Dne 28. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. III. ÚS 3315/20,  podle kterého platí, že porušením kogentního znění ustanovení právního předpisu (zde: § 7 položky 5 advokátního tarifu), v jehož důsledku je advokátovi odepřena odměna za zastupování v nezanedbatelné částce, může dojít k porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve smyslu legitimního očekávání jeho nabývání, práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a také práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopustí-li se tohoto porušení samotný soud.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo vyhověno stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě a bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli jakožto zmocněnci poškozených přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové sumě 227 162 Kč vč. DPH. Vrchní soud takto rozhodl na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 146/20, vydaného v téže věci.

Stěžovatel přípisem ze dne 25. 9. 2020 požádal Vrchní soud v Olomouci o opravu zjevné nesprávnosti i v tomto výše nadepsaném usnesení Vrchního soudu (v pořadí již druhém), spočívající v chybném výpočtu sazby odměny stěžovatele u jedné z poškozených. V napadeném usnesení totiž vrchní soud vyčíslil sazbu odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) na částku 960 Kč. Uvedená sazba je však zcela zjevně nesprávná, když sazba odměny má činit 4 000 Kč – obdobně, jako vrchní soud vypočetl u ostatních poškozených. Odstranění této vady inicioval stěžovatel návrhem na vydání opravného usnesení. Vrchní soud však přípisem ze dne 2. 10. 2020 odpověděl, že uvedený výpočet považuje za správný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Olomouci svévolně rozhodl o výši sazby u jedné z poškozených na částku 960 Kč, kdy tento výpočet je chybný a nemá oporu v advokátním tarifu. Takové rozhodnutí Vrchního soudu bylo pro stěžovatele značně překvapivé. Podle § 7 položky 5 advokátního tarifu je totiž sazba za úkon v daném případě 9 100 Kč (při výši přiznané částky poškozené 200 000 Kč), redukovaná při aplikaci § 12a advokátního tarifu na 5 000 Kč a dále redukovaná postupem podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu na výsledných 4 000 Kč. Závěry soudu o částce 960 Kč za jeden právní úkon proto nenachází v advokátním tarifu ani v jiném právním předpise oporu. Takový postup obecného soudu, který neaplikuje ustanovení příslušného právního předpisu, který na daný případ jasně dopadá, bez přesvědčivého odůvodnění, je zcela svévolný a nemůže požívat právní ochrany. Stěžovatel zdůrazňuje, že se v jeho případě nejedná o tzv. bagatelní věc, která by nepodléhala přezkumu Ústavního soudu, neboť rozdíl mezi uplatněným nárokem na odměnu a přiznanou odměnou činí více než 74 000 Kč. I s ohledem na výši této sporné částky tak stěžovatel zdůrazňuje intenzitu zásahu do jeho základních práv a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu zrušil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud, a to zejména k postupu, jak byla vypočtena sazba za jeden úkon právní služby ve vztahu k poškozené J. G. podle § 7 položky 5 advokátního tarifu, podle nějž má sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činit 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč.

Vrchní soud ve vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je důvodná a je si vědom svého pochybení při výpočtu výše zmíněné sazby ve smyslu § 7 položky 5 advokátního tarifu ve vztahu k dané poškozené. Po zjištění tohoto nedostatku, k němuž došlo až po vyhotovení rozhodnutí, neměl Vrchní soud žádnou možnost napravit tuto chybu. Proto dne 19. 10. 2020 zaslal ministryni spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona, v němž na toto své pochybení upozorňuje. K danému okamžiku však není Vrchnímu soudu známo, jak s tímto podnětem bylo naloženo a zda byla stížnost pro porušení zákona podána či nikoliv.

S ohledem na obsah citovaného vyjádření toto nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, který mu předcházel, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud zjistil zjevné porušení kogentního znění ustanovení právního předpisu (§ 7 položky 5 advokátního tarifu), svými dopady zasahující vlastnické právo stěžovatele a jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, což ostatně Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uznal a sám považuje ústavní stížnost za důvodnou.

S ohledem na uvedenou nespornost pochybení Vrchního soudu mezi oběma účastníky řízení proto Ústavní soud pouze pro větší přehlednost rekapituluje, že rozdílnost přiznaných částek za jeden úkon právní služby u konkrétní poškozené vyplývá z výše přiznaného odškodnění. Zatímco u zbylých dvou poškozených totiž výše přiznaného odškodnění přesahovala 200 000 Kč, což umožňovalo postup podle § 7 položky 6 advokátního tarifu, u poškozené J. G. vrchní soud správně vycházel z přiznané částky odškodného ve výši 200 000 Kč (viz § 7 položka 5 advokátního tarifu).

Sazba mimosmluvní odměny ve vztahu k poškozené J. G. však před snížením mimosmluvní odměny podle § 12a odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu (viz i dřívější nález Ústavního soudu v této věci ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 146/20) měla činit 9 100 Kč, nikoliv jen 1 500 Kč, jak v napadeném usnesení nesprávně dovodil Vrchní soud, který si je však i dle svého vyjádření daného pochybení vědom. Podle § 7 položky 5 advokátního tarifu totiž činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 200 000 Kč částku „1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč“, což v daném případě činilo (před následnou redukcí podle § 12a a § 12 advokátního tarifu) součet částek 1 500 a 7 600 Kč, tedy právě zmíněných 9 100 Kč. Vrchní soud tedy zjevně opomenul připočíst odpovídající násobek částky 40 Kč, a z tohoto důvodu se nedobral ke správné částce.

Z výše uvedeného důvodu proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil.

Napadeným usnesením Vrchní soud porušil vlastnické právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve smyslu legitimního očekávání jeho nabývání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, když stěžovateli odepřel přiznat odměnu za zastupování v nikoliv nevýznamné částce. Tímto pochybením, kdy se samotný Vrchní soud dopustil porušení těchto základních práv stěžovatele, bylo porušeno rovněž právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud vyhověním ústavní stížnosti a zrušením napadeného usnesení Vrchního soudu vytvořil procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, v jehož rámci bude VS moci své pochybení napravit.

O komentář k výše uvedenému nálezu ÚS požádala redakce Advokátního deníku JUDr. Danielu Kovářovou, advokátku a členku sekce pro advokátní právo ČAK, spoluautorku komentáře k advokátnímu tarifu, která se dlouhodobě zabývá problematikou odměny advokáta: „Zmíněný nález dopadá na případ obyčejné početní chyby soudu. V konkrétním případě je zajisté úlevné vědět, že tak prostý omyl, jakým početní chyba je, Ústavní soud neoslyší. Lze si jen povzdechnout nad tím, že procesní předpisy neumožňují opravit zjevnou chybu jiným způsobem, že Vrchní soud své pochybení neobjevil dříve a že k nápravě bylo nezbytně třeba použít tak silné nástroje, jakými ústavní stížnost a posléze nález bezpochyby jsou. Vítám, že Ústavní soud umí aplikovat cenový předpis stejně dobře jako sčítat a násobit, nicméně doufám, že nebude zapotřebí, aby tak činil příliš často.“

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3315/20 vyhlášený dne 28. ledna 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD