Pokud klient osloví advokáta s žádostí o provedení internal investigations, nebo také interního šetření, dává mu tím v podstatě neomezený přístup do svých interních dokumentů a postupů. Aby bylo možné internal investigations řádně provést a vyvodit potřebné závěry, musí advokát odhalit všechna pochybení svého klienta a upozornit na ně. Taková dokumentace je pro klienta extrémně citlivá, proto je nutné se zamyslet, jestli k ní mohou získat přístup i další osoby, např. orgány činné v trestním řízení.

Internal investigations (nebo také vnitřní šetření či interní vyšetřování) slouží v celé řadě právních odvětví, v trestním právu mají vysoký význam zejména v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob, kdy právě zakotvení účinného systému prevence trestního jednání může právnickou osobu zbavit přičtení trestní odpovědnosti.

Významnou otázkou v oblasti internal investigations je ochrana materiálů a spisů získaných za účelem takového vnitřního šetření právnické osoby (nebo jiného organizačního celku). Často se bude jednat o vysoce citlivý materiál, který odhaluje mezery v systému vnitřních předpisů a fungování kontrolních a reakčních mechanismů právnické osoby. Ačkoliv vnitřní vyšetřování zpravidla slouží k odhalení a napravení těchto mezer, mohou jeho výsledky i odhalit trestnou činnost již spáchanou, nebo značným způsobem degradovat význam již zavedeného compliance systému.

V takovém případě se střetávají dva do jisté míry protichůdné zájmy: na straně jedné zájem na účinném, rychlém a efektivním vyšetřování trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení a na straně druhé zájem na ochraně důvěrnosti ve vztahu klient – advokát.

Článek se zaměřuje právě na ochranu důvěrnosti této komunikace ve vztahu k interním vyšetřováním. Inspiraci pro úvahy o možném „zneužití“ výsledků interního vyšetřování orgány činnými v trestním řízení pro trestní stíhání a případné usvědčení právnické osoby přinesla nedávná německá kauza Jones Day, při které došlo k zabavení spisů o interním vyšetřování pro účely vedení trestního řízení.

Věřím, že ochrana nedotknutelnosti komunikace advokáta s jeho klientem by ve většině případů převážila, nelze ovšem zapomenout na velice nelehké postavení orgánů činných v trestním řízení, které prokazují pochybení v systémech mnohdy obrovských struktur právnické osoby.

Internal investigations

Největší rozkvět a vzrůst popularity zaznamenaly internal investigations v 70. letech 20. století ve Spojených státech amerických.[1] Z toho také pramení jejich přejímaný anglický název. Jedná se o sérii postupů aplikovaných na základě požadavku klienta (právnické osoby), které slouží k odhalení mezer v jeho vnitřní struktuře a předpisech. Interní vyšetřování má identifikovat potenciální rizika plynoucí z činnosti právnické osoby, možné porušování právních norem, případně vnitřních předpisů právnické osoby jednotlivci. V případě, že protiprávní jednání již bylo detekováno, může interní vyšetřování směřovat k odhalení odpovědných osob ve struktuře právnické osoby.

Internal investigations nesměrují pouze k odhalení trestněprávně relevantních chování, ale slouží ke zjištění celé řady potenciálních porušování právních předpisů. Mohou tedy sloužit k odhalení porušení pracovněprávních předpisů, předpisů relevantních na poli ochrany životního prostředí, bezpečnosti a zdraví při práci, nakládání s osobními údaji (GDPR compliance) apod.

Význam internal investigations pro trestní právo

Internal investigations se v trestním právu spojují zejména s trestní odpovědností právnických osob, konkrétně s problematikou trestněprávního compliance. Jedná se o vymezenou část firemní kultury a fungování právnické osoby, která se zaměřuje na nástroje zabraňující páchání trestné činnosti v souvislosti s činností této společnosti. Cílem trestněprávního compliance je „předcházet páchání trestné činnosti nejen ze strany zaměstnanců nebo osob v obdobném postavení [§ 8 odst. 1 písm. d)], ale i statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a dalších osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), osob ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. b)], ale i toho, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení takové právnické osoby [§ 8 odst. 1 písm. c)]“.[2]

Největší vliv na rozvoj této nauky měla novela zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, dále jen „ZTOPO“, která v roce 2016 v § 8 odst. 5 zakotvila do konceptu přičitatelnosti jednání právnickým osobám tzv. vyviňovací klauzuli.[3] Právnické osoby tak mají možnost, aby jim jednání nebylo přičítáno, pokud se prokáže,[4] že vyvinuly veškeré úsilí, které na nich lze spravedlivě požadovat, aby protiprávnímu jednání zabránily. Vrchní soud v Praze se ve svém usnesení k problematice veškerého úsilí vyjádřil takto: „Za veškeré úsilí, které je možné po právnické osobě spravedlivě požadovat, je třeba považovat naplnění formálních kroků (compliance program apod., s nimiž bude předmětná fyzická osoba ad § 8 odst. 1 ZTOPO seznámena a na níž bude vynucena jejich akceptace) a současně poctivou prokazatelnou snahu právnické osoby, aby byla přijatá ochranná opatření životaschopná, byla naplňována, vyžadována, kontrolována, vynucována a revidována.“[5]

I Nejvyšší soud ČR již vyjádřil své stanovisko k pojmům veškeré úsilí a spravedlivost jeho požadavku v usnesení ze dne 21. 11. 2018: „V rámci těchto kritérií se nabízí zabývat se zejména formou, strukturou a velikostí právnické osoby, předmětem, zaměřením a délkou její činnosti, počtem, složením, řízením, postavením zaměstnanců a dalších odpovědných pracovníků právnické osoby, jejich znalostmi a dovednostmi, zřetelem na dřívější trestnou činnost, součinností s orgány činnými v trestním řízení apod.“[6]

Existuje již poměrně obsáhlá odborná literatura věnují­cí se této problematice, ale také výklad obsažený v aktualizované metodice Nejvyššího státního zastupitelství.[7] Odborná literatura i zmíněná metodika se v několika základních požadavcích na vynaložení potřebného úsilí shodují. Jedním z požadavků na to, aby se systém vnitřních předpisů a struktury právnické osoby dal považovat za dostatečný, je nastavení potřebných detekčních a reakčních mechanismů (musí tedy existovat způsob, jak případné nežádoucí chování včas odhalit a přijmout na základě toho náležitá opatření):

„Detekční účel. Opatření organizace orientovaná na zavedení a prosazování faktorů vedoucích k odhalení protiprávního činu, který by měl být právnické osobě přičítán.

Reakční (represivní) účel. Opatření organizace orientovaná na zavedení a vynucování faktorů vedoucích k postihu protiprávního činu, který by měl být právnické osobě přičítán.“[8]

Fenyk v souvislosti s opatřeními, která lze po právnické osobě požadovat, odkazuje na podmínku tzv. nejlepší dostupné technologie[9] – právnická osoba by měla přijmout taková opatření, která pomohou efektivně zabránit páchání trestné činnosti, případně takové nepřípustné jednání včas odhalit, ovšem přiměřená velikosti a ekonomické situa­ci dané právnické osoby.[10] „U opatření potřebných z hlediska možnosti uvedené v § 8 odst. 5 ZTOPO nejsou důležitá jen opatření preventivní, ale zejména kontrolní a reaktivní směřující k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.“[11] Dědič tak upozorňuje, že stěžejní pro aplikaci § 8 odst. 5 ZTOPO je systematické vyhodnocování rizik a dostatečná interní kontrola, dohled a organizace.[12]

Interní šetření je právě jedním z možných detekčních (a případně reakčních) nástrojů, které může právnická osoba při implementaci, ale i udržování a průběžné aktualizaci svého trestněprávního compliance využít.

Pojem internal investigations, způsoby provedení, dělení

Internal investigations je tedy detekční nástroj, který slouží k odhalení mezer a případných pochybení ve vnitřním fungování společnosti. Jedná se o „věcné a právní vyšetřování možného protiprávního jednání korporace a jejích zaměstnanců, které je prováděno vyšetřovatelem pověřeným samotnou korporací“.[13] Většina dokumentů, které specifikují požadavky na podnikové compliance, obsahuje podmínku, aby byla přijatá opatření životaschopná, tedy aby neexistovala pouze na papíře. „K závěru o splnění podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 ZTOPO však nepostačí prosté přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce.“[14] K tomu, aby byla daná opatření řádně naplňována nejen zaměstnanci, ale také samotným managementem,[15] musí společnost přistupovat k pravidelným kontrolám nastavených compliance pravidel. Mezinárodní ISO norma 19600:2014 upravující compliance management systémy jako prvek kontroly stanovuje vnitřní nebo vnější audit.[16]

Velice obdobným způsobem fungují internal investiga­tions. Dle mého názoru ale není příliš vhodné, aby internal investigations probíhalo pouze na vnitřní úrovni (tedy vyšetřovací tým by byl složen pouze ze zaměstnanců společnosti). Takovou roli uvnitř společností hrají specializovaná oddělení, např. vnitřní auditorská skupina. Pro provedení komplexního a nezávislého šetření je ovšem v některých případech třeba přistoupení třetí osoby z vnějšku. Vzhledem k tomu, že internal investigations vznikla jako nabízený produkt advokátních kanceláří, je tento institut zaměřen spíše na vnější audit compliance systému dané společnosti.

Společnost si k provedení interního šetření najme tým vyšetřovatelů (často se jedná o služby nabízené většími advokátními kancelářemi, ale také poradními společnostmi apod.). Takový tým provede de facto simulované vyšetřování, s plným přístupem do dokumentace dané společnosti, možností „výslechu“ jejích zaměstnanců a vedením řízených rozhovorů s členy managementu (a jinými vedoucími pracovníky).

Tento tým zhodnotí fungování předpisů nastavených ve společnosti, odhalí případné jednání v rozporu s těmito pravidly nebo mezery, které by k takovému jednání mohly vytvořit prostor, a navrhne řešení. Informace předá statutárnímu orgánu společnosti, který by s nimi měl v souladu s navrženými doporučeními naložit.[17] Kromě odhalení případného protiprávního jednání a zjednání nápravy se pak jako výhoda interního vyšetřování uvádí právě možnost oddělení odpovědnosti managementu za pochybení jednotlivců (nejedná se jen o možnou odpovědnost za trestný čin, ale také odpovědnost vyplývající z povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře apod.), ale také projev jakési dobré víry společnosti (tedy jde o jakousi prezentaci veškerého úsilí společnosti).[18]

Z hlediska důvodu zahájení interního vyšetřování je lze rozdělit do dvou základních kategorií, a to na proaktivní a reaktivní.

• Proaktivní interní vyšetřování

Proaktivní interní vyšetřování je vyvoláno z důvodu snahy o zhodnocení zavedeného compliance systému v právnické osobě, která v době jeho zadání nemá podezření na konkrétní protiprávní jednání. Dle mého názoru se proaktivní interní vyšetřování do značné míry kryje s auditem compliance systému, tak jak ho vymezuje např. výše zmíněná ISO norma.

Tuto formu si lze představit na následujícím příkladu: velká obchodní společnost s několika stovkami zaměstnanců a řadou oddělení se rozhodla implementovat nové výrobní postupy. Pro účely bezpečnosti a souladnosti s právními předpisy za tím účelem novelizovala vnitřní předpisy, částečně změnila strukturu svých oddělení a odpovědnosti příslušných vedoucích zaměstnanců. Management se ovšem obává, že restrukturalizací vznikl prostor pro protiprávní jednání zaměstnanců (např. nedostatek kontroly, nemožnost splnění požadovaných kvót bez porušování právních předpisů apod.). Za tím účelem management objedná vnitřní vyšetřování, které má za cíl zhodnotit, zda nastavení procesů ve společnosti jsou dostatečně účinná, aby zabránila protiprávnímu jednání zaměstnanců.

Některé společnosti mohou vytvořit vlastní týmy (případně týmy složené z vlastních zaměstnanců a najatých poradců), které se pravidelně seznamují s chodem společnosti. V případě, že se objeví nějaká nenadálá událost (v angličtině tzv. trigger event),[19] spustí tento tým interní vyšetřování události. Jedná se tedy o kombinaci proaktivního a reaktivního interního vyšetřování. 

• Reaktivní interní vyšetřování 

Reaktivní interní vyšetřování je zahájeno jako následek konkrétní události. Jedná se třeba o oznámení whistleblowera, požadavek akcionářů, výsledky předchozího auditu, který objevil mezery, zprávy v médiích apod.[20] Může být reakcí na zahájené trestní stíhání právnické osoby, nebo i z důvodu zahájení jiného řízení (správněprávního i soukromoprávního).[21] Pokud se jedná o možné spáchání trestného činu, musí společnost urychleně jednat, aby odhalila pachatele – fyzickou osobu, mitigovala co nejrychleji škody a zabránila pokračování v trestné činnosti.[22] Tyto kroky mohou přispět buď k aplikaci ust. § 8 odst. 5 ZTOPO, nebo k případnému zániku trestní odpovědnosti právnické osoby z důvodu účinné lítosti (§ 11 ZTOPO).

Ilustrovat reaktivní vyšetřování lze i na dále rozebíraném případu Jones Day, resp. v mezinárodně známé kauze DieselGate. Koncern Volkswagen čelil velké kauze v souvislosti s technologií motorů EA 189 TDI. „Stěžejním obsahem podvodu (všeobecně označovaného jako Dieselgate) byla úmyslná instalace ‚odpojovacího zařízení‘ do koncernových vozů s motory TDI řady EA 189, které vyřazuje z činnosti některé funkce motoru vedoucí k omezení produkovaných emisí v době laboratorního testování.“[23] V souvislosti s touto kauzou byla zahájena řada řízení, mezi nimi i řízení trestní (automobilka Audi byla trestně stíhána pro trestné činy podvodu a klamavé reklamy v Mnichově).[24] V reakci na tento skandál si Volkswagen najal tým z advokátní kanceláře Jones Day, který prověřoval, z jakých důvodů k takovému pochybení došlo, kdo za něj byl odpovědný, a měl za úkol navrhnout další kroky, které by měly být podniknuty v této věci.

Při vyšetřování automobilky Audi pak došlo k zabavení dokumentace o internal investigations, které si Volkswagen objednal u kanceláře Jones Day právě v souvislosti s kauzou Dieselgate.[25] Došlo tak k zabavení celé řady dokumentů, včetně závěrů vyšetřování a doporučení. Tento postup byl jak společností Volkswagen, tak kanceláří Jones Day napaden, a to zejména z důvodu narušení privilegia klient – advokát.[26]

Federální Ústavní soud nakonec ústavní stížnosti zamítl a potvrdil oprávněnost zásahu do důvěrného vztahu klient – advokát. Pro celou řadu specifik ale nebude moci být aplikována na jiné případy. Soudy se musely v takto ožehavé věci přiklonit na jednu stranu. V případě Jones Day zvítězil požadavek účinného vyšetřování trestné činnosti.

V případu rozhodlo pro zabavení dokumentů několik argumentů:

1. klientem Jones Day byl Volkswagen, nikoliv Audi, proti které bylo vedeno trestní řízení;
2. dokumenty uložené u advokáta nemohou být bezvýjimečně pod ochranou před zabavením, protože by mohl být takový institut zneužíván;
3. Jones Day je americká společnost, která nemá stejná ústavně chráněná práva jako kanceláře německé;
4. jednotliví advokáti nejsou osobně dotčeni případem, a proto nejsou aktivně legitimováni k podání ústavní stížnosti.[27]

Podle mého názoru by neměl být případ Jones Day přebírán bez dalšího do postupů orgánů činných v trestním řízení a právo na zachování důvěrnosti ve vztahu advokáta a jeho klienta by mělo být zachováno v co největší míře. Orgán činný v trestním řízení musí dodržovat povinnost jednat v souladu se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti. Pokud existuje podezření, že obviněný účelově uschovává dokumenty u svého advokáta, aby se vyhnul jejich zabavení, může to orgán činný v trestním řízení promítnout do návrhu na povolení prohlídky prostor advokátní kanceláře (nebo jiných prostor výkonu advokacie).

Důvěrnost komunikace klienta s advokátem z pohledu internal investigations

Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních zásad trestního řízení, promítá se nejen do řady ustanovení trestního řádu, ale je zakotveno rovněž v Listině základních práv a svobod (čl. 40 odst. 3 Listiny) a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv [čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy]. Ve vztahu k interním vyšetřováním se tento konflikt zájmů v trestním řízení promítá právě v ochraně tzv. formální obhajoby (právo obviněného v trestním řízení si svobodně zvolit obhájce, který bude hájit jeho zájmy v průběhu tohoto řízení), konkrétně ochrany komunikace a důvěrnosti vztahu obviněného a jeho obhájce, případně v širším kontextu ochrany komunikace klienta s jeho advokátem. Dochází tu tedy ke střetu dvou základních trestněprocesních funkcí: funkce obhajoby s funkcí obžalovací (případně vyšetřovací).

Jak bylo uvedeno v předchozí části, institut internal investigations je původem ze Spojených států amerických, kde je ochrana tzv. attorney-client privilege (tedy důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem) o poznání širší, než je tomu v některých právních řádech kontinentální Evropy. Toto privilegium tak chrání např. i veškerou dokumentaci vzniklou při výkonu interního vyšetřování (jako jsou memoranda, právní analýzy, zjištěné nálezy apod.), a to nejen v případě, že dokumentaci zajišťuje externí advokát, ale i v případě, že je vytvářena tzv. in-house counsel, tedy zaměstnancem právnické osoby (např. na pozici compliance officer nebo je zaměstnancem právního oddělení apod.).[28]

Komunikace s obhájcem v trestním řízení

Komunikace mezi obhájcem a obviněným v trestním řízení je chráněna speciálními ustanoveními trestního řádu. Obviněný může ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby (§ 33 odst. 1 tr. řádu). Stejným způsobem je chráněna další kores­pondence mezi obhájcem a obviněným.[29] Ust. § 88 odst. 1 tr. řádu pak dále stanovuje, že „provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné“. Takový odposlech tedy nelze nařídit, a pokud by k němu při odposlechu stanice došlo, musí se záznam o něm zničit.

Obě tato ustanovení trestního řádu jasně nasvědčují, že komunikace (tedy jakýsi informační tok) mezi obhájcem a obviněným musí být v průběhu trestního řízení mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Další ochranu informací předaných obhájci představuje i § 368 odst. 3 tr. zákoníku, kde advokát nemá oznamovací povinnost ohledně spáchaného trestného činu (tedy se jedná o ochranu širšího vztahu advokát – klient).

Výše rozebraná ustanovení tak zakotvují v trestním řízení speciální vztah důvěry mezi obhájcem a obviněným. Z pohledu internal investigations tak je jasné, že nelze v trestním řízení použít informace, které si obviněný s obhájcem vymění po zahájení trestního řízení (vzhledem k tomu, že ochrana se vztahuje i na podezřelého, tedy před zahájením trestního stíhání). Dokumentace vzniklá z internal investigations ovšem není často součástí tohoto vztahu, protože vznikla (nemusí to tak být vždy) hlavně na základě vztahu klient – advokát, přímo nesouvisejícím s trestním řízením. Právě této šedé zóně je nutné se věnovat. Jelínek s Uhlířovou upozorňují na to, že „orgány činné v trestním řízení velmi často zastávají stanovisko, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je nepřípustný výlučně mezi obviněným a jeho obhájcem (tj. v trestním řízení), nikoliv však již mezi advokátem a jeho klientem, pokud jej advokát zastupuje v občanskoprávní, pracovněprávní obchodněprávní, rodinně-právní, správně-právní či jiné (netrestní) věci“.[30]

Je tedy možné, že informace advokáta, který provedl internal investigations, ovšem svého klienta poté dále nezastupuje v trestním řízení (klient si může zvolit obhájce jiného, např. s příslušnou specializací), požívají menší ochranu? Mohl by klient odstranit nebezpečí přístupu ke spisovému materiálu tím, že by si zvolil obhájců v tomto případě více, a zahrnul tam tedy i tuto dokumentaci (§ 37 odst. 3 tr. řádu)?

Ochrana advokátní mlčenlivosti

S výše zmíněným rozborem práva na obhajobu souvisí úprava advokátní mlčenlivosti, která je upravena v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii. Ochrana mlčenlivosti není pouze právem klienta a tomu odpovídající povinností advokáta, nýbrž je chráněna i před zásahy třetích osob, nevyjímaje orgány činné v trestním řízení. „Klient spoléhá na to, že zákon garantuje důvěrnost advokátovi sdělených informací, tedy, že se to nedozví ten, kdo ho ohrožuje. Proto očekává a má právo na to, aby tyto věci zůstaly jen mezi nimi. Tato povinnost mlčenlivosti nesmí být nikdy prolomena.“[31]

Povinnost mlčenlivosti advokáta je v souladu s § 21 zák. o advokacii spojena s poskytováním právních služeb advokáta (§ 1 odst. 2 zák. o advokacii). Rozsah advokátní mlčenlivosti je koncipován široce, podle komentáře k tomuto zákonu jsou chráněny i „skutečnosti, které se advokát dozví v souvislosti s poskytováním právních služeb před jejich poskytnutím nebo po ukončení zastupování“.[32] V tomto ohledu je tedy zcela jasno a i dokumentace vzniklá v souvislosti s interním vyšetřováním v právnické osobě (u klienta) podléhá této zákonné ochraně.

Pokud je tedy na provedení internal investigations najata poradenská společnost nepodléhající advokátní mlčenlivosti, není ochrana dokumentace zdaleka na takto vysoké úrovni – pouze v rámci případných smluvních doložek a klauzulí. Na tuto dokumentaci se tak bude vztahovat ediční povinnost (§ 78 tr. řádu).

Ochranu advokátní mlčenlivosti musí respektovat i orgány činné v trestním řízení. Všechny prostory, ve kterých advokát vykonává tuto činnost a kde se tedy nacházejí informace o jeho klientovi (v písemné, elektronické i jiné podobě),[33] jsou chráněny speciální úpravou trestního řádu obsaženou v § 85b. Přítomnost člena České advokátní komory při prohlídce prostor, kde advokát vykonává advokacii, má právě chránit mlčenlivost advokáta a vyloučit zabavení dokumentů, které této mlčenlivosti podléhají. Účelem § 85b tr. řádu je právě „ochrana listin, k nimž se váže povinnost mlčenlivosti advokáta, a ochrana práv třetích osob, pro něž advokát vykonává svou profesní činnost“ a jedná se o „kompromis mezi povinností advokáta zachovat mlčenlivost a nutností dosáhnout účelu trestního řízení“.[34]

Výše citované stanovisko Nejvyššího soudu neobsahuje detailnější vymezení listin, které lze vyjmout z advokátní povinnosti mlčenlivosti. Stanovisko se věnuje zejména výkladu pojmu prostory, ve kterých vykonává advokát svou činnost, a dále procesním náležitostem postupu podle § 85b tr. řádu. Právě povaha dokumentace, kterou lze advokátovi tímto postupem zabavit, je pro tento příspěvek stěžejní.

Orgány činné v trestním řízení by měly vždy k úkonům přistupovat v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti, která je zakotvena v § 2 odst. 1 tr. řádu a specifikována v § 52 tr. řádu. Musí dbát zákonného postupu tak, aby bylo do základních práv zúčastněných osob zasaženo v nejmenším možném rozsahu. Dle mého názoru tak zabavení dokumentace z proběhlého interního šetření u advokáta je až poslední možností[35] (dokumentace např. nebyla nebo nemohla být zabavena při prohlídce prostor samotné obviněné právnické osoby) a v souladu s ochrannou funkcí obhajoby obviněné právnické osoby nelze zabavit celkovou dokumentaci, nýbrž pouze konkrétně označené a vymezené dokumenty, které neobsahují advokátní rady klientovi týkající se probíhajícího (nebo i možného) trestního řízení (protože ty jsou součástí strategie obhajoby a k té nemají mít orgány činné v trestním řízení zásadně přístup). V souladu se stanoviskem musí být i řádně zhodnoceno, z jakého důvodu jsou dokumenty pro trestní řízení nezbytné.

V konečném důsledku tak budou postupem podle § 85b tr. řádu vydány pouze ty dokumenty ze spisové dokumentace o interním vyšetřování, které nepodléhají mlčenlivosti advokáta.[36] Stanovisko obsahuje zmínku o tom, že mezi takové listiny může spadat např. účetní dokumentace obchodní společnosti.[37] Podle mého názoru nemohou orgány činné v trestním řízení přistoupit k zabavení dokumentace vzniklé v souvislosti s poskytováním právní služby advokátem (tedy závěry advokáta o proběhlém interním vyšetřování, doporučení dalšího postupu).

Na základě argumentu a simili k úvaze soudu o možnosti zabavení účetní dokumentace mi tedy přijde možné daným postupem advokátovi zabavit další dokumentaci právnické osoby obdobného charakteru, např. smluvní dokumentaci, interní předpisy právnické osoby, pokyny nadřízených osob, memoranda apod. Orgán činný v trestním řízení by tímto postupem mohl získat přehled o interním compliance systému dané právnické osoby (a tím umožnit nebo vyloučit aplikaci § 8 odst. 5 ZTOPO). Závěry plynoucí z takto získané dokumentace si pak utvoří orgány činné v trestním řízení samy, ovšem neměly by získat přístup k závěrům vytvořeným advokátem.

Stejně tak by orgány činné v trestním řízení neměly mít přístup k dokumentaci o proběhlých výsleších a řízených rozhovorech se zaměstnanci a dalšími členy právnické osoby. Tyto dokumenty nejenže podle mého názoru podléhají ochraně mlčenlivosti advokáta, ale přístupem k nim by orgány činné v trestním řízení obcházely poučovací povinnost.

Otázkou je, jak by měly orgány činné v trestním řízení přistupovat k interní dokumentaci právnické osoby, kterou pro potřeby jejího fungování vytvořil advokát. Může se jednat o smlouvy, pracovní náplně a postupy, nebo o samotný compliance program. Tyto dokumenty, nezávislé na proběhlém interním vyšetřování, by podle mého názoru mohly zabavení podlehnout. Jejich vyhodnocování a kontrola jejich dodržování ze strany tohoto advokáta již však ne.

Tímto vyloučením důvěrné dokumentace ze spisového materiálu by se dle mého názoru na jednu stranu zachovala základní práva obhajoby, na druhé straně by se předcházelo účelovému ukládání dokumentace právnické osoby u advokáta, aby k ní byl znemožněn přístup orgánům činným v trestním řízení.

Překažení trestného činu

Jiný postup bude také třeba zvážit v případě, že najatý advokát při provádění interního vyšetřování odhalí pokračující trestnou činnost, případně přípravu trestného činu, kterou má povinnost překazit podle § 367 tr. zákoníku.[38] Tato povinnost je také výjimkou z advokátní povinnosti mlčenlivosti stanovené v § 21 odst. 7 zák. o advokacii.

Pokud by se advokát v souvislosti s interním vyšetřováním dozvěděl např. o probíhající úplatkářské trestné činnosti (§ 331 a 332 tr. zákoníku), má povinnost sám tuto trestnou činnost překazit, nebo o ní učinit včasné oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (§ 367 odst. 3 tr. zákoníku).

Aby advokát trestnou činnost skutečně překazil, musí o ní orgánům činným v trestním řízení poskytnout dostatečné informace (opak by byl proti ustanovení zákona a jeho smyslu a účelu). Musí příslušným orgánům poskytnout alespoň minimální nezbytnou součinnost (a to bez porušení povinnosti mlčenlivosti). Je ovšem na zvážení konkrétních okolností, jak velkou část svých závěrů o interním vyšetřování odhalí, a vždy musí vzít v potaz především zájmy svého klienta. Tedy prostě řečeno, neměl by klientovi zhoršit postavení nad míru překažené trestné činnosti, kde musí plnit svou zákonnou povinnost.

Závěr

Institut internal investigations je významným nástrojem prevence kriminality právnických osob. Pro provedení internal investigations musí ale daná právnická osoba poskytnout soukromému vyšetřovateli přístup do veškeré své interní a smluvní dokumentace, účetnictví, výrobních postupů a vnější i vnitřní komunikace. Veškeré citlivé informace dané právnické osoby se pak budou nacházet v jednom spise, budou z nich činěny patřičné závěry a doporučení.

V případném trestním řízení proti sobě stojí zájem na účinném vyšetřování trestné činnosti proti ochraně důvěrnosti komunikace advokáta a jeho klienta (případně komunikace obhájce a obviněné právnické osoby).

S ohledem na interní vyšetřování je potřeba zodpovědět otázku, zda ochraně mlčenlivosti podléhá celá spisová dokumentace, nebo pouze její část, či zda je možné za dodržení zákonného postupu zabavit takovou dokumentaci celou. Rozborem institutu internal investigations, případu německé kanceláře Jones Day a přístupu českého Nejvyššího soudu dospívám k závěru, že v krajním případě (v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti) mohou orgány činné v trestním řízení části této dokumentace zabavit, nikdy však nesmí jít o listiny, ve kterých advokát poskytuje právní služby svému klientovi. Zabaveny by tak měly být pouze ty dokumenty, které vznikly v souvislosti s činností právnické osoby, nezávisle na poskytování služeb interního vyšetřování advokátem.

Taková ochrana by měla být spisům zachována i v případě, že advokát, který prováděl interní vyšetřování, neobhajuje právnickou osobu v trestním řízení. Potom by mohly majetnější právnické osoby obcházet možnost zabavení dokumentace tím, že si zvolí v trestním řízení více obhájců (včetně bývalého interního vyšetřovatele).

Ochrana dokumentace o interním vyšetřování ovšem nebude poskytnuta soukromým vyšetřovatelům, kteří nejsou kryti zákonnou povinností mlčenlivosti.

V případě, že advokát v průběhu internal investigations odhalí trestnou činnost, kterou má podle zákona povinnost přerušit (pokud tak neučiní sám, což by bylo z hlediska jeho reputace pravděpodobně lepší volbou), musí trestnou činnost včas ohlásit. Domnívám se, že ani tato situace neopravňuje advokáta k poskytnutí veškerých informací o proběhlém šetření, ale musí pečlivě zhodnotit, jaké informace v souvislosti s překažením trestné činnosti o klientovi poskytne, aby nezhoršil jeho postavení.

Závěrem je tedy třeba zdůraznit, že ačkoliv je interní vyšetřování velice účinným nástrojem v oblasti compliance programů, je zároveň nutné pečlivě zvážit způsob jeho provedení a subjekt, kterému bude tato práce svěřena. Ani zákonem stanovená mlčenlivost advokáta tak nemusí veškerou dokumentaci uchránit před dosahem orgánů činných v trestním řízení. Dokumentaci však nesmí tyto orgány zabavovat svévolně, ale musí se řídit nejen procesními pravidly, ale také hranicemi a limity mlčenlivosti, které bohužel nejsou často pevně dány.[39]

 

JUDr. Lenka Náhlovská působí na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

---

[1] J. Kaplan, J. Murphy: Compliance programs and the corporate sentencing guidelines, 2017-2018 revised edition, Thomson Reuters, Danvers 2017, str. 789.

[2] J. Fenyk, L. Smejkal, I. Bílá: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: komentář, 2., podstatně přepracované a doplněné vydání, Wolters Kluwer, Praha 2018, str. 217.

[3] Již při vzniku ZTOPO však byl základ pro tvoření trestněprávního compliance zakotven v § 8 odst. 2 písm. b) ZTOPO, podle kterého se právnické osobě nemůže jednání jejího zaměstnance přičítat, pokud nedošlo k trestněprávnímu jednání na základě pokynu jiné (z pohledu § 8 odst. 1 ZTOPO) relevantní osoby, nebo z důvodu nedostatečného vedení a kontroly tohoto zaměstnance ze strany právnické osoby. Blíže i P. Forejt a kol.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim: s komentářem, Linde, Praha 2012, str. 81.

[4] Otázka, kdo má prokazovat vynaložení zmíněného úsilí, je také hojně rozebírána v české odborné literatuře.

[5] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1332/2018.

[7] Nejvyšší státní zastupitelství vydalo začátkem listopadu 2020 již třetí vydání Metodiky: Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Průvodce právní úpravou pro státní zástupce, 3. přepracované vydání, Nejvyšší státní zastupitelství, Brno, 9. 11. 2020, sp. zn. 1 SL 113/2020.

[8] Metodika NSZ, viz pozn 7, její 2. vydání, 2018, str. 22.

[9]   Op. cit. sub 2, str. 59 a násl.

[10] K tomu viz také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 6 To 7/2017.

[11] J. Dědič: § 8 [Trestní odpovědnost právnické osoby], in P. Šámal a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 158.

[12] Tamtéž.

[13] Op. cit. sub 1, str. 788.

[14] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1332/2018.

[15] K tomu je nutné uvést, že Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení judikuje, že trestní odpovědnost právnické osoby za jednání statutárního orgánu (nebo jeho člena), který je odpovědný právě za implementaci vnitřních předpisů zabraňujících trestné činnosti, může být postupem podle § 8 odst. 5 ZTOPO exkulpována jen výjimečně. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1332/2018.

[16] ISO 19600:2014: Compliance management systems – Guidelines [online], [cit. 2020-04-21], dostupné z: https://www.iso.org/obp/ui/#iso:std:iso:19600:ed-1:v1:en.

[17] Jones Day, Corporate Internal Investigations, Best Practices, pitfalls to avoid [online], [cit. 2020-04-21], dostupné z: https://www.jonesday.com/-/media)files/publications/2013/01/corporate-internal-investigations-best-practices-p/files/corporate-internal-investigations-best-practices-p/fileattachment/cii-best-practices-pitfalls-to-avoid2.pdf.

[18] Tamtéž.

[19] Corporate Internal Investigations: Best Practices [online], 2017, [cit. 2020-04-22], dostupné z: https://www.slideshare.net/D4Discovery/corporate-internal-investigations-best-practices.

[20] J. Crow, G. Goldberg: The Art and Science of Corporate Internal Investigations [online], [cit. 2020-04-22], dostupné z: https://www.hollandhart.com/files/33919_Lawyer-Issue-Holland-Hart.pdf.

[21] B. D. Brian, B. F. McNeil, L. J. Demsky (eds.): Internal corporate investigations, 4. vydání, American Bar Association, Section of Litigation, Chicago, Illinois 2017, str. 12.

[22] Tyto kroky ovšem nejsou pro právnickou osobu zásadní jen z důvodu její možné trestní odpovědnosti, ale také z reputačního hlediska. Včasné odhalení nežádoucího jednání může předejít velikému skandálu.

[23] Průběh Dieselgate [online], [cit. 2020-04-22], dostupné z: https://www.diesel-gate.cz/prubeh-skandalu.

[24] Allen & Overy: Internal investigations documents seised in lawful law firm raid [online], [cit. 2020-04-17], dostupné z: https://www.allenovery.com/en-gb)global/news-and-insights/legal-and-regulatory-risks-for-the-finance-sector/europe/internal-investigations-documents-seised-in-lawful-law-firm-raid.

[25] M. Sheahan, V. Brian: Volkswagen loses bid to block investigators examining legal files [online], [cit. 2020-04-28], dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-volkswagen-emissions/volkswagen-loses-bid-to-block-investigators-examining-legal-files-idUSKBN1JW0X8.

[26] Op. cit. sub 24.

[27] K těmto argumentům viz Internal Investigations: Jones Day or “the ride on the razor’s edge” [online], [cit. 2020-04-28], dostupné z: https://www.beissenhirtz.com/en/internal-investigations-jones-day-or-the-ride-on-the-razors-edge/; nebo op. cit. sub 25, nebo op. cit. sub 24.

[28] Op. cit. sub 20.

[29] P. Šámal: § 33 [Práva obviněného], in P. Šámal a kol.: Trestní řád I, II, III., 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 404.

[30] J. Jelínek, M. Uhlířová: Obhájce v trestním řízení, Leges, Praha 2011, str. 257-260.

[31] T. Gřivna a kol.: Právo na obhajobu: teorie a praxe 21. století, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2016, str. 101.

[32] D. Kovářová a kol.: Zákon o advokacii a stavovské předpisy: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 317.

[33] K tomuto pojmu viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. TPJN 306/2014.

[34] Tamtéž.

[35] Stejný názor zastává Žižlavský, viz M. Žižlavský: Domovní prohlídky advokátů, Bulletin advokacie č. 4/2014.

[36] Op. cit. sub 32, str. 321.

[37] Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. TPJN 306/2014.

[38] S. Rizman: § 367 [Nepřekažení trestného činu], in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník (EVK), 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 3360.

[39] Příspěvek vznikl v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Vývoj finačněprávní a trestněprávní regulace pod vlivem normotvorby Evropské unie“ realizovaného v letech 2020-2022 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a dále v rámci projektu GAUK č. 678218 – Prevence kriminality obchodních korporací, řešeného tamtéž.