Před 70 lety skončila výuka na brněnských právech. Fakulta, která v meziválečném období dosahovala evropské úrovně, byla rozhodnutím o délce jedné věty zrušena. Sdílela tak osudy svého zakladatele Karla Engliše. Advokátní deník vám přináší sedmidílný seriál o jejím vzniku, budování a náhlém konci na podzim 1950.

Nejkrásnější město v republice

Počátky Englišova působení v Brně sahají do doby těsně před první světovou válkou. Karel Engliš začíná dojíždět do jihomoravské metropole z vídeňského ministerstva obchodu jako mladá posila pedagogického sboru české techniky, tedy dnešního Vysokého učení technického, na jeden den v týdnu, kdy dostal v úřadě volno. Habilituje se zde, jako čerstvě třicetiletý začíná v říjnu 1910 přednášet, rok poté je jmenován mimořádným profesorem, záhy nato, po odchodu profesora Kolouška, profesorem řádným. Díky tomu může Engliš i s rodinou definitivně opustit Vídeň.

Englišovi se tak v Brně splnil sen v podobě vědecké a pedagogické kariéry, ke které jej to podle jeho vzpomínek táhlo už dříve. Ve Vídni dostal Engliš možnost se habilitovat, ale odmítl, a v Praze mu jeho přítel a někdejší učitel Albín Bráf nabízel místo učitele na obchodní akademii, o což měl Engliš značný zájem. Z toho však nakonec sešlo a jako optimální volba se ukázalo Brno. Tak popisuje peripetie kolem Englišova příchodu do Brna historik Martin Hlaváč, autor zatím patrně jediné disertace o Karlu Englišovi.

Na české technice byla zřízena, řečeno tehdejším jazykem, stolice pro obor právních věd, kam Engliš přivedl zakladatele tzv. normativní teorie právní Františka Weyra. S přispěním Weyrovým, kterého mělo s Englišem pojit celoživotní přátelství, se pak v posledních letech existence Rakousko-uherské monarchie začíná rodit Englišova pozdější teleologická teorie.

V téže době nastupuje Engliš dráhu politika. V roce 1913 úspěšně kandiduje do Moravského zemského sněmu a stává se členem Zemské školní rady na Moravě za lidově-pokrokovou stranu Adolfa Stránského. Díky podpoře Adolfa Stránského, jehož Lidové noviny sídlily až do 30. let v Brně, získal postupně Karel Engliš v tomto vlivném listu exkluzivní prostor pro své články a polemiky. Jak zkušenosti s politikou, tak otevřené dveře v Lidových novinách se Englišovi mimořádně hodily po roce 1918, kdy byl ve funkci ministra a poté guvernéra národní banky pověřen péčí o národní finance.

Vraťme se však ještě do doby před vyhlášením republiky: Engliš byl podle všeho spokojen jak s nově nabytou pozicí, tak i po osobní stránce. „Brno je přírodní polohou a okolím jistě nejkrásnější město v republice (ne tak výstavností). Krásný byt, blízká příroda, krásné okolí a nový život na škole velmi přispěly k tomu, že jsem zdomácněl,“ zaznamenal Engliš ve svých dosud nevydaných pamětech. V letech 1922–1923 si postavil s Františkem Weyrem v Šeříkové (dnes Heinrichově) ulici č. p. 18 dvojdomek. Podle Martina Hlaváče měl Engliš na této adrese trvalé bydliště až do roku 1939, kdy se kvůli obavám z pronásledování a z důvodu větší anonymity přestěhoval do Prahy.

Neméně blízký vztah jako k městu samému choval Engliš k brněnské univerzitě. Její založení se sice připravovalo už dlouhá desetiletí, nicméně byli to Karel Engliš a František Weyr, kdo tento záměr během první světové války promýšleli a pak také prakticky prosadili v podobě zákona. Ten byl předložen již 15. listopadu 1918, pouhé dva týdny po vyhlášení republiky, a přijat 28. ledna 1919. Karel Engliš se nejprve stal prvním rektorem druhé české univerzity v Československu, posléze prorektorem (1920-1921), dále děkanem (1921-1922, 1925-1926) a proděkanem (1922-1923) právnické fakulty.

Vít Pokorný, autor je předsedou Spolku přátel Karla Engliše
Foto: Kladení základního kamene právnické fakulty v roce 1928 © Archiv Masarykovy univerzity

(Pokračování 9. 12.)