To napsané verzálkami prý říkali staří latiníci před osmadvaceti stoletími. Že ve válce mlčí múzy. Jasně, že na straně druhé Cicero poopravil, že „Inter arma silent leges”. Nabídka volby – kreativní múzy, nebo zákony?

Podobně také víme, jak a proč vznikla před více než dvěma a půl tisíci lety tradice olympijských her, kde se dodržoval všeobecný posvátný mír, zvaný ekecheiria. Na půdu Olympie nesměl vstoupit voják se zbraní v ruce a v době konání her ani ozbrojený jednotlivec. V době her byly zakázány všechny násilné činy. Války proti lidskosti byly nepřípustné.

Vidíme, že prokazatelně bývaly i doby, kdy vládu ve svých rukou nesli nějaký čas skutečně živí lidé, kteří s úctou k zázraku života na Zemi považovali za nejvyšší hodnotu možnost chránit to nejvzácnější v nás, chránit zázrak jedinečně tvůrčího, lidského, křehkého. Možná duši. Možná vědomý cit lidské sounáležitosti.

Pan Rey Kurzweil, bývalý finanční ředitel společnosti Google, už před lety veřejně vyhlásil: „Do roku 2020 převezmou štafetu civilizace na Zemi do svých rukou kvantové počítače.” Vývoj lidské civilizace prý není lineární, ale exponenciální. Podle Kurzweila během 21. století dojde u technologií k vývoji odpovídajícímu cca 20 tisícům lineárních let. Takže hele, možná trefa, k tomu teď ještě covid-19 a údajný stav nouze, ačkoliv množství potravin se permanentně vyhazuje jako odpad, člověk se už může pohodlně stávat jen svým kódem ID.

Já jsem divná, pro strach mám uděláno. Tak jsem se i letos na své Vánoce těšila a nacucaná silou z vesmírně mimořádného zážitku konjunkce planet v zahradách podhůří mezi 11. a 12. hodinou dne 21. 12. 2020, protože nic krásnějšího už snad zažít ani nejde, jsem se klidně vrátila mezi lidi do Prahy. Pak, nečekaně omámená mým přítelem a jeho „Růžovým pokojem”, jsem se sama se sebou vypravila do výše.

Nejprve jsme šli na Vyšehrad, tam jsem já dosud o žádných Vánocích nebyla. Zážitek to byl podivný, lidí spousty jako o prvním máji, ptáci v korunách stromů samou radostí vyváděli přímo neukázněně, vítr sice fičel velmi snaživě, ale slunce klidně vykukovalo dál. Takové moje jasné „Chceš uvnitř klid, nebo zvenčí boj, můžeš si vybrat.”

A od lidí to bylo slyšet: „…Deme domů, je odporná zima, fakt mě to štve, to byl nápad…,” řekla zimou shrbená paní středního věku svému zjevně vesele naladěnému partnerovi. On, jí za zády, ji pomalu následoval, možná rád, že se navzájem neslyší, utrousil jakoby jen pro mě: „Je prosinec a je osum nad nulou.“ A spokojeně se usmál.
Po vstupu na Vyšehradský hřbitov mě při cestě vpravo uvítali moji oblíbenci, hnedle vedle sebe ležící legendární fotbalista Josef Bican, srdečný slávista „Pepi”, a po jeho levici výjimečný sochař Stanislav Sucharda, se svým „Stínem smrti”; překrásný Suchardův dům pod našimi kopci v Nové Pace budou snad obdivovat ještě i vnuci našich vnuků. A tajemný Slavín, který není totéž, co Vyšehradský hřbitov, jen jeho samostatná součást, pietu umocnil.

Konečně ctím vzácného obhájce JUDr. Otakara Motejla, našeho prvního veřejného ochránce práv, a pak ještě, jistě nesmrtelnou, Miladu Horákovou. U těch dvou jsme se museli spontánně zastavit, vědomě jim dopřát zasloužený klid, s respektem, že tohle, co my teď, oni už určitě zažívat nepotřebují, oni už poznali…

A pak, naproti boží Královské kolegiální kapitule, Bazilice svatého Petra a Pavla, před domkem kostelníka, nově nechvalně proslulým pány politiky, luxusně oblečená dáma, sice stárnoucí, ale zjevně odhodlaná nepřestat tvrdě bojovat za stálý ekonomický růst a mizející mládí svého těla, křičí na odcházející holčičku: „Tak čau, Nikolko, a hlavně ať všechno dostaneš!”

Od svého zázračného uzdravení z karcinomu plic před třemi desetiletími bývám ráda sama se sebou, dokonce v radosti přijímám, že pro některé jsem divně jiná. Empiricky totiž vím, že nejúžasnějším poznáním zažitým na Zemi je pocítění jedinečnosti zázraku života v každém z nás lidí. Vděk za život a úcta k němu. Pak chápeme logicky, že uzdravení vždycky přichází přirozeně jen zevnitř, když člověk pochopí, co skrze jeho buněčné tělo chce zažívat jeho duše. Že sebechytřejší počítače můžeme využívat jen jako poslušné sluhy, připuštěním jejich nadvlády ale život zabíjíme.

Protože život nemůže být jen tělo, když každý jeden máme šanci pochopit, že k trvalé udržitelnosti pokračování života vede od nepaměti naše duše, nikoliv vychytralý rozum v našich povýšených hlavách.

Mír uvnitř nás nemusí rozbíjet ani taková zvůle pozemsky mocných, že se dne 24. 12. 2020 v kostele Svaté Ludmily na pražském Náměstí Míru půlnoční mše prostě nekoná. Bez řečí. Silent musae, silent leges?  Křesťanské mlčení bez agrese?

Nepřestávám děkovat nebesům, že tady, v centru Evropy, můžu bydlet těsně vedle Vinohradského divadla, i když ani ono teď několik měsíců nesmí pro lidi hrát.
Vždycky, když na tohle náměstí přicházím a užívám si, co vibruje skrze moje tělo z té neogotické krásy uprostřed, jakoby dostavby Svatého Víta, mou vychytralou hlavu napadá, že před pouhými 140 lety tady byla hlína a lány žita. A že kostel byl vystavěn na počátku 19. století na počest Svaté Ludmily.

Ludmila, v dětství vychovávaná jako pohanka, se spolu se svým manželem, prvním Přemyslovcem Bořivojem I., zasloužila o vznik české státnosti, když roku 882 společně přijali křesťanství na Moravě přímo z rukou arcibiskupa Metoděje. Nám je Ludmila známá hlavně jako zavražděná babička svatého Václava, první česká svatá. Svatořečit ji nechal její vnuk Václav poté, co po smrti Ludmilina syna a Václavova otce Vratislava nechala Ludmilu zavraždit uškrcením pověstnou šálou její snacha Drahomíra, Václavova matka. „Furt stejně hanebný,” řekl by můj táta, kdyby ještě žil.

Pro mě to ale není jen kostel, ale spíš chrám, když zpředu vypadá jako Ludmiliny ruce vztyčené do nebes k modlitbě a shora v půdorysu stavby nemůžeme nevidět tělo svaté bytosti. Možná už tehdy měli lidé šanci zažívat poznání, že sami volí, co pro sebe pojmou za vyšší hodnotu. Jak říkali piráti: „Peníze, nebo život!”

My sapiens sapiens můžeme zažívat poznání, že pro život není třeba pirátsky ani znásilňovat, ani loupit. Protože život je uvnitř uprostřed každého, svědomí duše, kterou má každý spravedlivě svou, a jak s ní naloží, to je jen a jen jeho věc.

Tak se smějme, a kdo chce ještě i víc vidět, držím i fotky.

Autorka Mgr. Marie Voříšková působí jako advokátka
Foto: archiv autorky