Dne 10. února 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. II. ÚS 560/20, v němž konstatoval, že je-li dán veřejný zájem na nekonfliktním a účelném využívání majetku, pak tento zájem opravňuje, aby jeden ze spoluvlastníků byl majetku zbaven. Podmínkou zbavení majetku je přitom poskytnutí přiměřené náhrady. Zvláště v případech, kdy je dotčeným majetkem (ať v případě zrušení spoluvlastnictví nebo jiného zákonného zbavení majetku) statek, sloužící k podnikání, se nelze při stanovení přiměřené náhrady spokojit s mechanickým oceněním věci; je také nutné přihlédnout ke goodwillu a ostatním prvkům, majícím vliv na tržní hodnotu majetku.

Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí, které – včetně jejich technologického zařízení – slouží k užívání jako malá vodní elektrárna (dále jen „MVE“) v katastrálním území Turnov a Bukovina. Tato MVE  byla zbudována na místě původního mlýna ve 20. letech 20. století rodinou Votrubcových a po roce 1948 byla znárodněna.

V rámci nápravy majetkových křivd byl v roce 1995 celý soubor předmětných nemovitostí včetně technologie MVE vydán bratrům Ing. E. a P. V., jakožto dědicům původních vlastníků, přičemž bratři V. byli podílovými spoluvlastníky MVE, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny. P. V. svůj spoluvlastnický podíl prodal otci vedlejšího účastníka řízení JUDr. Z. Š. Následně Ing. E. V. spolu s JUDr. Z. Š. k zajišťování provozu MVE založili dne 12. 7. 1995 společnost VODNÍ ELEKTRÁRNA EMIL VOTRUBEC, spol. s. r. o. (nyní po změně společnost MVE Turnov s. r. o.), ve které byli společníky každý s obchodním podílem o velikosti 50 %. Tato společnost byla a je až do současnosti též držitelkou licence k provozu MVE.

V roce 1977 převedl JUDr. Z. Š. svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti id. ½ na své děti tak, že ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ daroval vedlejšímu účastníkovi řízení a zbývající id. ¼ sestře vedlejšího účastníka řízení. Ta svůj spoluvlastnický podíl darovala vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2014. Ing. E. V. v rámci předkupního práva nabízel prodej svého spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ vedlejšímu účastníkovi řízení, ten však o nabytí tohoto podílu za požadovanou cenu neměl zájem a odmítl jej.  Proto Ing. E. V. svůj ideální spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½  prodal na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2013 stěžovateli a jeho bratrovi M. P. za kupní cenu 15 500 000 Kč. Následně bratr stěžovatele svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti id. ¼ daroval stěžovateli.

Pokud jde o účast stěžovatele ve společnosti provozující MVE, tato mu byla znemožněna. Vzhledem k tomu stěžovatel opakovaně žádal vedlejšího účastníka řízení o součinnost při vypovězení nájemních smluv s MVE Turnov s. r. o., jehož je vedlejší účastník jediným společníkem, a ten to odmítl. Nemovitosti zůstaly v nájmu společnosti MVE Turnov s. r. o. a naprostá většina zisku z nemovitostí plynula ve prospěch této společnosti.

Vedlejší účastník řízení se žalobou ze dne 13. 11. 2014 domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání veškerých nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví.

Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka řízení s tím, že tento má stěžovateli zaplatit vypořádací podíl ve výši 2 887 580 Kč, a dále rozhodl o zaplacení nákladů řízení.

Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením podané dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli zájem oba spoluvlastníci, přičemž stěžovatel nabízel zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na vypořádacím podílu částku 15 000 000 Kč, zatímco vedlejší účastník řízení nabízel zaplatit stěžovateli na vypořádacím podílu částku několikanásobně nižší, a to 2 100 000 Kč. Podle názoru stěžovatele ve věci rozhodující soudy nedostatečně zohlednily ekonomickou užitnou hodnotu předmětných nemovitostí, přestože se jedná o výrobní objekty sloužící k podnikání a generování zisku, a dále stěžovatel namítal finanční nevyváženost, když nemovitosti nabyl za 15 500 000 Kč a jako vypořádací podíl obdržel pouze částku cca 2,8 milionu Kč. Stěžovatel rovněž zpochybnil kritérium údržby nemovitostí, které okresní soud přičetl k dobru vedlejšímu účastníkovi, když údržba je prováděna pouze prostřednictvím společnosti MVE Turnov s. r. o., přičemž je to tato společnost, resp. vedlejší účastník řízení jako její společník, který z provozu MVE inkasuje dlouhodobě zisk, zatímco stěžovateli plyne pouze nepřiměřeně nízké nájemné.

Ústavní soud vyzval rozhodující soudy a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje stížnost stěžovatele za důvodnou.

Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že přestože stěžovatel vytýká obecným soudům porušení jeho práv na majetek a spravedlivý proces, tak jeho ústavní stížnost ve své podstatě obsahuje jen rozsáhlou skutkovou a právní polemiku se zákonnými ustanoveními nového občanského zákoníku a Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vymezenými hledisky týkajícími se otázky zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Z tohoto pohledu, podle názoru krajského soudu, žádná ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena být nemohla a také nebyla.

Nejvyšší soud uvedl, že odmítavé rozhodnutí dovolacího soudu je založeno (vedle závěru o nepřípustnosti skutkových námitek) na závěru, že rozhodnutí nalézacích soudů ve věci jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu o vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval jednotlivými dovolacími námitkami a své úvahy podrobně vysvětlil. Nejvyšší soud má za to, že napadeným rozhodnutím práva stěžovatele neporušil a ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.

Vedlejší účastník konstatoval, že stěžovatel námitky, které uvádí v ústavní stížnosti, namítal již v minulosti a soudy všech stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Nova, která přináší (znemožnění nabytí obchodního podílu, výpovědi nájemních smluv apod.) jsou pro věc jednak nerozhodná, navíc ničím neprokazovaná a neodpovídají skutečnosti. Právní ochrany by podle názoru vedlejšího účastníka měl požívat i zájem na stabilitě vlastnických vztahů a z toho plynoucí řádné péči vlastníků, což svým historickým vývojem prokázal.

Ústavní soud zaslal doručená vyjádření k ústavní stížnosti stěžovateli, který se ve své replice ohradil proti tomu, že se jej vedlejší účastník snaží vykreslit jako bezohledného spekulanta. Všechna kritéria, mimo nabídky vyššího vypořádacího podílu, které soudy v napadených rozhodnutích přičítaly ve prospěch vedlejšího účastníka, nebyl stěžovatel schopen bez své viny naplnit, a to právě i kvůli tomu, jak jednal vedlejší účastník.

Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Úkolem soudu v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].

V předmětném řízení jde z ústavněprávního pohledu o střet vlastnického práva stěžovatele jako podílového spoluvlastníka předmětných nemovitostí ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) s právem druhého spoluvlastníka, a to vedlejšího účastníka řízení, a dále o právo stěžovatele na řádné ocenění jeho spoluvlastnického podílu na MVE.

Právo na ochranu majetku zaručuje nejen čl. 11 Listiny, ale také čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Ochrana poskytovaná Protokolem č. 1 podle ustálené judikatury ESLP sestává ze vzájemně propojených tří pravidel, zjednodušeně řečeno, a) práva na pokojné užívání majetku, b) práva nebýt zbaven majetku (s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva) a c) práva státu upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Právem „nebýt zbaven majetku“ se rozumí nejen ochrana před vyvlastněním ve prospěch státu, ale i před nuceným převodem ve prospěch třetích osob. Sem patří též kupř. povinnost vydat věc v restituci původnímu vlastníkovi (viz rozsudek ESLP ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97).

Obdobně je třeba hledět na rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví a přikázání celé věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům podle § 1147 občanského zákoníku. Je-li dán veřejný zájem na nekonfliktním a účelném využívání majetku (vlastnictví zavazuje), pak tento zájem opravňuje, aby jeden ze spoluvlastníků byl zbaven majetku. Oprávnění soudu přikázat věc za náhradu ostatním spoluvlastníkům či spoluvlastníkovi je také projevem práva státu upravovat užívání majetku v souladu s obecným zájmem a odrazem zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat; spoluvlastnictví je institut postavený zásadně na dobrovolnosti. Podmínkou zbavení majetku je poskytnutí přiměřené náhrady. Ve výše zmíněném rozsudku Pincová a Pinc proti České republice ESLP vyslovil, že rovnováhy mezi zbavením majetku a náhradou „… je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená vyvlastněnému je v rozumném poměru k „tržní“ hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.“ Zvláště v případech, kdy je dotčeným majetkem (ať v případě zrušení spoluvlastnictví nebo jiného zákonného zbavení majetku) statek, sloužící k podnikání, se nelze při stanovení přiměřené náhrady spokojit s mechanickým oceněním věci; je také nutné přihlédnout ke goodwillu a ostatním prvkům, majícím vliv na tržní hodnotu, jako je kupř. s předmětným statkem spojená legální možnost využití energie vodního toku či jiná s ním spojená výhoda.

Proto nelze vyjádřit souhlas se závěry, ke kterým okresní soud dospěl při posouzení ceny předmětu vypořádání, tedy MVE. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud ve shodě se znaleckými posudky, posoudil stav nemovitostí jako špatný a údržbu zanedbanou s tím, že nelze garantovat minimálně tři roky řádného provozu při běžné údržbě, vedlejšímu účastníkovi oproti tomu přičetl k dobru to, že společnost MVE Turnov s. r. o. provádí občasnou údržbu nemovitostí a provedla značné investice do opravy technologického zařízení.

Z uvedeného plyne, že okresní soud nevzal dostatečně v úvahu okolnosti konkrétního případu v jeho širším kontextu, zejména se nezabýval příčinami, z jakého důvodu nemohla být provedena výnosová metoda ocenění nemovitostí, když podle jeho závěru byly do nemovitostí sice vloženy značné investice, ale ze zjištění znaleckých posudků vyplývá, že bez investic vložených do technického zařízení ke zlepšení jeho stavu ani ke zvýšení produkce nemůže dojít.

Výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy tak nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže okresní soud učinil závěr ohledně skutečnosti rozhodné pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Toto pochybení pak nenapravil v rámci opravných prostředků ani odvolací a poté ani dovolací soud. Ve věci rozhodující soudy při rozhodování dané věci zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání spravedlivého ocenění MVE, jehož ochranu měly vážit, stejně jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka. Soudy tak vybočily z výše zmíněných mantinelů ústavnosti soudního rozhodování a jejich rozhodnutí nelze vnímat jako rozhodnutí, jež bylo učiněno v mezích ústavně akceptovatelné aplikace práva.

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že podmínky pro jeho kasační zásah byly splněny, když postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku toho také k porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva dle čl. 11 Listiny a také práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k č. 1 Úmluvy.

Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 560/20 vyhlášený dne 10. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com