Dne 14. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. III. ÚS 2325/19, podle kterého platí, že i výklad práva a přizpůsobení jeho použití moderním demokratickým principům má své meze. Zejména nelze výkladem překračovat věcnou působnost rozhodných právních norem; nelze vytvářet nové skutkové podstaty obsahující podmínky vzniku práva subjektu na finanční náhradu – a to ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 4121/18). V obecné rovině je tedy pro posuzovanou věc rozhodné, do jaké míry lze klíčová ustanovení vyhlášky (o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, pozn. redakce) vyložit ústavně souladným způsobem tak, aby nebylo měněno jejich nejužší jádro – samotný věcný rozsah, případně za jakých okolností může být při zachování mezí ústavního pořádku jejich použití vyloučeno.

 

Konkrétní rozsah zmírnění křivdy bude vždy věcí míry a logicky bude mnohdy vést k částečné nespokojenosti odškodňované osoby. Bylo-li již předchozími rozhodnutími Ústavního soudu dovozeno použití dobových právních předpisů, tj. zejména zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky (viz nález sp. zn. II. ÚS 2610/14), z nichž mohou být ve výjimečných případech činěny výjimky (tak jako např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14), musí se i Ústavní soud vystříhat svévole a pečlivě vážit vyloučení použití dalších ustanovení vyhlášky.  

Právě výše zmíněného vyloučení se stěžovatelka M. V. domáhala ve své ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 11 C 100/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 15. 3. 1947 byla Ministerstvu vnitra doručena přihláška, kterou se A. P. přihlásil podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, ke svému majetku zanechanému na Zakarpatské Ukrajině (někdejší Podkarpatské Rusi). Po jeho smrti v lednu 1957 se jeho dědičkou stala právní předchůdkyně (matka) stěžovatelky.

Dopisem ze dne 30. 3. 1962 č. j. 24-4189/62 Hš Ministerstvo financí oznámilo, že s ohledem na rozsah a hodnotu předmětného majetku nelze poskytnout náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), neboť v přihlášce uvedený majetek neměl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku, nýbrž šlo o velký výdělečný majetek. Nebyla tedy splněna podmínka přiznání náhrady podle prováděcího předpisu citovaného zákona – vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), který v § 3 stanovil, že náhrada se poskytne za nemovitý majetek pouze v případě, pokud měl povahu osobního nebo drobného dále definovaného soukromého vlastnictví.

Stejným způsobem odůvodnilo Ministerstvo financí své rozhodnutí ze dne 6. 9. 2008 č. j. 908/31644/2008, kterým nevyhovělo opětovné žádosti právní předchůdkyně stěžovatelky o poskytnutí náhrady, a výslovně uvedlo, že je vázáno stejnými předpisy jako v roce 1962. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 10. 11. 2008 č. j. 908/79637/2008.

Právní předchůdkyně stěžovatelky se následně domáhala přiznání finanční náhrady žalobou. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 12. 10. 2012 č. j. 11 C 100/2010-299 uložil vedlejší účastnici (ČR – Ministerstvo financí) povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně za dobu od 19. 3. 1992 do zaplacení, čímž nahradil rozhodnutí ministra financí ze dne 10. 11. 2008 č. j. 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 6. 9. 2008 č. j. 908/31644/2008. Okresní soud uvedl, že ve správním řízení zahájeném v roce 1947 nebylo do roku 2008 věcně rozhodnuto, neboť korespondence Ministerstva financí nasvědčuje tomu, že věc byla vyřízena odložením. Pokud tedy správní řízení před rokem 2008 neskončilo, promlčecí lhůta pro uplatnění nároku nemohla uplynout.

S ohledem na nutnost uplatnit při použití právních předpisů z roku 1958 a 1959 (zákon č. 42/1958 Sb. a vyhláška) zvláštní výkladová pravidla v souladu s dnešními hodnotami a principy demokratického právního státu, dospěl okresní soud k závěru, že diskriminační kritérium odškodnění obsažené v § 3 vyhlášky odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny, a rozhodovací důvody správního orgánu nemohly při nynějším rozhodování obstát. Soud proto postupoval podle vyhlášky, avšak bez užití již zmíněného § 3 a nepoužil ani § 4, jenž ukládá cenu podle přihlášky krátit v poměru 5:1.

Okresní soud od ceny uvedené v přihlášce odečetl břemena a dluhy zapsané v pozemkových knihách (§ 7 odst. 1 vyhlášky) a dospěl k částce 1 530 672 Kč, kterou vynásobil koeficientem pěti, celková náhrada tedy činila 7 653 360 Kč. Okresní soud připustil, že koeficient pět je nižší, než přepočítací koeficienty uvedené v expertních tabulkách předložených stěžovatelkou a zohledňujících míru znehodnocení (např. inflace a měnové změny) peněžního vyjádření majetku, jak je v upravené podobě převzal zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), soud však přihlédl ke skutečnosti, že v případě odškodnění stěžovatelky jde o zmírnění nepříznivého následku, nikoli o plnou náhradu, přičemž taková náhrada je podle mínění soudu ještě přiměřená. Závěr o přiměřenosti a adekvátnosti vypočtené náhrady si soud ověřil i úvahou srovnatelnosti, podle níž vypočtená cena postačuje na pořízení malé zemědělské usedlosti a tomu odpovídajícím pozemkům.

Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice, ČR – Ministerstvo financí, odvolání. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 23 Co 127/2013-391 zrušil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi a současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra, do jehož pravomoci patří rozhodování o nároku na náhradu podle zákona č. 212/2009 Sb.

Dovolání právní předchůdkyně stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2014 č. j. 28 Cdo 1066/2014-432 odmítl.

Usnesení Nejvyššího soudu napadla právní předchůdkyně stěžovatelky ústavní stížností, které Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99) vyhověl.

Ústavní soud podrobil kritice postup Nejvyššího soudu a krajského soudu, a vyslovil názor, že postoupením věci Ministerstvu vnitra k vydání rozhodnutí podle zákona č. 212/2009 Sb. bylo porušeno základní právo na soudní ochranu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nynější hmotněprávní úprava nebrání tomu, aby obecné soudy v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přezkoumaly a případně nahradily rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb.

Rozsudkem ze dne 2. 7. 2015 č. j. 23 Co 127/2013-509 krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 2 000 000 Kč. Požadavek na zaplacení zbývajících 5 653 360 Kč s příslušenstvím byl zamítnut. Krajský soud se řídil právním názorem, jejž vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2610/14, tedy že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle předchozí právní úpravy – zákona č. 42/1958 Sb., jakož i závěrem, že stěžovatelce se musí na základě tohoto zákona dostat náhrady za nemovitý majetek navzdory omezení podle § 3 vyhlášky. Krajský soud proto § 3 vyhlášky nepoužil, stejně tak jako § 4 (přepočet ceny v přihlášce poměrem 5:1), jehož aplikace by podle něj vedla k poskytnutí nepřiměřeně nízkého odškodnění, jež by nemělo vztah k hodnotě zanechaného majetku a neodpovídalo by ani současným cenovým relacím. Postup okresního soudu při výpočtu náhrady krajský soud označil za logický a přesvědčivý, ovšem s tím, že při stanovení výše náhrady poskytované podle zákona č. 212/2009 Sb. se od náhrady odečítá odškodnění vyplacené oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů a náhrada je omezena částkou 2 000 000 Kč (§ 7 odst. 4 a 5 zákona č. 212/2009 Sb.), proto by neměla tuto částku přesáhnout ani náhrada podle zákona č. 42/1958 Sb.

Rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním jak právní předchůdkyní stěžovatelky, tak vedlejší účastnicí.

Usnesením ze dne 23. 5. 2018 č. j. 28 Cdo 1482/2018-645 rozhodl Nejvyšší soud, že v řízení bude pokračováno se stěžovatelkou, neboť její právní předchůdkyně v průběhu dovolacího řízení zemřela.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 1482/2018-653 zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud dle Nejvyššího soudu pochybil, když odmítl použít § 3 a § 4 vyhlášky a postupoval v rozporu s tímto předpisem, přičemž pro určení náhrady použil aktuální restituční úpravu (zákon č. 212/2009 Sb.), dle níž však stěžovatelka není oprávněnou osobou.

Rozsudkem napadeným touto ústavní stížností Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit částku 466 616 Kč. Návrh na zaplacení zbývajících 7 186 744 Kč s příslušenstvím byl zamítnut. Tím bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí ze dne 10. 11. 2008 č. j. 908/79637/2008 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 6. 9. 2008 č. j. 908/31644/2008.

Se zřetelem k závěrům zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu posuzoval krajský soud stěžovatelkou uplatněné právo na náhradu za majetek zanechaný v rozhodné době na území Zakarpatské Ukrajiny prizmatem tehdy platných restitučních předpisů – zákona č. 42/1958 Sb. a vyhlášky. Na základě omezujících kritérií v § 3 a § 5 vyhlášky krajský soud vyčlenil jen majetek, který měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku, například obytný dům, vepřinec či kurník; další části majetku (102 ha polí, 7 ha lesů, 4 deputátní obytné domy, stáj, sušárny tabáku či skladiště) zahrnuty nebyly, neboť neodpovídaly výše zmíněným omezujícím kritériím vyhlášky. Soud dospěl k závěru, že k náhradě přísluší nemovitosti v přihláškové ceně 233 308 Kčs a po použití § 4 vyhlášky jde o částku 46 661,60 Kč (přihlášková cena dělena pěti). Soud dále použil index 10 podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., ve výsledku tedy přiznal stěžovatelce náhradu ve výši 466 616 Kč.

Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice dovolání, která Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustná. Podle Nejvyššího soudu nevylučují v dovolání stěžovatelkou citované nálezy použití § 3 vyhlášky, neboť se v zásadě vyslovují toliko k otázce, zda lze podle části páté občanského soudního řádu projednat restituční nároky vyplývající ze zákona č. 42/1958 Sb. V situaci nabytí účinnosti zákona č. 212/2009 Sb. to platí i pro nález ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14 (N 108/81 SbNU 705), kterým nebylo použití § 3 vyhlášky zcela vyloučeno, jestliže jím Ústavní soud reproboval použití části tohoto ustanovení o odškodnění „jen jisté skupiny osob“ (osob hospodařících jako členové jednotných zemědělských družstev nebo jako samostatní malí nebo střední zemědělci). Nejvyšší soud naopak zdůraznil judikaturu Ústavního soudu, dle níž konkrétní rozsah a podmínky restituce jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce. Jde-li o konkrétní výši indexu, kterým krajský soud násobil částku náhrady, aby nebyla toliko symbolická, může ji Nejvyšší soud přezkoumávat pouze v případě zcela zjevné nepřiměřenosti. Shledala-li stěžovatelka vhodnějším násobit výši náhrady podle aktuálního restitučního předpisu jiným koeficientem, nabídla toliko alternativní postup a její argumentace nemohla založit přípustnost dovolání, nevedl-li postup krajského soudu k nepřiměřenému závěru o výši náhrady. Nejvyšší soud poukázal i na usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4239/18, v němž Ústavní soud aproboval výpočtový postup použitý i ve věci stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když dospěl k závěru o možnosti použití § 3 vyhlášky, neboť takový závěr je v rozporu s platnou právní úpravou, mezinárodními smlouvami i judikaturou Ústavního soudu. Konkrétně odkázala na nález sp. zn. I. ÚS 3964/14, v němž Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení zdůrazňuje důležitost konstitutivních hodnot, principů demokratického právního státu a teleologické metody výkladu práva namísto čistě dogmaticky gramatického výkladu. Z uvedeného dle stěžovatelky vyplývá, že § 3 vyhlášky nelze vůbec použít.

Dále se stěžovatelka vymezila proti způsobu výpočtu náhrady, neboť byl použit jak koeficient 5:1 (§ 4 vyhlášky), tak index 10 (§ 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb.), přestože v indexu 10 podle zákona č. 212/2009 Sb. je již obsažena měnová reforma z roku 1953. Fakticky tím podle stěžovatelky došlo k přiznání částky, která odpovídá pouze dvojnásobku ceny uvedené v přihlášce za soudem vybrané nemovitosti, a kterou nelze považovat za přiměřenou a rozumnou ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 28 Cdo 1482/2018. Usnesení sp. zn. II. ÚS 4239/18, které zmiňoval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, považuje stěžovatelka za nesprávné a na podporu svých tvrzení ohledně výpočtu výše náhrady se odvolává na práci prof. Ing. Alberta Bradáče, DrSc., někdejšího ředitele Ústavu soudního inženýrství, a na časopis Soudní inženýrství (oceňovací tabulky pro potřeby přepočtu cen platných v roce 1938 na aktuální cenovou úroveň reflektující i cenovou reformu provedenou k 1. 6. 1953).

S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzená porušení ústavně zaručených práv, opravňující zásah Ústavního soudu, napadenými rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího soudu nenastala.

Pro posouzení věci je stěžejní použití § 5 a především § 3 vyhlášky (případně jejich částí), se kterým stěžovatelka polemizuje. Jak plyne ze shora uvedeného, tato otázka byla vrcholnými soudy částečně řešena. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 dospěl Ústavní soud u III. ÚS 2325/19 7 příslušné části § 3 písm. b) vyhlášky (začínající slovy „avšak jen těm…“) k závěru, že představuje diskriminační kritérium poskytnutí náhrady, pročež by neměla být použita. Tento závěr opřel Ústavní soud především o hodnotové a teleologické úvahy a nutnost výkladu i starých právních norem v souladu s principy demokratického právního státu. V nyní posuzované věci by uvedený závěr znamenal, že by pro přiznání finanční náhrady neměla být v potaz brána kritéria, jež jsou založena na dobovém třídním přístupu k odškodňovaným osobám, který v duchu uvedeného nálezu „rozděloval občany protiprávně do nestejných kategorií“. Jinak řečeno příslušná část § 3 písm. b) vyhlášky je podle nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 diskriminační a odporuje (dnes zaručené) rovné ochraně vlastnického práva proto, že se vztahuje „k odškodnění jen jisté skupiny osob“.

Na druhou stranu nelze ztratit ze zřetele, že i výklad práva a přizpůsobení jeho použití moderním demokratickým principům má své meze. Zejména nelze výkladem překračovat věcnou působnost rozhodných právních norem; nelze vytvářet nové skutkové podstaty obsahující podmínky vzniku práva subjektu na finanční náhradu – a to ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 4121/18). V obecné rovině je tedy pro posuzovanou věc rozhodné, do jaké míry lze klíčová ustanovení vyhlášky vyložit ústavně souladným způsobem tak, aby nebylo měněno jejich nejužší jádro – samotný věcný rozsah, případně za jakých okolností může být při zachování mezí ústavního pořádku jejich použití vyloučeno.

…

Vyložily-li a použily-li obecné soudy aplikovatelné části § 3 vyhlášky v souladu s ústavním pořádkem, zbývá posoudit, zda si počínaly stejně při určení konkrétní výše náhrady. Způsob, kterým dospěl krajský soud k přiznání výše finanční náhrady, představuje „kombinaci“ § 4 vyhlášky s § 7 zákona č. 212/2009 Sb., tedy použití indexu 10 podle tohoto zákona tak, aby výsledná výše náhrady nebyla toliko symbolická.

…

Ústavní soud uzavírá, že krajský soud i Nejvyšší soud postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když postupem podle § 3 písm. a), c) a d) a § 5 vyhlášky omezily rozsah majetku rozhodného pro přiznání finanční náhrady.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

 

K výroku i odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce JUDr. Ing. Jiří Zemánek, CSc.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2325/19 vyhlášený dne 14. ledna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay