Domácí násilí je negativním fenoménem, o němž se sice stále častěji hovoří, avšak pro svou latenci se obtížně prokazuje a napravuje. Advokáti se s ním setkávají stále častěji, mj. i v důsledku trvající pandemie, v níž se mu bohužel vzhledem k zákazu vycházení a práci z domova daří.

Česká advokátní komora proto už na podzim 2020 připravila sympozium Domácí násilí – právní a psychologické souvislosti. Kvůli nouzovému stavu tehdy akce nemohla proběhnout, proto se uskutečnila ve verzi online prostřednictví platformy Webex ve čtvrtek 4. února 2021 za účasti deseti přednášejících odborníků a čtyř desítek naslouchajících advokátů.

Sympozium moderovala advokátka a prezidentka Unie rodinných advokátů JUDr. Daniela Kovářová, která v úvodu vystoupila s příspěvkem nazvaným Syndrom lidské přitažlivosti. Hovořila v něm o osobnostních předpokladech, které se vytvářejí v dětství, neseme je v sobě celý život, a pokud je neléčíme, mají vliv na naše chování v partnerském vztahu. Popsala tak teorii, podle níž jsou submisivní a ovládající jedinci k sobě vzájemně přitahování, čímž lze vysvětlit, proč si oběti domácího násilí vybírají stále stejně ovládající a zraňující partnery.

Poté vystoupil ústavní soudce JUDr. Tomáš Lichovník, který posluchačům představil dva nálezy, v nichž se Ústavní soud domácímu násilí věnoval (sp. zn. III. ÚS 2842/20 a sp. zn. II. ÚS 3512/14).

Poté vystoupila advokátka JUDr. Lucie Hrdá, která se ve své praxi specializuje na domácí násilí, a to jak na obhajobu pachatelů, tak na zastupování poškozených. Ve svém vystoupení doporučila, aby se rodinní i trestní advokáti seznámili s odbornou literaturou k domácímu násilí, zejména v oblasti viktimologie, aby mohli svým klientům lépe pomoci. Zdůraznila, že v 60 % jsou děti oběťmi domácího násilí a dokonce v 80 % jsou jeho svědky, čímž dochází k transgeneračnímu přenosu domácího násilí z rodičů na děti, které tak z chlapců vytvářejí pachatele a z dívek oběti. Rodič, který je pachatelem domácího násilí, nemůže být dobrým vychovatelem, což ovšem zatím nevnímají opatrovnické soudy, které rodiče nutí k dohodě. S lítostí také konstatovala, že orgány činné v trestním řízení v poslední době nepřiznávají obětem statut zvlášť zranitelné oběti a počítají s tím, že advokát se nad svým klientem slituje. Na závěr upozornila, že práce s obětí je pro advokáta mnohem náročnější než práce s pachatelem. Oběť někdy reaguje nesympaticky, podivně, urputně, není vděčná. Tyto projevy jsou běžné a advokát by je měl znát, aby ho neudivily. Terapie není všespasitelná a některé oběti nejsou schopny se s násilníkem setkat ani po mnoha letech.

Na její slova reagoval soudce Okresního soudu v Mostě Mgr. Martin Beneš, podle něhož svět není černobílý a úloha opatrovnického soudu je velmi obtížná, protože soud někdy nemá prostředky k tomu, aby domácí násilí zarazil a stranám nabídl vhodnou terapii.

Poté vystoupil trestní soudce a emeritní předseda Městského soudu v Praze a prezident Soudcovské unie ČR JUDr. Libor Vávra, podle něhož jsou pachateli domácího násilí osobnostně disponovaní jedinci, u nichž subsidiarita trestní represe nemívá velký efekt. Pachatele totiž neodradí hrozba trestu, ale hrozba odhalení. Komplikací je podmínka souhlasu poškozeného s trestním stíháním. Jakmile je souhlas vzat zpět, nelze útok použít v následném řízení. Justice neumí vůbec zacházet s psychickým násilím navzdory tomu, že existuje skutková podstata útisku a vydírání. Na jeho vystoupení reagovala dr. Hrdá statistikou, podle které je ročně nahlášeno 300 případů domácího násilí, 30 pachatelů je stíháno a jen 3 jsou odsouzeni. I oněch 300 případů jsou však jen 2 % z celkového stavu.

Po přestávce vystoupila advokátka JUDr. Ivana Spoustová, Ph.D., spoluautorka publikace o domácím násilí. Konstatovala, že domácí násilí je často bagatelizováno, oběti jsou přesvědčovány, aby o něm nečinily oznámení a aby ho nezmiňovaly v opatrovnickém řízení, neboť i právní zástupci příliš akcentují rodičovská práva. Doplnila statistické údaje a upozornila na to, že někdy je vedle násilníka stíhána i oběť, protože nezabránila domácímu násilí na dětech. Současně se pozastavila nad tím, že policejní orgány a soudy nutí děti ke styku s násilníkem a k výpovědi proti němu. Kritizovala dále některé terapeutické přístupy, neboť terapie nemůže být zaměřena na změnu citů a pocitů. Na její vystoupení reagoval Mgr. Beneš tím, že styk je právo a dítě má právo ho odmítnout. Pokud se tak stane a dítě není manipulováno druhým rodičem, neexistuje žádný nástroj, který by jeho postoj změnil či zlomil. V následné diskusi JUDr. Lichovník doplnil nález Ústavního soudu k odepření styku pod sp. zn. II. ÚS 3573/18, podle něhož za odepření styku dítětem nelze ukládat pokutu rodiči.

Po obědě vystoupil advokát Mgr. Kryštof Janek s tématem křivých obvinění z domácího násilí, jimiž matky řeší opatrovnické spory (100 až 200 případů ročně) a upozornil na časový problém, protože náprava nepřichází dost rychle, a ne vždy následuje trest oznamovateli. Povzdechl si také nad tím, že dosud neexistuje dostatečně účinná a široce dostupná terapie. Jeho vystoupení komentovala dr. Hrdá údajem o tom, že křivých obvinění je jen 10 %.

Poté vystoupila vysokoškolská pedagožka JUDr. Renáta Šínová, Ph.D., z Právnické fakulty v Olomouci s problematikou procesních institutů pro řešení domácího násilí a obohatila posluchače o další dva judikáty Ústavního soudu: čj. III. ÚS 3462/14-12 a čj. II. ÚS 3489/15-1. Dodala také, že podle judikatury Ústavního soudu má být dítě slyšeno i při rozhodování o předběžném opatření, což v praxi zatím neprobíhá.

Jako předposlední diskutující vystoupila dětská psycholožka dr. Alicja Leix, která hovořila o složitém postavení dítěte jakožto svědka. Snažila se přiblížit posluchačům emoční stav dítěte, obzvlášť mladšího věku, které je svědkem násilí mezi jeho rodiči.  Na příkladu ze světa dospělých vysvětlila, do jaké míry může vypjatý emoční stav omezit schopnost racionálního uvažování a jaký to může mít dopad na poskytovaná svědectví. 

Na závěr pohovořil psycholog, párový terapeut a viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. et Mgr. Pavel Rataj o problematice domácího násilí v terapii. Uvedl, že 50 až 60 % párů sobě vzájemně působí neviditelné násilí a způsobuje si malá traumata destruktivního charakteru už jen tím, že lidé potlačují své projevy a potřeby. Největším zlem pak není podle něj vlastní chování, ale zamrznutí v očekávání a stereotypech. Nejčastějším násilím v partnerském vztahu je dlouhodobé odmítání, jehož důsledkem je nezahojení prožitků. Každý z nás v sobě má existenciální hranice a fyzické násilí je jejich extrémním projevem. Jenomže každý člověk se potřebuje ubránit a velmi často nastartuje únik, popření, racionalizace, fantazie, vysvětlování, křik apod. Záleží vždy na typu obrany, na copingových strategiích a zejména a osobnostních předpokladech.

Sympozium ukázalo, že domácí násilí je velmi zajímavým fenoménem, a kdyby čas dovolil, účastníci by diskutovali další hodiny. Dá se proto předpokládat, že ČAK uspořádá další podobné setkání na toto téma.

Redakce AD
Foto: JUDr. Daniela Kovářová