Ve čtvrtek 4. února 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. I. ÚS 2079/19, ve kterém konstatoval, že v předmětném řízení před Vrchním soudem došlo bez hlubší argumentace k nedůvodnému odchýlení se od dlouhodobé výkladové praxe. Vrchní soud svým formalistickým postupem vybočil z mezí práva na soudní ochranu, a odepřel tak stěžovateli právo na řádné posouzení napadené věci. Tyto důvody vedly ÚS k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Brně v odstavci II výroku tak, že žalobkyně ICOM, a. s., je povinna nahradit stěžovateli Mgr. M. CH. na nákladech řízení částku 8 228 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele.

Odvolací soud v prvé řadě k právnímu režimu souzené věci konstatoval, že se jedná o spor vyvolaný konkursem. Poukázal na to, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“), byl sice s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), avšak s ohledem na § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, tedy i občanský soudní řád (o. s. ř.) ve znění do 31. 12. 2007, a to bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou po 1. 1. 2008 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010).

Vrchní soud připomněl, že soud prvního stupně zvážil všechny okolnosti případu a následně správně konstatoval, že prohlášení konkursu na majetek žalobkyně nemůže být samo o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. Současně však poukázal na pochybení při výpočtu náhrady nákladů řízení, když soud pominul skutečnost, že částka 50 000 Kč je v souladu s § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tarifní hodnotou ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení. Odvolací soud připomněl odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 79/2016, podle kterého spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem je ve smyslu § 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona incidenčním sporem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 43/2015). Soud uzavřel s tím, že úpravu obsaženou v § 9 odst. 4 advokátního tarifu lze vztáhnout také na spor o náhradu škody způsobené konkursním správcem.

Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítl, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že byl sice v napadeném usnesení výslovně poučen, že proti němu lze – za tam uvedených podmínek – podat dovolání; má však za to, že toto poučení je v rozporu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatel přesto dovolání z důvodu procesní opatrnosti a v souladu s poučením podal. Ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k jeho stanovisku, s jeho argumenty se nevypořádal a uvedl, že posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně poukázal na jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1043/2012). Výklad a aplikace práva proto ze strany odvolacího soudu představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, zasahuje do jeho legitimního očekávání, do právní jistoty a principu rovnosti vůbec.

K doplnění ústavní stížnosti poukázal na citované odmítací usnesení Nejvyššího soudu a připomněl rozsudek Vrchního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 9 Cmo 5/2019-465 (a také usnesení téhož soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 9 Cmo 7/2019 251), ve kterých byla řešena otázka nákladů právního zastoupení mezi týmiž účastníky řízení v obdobném sporu. Zdůraznil, že Vrchní soud v citovaném rozsudku výslovně konstatoval, že „rozhodl-li Vrchní soud v Olomouci v (stěžovatelem napadeném) usnesení sp. zn. 6 Cmo 2/2019 o stanovení výše odměny v řízení o náhradu škody vedeném proti správci konkursní podstaty jako o odměně ve sporu obdobném řízení insolvenčnímu, znamená takové rozhodnutí odklon od konstantní judikatury, který nebyl přesvědčivě vysvětlen. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 432 odst. 1 ins. zák. a na odměnu advokáta ve sporu o náhradu škody správce konkursní podstaty na majetkové podstatě úpadce ustanovení § 9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu nelze aplikovat ani analogicky“. Přiznání nákladů řízení z tarifní hodnoty určené podle § 7 advokátního tarifu je proto správné, a uvedl, že ústavní stížností napadené usnesení je zcela ojedinělé, vybočuje ze standardů dlouhodobě respektovaného výkladu, a nemá oporu v soudní praxi.

Vrchní soud vyslovil nesouhlas s důvody vyjádřenými v ústavní stížnosti a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 29 Cdo 2800/2019-153, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Vedlejší účastník, společnost ICOM, se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na jasnou judikaturu civilních soudů, která zřetelně odlišuje spor o náhradu škody vedený úpadcem vůči správci konkursní podstaty [nebo úpadcem (či správcem jeho konkursní podstaty) vůči bývalému správci konkursní podstaty], jenž není sporem vyvolaným konkursem, od sporu o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčního správce, která je podle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona incidenčním sporem. K tomu srov. nejen stěžovatelem výše připomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, ale také jeho další rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3375/2010 a v něm příkladmo uváděnou judikaturu včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Opjn 8/2006 (uveřejněného pod č. 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dále též srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 74/2009, 86/2009, 114/2009, 20/2010, 42/2010, 63/2010 a také dalších uveřejněných též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V této souvislosti Ústavní soud nemůže pominout ani usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 43/2015 a 29 ICdo 79/2016, ve kterých jednoznačně poukázal na charakter sporu o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem jako sporu incidenčního [§ 159 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona; současně srov. také usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2016]. Nejvyšší soud v něm také připomněl, že se jedná o spor ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč [srov. § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu].

V souzené věci Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud a další civilní soudy) musí za rozhodnou považovat skutečnost, že spor o náhradu škody vedený žalobkyní (úpadcem) vůči stěžovateli, a to s důsledky pro přiznání náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem (není tedy incidenčním sporem). Za této situace proto ani nemůže přisvědčit argumentaci Vrchního soudu, že úpravu obsaženou v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu lze (analogicky) vztáhnout také na spor vyvolaný konkursním řízením.

Na této skutečnosti nic nemění ani Vrchním soudem ve vyjádření připomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2800/2019-153, ve kterém v souzené věci dovolací soud odmítl jako objektivně nepřípustné dovolání podané stěžovatelem z důvodu procesní opatrnosti. Předmětnou otázkou přiznání náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty ve sporu, který není vyvolán konkursem, se dovolací soud tedy ani vůbec nezabýval a zabývat ani nemusel.
Ústavní soud proto tuto argumentaci (či spíše odkaz) Vrchního soudu na citované usnesení Nejvyššího soudu považuje za lichou a zavádějící. Navíc nemůže přehlédnout skutečnost, že v předmětném řízení před Vrchním soudem, jež se týká stejných či obdobných řízení mezi stejnými účastníky probíhajícími či proběhlými před tímto soudem, došlo bez hlubší argumentace k nedůvodnému odchýlení se od dlouhodobé výkladové praxe.
V tomto směru napadené usnesení v části argumentace týkající se přiznání náhrady nákladů z tarifní hodnoty ve sporu, který není vyvolán konkursem, nepřispívá k přesvědčení o předvídatelném soudním rozhodování stejných či obdobných věcí, a tedy k potřebné právní jistotě účastníků řízení.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Vrchní soud svým formalistickým postupem v předmětné věci z mezí práva na soudní ochranu vybočil a odepřel tak stěžovateli právo na řádné posouzení napadené věci. Jedná se o důvody, které vedou Ústavní soud k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2079/19 vyhlášený dne 4. února 2021 naleznete  ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay