Během projednávání velké vládní exekuční novely byl k vládnímu návrhu mimo jiné načten pozměňovací návrh poslance Marka Výborného, který si klade za cíl zastavit exekuce v případech, kdy oprávněným je veřejnoprávním subjekt za podmínek uvedených v návrhu. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby návrh nebyl jednak protiústavní a jednak z hlediska systematiky exekučního řádu naprostým excesem ze všech principů, na nichž je exekuční řád vystavěn. V tomto příspěvku se budu zabývat otázkou protiústavnosti návrhu ve vztahu ke způsobu určení či spíše faktickému vyloučení práva exekutora na spravedlivou odměnu.

 

Návrh stanoví, že je-li oprávněným některý z vyjmenovaných subjektů,[1] exekutor i bez souhlasu oprávněného a bez návrhu exekuci zastaví, pokud

1. uhradí povinný, který je fyzickou osobou, do tří měsíců od účinnosti zákona nezaplacenou nebo jinak nezaniklou jistinu vymáhanou v exekučním řízení a na nákladech exekuce částku 750 Kč zvýšenou o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, nebo

2. byla ke dni účinnosti zákona v exekučním řízení vymožena nejméně celá vymáhaná jistina a 750 Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, a takto vymožené plnění není dotčeno právy třetích osob.

Návrh by se dal zjednodušeně shrnout tak, že pokud povinný v rozhodném období uhradí jistinu pohledávky veřejnoprávního oprávněného, pak získává beneficium zastavení exekuce, odpuštění veškerého příslušenství pohledávky oprávněného, a to jak úroků, úroků z prodlení, penále i náhrady nákladů řízení a redukce nákladů exekuce až na částku 750 Kč. Návrh dále stanoví, že částka 750 Kč se považuje za paušální výši nákladů exekuce zahrnující odměnu exekutora i jeho hotové výdaje.

Zcela otevřeně tak vylučuje nárok na spravedlivou odměnu, a to hned dvojím způsobem

• vylučuje aplikaci ustanovení o minimální odměně.
• vylučuje aplikaci ustanovení o procentuální sazbě odměny exekutora počítané z výše exekutorem vymoženého plnění.

Vyloučením odměny exekutora pod hranici faktických nákladů se tento návrh stává protiústavním. Exekuční řád totiž v ustanovení § 3 odst. 1 stanoví, že exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu. Tím je zajištěna ochrana základních práv exekutora garantovaných čl. 26 odst. 3 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a ochrany majetku podle čl. 11 LZPS. Je také zárukou nezávislosti exekutora při výkonu exekuční činnosti, což je základní předpoklad pro naplnění článku 36 odst. 1 LZPS.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 vyslovil základní premisu, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá coby základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor pak má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce“, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1231/20 ze dne 6. října 2020 uvedl, že obecně platí, že „soudní exekutor, který byl pověřen k vedení exekuce, může od tohoto okamžiku předpokládat, že mu v souladu s příslušnou právní úpravou vznikne právo na odměnu a náhradu dalších nákladů exekuce, přičemž jejich konkrétní výše se bude odvíjet od průběhu exekuce.“ Nepřiznáním odměny exekutora obecnými soudy bylo dle názoru Ústavního soudu porušeno základní právo stěžovatele (exekutora) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že exekutor je podnikatelem a jinou než exekuční činnost mu zákon zakazuje, musí být stanovení odměny takové, aby pokrylo všechny exekutorem vynaložené náklady na mzdy a provoz úřadu a zbyl v ní prostor i na důstojný zisk. Nezávislost exekutora je garantována nejen jeho postavením mimo strukturu organizačních složek státu, ale především jeho nárokem na spravedlivou odměnu, která zahrnuje jak garanci minimální odměny, tak garanci odměny odrážející míru exekutorem vynaloženého úsilí a úspěchu při vymáhání pohledávky v exekuci.

 

Minimální odměna exekutora

Minimální odměna exekutora v současné době činí 2 000 Kč. Pro starší řízení zahájená do 31. 3. 2017 se pak uplatní minimální odměna ve výši 3 000 Kč. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 Ústavní soud vymezil okamžik vzniku nároku na minimální odměnu, když uvedl, že „Soudní exekutor měl vůči dlužníkovi právo na náhradu nákladů exekuce, včetně odměny v minimální výši, již v době, kdy byl pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a zároveň nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tuto pohledávku přitom mohl přihlásit do insolvenčního řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014].“ Na těchto závěrech setrval Ústavní soud v dalších svých rozhodnutích, a to nálezu sp. zn. II. ÚS 502/17 (4/88 SbNU 69) ze dne 10. 1. 2018, nálezu sp. zn. II. ÚS 3303/18 ze dne 28. 5. 2019 a nálezu sp. zn. III. ÚS 1576/19 ze dne 30. 9. 2019.

Pozdější odejmutí již vzniklého nároku na odměnu exekutora navržené v milostivém létě je tak ústavně nepřípustné a v rozporu s právem na ochranu majetku podle čl. 11 LZPS.

 

Odměna exekutora z vymoženého plnění

Ústavní soud se k odměňování exekutorů vyjadřuje pravidelně. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3358/16 ze dne 15. 5. 2018 uvedl, že „Nárok soudního exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši není možno dle názoru Ústavního soudu zde zpochybňovat tvrzením o absenci jeho zásluh na vymožení uložené povinnosti. Je pravda, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud nepovažoval za ústavně konformní, aby do základu odměny exekutora byla zahrnuta i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce. Za ústavně nekonformní pak Ústavní soud označil též tu skutečnost, že tehdy platná právní úprava neobsahovala žádný „výchovný prvek“, s jehož využitím by bylo možno ocenit, že povinný dlužník splnil sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Na tuto výtku Ústavního soudu zákonodárce reagoval přijetím aktuálně účinné právní úpravy, dle níž je soudní exekutor povinen zaslat povinnému spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce již vzpomínanou výzvu k dobrovolnému plnění [srov. § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, a § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 exekučního tarifu]. Tím bylo vyhověno požadavku Ústavního soudu, aby povinnému byla poskytnuta možnost splnit vymáhanou povinnost „dobrovolně“, byť až po zahájení exekuce, a vyhnout se tak nepřiměřené majetkové újmě spočívající v povinnosti uhradit náklady exekuce v plné výši. Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, byly přitom zákonodárcem jasně vymezeny a stěžovatelka o nich byla také poučena (§ 46 odst. 6 exekučního řádu).“

 

V intencích judikatury Ústavního soudu pak může odměna exekutora nabývat tří hodnot:

Nulová odměna

Nulová odměna exekutora se uplatní jen v případech, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (resp. vyrozumění o zahájení exekuce). Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1540/08, I. ÚS 2930/09).

Odměna snížená o 50 %

Ve snížení odměny exekutora se odráží zásady odměňování exekutorů vyjádřené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba „ocenit“ sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 exekutorského tarifu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 233/09, II. ÚS 1994/09 ). Podmínky, při jejichž splnění se soudní exekutor může po povinném domáhat toliko úhrady snížených nákladů exekuce, pak byly zákonodárcem jasně vymezeny. Ústavní soud uvedl, že je-li plněno později, tedy po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní. (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 40/16 ze dne 10. 2. 2016).

Nesnížená odměna

Ústavní soud opakovaně deklaruje za ústavně konformní stav, že „tam, kde povinný splnil vymáhanou pohledávku po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění, náleží exekutorovi vždy odměna v nesnížené výši, neboť nebyly splněny právními předpisy stanovené podmínky pro snížení odměny exekutora (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 40/16 ze dne 10. 2. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 1957/15 ze dne 22. 9. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2289/13 ze dne 5. 6. 2014).“

 

V usnesení sp. zn. I. ÚS 3358/16 ze dne 15. 5. 2018 Ústavní soud uvedl, že „Pokud se povinní rozhodli namísto „dobrovolného“ splnění povinnosti podat návrh na zastavení exekuce, v důsledku čehož marně uplynula lhůta stanovená ve výzvě soudního exekutora, nutně se vystavili riziku ztráty beneficia, spočívajícího v možnosti hradit sníženou odměnu. Na zmíněný „výchovný prvek“ odměňující „dobrovolné“ splnění je totiž nutno nahlížet i z hlediska ochrany zájmů oprávněného. Z tohoto pohledu lze stěží považovat za dobrovolné plnění, jestliže se povinní provedení exekuce (neúspěšně) brání, což má za následek, že pohledávka oprávněného je uspokojena až s více než půlročním odkladem. V konkrétním případě nadto nelze hovořit o tom, že by exekutor byl v mezidobí nečinný, když od svého pověření k provedení exekuce jednak vykonal řadu kroků k vymožení plnění (vydal 10 exekučních příkazů, do soupisu majetku pojal osobní automobil povinného atd.) a jednak byl nucen se vypořádat s veškerými procesními podáními povinných.“

 

K povaze plnění v režimu milostivého léta

Návrh nemá žádnou vazbu na lhůtu k dobrovolnému plnění. Pro zastavení exekuce postačí, že povinný splní jistinu oprávněného a dalších oprávněných do tří měsíců od účinnosti zákona a náklady exekuce redukované na částku 750 Kč.

V takovém případě má ale úhrada povinného režim vymoženého plnění ve smyslu § 46 odst. 4 exekučního řádu, neboť jde o plnění hrazené exekutorovi. Pro určení odměny exekutora jsou tak určující tyto skutečnosti:

• kdy došlo k vymožení plnění z pohledu běhu lhůty k dobrovolnému plnění dle § 46 odst. 6 exekučního řádu a
• výše exekutorem takto vymoženého plnění jako základu pro výpočet odměny.

Exekutorovo právo na odměnu a náhradu vzniklých hotových výdajů z vymoženého plnění nelze v případě vymožení pohledávky vyloučit už jen proto, že právo na odměnu a náhradu hotových výdajů exekutorovi mu náleží i v případě, že je exekuce zastavena pro nemajetnost povinného. Názor Ústavního soudu je v této otázce konstantní. V nálezu ze dne 28. května 2019 sp. zn. IV. ÚS 191/18 Ústavní soud uvedl, že „skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora.“

Z toho plyne, že pokud povinný na výzvu exekutora splnil pohledávku oprávněného (třebaže nově jen v zákonném rozsahu jistiny) ve lhůtě podle § 46 odst. 6 exekučního řádu, pak tím spíše má nárok na odměnu z vymoženého plnění, kde se uplatní buď odměna poloviční snížená o 50 % u plnění ve lhůtě, anebo odměna nesnížená všude tam, kde lhůta k dobrovolnému plnění ke dni úhrady již uplynula marně. Náhradu hotových a dalších nákladů exekuce ponese povinný vždy v plné výši, neboť jejich vznik zavinil již tím, že pohledávku nesplnil dobrovolně a oprávněný musel podat exekuční návrh.

 

Závěr

Navrhovaný přístup k odměňování exekutora proto není souladný s ústavním pořádkem České republiky, soudní exekutory poškozuje a bude předmětem judikatorního zásahu Ústavního soudu, pokud ovšem do té doby exekutoři budou ještě existovat.

Milostivé léto nepřispívá k vyřešení problematiky bezvýsledných exekucí. Pouze ze systému odčerpává úspěšné exekuce, které by byly jinak vymoženy s nárokem exekutora na odměnu, a ponechává v něm jen obtížné nebo nedobytné případy, z nichž se provoz exekutorských úřadů a bezprůtahové vedení řízení hradit nedá. Povede k faktické negaci dosavadního postavení exekutora vymezeného judikaturou Ústavního soudu a do budoucna ohrožuje kondici exekutorských úřadů a vymahatelnost pohledávek v běžících exekucích, kde se dlužník úhradě dluhu vyhýbá nebo brání.

 

Autor JUDr. Lukáš Jícha působí jako soudní exekutor
Foto: Pixabay

 

---

[1] a) Česká republika,
b) územní samosprávný celek, včetně městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy,
c) státní příspěvková organizace,
d) státní fond,
e) veřejná výzkumná instituce nebo veřejná vysoká škola,
f) dobrovolný svazek obcí,
g) regionální rada regionu soudržnosti,
h) příspěvková organizace územního samosprávného celku,
i) ústav založený státem nebo územním samosprávným celkem,
j) obecně prospěšná společnost založená státem nebo územním samosprávným celkem,
k) státní podnik nebo národní podnik,
l) zdravotní pojišťovna,
m) Český rozhlas nebo Česká televize, nebo
n) právnická osoba, v níž má stát nebo územní samosprávný celek sám nebo s jinými územními samosprávnými celky většinovou majetkovou účast, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby (dále jen „veřejnoprávní oprávnění“).