Plénum Ústavního soudu zveřejnilo ve středu 16. prosince 2020 nález sp. zn. Pl. ÚS 21/20, podle kterého zamítlo návrh skupiny 31 senátorů (dále jen navrhovatelka) na zrušení zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a zákona č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-Co V-2 na nájemce prostor sloužících podnikání.

Podle navrhovatelky napadenými zákony stát autoritativně přenáší svou odpovědnost za naplnění čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na soukromé subjekty a v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny bez jakékoli náhrady nutí pronajímatele nést veškerou ekonomickou zátěž pomoci nájemcům zasaženým dopady epidemie koronaviru SARS-CoV-2 a nařizuje jim po dobu více než tři čtvrtě roku fakticky dotovat nezaplacené nájemné z vlastních prostředků.

Zákon č. 209/2020 Sb. zjednodušeně řečeno stanoví, že pronajímatel nemůže nájem jednostranně ukončit pouze z důvodu, že je nájemce v prodlení s placením nájemného, pokud prodlení nastalo v době mimořádných opatření a je důsledkem souvisejících omezení. Zákon č. 210/2020 Sb. pak podobným způsobem chrání podnikatele v pronajatých prostorách.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že obsah ústavně garantovaného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny není bezbřehý a podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení.

Ústavní soud výslovně uvádí, že „ zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu. Nucené omezení vlastnického práva, jakož i vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení“ (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09). Na každé omezení vlastnického práva se tedy nevztahuje režim čl. 11 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud v tomto smyslu ve své judikatuře také specifikoval, že jako omezení vlastnického práva „je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 21/18).

Navrhovatelka přehlíží další charakteristický rys vlastnického práva, jímž je sociální funkce vlastnictví vyjádřená v čl. 11 odst. 3 Listiny. Význam sociální funkce vlastnictví Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/16 tak vyzdvihl, že vlastnictví „nemůže sloužit pouze jako panství majitele nad věcí, nýbrž jej (právě jako majitele) současně zavazuje k určitému chování“. Specifickou povahu čl. 11 odst. 3 Listiny Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/03, v němž konstatoval, že toto ustanovení je ve srovnání s jinými ustanoveními netypické tím, že nestanoví subjektivní ústavně garantovaná práva, nýbrž povinnost.

Ústavní soud provedl test proporcionality, ve kterém posuzoval, zda byl v případě napadených zákonů naplněn předpoklad existence veřejného zájmu, a dále vztah přiměřenosti vůči sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana důstojného života ve smyslu základních sociálních a existenčních podmínek nájemců bytových prostor a prostor sloužících k podnikání. Dospěl přitom k závěru, že napadená právní úprava v testu proporcionality obstojí.

Ústavní soud konstatuje, že v případě napadených zákonů jde o odklad placení nájemného, a to po omezenou dobu a pouze v případech těch nájemců, kteří řádně doloží, že jim poklesl příjem v důsledku mimořádných opatření. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že se nejedná o prominutí nájemného, ale o záruky pro nájemce, že z důvodu prodlení s hrazením nájemného vzniklého v důsledku mimořádných opatření v daném období a za předpokladu, že nájemné uhradí nejpozději do konce roku 2020, nedostanou výpověď z nájmu. Na straně druhé je v napadených zákonech zohledněna i situace, kdy pronájem představuje jediný zdroj příjmů pronajímatele, a byly by tak ohroženy jeho základní potřeby, jakož i situace, kdy nájemce nehradí či je zřejmé, že neuhradí pohledávky, které se staly splatnými v rozhodné době.

Pokud jde o náklady za služby spojené s užíváním bytu nebo prostor sloužících k podnikání, jejich úhrada není napadenou úpravou dotčena.

Argument navrhovatelky, že nízký počet žádostí nájemců o vydání potvrzení, že zpoždění s úhradou nájemného nastalo z prokazatelných důvodů spojených s dopady pandemie onemocnění covid-19 (celkem 56), svědčí o tom, že zvolené řešení nepředstavuje účinné řešení problému, resp. že na potřebě těchto opatření nebyl veřejný zájem, není přiléhavý. Nízký počet žádostí může totiž stejně tak svědčit argumentu vlády, že ochrana nájemců na základě napadených zákonů byla koncipována jako krajní řešení, které se uplatní v případě, kdy nelze situaci nájemce řešit jinak, např. dohodou mezi nájemcem a pronajímatelem či splátkovým kalendářem.

Konečně, co se týče navrhovatelkou namítané paralely napadené právní úpravy s regulací nájemného, je na místě uvést, že ani Ústavní soud ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře obecně nevylučují jakoukoliv regulaci nájemného z bytů. Za existence legitimních důvodů může stát vlastnické právo regulovat a zasahovat tak do tržních vztahů.

Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/20 vyhlášený dne 16. prosince 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay