Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy

V Bulletinu advokacie byl v č. 9/2020 na str. 62–63 publikován článek s názvem „K otázce spravedlivosti řízení při výkonu dysfunkčního soudnictví“. Článek pojednával

V Bulletinu advokacie byl v č. 9/2020 na str. 62–63 publikován článek s názvem „K otázce spravedlivosti řízení při výkonu dysfunkčního soudnictví“. Článek pojednával o rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12. V této trestní věci soud prvního stupně opakovaně (čtyřikrát) rozhodl zprošťujícím rozsudkem, který byl ale vždy odvolacím soudem z podnětu odvolání státního zástupce zrušen s tím, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podstatou věci bylo to, že provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil jako nedostatečné k usvědčení obviněného, zatímco odvolací soud se s tímto hodnocením neztotožňoval.

 

K odsouzení obviněného nakonec došlo až poté, co odvolací soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soud prvního stupně. V uvedeném článku byl postup odvolacího soudu kritizován s argumentací založenou na tom, že šlo o postup v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem první instance. Vázanost odvolacího soudu tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, je v citovaném článku konstatována tak striktně, že to při určitém zobecnění může vést k závěrům, které ve skutečnosti odporují zákonu, a jsou tudíž nesprávné.

Účelem tohoto příspěvku není obhajovat postup odvolacího soudu ve věci, o které pojednával citovaný článek, ale obecně vymezit v souladu se zákonem situaci, kdy odvolací soud je vázán tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy. Rozhodně totiž není možné tuto vázanost prezentovat jako absolutně platnou zásadu, která zcela vylučuje, aby odvolací soud mohl rozhodnout způsobem, při němž se neztotožní s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, a tím pádem ani se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.

Naznačený výklad vázanosti odvolacího soudu by ve svých důsledcích znamenal, že odvolací soud by musel vždy a bezvýjimečně přijmout skutková zjištění soudu prvního stupně jako nezměnitelná. Přezkumná pravomoc odvolacího soudu by tím byla významně redukována, neboť by se fakticky nevztahovala na hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tedy ani na jeho skutková zjištění. Takový závěr je očividně v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, tak i skutková zjištění soudu prvního stupně. Jasně to vyplývá mimo jiné z ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., v nichž jsou stanoveny důvody zrušení rozsudku odvolacím soudem. Podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud zruší rozsudek, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Již z těchto ustanovení je zřejmé, že součástí přezkumné pravomoci odvolacího soudu je i přezkum hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a že odvolací soud je oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně kvůli vadnému hodnocení důkazů. Holé konstatování, že odvolací soud je vázán tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, nemůže obstát, pokud není doplněno o předpoklady, při jejichž splnění tím teprve vázán je. Odvolací soud obecně vzato není vázán tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, a shledá-li, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je vadné, může zrušit rozsudek. Až v tomto stádiu, tj. po zrušení rozsudku, kdy vstupuje do hry další postup odvolacího soudu, vyvstává otázka jeho vázanosti. Tato vázanost se ale vztahuje jen na omezený okruh případů, kdy odvolací soud meritorně sám ve věci rozhoduje rozsudkem podle § 259 odst. 3 tr. ř. a kdy nevrací věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr. ř.

Správné pojetí vázanosti odvolacího soudu tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, musí vycházet z výkladu ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. jako celku, z logiky jeho konstrukce a z jeho systematiky.

Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. zní takto: „Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.“

Základní význam mají úvodní slova citovaného ustanovení, tedy slova „z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění“. Tím je vymezen dosah následujících částí citovaného ustanovení tak, že se vztahují jen na případy, kdy odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění. To znamená, že ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. neplatí ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu všeobecně, ale jen v těch případech, v nichž odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám ve věci meritorně rozhoduje postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. Jde o případy, kdy nové meritorní rozhodnutí odvolací soud činí na podkladě změněných nebo doplněných skutkových zjištění, tj. na podkladě skutkových zjištění, která se liší od skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Vázanost odvolacího soudu tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, je tedy ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. omezena na případy, kdy odvolací soud po zrušení rozsudku postupuje podle § 259 odst. 3 tr. ř. a nově ve věci meritorně rozhoduje, a nevztahuje se na jiné typy rozhodnutí odvolacího soudu, zejména ne na případy, kdy odvolací soud po zrušení rozsudku postupuje podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrací věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ani na případy, kdy odvolací soud zamítá odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Účelem konstrukce, na které je založeno ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., je garantovat zásadu, že důkazy primárně hodnotí ten soud, který je provedl, a zároveň vyloučit možnost, aby odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně jen na podkladě toho, že sám hodnotí důkazy jinak, než je hodnotil soud prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně je třeba hodnotit jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně, a že je namístě vyvodit z nich jiná skutková zjištění, než jaká z nich vyvodil soud prvního stupně, pak toho může ve shodě s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. docílit jedině postupem, při kterém sám ve veřejném zasedání znovu provede důkazy, o jejichž hodnocení jde. Přitom ve vztahu k důkazům, které ve veřejném zasedání znovu neprovedl, je odvolací soud vázán tím, jak je hodnotil soud prvního stupně, a nesmí se od tohoto hodnocení odchýlit.

Zde je zjevná obsahová návaznost na tu část ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., v níž je stanoveno, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.

Odvolací soud nemůže ke změně skutkových zjištění soudu prvního stupně přikročit svévolně pouze proto, že si sám představuje jiné hodnocení důkazů, než jaké provedl soud prvního stupně. Jde typicky o situaci, kdy důkazy lze reálně hodnotit různými způsoby, z nichž každý může obstát z hlediska zásady volného hodnocení důkazů, jak je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V takové situaci není odvolací soud oprávněn měnit skutková zjištění soudu prvního stupně jen proto, že sám by dal přednost jinému hodnocení důkazů, než které provedl soud prvního stupně. Ke změně skutkových zjištění, která je založena na jiném hodnocení důkazů, odvolací soud může přikročit poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž zrušení rozsudku je podmíněno existencí zrušovacího důvodu podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. Není-li rozsudek soudu prvního stupně z tohoto hlediska vadný, nemůže odvolací soud zrušit rozsudek a změnit skutková zjištění proto, že sám by hodnotil důkazy jinak, než soud prvního stupně.

V této spojitosti lze připomenout, že hodnocení důkazů je vadné, pokud jím je porušeno ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejčastěji jde o to, že soud hodnotí důkazy v rozporu s jejich obsahem, že z důkazů vyvozuje skutkové závěry, které z nich logicky nevyplývají, že skutkové závěry opírá o důkazy, které nemají potřebnou obsahovou spojitost s dokazovanou skutečností, že své skutkové závěry selektivně opírá jen o některé důkazy, které podporují jeho verzi skutkového stavu, a jiné bez vysvětlení pomíjí, že své skutkové závěry opírá o určité důkazy s pouhým formálním odkazem na to, o jaký druh důkazního prostředku se jedná, a jiným důkazům naopak odpírá význam rovněž s pouhým formálním odkazem na druh důkazního prostředku, aniž by se zabýval obsahovou přesvědčivostí toho kterého důkazu (např. ve vztahu výpověď obviněného – výpověď svědka, ve vztahu odborné vyjádření – znalecký posudek apod.). Vadou hodnocení důkazů je také to, když hodnocení důkazů chybí.

Nemůže-li odvolací soud vytknout soudu prvního stupně vadné hodnocení důkazů, nemůže zrušit rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. jen proto, že sám by preferoval jiné hodnocení důkazů oproti hodnocení provedenému soudem prvního stupně. Nejde-li o vadu v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pak odvolací soud není oprávněn ani k takovému postupu, při kterém by důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně znovu provedl v odvolacím řízení (ve veřejném zasedání) jen proto, aby tak získal podklad pro jejich vlastní hodnocení odlišné od hodnocení soudu prvního stupně. Naznačeným postupem by odvolací soud nepřípustně nahrazoval činnost soudu prvního stupně.

Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., v němž je zakotvena vázanost odvolacího soudu tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, lze tedy uplatnit velmi omezeně, a to jen v případech, kdy odvolací soud po zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně sám meritorně znovu ve věci rozhoduje při změně nebo doplnění skutkových zjištění soudu prvního stupně. V tomto rámci znamená vázanost odvolacího soudu to, že důkazy, které neprovedl ve veřejném zasedání, nemůže hodnotit jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně. Zmíněnou vázanost odvolací soud překoná tím, že ve veřejném zasedání znovu provede důkazy provedené předtím soudem prvního stupně, a vytvoří si tak prostor pro své vlastní hodnocení těchto důkazů, avšak to jen za podmínky, že tu byly vady odůvodňující zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vyplývající z chybného hodnocení důkazů a nesprávných či neúplných skutkových zjištění.

Pokud byl rozsudkem soudu prvního stupně obviněný zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř. (tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek) nebo z důvodu uvedeného v § 226 písm. c) tr. ř. (tj. proto, že nebylo prokázáno, že pachatelem žalovaného skutku je obviněný), ale i z kteréhokoli jiného důvodu, pak otázka případné aplikace ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. vůbec nevyvstává, alespoň ne v tom smyslu, že by odvolací soud při změně skutkových zjištění mohl uznat obviněného vinným. To je vyloučeno ustanovením § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn.

Aplikace ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. nepřichází v úvahu ani v dalších případech, kdy odvolací soud nepostupuje podle § 259 odst. 3 tr. ř., zejména ne v případě, kdy odvolací soud zruší rozsudek a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ani v případě, kdy odvolací soud zamítne odvolání. V praxi se přesto lze setkat s tím, že je argumentováno vázaností odvolacího soudu s odkazem na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., ačkoli to v dané věci vůbec nepřichází v úvahu. Např. některé odvolací soudy zamítají odvolání, v nichž je vytýkáno vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, a odůvodňují toto rozhodnutí nepřiléhavě tak, že podle § 263 odst. 7 tr. ř. jsou vázány tím, jak důkazy hodnotil soud prvního stupně.

Vztáhnou-li se uvedené závěry na konkrétní kauzu zmíněnou v úvodu, je zřejmé, že kritika rozhodnutí odvolacího soudu, který opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a vracel věc k novému projednání a rozhodnutí, se míjela s podstatou věci, pokud byla založena na myšlence, že odvolací soud porušoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř.

Jestliže zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu byla hodna nějaké kritiky, pak ji bylo nutné vést z jiných pozic. Pozornost měla být zaměřena na to, zda šlo opravdu o případ, kdy se odvolací soud jen snažil prosadit jiné hodnocení důkazů oproti jejich hodnocení soudem prvního stupně, aniž byly pro rušení zprošťujících rozsudků dány relevantní zákonné důvody ve skutečně vadném hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Pak by kritika odvolacího soudu byla namístě, avšak z důvodu neopodstatněného a svévolného rušení rozsudků bez zákonného důvodu podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř., nikoli kvůli porušení ustanovení  § 263 odst. 7 tr. ř. Naopak – jestliže by zprošťující rozsudky byly založeny na takovém hodnocení důkazů, které bylo vadné a zakládalo zákonný zrušovací důvod podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř., nebylo by možné kritizovat odvolací soud za to, že rozsudky rušil a vracel věc k novému projednání a rozhodnutí. Avšak o stavu věci, která byla zmíněna v úvodu, nebylo nic bližšího uvedeno ani v článku, jímž byl inspirován tento příspěvek, a proto není k dispozici žádný podklad pro závěr, zda postup odvolacího soudu byl či nebyl správný.

 

Autor JUDr. Petr Hrachovec působí jako člen zkušební komise ČAK pro obor trestní právo
Foto: canva.com

Go to TOP