] Co je podstatné, vedlejším intervenientem může být jak právnická, tak fyzická osoba, dokonce i veřejná vysoká škola,[16] městská část[17] či konkrétní organizační složka státu,[18] a je nutné zdůraznit, že vstupem do řízení třetí osoba nesleduje pouze ochranu svého zájmu, ale také zájem jí podporované strany, neboť svými procesními úkony chce ovlivnit výsledek sporu, nejlépe ústící ve vítězství této strany.

Z rozhodovací činnosti soudů můžeme dále zjistit, ve kterých případech právní zájem na výsledku sporu shledán nebyl. Ke vstupu do řízení nestačí zájem morální nebo pouze majetkový (příkladmo A žaluje B na zaplacení; C, který má pohledávku vůči B, nemůže vstoupit do řízení jako vedlejší intervenient, jestliže jeho zájem spočívá pouze ve zjištění, zda B bude schopen uhradit i jeho pohledávku,[19] či jiný „neprávní zájem“,[20] ani zájem založený na osobní cti,[21] profesní cti, nebo snad spočívající v loajalitě ke straně řízení.[22] Proto členové rodiny nemají právní zájem na výsledku řízení o ochraně osobnosti jiného člena rodiny,[23] stejně tak manžel, který se obává, že se bude podílet na úhradě exekuované částky, nebude-li druhý manžel v řízení úspěšný, a to zvlášť za situace, kdy je tato úvaha v době řízení o připuštění vedlejšího intervenienta zcela předčasná.[24] Tento zájem nelze zdůvodnit ani tím, že je třetí osoba účastníkem jiného souvisejícího řízení.[25] Je potom již notorietou, že institut vedlejší intervence nelze využít v řízení nesporném,[26] tudíž intervence akcionáře v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady akciové společnosti je rovněž vyloučena.[27] Právní zájem na výsledku řízení nemá ani Komise EU v řízení o náhradu škody v oblasti ochrany hospodářské soutěže.[28]

Jak je patrné z uvedeného přehledu, lze si jen těžko představit, že by v civilním procesním kodexu byla uvedena obecná definice právního zájmu s příklady. Právní zájem třetí osoby na výsledku řízení je a bude i nadále podrobován individualizovanému zkoumání v rámci řízení o přípustnosti vedlejší intervence, což znamená nutnost posoudit, zda výsledek sporu ovlivní právní postavení třetí osoby (její postavení se zhorší nebo zlepší), jinak řečeno, dotkne se jejích práv a povinností. V případě majetkových sporů je potom nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu, tj. zda se výsledek řízení odrazí také v právní sféře třetí osoby, nikoliv pouze ve sféře majetkové.[29]

Přistoupení vedlejšího intervenienta do sporu 

Vstup do řízení oznamuje vedlejší intervenient sám nebo je ke vstupu stranou sporu vyzván (srov. § 93 odst. 2 věta první), tedy vstup třetí osoby do řízení iniciuje strana (např. může vyzvat svého ručitele, původního prodávajícího v jejím sporu s dalším nabyvatelem věci, nebo dalšího spoludlužníka v řízení solidárních dlužníků). Ve druhém případě jde o nahrazení původního institutu opovědění rozepře[30] – důvody, pro které strana spor opověděla třetí osobě, byly jednak založeny na tom, že v případě prohry by straně mohl zůstat případný regresní nárok vůči opověděné osobě, jednak spočívaly v obavě, že by třetí osoba mohla vznést nárok proti ní.[31]

Již několikrát jsme zde zmínili, že o přípustnosti vedlejší intervence rozhoduje soud, a to na návrh zejména druhé strany (nemusí být vyloučen ani návrh jiného vedlejšího intervenienta). Pokud by za řízení před soudem prvního stupně námitka proti vstupu třetí osoby vznesena nebyla, pak se tato osoba stane vedlejším intervenientem bez dalšího. Není ovšem vyloučeno, aby i přesto o přípustnosti vedlejší intervence rozhodoval (na návrh) soud v odvolacím řízení.[32]

V případě nesouhlasu se vstupem třetí osoby do řízení bude druhá strana zpochybňovat právní zájem této osoby na výsledku řízení. Jde v podstatě o jediný předpoklad, který soud zkoumá.[33] Ovšem i strana, kterou třetí osoba svým vstupem chce podpořit, může vyjádřit nesouhlas s vedlejší intervencí. V takovém případě soud k nesouhlasu přihlédne a nebude již dále zkoumat právní zájem třetí osoby.[34]

Lze shrnout, že třetí osoba vstupuje do řízení na základě vlastního uvážení nebo výzvy. Neznamená to ovšem, že soud výzvou vstup třetí osoby nařizuje, což ostatně ani nelze dovodit ze zákonného textu. Tudíž nejde o splnění procesní povinnosti uložené ze strany soudu, ale soud zde figuruje pouze jako doručovací orgán (srov. znění ustanovení na výzvu některého z účastníků činěnou prostřednictvím soudu). Proto ani třetí osobu nestíhají procesní následky (např. podle § 53 o. s. ř.), pokud k výzvě zůstane nečinná. Přesto lze předpokládat, že zejména v situaci, kdy třetí osobě hrozí regresní plnění, bude její vstup a následná účast v řízení vhodná už s ohledem na možné budoucí řízení mezi stranou, která spor prohrála, a vedlejším intervenientem, který ji v původním řízení podporoval. O přípustnosti vedlejší intervence rozhoduje soud usnesením, které je možné napadnout odvoláním i dovoláním.[35] Pravomoci vedlejšího intervenienta podávat opravné prostředky je následně věnována další část.

Opravné prostředky

Pro postavení pravidelného vedlejšího intervenienta ve sporu je charakteristické, že se na něj nevztahují účinky rozhodnutí vydaného v řízení mezi spornými stranami. Zároveň je vyloučeno, aby vedlejšímu intervenientovi bylo rozhodnutím ve věci samé přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé. Je také nutné zdůraznit, že vedlejší intervenient má v podstatě stejná procesní práva a povinnosti jako strana řízení (k tomu viz níže), nemá ale žádné oprávnění disponovat předmětem sporu. Vedlejší intervenient proto může podat zákonem mu svěřené opravné prostředky, nemůže ale za stranu uzavřít smír nebo vzít žalobu zpět.[36]

Podání opravného prostředku vedlejším intervenientem pak nesmí být v rozporu s procesním postupem jím podporované strany, a lze dále doplnit, že procesní jednání vedlejšího intervenienta má být ve prospěch strany a nemá právním úkonům strany odporovat. Soud rovněž dá přednost procesním úkonům učiněným stranou – ta jediná nese procesní odpovědnost za svůj úspěch v řízení. Ve vztahu k opravným prostředkům to tedy znamená, že když podá např. odvolání pouze vedlejší intervenient, soud zjišťuje stanovisko žalobce či žalovaného.

Základním řádným opravným prostředkem, který může v řízení před soudy vedlejší intervenient podat, je odvolání ve věci samé podle ust. § 203 o. s. ř., a to tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí straně, kterou v řízení podporuje.[37] Nemůže ovšem podat odvolání, pokud se jej vzdala nebo by s podáním odvolání vedlejším intervenientem nesouhlasila podporovaná strana. Vedlejší intervenient může také podat ve věci samé žalobu na obnovu řízenížalobu pro zmatečnost. Podle § 231 o. s. ř. je tomu tak tehdy, jestliže vedlejší intervenient vstoupil do původního řízení, a pokud s podáním žaloby jím podporovaná strana řízení nevyjádřila nesouhlas.[38] V obou případech se odráží úprava postavení pravidelného vedlejšího intervenienta jako pomocníka strany.

Při zkoumání oprávnění vedlejšího intervenienta podat dovolání ve věci samé je třeba rozlišit období do konce roku 2000 a období od 1. 1. 2001 po přijetí zák. č. 30/2000 Sb., který poměrně významně novelizoval občanský soudní řád. Občanský soudní řád před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. neobsahoval žádné konkrétní ustanovení o oprávnění vedlejšího intervenienta podat dovolání, resp. ani odvolání.[39] Tyto procesní úkony mu ovšem nebyly upírány, neboť se došlo výkladem zákona k závěru, že možnost podat odvolání/dovolání ve věci samé může vedlejší intervenient na základě § 93 odst. 3. věty první o. s. ř., protože vedlejší intervenient má stejná (procesní) práva a povinnosti jako strana řízení. Příkladmo se uvádělo, že vedlejší intervenient může též v rozsahu legitimace strany řízení podat odvolání nebo dovolání, a to buď vedle ní, či sám.[40]

Po novelizaci občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2001 komentářová literatura již právo podat dovolání vedlejšímu intervenientovi nepřiznala s odůvodněním, že zákon o této skutečnosti mlčí (tzv. silentio legis), resp. pokud zákon uvádí konkrétně právo vedlejšího intervenienta podat žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost jako mimořádných opravných prostředků (a odvolání), přičemž o dovolání nic neříká, pak toto mlčení zákonodárce je nutné vykládat v tom smyslu, že vedlejšímu intervenientovi oprávnění podat dovolání proti rozhodnutí ve věci samé nesvědčí.[41] Platí to v případech, kdy by podal dovolání vedlejší intervenient sám i se stranou řízení; zatímco o dovolání žalobce či žalovaného proběhne řízení, dovolání vedlejšího intervenienta bude odmítnuto.

V průběhu doby ovšem Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích připustil dovolání vedlejšího intervenienta do výroku o nákladech řízení v rozhodnutí o věci samé, a to na základě argumentace, že v tomto případě podává dovolání vedlejší intervenient sám za sebe, nikoliv ve prospěch jím podporované strany, a proto lze na něj s odkazem na § 93 odst. 1 o. s. ř. hledět jako na osobu legitimovanou k podání dovolání.[42] Po poslední novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 296/2017 Sb. je ovšem dovolání do výroku o nákladech řízení podle § 238 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.

Dovolací řízení vedlejšímu intervenientovi ovšem není zcela uzavřeno. Stále totiž platí, že pokud jde o jeho práva a povinnosti, pak dovolání podat může.[43] Týká se to zejména rozhodování o přípustnosti vedlejší intervence – dovolání podané vedlejším intervenientem do rozhodnutí o nepřipuštění jeho vstupu do řízení je subjektivně přípustné, neboť takovým rozhodnutím mohla nastat procesní újma vedlejšímu intervenien­tovi, kterou by soud mohl odstranit svým vyhovujícím rozhodnutím o podaném dovolání.[44] Kromě toho další osobou subjektivně oprávněnou podat dovolání proti takovému rozhodnutí je strana řízení, kterou měl vedlejší intervenient podporovat, což vyplývá z účelu vedlejší intervence, neboť třetí osoba nevstupuje do řízení pouze k ochraně zájmů svých, ale zároveň i k ochraně zájmů jí podporované strany řízení.[45]

Náklady řízení

V předchozí kapitole bylo uvedeno, že vedlejší intervenient mohl do nedávné doby podat dovolání do výroku o nákladech řízení, jenž byl součástí rozhodnutí ve věci samé. Znamená to, že v rámci projednávání a rozhodování o věci soudy řešily přisouzení náhrady nákladů řízení, nebo naopak povinnost k jejich náhradě také vůči vedlejšímu intervenientovi.

Při vstupu do již probíhajícího řízení třetí osoba soudní poplatek neplatí; pokud ovšem podává vedlejší intervenient proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, ať již sám, či spolu se stranou,[46] pak jej poplatková povinnost stíhá.[47] Další náklady spojené s jeho procesními úkony v řízení si také vedlejší intervenient hradí sám, ale následně může svůj nárok na jejich náhradu uplatnit u soudu. To samé platí také v řízení o mimořádných opravných prostředcích.

Otázka, zda se má vedlejší účastník podílet na náhradě nákladů řízení v případě, když jím podporovaná strana spor prohraje, resp. zda mu náleží náhrada nákladů vůči ne­úspěšné protistraně, byla vyřešena judikaturou s odkazem na ust. § 93 odst. 3 větu první, že v řízení má vedlejší účastník stejná procesní práva a povinnosti jako účastník.[48]

V situaci, kdy prohraje spor strana, na jejíž podporu vstoupil vedlejší intervenient, soud rozhoduje pravidelně tak, že určí, že strana a vedlejší intervenient mají společně a nerozdílně uhradit náhradu nákladů řízení vzniklých protistraně; strana a vedlejší účastník vystupují v postavení solidárních dlužníků. V opačném případě, kdy vedlejším intervenientem podporovaná strana spor vyhraje, se náklady přiznávají zvlášť straně a zvlášť vedlejšímu účastníku. Je to důsledek toho, že vedlejší intervenient si hradí náklady vzniklé s jeho účastí v řízení sám, stejně tak to činí i jím podporovaná strana.

Jak již bylo uvedeno výše, proti výroku o náhradě nákladů řízení může vedlejší intervenient podat odvolání, bránit se dovoláním je po změně občanského soudního řádu z roku 2017 již nemožné. Proti výroku o náhradě nákladů vedlejšímu intervenientovi, tedy povinnosti hradit náklady třetí osobě, může brojit také strana, která spor prohrála. Ovšem vzhledem k judikatorním závěrům, jež potvrdily vedlejšímu intervenientovi stejná procesní práva a povinnosti jako přináleží straně, již nelze toto oprávnění vedlejšího intervenienta úspěšně zpochybnit (lze se ale bránit proti stanovené výši přiznaných nákladů).

Závěrem

Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že vedlejší intervence není zapomenutým instrumentem občanského soudního řádu, ostatně v poslední době snad nejslavnějším vedlejším intervenientem byl prezident republiky ve sporu o omluvu vedeném vnučkou novináře Ferdinanda Peroutky.[49] Naopak soudy budou i nadále zkoumat, zda a jakým způsobem započatý spor mezi stranami ovlivní právní sféru třetí osoby, která na straně žalobce či žalovaného chce do řízení vstoupit na základě vlastní iniciativy nebo je o vstup požádána, stejně tak budou zamítat či povolovat vedlejší intervenci zvláštním procesním usnesením, pokud takový návrh bude v průběhu řízení učiněn, a v neposlední řadě ve vztahu k vedlejšímu intervenientovi budou rozhodovat o náhradě nákladů řízení.

 

Mgr. Petra Lavická působí jako asistentka soudce Nejvyššího soudu a na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.


[1] Srov. J. Fiala: Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu, Univerzita Karlova, Praha 1974, str. 61-62.

[2] Jinak je tomu v rakouské právní úpravě, kde se vedlejší intervenient může stát stranou sporu, jde o tzv. das Parteiwechsel. H. W. Fasching: Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien 1990, str. 198.

[3] J. Grňa: Důvod a účinek vedlejší intervence, Právník, sešit XII/1931, str. 361.

[4] Termín pravidelná a výjimečná vedlejší intervence používá Václav Hora ve své učebnici, viz V. Hora: Československé civilní právo procesní, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2010, str. 27 a 29. Z důvodu navázání na tradiční označení bude použito toto pojmosloví i v zde v článku. V terminologii rakouské právní nauky jde o die einfache Nebenintervention a die streitgenössische Nebenintervention.

[5] Je tomu tak i ve slovenském civilním řádu soudním, viz § 84: M. Števček, S. Ficová, J. Baricová, S. Mesiarkinová, J. Bajánková, M. Tomašovič a kol.: Civilný sporový poriadok, Komentár, C. H. Beck, Praha 2016, str. 279.

[6] Srov. www.crs.justice.cz – část 1, hlava II, díl 4, Vedlejší intervence.

[7] V rakouské právní nauce jako příklad slouží např. singulární sukcese (§ 107a o. s. ř.) – nabyvatel věci, která je předmětem řízení, může být v tomto řízení, pokud k němu přistoupí, výjimečným vedlejším intervenientem; účinky rozhodnutí se na něj budou vztahovat, aniž by to upravoval zákon. V poddlužnickém sporu přistoupivší věřitel do již zahájeného řízení bude mít postavení výjimečného vedlejšího účastníka. Postupník (nový věřitel) jako nositel zástavního práva bude mít toto postavení taktéž. V insolvenčním řízení jsou pravomocná rozhodnutí o pravosti a pořadí popíraných nároků účinná proti všem insolvenčním věřitelům. H. W. Fasching, A. Konecny: Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, Manz Verlag, Wien 2015, str. 467-468.

[8] Podrobněji k výjimečné vedlejší intervenci, tedy intervenci vedoucí k účasti na sporu, viz P. Lavická: Výjimečná vedlejší intervence, Dny práva 2017, Část VII., Reforma civilního procesu, Masarykova univerzita, Brno 2018, str. 46-57 [online], dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/45065.

[9] V nesporném řízení je podle judikatury vedlejší intervence zapovězena, viz P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250 l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 382.

[10] Op. cit. sub 3, str. 363.

[11] A. Deixler-Hübner: Die Nebeninterveniton im Zivilprozeβ, Verlag Orac, Wien 1993, str. 5-6.

[12] Rozdílně např. podle švýcarského procesního kodexu – soud zkoumá právní zájem jako předpoklad vedlejší intervence z moci úřední, rozhodnutí soudu předchází slyšení stran. Zdůvodnění svého právního zájmu uvádí třetí osoba v podání, ve kterém oznamuje svůj vstup do řízení. A. Güngerich a kol.: Berner Kommentar, Kommentar zum schweizerischen Privatrech, Schweizerische Zivilprozessordnung, Band I., Art 1-149 ZPO, Stämpfli Verlag, Bern 2012, str. 816 a 822.

[13] Typicky půjde o spory o pojistné plnění z dopravních nehod; pojišťovna se přidá na stranu škůdce. Může to být také Česká advokátní komora na straně žalované České republiky – Ministerstva spravedlnosti, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím podle zák. č. 82/1998 Sb.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5954/2016. Nebo je-li na majetek akciové společnosti prohlášen konkurs a na místo obchodní korporace vstoupí insolvenční správce, může se akcionář, který za společnost podal žalobu a dosud ji v řízení zastupoval (má-li na tom zájem), stát vedlejším účastníkem na straně žalující – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1839/2014.

[15] Další příklady viz P. Lavická: Právní zájem vedlejšího intervenienta, Jurisprudence č. 6/2019, str. 13-20.

[16] Viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03.

[17] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1933/2018.

[18] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014.

[19] Není právním zájmem ani odkaz na plnění povinností řádného hospodáře – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013.

[20] Mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013.

[21] Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1789/11, či ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2490/12.

[22] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 2194/13.

[23] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08 – zájem syna na výsledku sporu otce je zájmem pouze citovým, nikoliv právním.

[24] Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 819/13.

[25] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008: „Právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, do něhož vstupuje, není dán jen proto, že je účastníkem jiného řízení, v němž probíhá spor na obdobném skutkovém základě, a ani jeho tvrzený případný finanční (majetkový) zájem na výsledku řízení nepostačuje.“

[26] P. Lavický a kol., op. cit. sub 9, str. 389, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99.

[27] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1868/2016.

[28] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3979/2019.

[29] Naopak přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně insolvenčního správce právní zájem na výsledku řízení o žalobě, kterou insolvenční správce vymáhá do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči jeho dlužníku – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 970/2017.

[30] V rakouském civilním řádu je opovědění rozepře upraveno v § 21 – die Streitverkündigung.

[31] Viz op. cit. sub 4, str. 32.

[32] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 260/2005.

[33] Namítat lze také procesní způsobilost vedlejšího intervenienta podle § 20 o. s. ř.

[34] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2004, nebo ze dne 30. 5. 2013, sp. zn 29 ICdo 9/2013.

[35] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2616/2019, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019.

[36] Podrobněji o smíru ve vztahu k vedlejší intervenci viz P. Lavická: Smír a vedlejší intervence, COFOLA 2020, Masarykova univerzita, Brno 2020, str. 346-359 [online], dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/cofola)2020/cofola2020.pdf.

[37] Pokud vedlejší intervenient vstoupil do řízení před soudem prvního stupně, rozhodnutí mu bylo doručeno a může podat odvolání ve stejné lhůtě a za stejných podmínek jako strana sporu.

[38] Ačkoliv dovětek o nemožnosti podat obě žaloby vedlejším intervenientem, pokud se jich strana řízení vzdala, v § 231 o. s. ř. není, platí i v tomto případě stejný závěr. Lze na to analogicky odkázat podle § 203 o. s. ř. i podle postavení vedlejšího intervenienta, jehož procesní úkony nemohou jít proti vůli strany řízení.

[39] J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, Praha 1996, str. 190.

[40] Tamtéž.

[41] K tomu viz tamtéž, str. 995.

[42] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014. Dále ke zdůvodnění: „Nakonec odlišná je situace oproti té, kterou řešil dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí (ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), ještě v tom, že od 1. 1. 2013 je přípustné dovolání i proti rozhodnutí o nákladech řízení, zatímco občanský soudní řád účinný od 1. 1. 2001 takovou možnost nepřipouštěl, a proto případné dovolání vedlejšího účastníka stran jeho nákladů řízení nepřicházelo v úvahu.“

[43] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014.

[44] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2616/2019.

[45] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2616/2019, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019.

[46] Pokud odvolání podává vedlejší intervenient a jím podporovaná strana, pak každý hradí soudní poplatek za odvolání samostatně.

[47] Op. cit. sub 26, str. 393; nebo V. Handl, J. Rubeš: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, Panorama, Praha 1985, str. 423.

[48] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3851/2013.

[49] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/i-prava-zemana-mohou-byt-v-kauze-peroutka-dotcena-soud-na-trech-stranach-pise-proc-vyhovel-prezidentovi-65582.

Go to TOP