Dne 4. února 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 3200/20, podle kterého platí, že rozhodne-li soud „obecným“ předběžným opatřením podle § 76 a násl. občanského soudního řádu i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření podle § 452 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních, aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

 

Z ústavní stížnosti a soudního spisu vedeného Okresním soudem Brno-venkov (dále jen „okresní soud“) je patrné, že jeho rozsudkem ze dne 25. 6. 2019 č. j. Nc 148/2018-313 byli 1. vedlejší účastník (dále též „nezletilý Lukáš“) a 2. vedlejší účastnice (dále též „nezletilá Klára“) svěřeni pro dobu před rozvodem manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok I), 3. vedlejšímu účastníkovi (dále též „otec“) byla uložena povinnost platit výživné pro nezletilého Lukáše v částce 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2017 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok II), otci byla uložena povinnost platit výživné pro nezletilou Kláru v částce 6 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2017 a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok III), otci byla uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném pro nezletilého Lukáše za dobu od 1. 8. 2017 do 30. 6. 2019 v částce 7 782 Kč (výrok IV), bylo rozhodnuto o tom, že nedoplatek na výživném pro nezletilou Kláru za dobu od 1. 8. 2017 do 30. 6. 2019 otci nevznikl (výrok V). Dále byla matce a otci uložena účast na párové terapii v Manželské a rodinné poradně po dobu 12 měsíců od právní moci rozsudku okresního soudu (výrok VI). Styk otce s nezletilým Lukášem byl upraven formou asistovaného styku v Krizovém centru za přítomnosti pracovníka uvedeného zařízení (výrok VII), styk otce s nezletilou Klárou byl upraven formou asistovaného styku v Krizovém centru za přítomnosti pracovníka uvedeného zařízení (výrok VIII). Matce byla uložena povinnost poskytovat otci písemné informace o zdravotním stavu obou dětí, o jejich školních výsledcích, mimoškolních aktivitách a podávat mu zprávy o mimořádných podstatných záležitostech týkajících se obou dětí, a to k 15. a 30. dni každého kalendářního měsíce (výrok IX). O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto tak, že základ nároku státu vůči matce je dán ve výši 50 % a vůči otci ve výši 50 % (výrok X a XI), a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XII).

Proti výrokům II, III, IV, V, VI, VII, VIII, X, XI a XII rozsudku okresního soudu podala matka odvolání. O odvolání doposud nebylo rozhodnuto.

Okresní soud a Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) přistoupily k využití celé řady prostředků, jimiž se snažily zmírnit a napravit rodičovský konflikt a napravit zpřetrhané vazby mezi nezletilými dětmi a otcem.

Dalším usnesením okresního soudu byla matce a otci uložena účast na párové a rodinné terapii v Manželské a rodinné poradně na dobu dvou měsíců. Usnesením okresního soudu ve spojení s usnesením krajského soudu bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byl upraven pravidelný asistovaný styk otce s nezletilým Lukášem a nezletilou Klárou v Krizovém centru. Další usnesením krajského soudu bylo předchozí usnesení o nařízení předběžného opatření změněno tak, že byl upraven asistovaný styk otce s každým nezletilým samostatně. Současně bylo určeno, že obě děti jsou povinny absolvovat styk s otcem bez mobilního telefonu, jiného obdobného zařízení nebo jiných věcí (včetně oblečení s kapucí), které otci znemožňují aktivní verbální a neverbální kontakt s dětmi. Usnesením krajského soudu byla matce a otci uložena účast na rodinné terapii v Krizovém centru, a to na dobu tří měsíců.

Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že předběžné opatření nařízené usnesením okresního soudu, ve spojení s usneseními krajského soudu, se zrušuje (výrok I). Krajský soud dále nařídil toto předběžné opatření: a) nezletilý Lukáš a nezletilá Klára se na dobu od 1. 10. 2020 do 31. 3. 2021 umísťují do péče Krizového centra pro děti a dospívající, po dobu pobytu dětí v centru platí, že se mohou stýkat s rodiči pouze jednotlivě a ve vymezených časech, a to v Krizovém centru a za přítomnosti pracovníka uvedeného zařízení. Rodiče nesmějí žádným způsobem děti mimo dobu upraveného styku kontaktovat, stejně tak děti nesmějí kontaktovat rodiče.

Krajský soud uvedl, že cílem tohoto předběžného opatření je oddělení obou nezletilých od vlivu matky, aby bez jejího rušivého vlivu mohly být účinně uplatněny postupy, které mají nastolit adekvátní vztah k otci. Dobu trvání tohoto předběžného opatření krajský soud stanovil v délce 6 měsíců, jelikož při takto stanovené délce trvání předběžného opatření je větší pravděpodobnost, že se podaří dosáhnout kýžené pozitivní změny ve vztahu obou nezletilých k otci.

Návrh matky na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením krajského soudu byl zamítnut.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala jednak absenci zákonného podkladu předběžného opatření, když zejména tvrdí, že k ochraně zájmů dítěte, jímž je bezesporu nutné poskytnout vyšší míru ochrany než zájmům běžného účastníka sporného řízení, slouží speciální úprava vydávání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle § 452 a násl. z. ř. s. Tato ochrana prvotně neslouží k úpravě poměrů mezi účastníky řízení, jak stanovuje o. s. ř. pro běžné sporné řízení, ale má zajistit přijetí takových opatření, které vedou k zabezpečení základních zájmů dítěte. Přestože zákon o zvláštních řízeních soudních stanoví podpůrnou aplikaci občanského soudního řádu, a je tedy možné využít § 211 ve spojení s § 102 o. s. ř. pro vydání předběžného opatření po zahájení meritorního řízení, nelze účastníky řízení zbavit zvláštní ochrany, kterou ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují pro vydávání tohoto druhu předběžných opatření. Krajský soud tedy nepochopitelně opomíjí specifičnost řízení ve věcech péče soudu o nezletilé a porušuje tím ústavně chráněné zájmy nezletilých. Krajský soud tak napadené předběžné opatření, kterým umístil nezletilé na dobu šesti měsíců do péče Krizového centra, vydal v rozporu s § 459 a § 460 z. ř. s., což má i namítaný ústavněprávní přesah.

Stěžovatelka dále uvádí, že napadené předběžné opatření představuje zásadní zásah do práva jak rodiče, tak i nezletilých dětí na rodinný život. Napadené předběžné opatření je bezpochyby krajním řešením a zásadním zásahem do práva jak stěžovatelky, tak i nezletilých na rodinný život.

Stěžovatelka konečně namítá porušení práva na rovnost účastníků soudního řízení a porušení jejího práva na soudní ochranu. Krajský soud rozhodl o nařízení předběžného opatření v řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu. Proti napadenému usnesení krajského soudu tak stěžovatelka neměla žádnou možnost procesní obrany, když neměla k dispozici odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva. Nadto neměla ani možnost vyjádřit se k nařízenému předběžnému opatření před vydáním tohoto napadeného usnesení. S ohledem na povahu předběžného opatření, jímž byli nezletilí odebráni stěžovatelce z osobní péče, je nemožnost obrany ani vyjádření se před vydáním tohoto napadeného usnesení zvláště citelným zásahem do práv stěžovatelky.

…

Ústavní soud konstatuje, že stížnost je mj. založena právě na nesouhlasu stěžovatelky s postupem krajského soudu při vydání napadeného předběžného opatření, když tvrdí, že vydání předběžného opatření nemělo zákonný podklad vyžadovaný podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jelikož bylo vydáno neústavně podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, namísto § 452 až 465 z. ř. s. Nutno zdůraznit, že jak z obsahu napadených rozhodnutí, tak ze shodného vyjádření účastníků, i též z vyžádaného soudního spisu, tato tvrzená skutečnost o aplikaci výhradně příslušných ustanovení občanského soudního řádu při vydání napadeného předběžného opatření skutečně vyplývá.

Podle názorů vyjádřených doktrínou (srov. LAVICKÝ, Petr. Komentář k § 1. In Lavický, Petr a kolektiv. Civilní proces. Řízení nesporné: zákon o zvláštních řízeních soudních; zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-869-7) jsou nesporná řízení primárně regulována zákonem o zvláštních řízeních soudních. Aplikační přednost mají ustanovení zvláštní části, dopadající na daný druh řízení, před částí obecnou. Samostatná aplikace zákona o zvláštních řízeních soudních se použije tehdy, je-li určitá otázka vyčerpávajícím způsobem regulována v zákoně o zvláštních řízeních soudních. Oba předpisy se použijí tehdy, obsahují-li sice úpravu určité oblasti, avšak úprava v zákoně o zvláštních řízeních soudních je pouze kusá a nevylučuje proto zcela aplikaci občanského soudního řádu. Byť to § 1 odst. 2 ani 3 z. ř. s. výslovně nestanovuje, je nepochybné, že z občanského soudního řádu nelze použít ta pravidla a procesní postupy, která jsou neslučitelná s povahou zvláštních řízení upravených v zákoně o zvláštních řízeních soudních, a ta pravidla a procesní postupy, která takto nevhodná nejsou, bude nutno přiměřeně přizpůsobit povaze nesporného řízení.

Podle § 452 odst. 1 z. ř. s. „ocitlo-li se nezletilé dítě ve stavu nedostatku řádné péče bez ohledu na to, zda tu je či není osoba, která má právo o dítě pečovat, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen, soud předběžným opatřením upraví poměry dítěte na nezbytně nutnou dobu tak, že nařídí, aby dítě bylo umístěno ve vhodném prostředí, které v usnesení označí“.

Ústavní soud zdůrazňuje, že „speciální“ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s. je institut výjimečný, spíše „krajní“, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. Obecné soudy tedy samozřejmě mohou vydávat i tzv. „běžná“ předběžná opatření (podle § 76 a násl. o. s. ř.), což znamená mj. i to, že při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé děti postupují obecné soudy jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, podle konkrétních okolností jimi posuzované věci.

Klíčovou otázkou pro posouzení ústavní stížnosti je tedy za prvé to, za jakých (skutkových a právních) okolností opatrovnický soud vydává „speciální“ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., a za druhé též to, je-li povinností opatrovnického soudu vydat toto „speciální“ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., jsou-li pro to splněny zákonné požadavky, nebo zda je na jeho volné úvaze, vydá-li toto „speciální“ předběžné opatření nebo „běžné“ předběžné opatření podle § 76 a násl. o. s. ř.

Ústavní soud uznává, že nalézt „hranici“ pro to, kdy je již namístě vydat „speciální“ předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., může činit v praxi nemalých problémů, a bude záležet vždy na skutkových okolnostech v dané opatrovnické věci.

Lze tak shrnout, že vydání „speciálního“ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. je možné pouze v případě akutního ohrožení života, zdraví nebo příznivého vývoje dítěte, či je ohrožen jiný důležitý zájem dítěte (viz výše uvedené kategorie tohoto „speciálního“ předběžného opatření), a to pouze na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí za účelem umístění dítěte ve vhodném prostředí.

Vydání „speciálního“ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. má však další významná omezení. Mezi to nejdůležitější patří to, že podle § 459 odst. 1 z. ř. s. toto předběžné opatření trvá po dobu 1 měsíce od jeho vykonatelnosti, přičemž podle § 460 odst. 1 z. ř. s. bylo-li před uplynutím doby podle § 459 odst. 1 z. ř. s. zahájeno řízení ve věci samé, může soud předběžné opatření na dobu nejvýše 1 měsíce opakovaně prodloužit tak, aby celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla 6 měsíců od jeho vykonatelnosti. Poté lze dobu trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé.

Uvedené časové hledisko chrání zejména dítě, aby nebylo umístěno ve vhodném (náhradním) prostředí příliš dlouhou dobu a aby bylo pravidelně (v měsíčních intervalech, avšak po dobu maximálně 6 měsíců) posuzováno, zda je toto předběžné opatření ještě nutné, a to i s posouzením toho, je-li toto předběžné opatření (stále) dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv. Jinak řečeno, obecné soudy jsou povinny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy jeho rodiče, zvláštní pozornost však musí být věnována zájmu dítěte [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 459/03 (N 117/34 SbNU 223) či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 1992 ve věci Olsson v Sweden, stížnost č. 13441/87], a to tak, aby bylo vždy umístěno pro něj v co nejlepším prostředí, a je-li v prostředí „náhradním“, aby tam bylo pouze pro naprosto nezbytně nutnou dobu.

Při aplikaci výše uvedeného závěru na nyní posuzovanou věc musí Ústavní soud učinit závěr, že ústavní stížnost a námitky stěžovatelky uvedené sub 7 jsou důvodné.

Ústavně konformní by byl takový postup krajského soudu, kdyby v souladu s kogentním § 459 odst. 1 z. ř. s. stanovil délku předběžného opatření na měsíc, a poté ji, avšak vždy po zvážení všech relevantních okolností, prodlužoval v souladu s § 460 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak krajský soud, dopustil se neústavního zásahu zejména do práv nezletilých, ale též stěžovatelky.

Ústavní soud tak konstatuje, že rozhodne-li obecný soud „obecným“ předběžným opatřením podle § 76 a násl. o. s. ř. i za situace, kdy jsou naplněny podmínky pro vydání „zvláštního“ předběžného opatření podle § 452 z. ř. s., aniž jsou však dodrženy kogentní podmínky pro vydání takového zvláštního předběžného opatření podle § 459 odst. 1 a § 460 odst. 1 z. ř. s., jde o procesní postup neslučitelný s ústavními kautelami řízení ve věcech péče o dítě a zasahující do práv dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a též do jeho práva nebo práva dotčeného rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Krajský soud napadenými usneseními porušil základní ústavně zaručené právo stěžovatelky (a ve spojení s ním i 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i nejlepší zájem 1. vedlejšího účastníka a 2. vedlejší účastnice podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení krajského soudu zrušil.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3200/20 vyhlášený dne 4. února 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay