Jedním z blízkých spolupracovníků Karla Engliše byl ve 30. letech Václav Chytil, později významná postava českého národohospodářství. Jeho dodnes nevydané vzpomínky zachycují Engliše věrně, plasticky a životně. Mnohé o Englišově osobnosti prozradí i krátká vzpomínka na den, kdy tehdejšího ministra financí v jeho brněnské vile poprvé navštívil nadějný posluchač brněnských práv. Touto vzpomínkou profesora JUDr. Václava Chytila (na snímku), když ještě nebyl profesorem, ale studentem práv, udělá Advokátní deník pomyslnou tečku za seriálem minulého týdne o budování a zániku brněnských práv a odkazu jejich spoluzakladatele.

„Je konec května, dojíždím do Úřednické čtvrti. Již dávno předtím jsem si dobře prohlédl Šeříkovou ulici, jejíž poetické jméno se rýmuje s mou zálibou v básních. Úpravné zahrady a zahrádky zaplavují duši sytými barvami květin. Znovu a znovu procházím ulicí, neboť jsem pochopitelně přijel nejméně o půl hodiny dříve. Znovu a znovu se dívám na přesně seřízené hodinky. Konečně ukazují tři.

Přistupuji k železné brance a zvoním. Srdce mi netluče zrychleně, spíš jako by se zastavilo. Čekání na otevření dveří je svíravé. Ze dveří vychází silný muž, zdá se mi menší postavy. Vlasy má černé jak havran. Pod brýlemi tmavé oči, černé vousky pod nosem, energická vystupující brada, hmotité ruce určené spíš k práci se sekerou nebo s těžkým pluhem než se spisovatelským perem… Takové pořádné pevné jsou to ruce, nehodící se pro inteligenta, natož intelektuála.

Muž působí přísně a nepřístupně. Energicky přistupuje k brance a vyráží: „Co si, prosim přejete?“ Říká „prosim“, ne „prosím“. Skoro koktám, když se představuji, že jsem právník Václav Chytil, že pan profesor Weyr a tak dále, v rozčilení jsem zapomněl pozdravit. I rozevřel se obličej tohoto muže, který se potom stal mi tak drahým, skoro druhým otcem se mi stal, rozevřel se do srdečného, laskavého, širokého, vítajícího úsměvu.

Rychle otevírá branku a silně, jaksi uchvatitelsky mi podává ruku, potom mi objímá ramena, jako by se bál, že mu ještě uteču. „Mám radost, že vas osobně poznavam, již jsem se na vas těšil, pane kolego,“ povídá Karel Engliš vřele. A když já mu přeuctivě, utopen v té nenadálé laskavosti, začnu říkat „pane ministře“, odmítá mé oslovení. „Ale kdepak pane ministře! Profesore, profesore!“ říká mi a znovu mě začne oslovovat „pane kolego“.

Takže hleďme, již jsem to ve čtvrtém semestříku dotáhl ze Slavičína na kolegu profesora Weyra a teď i na kolegu ministra financí Československé republiky! Nikdy jsem předtím nebyl opilý, v tu chvíli ano.

Sotva jsem stanul v chodbě vily – ne, prosím, žádné obrovské, luxusní vily, jakou by připsal romanopisec ministru financí, nýbrž slušné sice, nicméně běžné vilce, jakých bylo v Úřednické čtvrti nasypáno –, volá Engliš: „Mámo, kolega Chytil je tady!“ Vychází hezká, vyšší černovlasá paní, sálá z ní ušlechtilost a dobrosrdečnost, avšak v očích se zahlédá i rozvážnost úsudku a opatrnost. Vítá mne srdečně: „Prosím, pánové, svačina bude hned na stole.“ A vede nás do pěkného výklenku vilky, prosvětleného paprsky květnového slunce. Světlo sem proniká velikými okny, jimiž je vidět zahradu a střechy brněnských domů.

Engliš se laskavě doptává a vyptává, chválí můj článek, a když mu nakonec vyjevím, že mou láskou je národní hospodářství a že jsem již prostudoval celou jeho knížku, klade mi, jaksi vítězně, svou mocnou ruku na rameno se slovy: „Tak to si budeme dobře spolu rozumět.“

Jenže pak nadešel ten těžký okamžik. Služebná naservírovala svačinu: mísu navršenou koláči a dvě konvice, jednu s kávou a druhou s mlékem. Engliš mi sám nalévá kávu a potom bodře říká, že má rád smetanu, ale že se jí na mou počest vzdá, a bohatě mi nakládá do kávy škraloupy smetany a na talířek nevím kolik výtečných domácích koláčů. Přisedá paní Englišová. Když jsem začal míchat hustou svařenou smetanu, zatmělo si mi před očima. Co jsem nenáviděl, nesnášel až k vrhnutí, byly škraloupy, i kdyby byly z nejlepší smetany. Panebože! Panebože! „Oslaďte si podle chuti, příteli,“ vybízí mne Engliš a možná se závistivě dívá na škraloupy, jichž se vzdal v můj prospěch. Míchám, míchám, zavírám oči, sbírám všechny své síly… Vtom paní Englišová bystře postřehla, v jakém duševním stavu se nalézám, sevřen úctou k jejímu manželu a vrozeným odporem k necezené kávě. Včas zasáhla – a byl jsem zachráněn. „Ty si, táto, vždycky myslíš, že musí ostatní být jako ty!“ říká mu a jistě netuší, že tím vystihuje jeden ze základních povahových rysů toho velikého člověka nejen v osobním životě, ale i ve vědě a v hospodářské praxi. Tento rys se projevoval v Englišově tendenci k výlučnosti, k malé toleranci. Jak jsem měl možnost poznat značně později, Engliš byl posedlý přesvědčováním druhých – nepostřehl, že i ve vědě jsou různé chuti, sklony, pohledy.

Když jsme se s Englišem odebrali do jeho pracovny, měl jsem již na psacím stole nachystánu Finanční vědu a k ní horu separátů a některé další knihy. Rozvinula se debata. Engliš se zajímá i o mé rodiče – což Weyr nikdy nečinil – a kde jsem studoval. Pak pozorně naslouchá, jak vznikl již na střední škole můj zájem o národní hospodářství, a nenápadně zkoumá mé vědomosti. Přece jen se musí ujistit, nejsem-li jen mluvka a chytrák, který se bude chlubit, že se „zná s panem ministrem“. Dost bývalo takových, kteří navštěvovali jeho semináře, jenom aby se mohli pyšnit, že byli v semináři pana ministra financí a že s ním debatovali.

Engliš byl tehdy patrně s konečným výsledkem své diagnosy spokojen, sám přinesl víno a naléval. Já jsem předtím málo krát cucl toho zrádného moku, víno mi stoupalo do hlavy a rozjařovalo mne, debata se protahovala. Má záliba v přemýšlení již od dětských let přinášela první úroky: na mladého jedenadvacetiletého posluchače jsem věděl z filosofie, logiky a noetiky i právní obecné teorie a národního hospodářství opravdu mnoho. Takže když jsem po dobré večeři odcházel s náručí knih a separátů, odcházel jsem též zatížen slibem, že se budu věnovat národnímu hospodářství, a radostně zavázán, že budu chodit Engliše v soboty navštěvovat. Mám prý se vždy nejprve telefonicky zeptat, bude-li volný, že se však vždy bude těšit na debatu. A vracel jsem se domů s pocitem, že jsem dosáhl čehosi, nač nemám dost sil a schopností, s pocitem viny, že jsem zapřel Weyra i to, že mne stejně lákala jurisprudence a právní filosofie, a vůbec s pocitem, že to nedopadne dobře.

Nechápal jsem, že Engliš, uvázaný svým úřadem ministra financí v Praze, ztrácel možnost vytvářet si kolem sebe okruh vědeckých žáků, zatímco Weyr byl jimi obklopen. Takže Engliš se chytl oběma rukama prvního, který se mu naskytl, a to riskantně. Důvěřuje v první dojem, přivlastnil si mne.“

Prof. JUDr. Václav Chytil (3. 11. 1907 Lukov – 15. 9. 1980 Praha), žák Karla Engliše, byl v době, kdy Engliš zastával funkci guvernéra národní banky, jeho osobním tajemníkem. Výňatek z jeho pamětí publikujeme se souhlasem autorovy dcery paní Zdeňky Novákové.