Glosa: Problematická judikatura ÚS k vyloučení materiální publicity

Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 2928/18

I. Východisko

Dne 28. 8. 2019 vydal 3. senát Ústavního soudu (dále „ÚS“) ve složení Josef Fiala (předseda), Radovan Suchánek a Jiří Zemánek (soudce zpravodaj) ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2928/18 usnesení[1] týkající se problematiky materiální publicity obchodního rejstříku (dále „OR“). Dospěl přitom k závěrům, které jsou mimořádně problematické a ve svém důsledku popírají vlastní smysl principu materiální publicity OR.

O to varovnější je fakt, že uvedený senát ÚS nenabídl prakticky žádné odůvodnění svých závěrů, když za argumentaci jistě nelze považovat pouhý odkaz na jediné vlastní rozhodnutí z roku 1999[2] – navíc velmi pochybné a nepřesvědčivě a nedostatečně odůvodněné.

Základní otázka, kterou obě uvedená rozhodnutí ÚS řešila, je následující: pokud někdo v dobré víře uzavře jako kupující kupní smlouvu na nemovitost s právnickou osobou (obchodní korporací), může se dovolávat principu materiální publicity OR i vůči katastrálnímu úřadu v rámci katastrálního řízení, ukáže-li se v tomto řízení, že za právnickou osobu při uzavření smlouvy jednal někdo, kdo k tomu sice byl oprávněn dle zápisu v OR, avšak objektivně žádné jednatelské (zástupčí) oprávnění neměl? ÚS dospěl k závěru, že se kupující (resp. obecně jakýkoli nabyvatel) na svoji dobrou víru ve stav zápisu v OR v rámci katastrálního řízení odvolat nemůže. Zásadním způsobem tak omezil účinky materiální publicity OR.

Byť se jedná o případ, který se odehrál v době před rekodifikací soukromého práva – tj. byl posuzován dle obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“) a dle zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále „ZápZ“), lze se obávat, že ÚS (resp. jeho někteří soudci) bude ve své rozhodovací praxi pokračovat, neboť nové právo je v rozhodujících aspektech postaveno na stejných principech, jako tomu bylo dříve.[3] I proto je nutné se k danému rozhodnutí vyjádřit zevrubněji.

II. Skutkový stav 

Dne 1. 2. 2006 byla uzavřena kupní smlouva ohledně nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí (dále „KN“), přičemž prodávajícím byla akciová společnost. Za společnost uzavřeli smlouvu pánové X a Y. Z úplného výpisu z OR ohledně této společnosti vyplývá, že funkce pana X jako místopředsedy představenstva byla zapsána dne 8. 10. 1998 a vymazána dne 16. 1. 2008 s údajem, že k zániku členství došlo ke dni 31. 8. 2002. Funkce pana Y jako člena představenstva pak byla zapsána dne 17. 1. 2000 a vymazána též dne 16. 1. 2008 s údajem, že k zániku členství došlo ke dni 4. 8. 2003. Současně z úplného výpisu z OR plyne, že v době od 21. 8. 2002 do 6. 1. 2010 za společnost podepisují dva členové představenstva současně.

V době uzavření smlouvy, a dokonce i v době podání návrhu na vklad vlastnického práva do KN, tak byli pánové X a Y zapsáni jako místopředseda představenstva a člen představenstva, tedy jako osoby oprávněné jednat jménem zcizitele (dnes: oprávněné zastupovat zcizitele). Tak tomu bylo i přesto, že příslušná funkce měla objektivně oběma již dříve zaniknout. Kupující však o této skutečnosti nevěděl, ani nebyla prokázána žádná okolnost, která u něj měla vyvolat důvodné pochybnosti, že zapsaný stav není ve shodě se skutečným stavem právním; při uzavírání smlouvy tedy kupující v dobré víře vycházel z aktuálního stavu zápisu v OR, v němž byli oba pánové zapsáni jako osoby, které mohou uvedenou akciovou společnost zavazovat.

Na základě uvedené smlouvy byl podán návrh na vklad vlastnického práva do KN. V rámci katastrálního řízení však byla ze strany katastrálního úřadu (dále „KÚ“) výše uvedená skutečnost objektivního zániku jednatelského oprávnění statutárního orgánu prodávajícího zjištěna. KÚ k této skutečnosti přihlédl a uzavřel, že podmínky pro povolení vkladu vlastnického práva nejsou dány. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 5 odst. 1 písm. e) ZápZ, dle něhož KÚ v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím kromě jiného zkoumá, zda „účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu“. Návrh na vklad byl proto zamítnut. Kupující podal proti rozhodnutí KÚ žalobu dle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.).

III. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu 

Skutkově prakticky stejná situace byla v minulosti judikatorně již řešena, a to jak ze strany ÚS, tak ze strany Nejvyššího soudu (dále „NS“). Pokud jde o ÚS, ten se k záležitosti vyjádřil v nálezu ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 211/98, kde jen velmi povrchně odmítl účinky materiální publicity v těchto případech: „Podle názoru Ústavního soudu realizace dispozičního práva účastníka podle citovaného ustanovení [§ 5 odst. 1 písm. e) ZápZ, pozn. aut.] předpokládá, že jeho jménem jednají oprávněné osoby. I když obecně lze souhlasit se závěry uvedenými kupříkladu v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, č. j. 44 Ca 67/98-38, týkajícím se materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku, má Ústavní soud nicméně za to, že je-li v řízení před správním orgánem toto oprávnění jednat jménem účastníků zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán by ,neviděl‘ to, co se ukazuje jako evidentní, kterýžto moment má svůj význam i při posuzování otázky, zda intenzita zásahu orgánu veřejné moci je vůbec způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.“[4]

ÚS zde tedy materiální publicitu chápe jen ve smyslu jakési vyvratitelné domněnky, která působí jen tehdy, není-li správnost zápisu následně vyvrácena. Je-li však následně prokázáno, že zápis neodpovídá skutečnému právnímu stavu, má se podle tohoto nálezu vycházet nikoli ze zapsaného stavu, na který strany spoléhaly, nýbrž právě jen z následně prokázaného skutečného stavu. Jak je níže ukázáno, toto pojetí zcela popírá smysl principu materiální publicity.

Pokud jde o dřívější judikaturu NS, ten zaujal k totožnému skutkovému stavu opačné závěry. V usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, dospěl k závěru, že „(…) člen představenstva, který z této funkce odstoupil (v poměrech projednávané věci nebyl ke dni uzavření smlouvy již v dané funkci), nemůže činit jménem společnosti právní úkony až do doby, než bude zánik jeho funkce zapsán do obchodního rejstříku (v poměrech projednávané věci do doby, než bude zapsán zánik funkce z důvodu uplynutí funkčního období). V dovolatelkou odkazovaném díle na str. 29 se k tomu uvádí, že ,pro zánik tohoto oprávnění obchodní zákoník nevyžaduje jako podmínku výmaz statutárního orgánu (jeho člena) z obchodního rejstříku. Třetí osoba je chráněna § 27 odst. 2 (obch. zák.), podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Zavazuje proto obchodní společnost nebo družstvo právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat.‘ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.“[5] NS tedy v tomto rozhodnutí zcela správně akcentoval působení principu materiální publicity OR, přičemž ochranu osoby jednající v důvěře ve správnost a úplnost zápisu v OR vázal na její dobrou víru.

IV. Zkoumané rozhodnutí ÚS z roku 2019 a jemu předcházející rozhodnutí NS 

Ve zde zkoumaném rozhodnutí z roku 2019 ÚS rozhodl tak, že prakticky opsal „argumentaci“ obsaženou v již uváděném nálezu ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 211/98. Dle ÚS „Realizace dispozičního práva účastníka podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona o zápisech věcných práv předpokládá, že jeho jménem jednají oprávněné osoby. (…) bylo-li v řízení před správním orgánem toto oprávnění jednat jménem účastníků zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán by ,neviděl‘ to, co se ukazuje jako evidentní, kterýžto moment má svůj význam i při posuzování otázky, zda intenzita zásahu orgánu veřejné moci je vůbec způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny. (…) názor zastávaný stěžovatelkou, že princip materiální publicity má vždy přednost (bez ohledu na faktický stav), by mohl vést k nebezpečným situacím, které by daleko více narušovaly právní jistotu účastníků právních vztahů, neboť by byla přiznána relevance jednání za právnickou osobu komukoliv, kdo by byl v daný okamžik zapsán v obchodním rejstříku, ačkoliv by skutečnost byla zcela odlišná. (…) Stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11 a sp. zn. II. ÚS 165/11) pak nejsou přiléhavá, neboť se týkají ochrany dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis do katastru nemovitostí při nabývání od nevlastníka. V nyní posuzované věci však nejde o případ nabytí od neoprávněného, neboť institut nabytí od neoprávněného míří na situaci, kdy nabyvatel nabude nemovitou věc od osoby, které vlastnické právo nesvědčí, ale je v okamžiku převodu zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, nýbrž o situaci, kdy osoby jednající za skutečného vlastníka nebyly k tomuto jednání oprávněny, což je situace zcela odlišná.“

Uvedenému usnesení ÚS předcházelo usnesení NS ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1492/2018, v němž se 21. senát zcela odchýlil od dosavadní judikatury NS, konkrétně od již uváděného usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006. Zarážející je již samotný fakt, že věc nebyla předložena velkému senátu NS v souladu s § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a že senát č. 21 rozhodoval v dané věci přímo. NS zde jen poukázal na citované rozhodnutí ÚS z roku 1999 a též na rozsudek NS ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který se týkal možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od osoby nesprávně uvedené v KN. V tomto rozhodnutí z roku 2011 se jednalo o případ, kdy nabyvatel (A) koupil nemovitosti od osoby zapsané v KN jako vlastník (B). Tento zapsaný vlastník B ji sám koupil od spoluvlastníků (C a D). V průběhu řízení o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch A však původní spoluvlastníci C a D odstoupili od smlouvy s B. Vzhledem k tomu, že odstoupení od smlouvy má účinky ex tunc, bylo třeba řešit, zda se toto odstoupení projeví na dispozičním oprávnění zapsaného vlastníka B, které měl KÚ zkoumat k okamžiku podání návrhu na vklad. NS v tomto rozhodnutí vycházel z toho, že tehdejší právní úprava nezná materiální publicitu zápisů v KN. Pro úplnost uveďme, že judikatura NS byla v této otázce právě v případě účinků odstoupení od smlouvy nejednotná[6] a že následný judikatorní vývoj zcela jednoznačně prokázal, že tehdejší přístup 21. senátu nebyl správný.[7] O to více překvapí, že se jej tento senát dovolává i v současnosti.

V. Kritické hodnocení judikatury

1. Zásada materiální publicity OR

Podle § 29 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném od 1. 7. 2005[8] platilo následující: „Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti.“ Toto ustanovení tak vyjadřuje princip materiální publicity zápisů v OR.[9]

Důvodová zpráva k obch. zák. (v původním znění zákona se jednalo o § 27 odst. 2 větu druhou) tuto konstrukci vysvětluje takto: „Obchodní rejstřík je nadán veřejnou vírou, že zápisy v něm uvedené jsou pravdivé a úplné. Ten, kdo se jimi řídí, je chráněn, pokud mu nesoulad mezi skutečným a zapsaným právním stavem nebyl znám (zásada materiální publicity).“

Smyslem této zásady je ochrana právní jistoty v konkrétní podobě ochrany dobré víry osoby, která jedná v důvěře ve stav zápisů v OR.[10]

Ochrana, kterou obch. zák. třetí osobě (jednající v dobré víře) v rozhodné době poskytoval, se realizovala tím, že v právních vztazích mezi touto osobou a osobou, jíž se zápis v OR týká, nastaly v případě rozporu mezi zápisem a skutečným právním stavem takové právní následky, jako by zapsaný stav plně odpovídal skutečnosti. Tedy konkrétně v případě nesprávného zápisu osob, které mohou zavazovat právnickou osobu (členů statutárního orgánu), je důsledek takový, že princip materiální publicity sanuje absenci jejich oprávnění jednat. Zásada materiální publicity OR byla ostatně dosud plně uznávána i judikaturou NS (viz již uváděné rozhodnutí ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006).

2. Podobnost s úpravou materiální publicity zápisů v KN

Konstrukce materiální publicity zápisů v OR se velmi blíží řešení nabytí věcného práva od neoprávněného, kdy dobrá víra ve správnost a úplnost zápisu v KN sanuje chybějící dispoziční oprávnění převodce (nikoli však jiné vady dispozičního jednání). Obecně však lze říci, že materiální publicita zápisů ve veřejných rejstřících vykazuje velmi obdobné rysy s materiální publicitou zápisů ve veřejných seznamech.

Ochranný účel principu materiální publicity OR i KN je naprosto stejný: ochrana dobré víry toho, kdo jedná v důvěře ve správnost a úplnost příslušného zápisu.

Zcela nesprávný je tedy tento názor ÚS: „Stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3061/11 a sp. zn. II. ÚS 165/11) pak nejsou přiléhavá, neboť se týkají ochrany dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis do katastru nemovitostí při nabývání od nevlastníka. V nyní posuzované věci však nejde o případ nabytí od neoprávněného, neboť institut nabytí od neoprávněného míří na situaci, kdy nabyvatel nabude nemovitou věc od osoby, které vlastnické právo nesvědčí, ale je v okamžiku převodu zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, nýbrž o situaci, kdy osoby jednající za skutečného vlastníka nebyly k tomuto jednání oprávněny, což je situace zcela odlišná.“ Je jen obtížně uvěřitelné, že ÚS nerozpoznal principiální podobnost obou situací. Ochrana dobré víry toho, kdo jedná v důvěře v zápis do KN, a toho, kdo jedná v důvěře v zápis v OR, nejsou „situace zcela odlišné“, jak tvrdí ÚS, nýbrž přesně naopak, jsou to situace velmi obdobné, a to právě v aspektu ochrany dobré víry ve stav zápisu ve veřejném registru. Přitom je zcela bez významu, zda je tímto registrem KN (a někdo spoléhá na správnost zápisu ohledně věcněprávního stavu nemovité věci), nebo OR (a někdo spoléhá na správnost zápisu ohledně oprávnění určitých fyzických osob jednat jménem určité právnické osoby). Typově jde v obou případech o zcela srovnatelné situace.

Materiální publicita zápisů do těchto registrů garantuje, že třetí osoby se mohou spoléhat na správnost a úplnost zapsaných údajů, byť by se následně prokázalo, že tyto zápisy neodpovídaly skutečnosti, popř. byť by tyto zápisy byly změněny se zpětnými účinky – např. s účinky k okamžiku právního jednání, resp. dokonce s účinky před tímto okamžikem.

Byť je princip materiální publicity OR ve svých základních východiscích a v cílech, které sleduje, shodný s principem materiální publicity KN, přece zde existují i některé rozdíly. Ty se projevují minimálně ve dvou rovinách.

Za prvé, dobrá víra se v obou případech vztahuje k odlišným rozhodujícím skutečnostem. Zatímco u OR jde o dobrou víru ohledně jednatelského (zástupčího) oprávnění osob, které tvoří statutární orgán zapsané právnické osoby, u KN jde o dobrou víru ohledně věcněprávního stavu určité nemovité věci.

Za druhé, dobrá víra se v obou případech koncentruje k odlišnému časovému momentu. Zatímco pro účely OR je rozhodným okamžikem doba učinění právního jednání, pro účely KN je relevantní zásadně okamžik, kdy byl KÚ doručen návrh na zápis věcného práva do KN (srov. § 984 odst. 1); k tomu viz níže.

Z právě uvedených rozdílů plyne, že působení materiální publicity OR je nezávislé na působení materiální publicity KN. Je představitelné, že určitá osoba bude v dobré víře ohledně stavu zápisů jak v OR, tak i v KN, resp. že bude ohledně obou registrů ve zlé víře, popř. bude v dobré víře ohledně zápisu v OR a ve zlé víře ohledně zápisu v KN (či naopak).[11]

Srovnatelnost obou řešení je však dána právě tím, že jak právní úprava KN, tak právní úprava OR vychází z principu materiální publicity. Pokud by tomu tak nebylo, pak nelze závěry z jedné právní úpravy bez dalšího používat ve vztahu ke druhé. Proto je nesprávné, pokud usnesení NS ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1492/2018, odkazuje na dřívější rozsudek NS ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010. Obě rozhodnutí totiž vycházejí ze zcela odlišných východisek. Toto starší rozhodnutí se netýká ochrany dobré víry v zápisy v OR, nýbrž ochrany dobré víry v zápisy v KN. Samo pak vychází z toho, že tehdejší právní úprava neznala ochranu dobré víry nabyvatele v zápisy v KN, neznala tedy materiální publicitu KN (viz výše). Naproti tomu, jak vyplývá z výše uvedeného, i dřívější úprava OR zápisům v OR materiální publicitu přiznávala. Nelze tedy ve vztahu k právní úpravě, která chrání dobrou víru, argumentovat judikaturou, která se týká regulace, která dobrou víru nechání (byť jen podle mylné představy toho, kdo tuto analogii činí). To je typický případ právnického míchání hrušek s jablky. Analogie by naopak byla přípustná tehdy, pokud by obě právní úpravy chránily dobrou víru, jako je tomu v současnosti.

Pokud tedy tehdejší právo (či přinejmenším jeho soudní interpretace) nechránilo dobrou víru osoby jednající v důvěře v zápis v KN, je zřejmé, že vyšlo-li v průběhu katastrálního řízení najevo, že převodce nemá dispoziční oprávnění k převáděné nemovitosti (typicky není jejím vlastníkem), pak nebylo možné vklad práva povolit. Zcela odlišně by však musel KÚ postupovat v případě, pokud by pro zápisy v KN též platil princip materiální publicity, jak to dovozuje současná judikatura ÚS a NS a jak je tomu ostatně i de lege lata (§ 984 o. z.). Pokud by tak za současného právního stavu vyšlo až v průběhu řízení o povolení vkladu práva najevo, že převodce není oprávněn nakládat s převáděnou nemovitostí (např. není jejím vlastníkem), avšak nabyvatel by byl v dobré víře v době podání návrhu na vklad, pak by vklad musel být povolen a nabyvatel by se stal vlastníkem, popř. jinak věcněprávně oprávněným (srov. § 984 odst. 1 větu druhou o. z.).

3. Rozhodný okamžik

V předmětném případě (jakož i v dalších zde uváděných případech) šlo o posouzení, zda konkrétní právnickou osobu zavazuje jednání těch fyzických osob, které byly v OR zapsány jako osoby jednající za tuto právnickou osobu (jménem právnické osoby), byť jim mohlo ve skutečnosti toto oprávnění již dříve zaniknout (popř. toto oprávnění ve skutečnosti nikdy neměly).

Má-li materiální publicita zápisů v OR skutečně chránit dobrou víru těch třetích osob, které právně jednaly se zapsanými členy statutárního orgánu dané právnické osoby, pak je třeba, aby působila právě v okamžiku tohoto právního jednání (v našem případě uzavření kupní smlouvy). K tomuto okamžiku totiž třetí osoby činí rozhodnutí, zda budou právně jednat a s kým. Tento závěr platí i v případě, kdy jde o právní jednání, které se týká věcněprávních dispozic s nemovitou věcí, jež je předmětem evidence v KN. Není rozhodující, že toto právní jednání samotné (smlouva) ještě nemůže působit změnu ve věcněprávních poměrech a že se k nastoupení věcněprávní změny vyžaduje určitý další krok (zápis práva do KN). Proto i kdyby po uzavření smlouvy – a třeba i před návrhem na zápis práva do KN – ztratila třetí osoba svoji dobrou víru ohledně jednatelského (zástupčího) oprávnění zapsaných členů statutárního orgánu, je takto nabytá „zlá víra“ nerozhodná.

Na těchto závěrech nic nemohlo změnit ani to, že druhá věta § 5 odst. 1 ZápZ normovala, že KÚ zkoumá příslušné skutečnosti ke dni podání návrhu na vklad. K tomuto okamžiku musí existovat platný nabývací titul (rozsah přezkumu ze strany KÚ zde ponecháváme stranou); to však nevylučuje, že samotná platnost a závaznost nabývacího titulu bude posuzována podle okolností, které existovaly v době uzavření smlouvy.[12] Jde o situaci analogickou té, kdy o. s. ř. normuje, že pro rozsudek soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154), avšak platnost smlouvy se posuzuje podle skutečností existujících v době jejího uzavření.[13]

Pro úplnost je vhodné doplnit jednu poznámku. Bylo řečeno, že pro působení materiální publicity OR je rozhodující okamžik učinění právního jednání (uzavření smlouvy) s tím, že později nabytá zlá víra neškodí (mala fide superveniens non nocet), a to i kdyby tato zlá víra vznikla ještě před podáním návrhu na zápis práva do KN. Pokud však jde právě o smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovité věci evidované v KN, je představitelné, že do celého procesu vstoupí i působení principu materiální publicity veřejného seznamu, tj. konkrétně KN (de lege lata dle § 984). Obě dvě roviny celého nabývacího procesu je však třeba od sebe striktně odlišovat a posuzovat izolovaně (nezávisle na sobě).

4. Pozdější změna zapsaných údajů a účinky ex tunc ex nunc

Má na účinky principu materiální publicity OR nějaký vliv pozdější změna zapsaných údajů? Hraje přitom nějakou roli, zda je tato změna provedena s účinky ex tunc, nebo ex nunc?

V předchozím bodu bylo uvedeno, který okamžik je relevantní pro působení principu materiální publicity OR (popř. KN). Zopakujme, že výmaz osob X a Y byl proveden tak, že byť byl uskutečněn 16. 1. 2008, bylo uvedeno, že se tak děje ve vztahu k jedné osobě k 31. 8. 2002 a ve vztahu ke druhé k 4. 8. 2003, protože k těmto datům mělo zapsaným osobám zaniknout členství v představenstvu. Proto vzniká otázka, zda výše uvedené závěry mohou být zpochybněny tím, že následně dojde ke změně zapsaných údajů se zpětnými účinky (ex tunc).

Odpověď na tuto otázku je záporná. Dá se říci, že právě v tomto aspektu spočívá podstata materiální publicity a její ochranný účel. Uvedený princip byl historicky vytvořen právě proto, aby řešil kromě jiného i tyto typové situace rozporu mezi zápisem a skutečným stavem.

Tématem tohoto článku není úvaha, zda bylo v režimu obch. zák. možné zápisy v OR měnit s účinky ex tunc. Podstatné však je, že i kdyby takovou možnost právní úprava v rozhodném období připouštěla, nic by to nemohlo měnit na výše uvedených závěrech. Pokud je takový postup přípustný (např. z evidenčních důvodů), pak přesto nemůže mít za následek vyloučení ochrany dobré víry třetí osoby se zpětnými účinky. Pokud tedy třetí osoba prokáže, že v rozhodném okamžiku jednala v legitimní důvěře v zápis v OR, pak je pozdější změna tohoto zápisu z hlediska ochrany této dobré víry irelevantní, a to bez ohledu na to, zda změna měla účinky ex tunc, nebo jen ex nunc.

5. Dobrá víra a rozpor mezi zapsanými a zveřejněnými údaji a uloženými veřejnými listinami

Ust. § 29 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění (dříve § 27 odst. 1) řešilo možný rozpor mezi zapsanými a zveřejněnými údaji a uloženými a zveřejněnými listinami.

Výslovně se však neřešila otázka, jaký je vztah principu materiální publicity zápisů v OR k obsahu sbírky listin. Konkrétně jde o to, zda dobrou víru třetí osoby může vyloučit prostý fakt, že na nesprávnost či neúplnost zapsaného údaje je možné usuzovat z obsahu listin, které jsou uloženy ve sbírce listin OR. I zde se jedná o podobnou situaci jako v případě veřejného seznamu (KN), kde rovněž může dojít k rozporu mezi zápisem v seznamu a obsahem zápisných listin uložených ve sbírce listin KN.

Pokud bychom chtěli tvrdit, že dobrá víra je vyvrácena (a tedy působení materiální publicity vyloučeno) tam, kde obsah listin uložených ve sbírce listin OR je v rozporu s obsahem (rozsahem) zápisu v OR, docházelo by k nepřípustným zásahům do samotné podstaty (báze) principu materiální publicity, a tím i do ochrany samotné právní jistoty. Třetí osoby by totiž nemohly spoléhat na samotný stav zápisu v OR, nýbrž by byly nuceny jej dále prověřovat a přezkoumávat. Tento závěr však nemůže obstát. Podobně jako v knihovním právu (v právu veřejných knih, veřejných seznamů) musí i pro OR platit, že rozpor mezi zápisem v OR a obsahem listin, které sloužily jako podklad pro zápis v OR, musí být řešen ve prospěch zápisu v OR (a tedy v neprospěch zápisných listin).

Lze nabídnout určitou historickou paralelu. Za účinnosti obecného zákoníku občanského a obecného knihovního zákona se uznávalo, že veřejná víra dopadá pouze na zápisy v tzv. hlavní knize a nedotýká se již sbírky listin.[14] Praktický důsledek byl takový, že v případech, kdy se z hlavní knihy podával právní stav, který ovšem nebyl odůvodněn dokumentací ze sbírky listin (byl s ní v rozporu), neměl zásadně dobromyslný nabyvatel povinnost ujišťovat se o správnosti zápisu v hlavní knize nahlédnutím do sbírky listin. Dobrá víra však byla vyloučena, prokázalo-li se, že jednající o rozporu mezi hlavní knihou a sbírkou listin věděl.

Nedbalost nabyvatele věcného práva tedy zásadně nebylo možné dovozovat z prostého faktu, že se nabyvatel spokojil s nahlédnutím do knihy a kromě toho již neučinil žádná další (zvláštní) šetření ke zjištění skutečného stavu věci.[15] Uznávalo se, že není možné požadovat, aby se nabyvatel ujistil o správnosti zápisu v knize např. zkoumáním zápisných listin,[16] dotazováním knihovního vlastníka na to, zda jemu samému nejsou známy okolnosti, které by nasvědčovaly existenci nějakého rozporu; již vůbec nebylo možné nutit nabyvatele, aby zjišťoval bezvadnost předchozích nabývacích titulů,[17] apod.

Ve výjimečných případech však dobrá víra dopadala i na sbírku listin, a sice v případech upravených v § 5 obecného knihovního zákona. Dle tohoto ustanovení „Do hlavní knihy buďte zapsána podstatná ustanovení knihovních práv. Nepřipouštějí-li stručného znění, jest dovoleno, dovolati se v hlavní knize míst listin přesně označených, které jsou podkladem zápisu, s účinkem, že vytčená místa se pokládají tak, jako by byla zapsána do hlavní knihy.“ Dovolával-li se někdo v těchto případech zápisu v hlavní knize, nebyl chráněn, pokud zápis neodpovídal obsahu sbírky listin.[18] Uvedená výjimka však platila pouze pro tyto (a nikoli jiné) situace. Žádná podobná zákonná konstrukce však v rozhodné době nebyla v obch. zák. obsažena a není možné ji dovozovat ani interpretací.

Dobrou víru (tzv. dobrou víru v subjektivním smyslu) lze vymezit jako legitimní přesvědčení určitého subjektu, že jedná po právu; v námi zkoumaných souvislostech jako legitimní přesvědčení subjektu, že jedná s osobou, která může příslušnou právnickou osobu právně zavazovat. Nestačí jen vlastní subjektivní přesvědčení; je třeba, aby bylo legitimní, což se někdy vyjadřuje tak, že toto přesvědčení musí mít daný subjekt „se zřetelem ke všem okolnostem“ (srov. např. § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Tak by tomu nebylo, pokud by u daného subjektu při vynaložení řádné péče musely vzniknout důvodné pochybnosti o správnosti jeho přesvědčení. Rozhodující je tak kritérium řádné péče.

Výše uvedené vede k závěru, že požadavek řádné péče zásadně nevyžaduje, aby třetí osoby dále prověřovaly skutečnosti zapsané v OR s ohledem na obsah listin, které jsou uloženy ve sbírce listin. Pro tento postup by musela být dána zvláštní okolnost, která by úsudek o správnosti zapsaného údaje zpochybňovala, a tím vyžadovala další prověření (zkoumání). Jinak však platí, že ten, kdo se spoléhá jen na stav zapsaných údajů a tyto dále neprověřuje – pokud k tomu není zvláštní důvod – jedná s řádnou péčí, a jeho přesvědčení, které takto získal, je proto legitimní. Je tedy v dobré víře.

6. Je principem materiální publicity OR vázán i KÚ?

Jak již uvedeno výše, podle § 5 odst. 1 písm. e) ZápZ, v rozhodném znění, platilo, že KÚ v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím mj. zkoumá, zda „účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu“. V této souvislosti zopakujme jádro názoru, který k tomu vyslovil ÚS ve svém původním rozhodnutí z roku 1999: „(…) je-li v řízení před správním orgánem toto oprávnění jednat jménem účastníků zcela zpochybněno, nemůže správní orgán ve svém rozhodnutí tuto skutečnost nezohlednit. Opačný postup správního orgánu by totiž měl vysoce formální povahu, neboť správní orgán by ,neviděl‘ to, co se ukazuje jako evidentní.“

Kromě toho, že tento názor neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, je i věcně problematický přinejmenším ze dvou hledisek. První se týká rozhodného okamžiku, ke kterému soud posuzoval existenci oprávnění jednat za právnickou osobu. ÚS existenci tohoto oprávnění hodnotil k okamžiku podání návrhu na vklad práva do KN. Ve skutečnosti je však rozhodující okamžik, kdy třetí osoba se zapsanou osobou právně jednala (v podrobnostech viz výše). Pokud tedy např. v mezidobí od uzavření smlouvy do doby podání návrhu na vklad věcného práva do KN na základě této smlouvy třetí osoba zjistí, že ten, s kým jednala, neměl v době uzavření smlouvy příslušné jednatelské (zástupčí) oprávnění, nic to nemění na vázanosti právnické osoby učiněným jednáním. Jde o to, zda v době uzavření smlouvy mohla daná osoba právnickou osobu zavazovat, a to buď jako člen jejího orgánu, nebo např. na základě plné moci. Stejně jako zánik jednatelského (zástupčího) oprávnění (např. odvoláním plné moci) před podáním návrhu na vklad práva nemá vliv na vázanost příslušné osoby, tak tento vliv nemá ani to, že před podáním návrhu na vklad zanikne oprávnění zavazovat právnickou osobu jako člen jejího orgánu.

Jak bylo uvedeno, absenci takového oprávnění nahrazovala dobrá víra ve smyslu § 29 odst. 1 obch. zák. a nyní ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Dojde-li proto in concreto k zániku dobré víry po uzavření smlouvy, byť i ještě před podáním návrhu na vklad práva, nemá to vliv na účinky materiál­ní publicity ve vztahu k uzavřené smlouvě.

Již bylo poznamenáno, že v předmětné věci tato otázka není prakticky relevantní, neboť den uzavření smlouvy a den podání návrhu na vklad věcného práva se shodují. Je však vhodné současně zdůraznit, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze správně považuje za rozhodný okamžik právě okamžik (den) uzavření smlouvy.

Druhým problematickým rysem citovaného nálezu ÚS je popření účinků materiální publicity zápisů v OR v rámci řízení před KÚ. ÚS zde nijak neargumentuje, když pouze uvádí, že nezohlednění skutečného právního stavu by postupu správního orgánu dávalo „vysoce formální povahu, neboť správní orgán by ,neviděl‘ to, co se ukazuje jako evidentní“. Tak tomu však není. Postup správního orgánu (KÚ) by v takovém případě naopak chránil dobrou víru, a tím i právní jistotu osob, které vycházely z předpokladu správnosti a úplnosti zápisu v OR. Tím by KÚ nejen respektoval evidentní rozhodnutí zákonodárce (§ 29 obch. zák. v rozhodném znění), nýbrž i naplňoval kautely právního státu (ochrana právní jistoty jako jeden ze znaků právního státu). Za poznámku stojí, že ÚS v uvedeném rozhodnutí nezmiňuje princip ochrany právní jistoty ani jednou.

V daném případě jde totiž o typický případ kolize ústavních principů, kterou však ÚS v obou svých rozhodnutích zcela přehlédl. Umožněním nabytí vlastnického práva třetí osobou k věci, náležející podnikateli zapsanému v OR, a to na základě právního jednání někoho, kdo je sice zapsán v OR jako člen statutárního orgánu podnikatele, avšak kdo jím ve skutečnosti není, dochází k zásahu do autonomie vůle podnikatele, do jeho vlastnického práva a do jeho práva podnikat.[19] To vše jsou ústavně chráněné hodnoty. K převodu vlastnictví totiž nepřivolila osoba, která se může podílet na tvorbě vůle podnikatele zapsaného v OR, resp. která jej může podle rozhodnutí jeho orgánů zastupovat. Současně tím podnikatel zapsaný v OR přichází o své vlastnické právo k věci, kterou pak nemůže používat při své podnikatelské činnosti.

Aby byl takový zásah do ústavně chráněných hodnot zapsaného podnikatele ospravedlněn, je třeba, aby prošel testem proporcionality.[20] K tomu je zapotřebí, aby tento zásah byl vhodným nástrojem pro ochranu jiné ústavním pořádkem chráněné hodnoty, aby tato ochrana byla potřebná a aby byl tento zásah přiměřený. Všechny tyto podmínky jsou přitom zcela splněny. Uvedený zásah slouží k ochraně ústavně zaručených hodnot na straně subjektu, který jedná v dobré víře ve správnost zápisů v OR. Sama dobrá víra je ústavně chráněnou hodnotou; je totiž součástí principu právní jistoty, který je sám derivátem principu právního státu. Tím, že se dobrověrný subjekt může spolehnout na to, že zapsané údaje budou vůči němu působit, byť by byly v rozporu se skutečností, je jeho dobrá víra zcela zřejmě chráněna. Jde tedy o vhodný nástroj ochrany této hodnoty.

Současně je to i zásah potřebný, neboť neexistuje žádný mírnější prostředek, který by byl vůči zájmům zapsaného podnikatele méně invazivní, avšak přesto by stejně účinně chránil osobu jednající v dobré víře ve stav zápisu v OR. Je třeba zvláště zdůraznit, že stejně účinnou ochranu neposkytuje např. jen právo na náhradu škody vůči osobě, která bez jednatelského (zástupčího) oprávnění jednala za zapsaného podnikatele. Jednak tato osoba vůbec nemusí být solventní, a jednak tímto způsobem dobrověrná osoba vůbec nemusí získat plnění, které podle uzavřené smlouvy měla získat (zejména jde-li o věcné plnění, jako je tomu právě v tomto případě, kdy nárok směřoval na nabytí vlastnického práva k nemovitosti).

Konečně je třeba, aby tento zásah byl přiměřený ve vlastním smyslu, tj. je třeba provést komplexní posouzení důvodů, proč je třeba upřednostnit zájem dobrověrného nabyvatele před ochranou ústavně chráněných zájmů zapsaného podnikatele. Odpověď lze nalézt v teorii o alokaci rizik. Východisko je prosté: existuje-li rozpor mezi zápisem v OR a skutečným právním stavem, který ze zúčastněných subjektů, jejichž zájmy jsou v kolizi, má lepší možnost předejít negativnímu následku z toho plynoucímu? Je to ten, kdo jedná v dobré víře s osobou zapsanou v OR a důvěřuje rejstříkovému zápisu o této osobě, nebo naopak ten, jehož se nesprávný zápis v OR týká? Odpověď je nabíledni již na základě elementární úvahy.

Nicméně v našem případě zde navíc bylo v inkriminované době výslovné ustanovení obch. zák., které tento závěr podporuje. Osobu, která je zapsána v OR, stíhala zákonná povinnost udržovat stav zápisu v rejstříku v souladu se skutečným právním stavem. Dle § 31 odst. 1 obch. zák. v rozhodné době platilo, že návrh na zápis nebo změnu anebo výmaz zápisu v OR může podat pouze osoba uvedená v § 34 (tedy ten, kdo je v OR evidován), případně osoba, o které tak stanoví zákon. Optikou zkoumaného rozhodnutí ÚS tedy ochranu zasluhuje ten, kdo porušil zákonnou povinnost uvést bez zbytečného odkladu stav zápisu v OR do souladu se skutečným právním stavem, na úkor toho, kdo žádnou povinnost neporušil a v dobré víře spoléhal na stav zápisu v OR. V posuzovaném případě je tento následek o to více negativní, když stav nesouladu mezi zápisem v OR a skutečným právním stavem trval od 31. 8. 2002, resp. od 4. 8. 2003 do 1. 2. 2006 (den uzavření inkriminované kupní smlouvy), resp. do 16. 1. 2008 (změna zápisu v OR). Hodnotově méně přijatelné řešení, než které nabídl ÚS, si snad již nelze představit. Toto rozhodnutí tak není ani formalistické, ani materiálně hodnotové, protože popírá jak text právního předpisu, tak i jeho hodnotové pozadí; je tedy zcela svévolné.

Řešení, podle kterého má i KÚ respektovat princip materiální publicity zápisů v OR, se tak nezakládá jen na „vysoce formální povaze“ postupu správního orgánu, nýbrž právě naopak vychází z poměřování dotčených ústavních principů, a plně tak respektuje materiální pojetí právního státu. Úvaha obsažená v uvedeném nálezu ÚS tedy zcela nepřiměřeně popírá princip materiální publicity zápisů v OR, jak jej zakotvil zákonodárce v § 29 obch. zák. Pokud podle tohoto ustanovení nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti, pak to z povahy věci dává smysl právě v případech, kdy posléze vyjde najevo, že tento zápis nebyl správný. Pokud tedy např. v soudním řízení vyjde najevo, že osoba, která za právnickou osobu uzavřela smlouvu, k tomu – v rozporu s údaji zapsanými v OR – nebyla oprávněna, a že druhá smluvní strana jednala v legitimní důvěře ve správnost zapsaného údaje, pak je takové jednání právnické osobě přičitatelné, a to bez ohledu na fakt, že v době, kdy soud rozhoduje, je již bezpečně prokázáno, že zapsaná osoba toto oprávnění ve skutečnosti v rozhodné době neměla. Soud musí z těchto závěrů vycházet.

Stejně tak musí tento fakt respektovat i správní orgán (KÚ). Soud (a samozřejmě ani správní orgán) tedy nemůže „se zpětnými účinky“ zohledňovat fakta, o nichž se dozvěděl při výkonu své činnosti a která vyšla najevo až poté, co uplynulo určité rozhodné období (rozhodný okamžik), byť by se jednalo i o velmi krátký časový odstup. Soud (i správní orgán) naopak musí při své činnosti zohlednit pouze ta fakta, která byla relevantní právě v rozhodném období (rozhodném okamžiku). Jedním z těchto faktů je pak stav zápisu v OR v rozhodné době a to, zda v této době byla ospravedlnitelná dobrá víra té osoby, která se uvedené skutečnosti dovolává; tímto faktem naopak není později získaná vědomost (ať již byla nabyta jakkoli) o tom, že v rozhodném okamžiku byl stav zapsaný v OR v rozporu se skutečným právním stavem.

Lze jen přivítat, že toto přehlédnutí potřeby ochrany právní jistoty je v judikatuře ÚS spíše jen excesivním případem, neboť ÚS jinak pro tento princip velmi intenzivně pléduje. Tímto principem např. odůvodňuje i dotváření práva v případech, pro které zákonodárce tuto potřebu ani výslovně nezakotvil.[21] Tím spíše je třeba jej respektovat v zákonem výslovně upravených případech.

ÚS se tak při svém pojetí materiální publicity zápisů v OR zcela zásadně odchýlil nejen od jím poskytované ochrany dobré víry ve stav zápisů v KN před 1. 1. 2014, ale i od přístupu soudů v příbuzných právních řádech, kde se dobrá víra ve stav zápisů v OR chrání dokonce i bez výslovné zákonné opory![22] ÚS tuto ochranu v českém právu naproti tomu i přes existenci zákonné opory zcela nedůvodně omezuje.

Sledovat ratio decidendi citovaného nálezu ÚS v navazující judikatuře tedy z uvedených důvodů není správné. Opuštění uvedeného přístupu je zcela v souladu s judikaturou ÚS, podle které je sice třeba nálezy ÚS reflektovat, což ovšem neznamená „ani otrocké opakování, ani bezduché kopírování nálezů Ústavního soudu“. Vztahy mezi ÚS a obecnými soudy nejsou charakterizovány jednosměrným diktátem; naopak musí být mezi nimi umožněn dialog.[23] Proto se obecný soud může (a musí) od judikatury ÚS odchýlit, pokud přednese vlastní přesvědčivější ústavněprávní argumentaci. Tak je tomu i v právě uvedeném případě. Přesvědčivost shora nastíněné ústavněprávní argumentace, která je založena na potřebě ochrany principu právní jistoty, resp. dobré víry, jako základních principů právního státu, plyne již z toho, jak tyto principy v novější judikatuře akcentuje samotný ÚS.

VI. Namísto závěru rada pro právní praxi 

Zkoumaným rozhodnutím ÚS (a předtím překvapivě i NS[24]) popřel funkčnost racionálního a dlouhými léty prověřeného principu materiální publicity OR. Proti materiální publicitě KN však soud paradoxně nic nemá, byť jsou oba instituty typově zcela shodné. Toto odlišné hodnocení materiální publicity obou registrů vede mj. k tomuto důsledku: bude-li někdo nabývat věcné právo k nemovité věci zapsané v KN od právnické osoby evidované v OR, nebude se nabyvatel muset přesvědčovat o tom, zda zápis v KN odpovídá skutečnosti (neboť bude chráněn materiální publicitou KN), avšak bude mít povinnost přesvědčit se o správnosti zápisu ohledně právnické osoby v OR (na tento zápis nebude moci spoléhat). Musí tedy podniknout dodatečné kroky, jimž má právě princip materiální publicity dle svého smyslu a účelu bránit – tento princip je zde jen a pouze proto, aby nikdo nemusel specificky zkoumat skutečný právní stav; uvedený krok s sebou nese dodatečné transakční náklady, které by jinak nebylo třeba vynakládat. Nesmyslnost tohoto řešení je naprosto flagrantní a netřeba ji více dokazovat.

Na úplný závěr lze snad jen vyslovit přání, aby ÚS při nejbližší možné příležitosti své zjevně nesprávné rozhodnutí přehodnotil.

 

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáty a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouc


[1] Za účelem vyloučení jakýchkoli možných spekulací autoři uvádějí, že ve zde uváděné věci připravovali v rámci řízení před obecnými soudy (konkrétně v řízení před Nejvyšším soudem) jako nezávislí akademičtí pracovníci expertní stanovisko pro osobu, která později podávala ústavní stížnost (šlo o kupujícího na základě dále uváděné kupní smlouvy). Vzhledem k tomu, že ze strany judikatury jde o nepochopení jednoho ze stěžejních institutů soukromého práva se závažnými praktickými dopady, považují však za nezbytné předložit tuto otázku k širší odborné diskusi.

[2] Nález ÚS ze dne 29. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 211/98; k tomu podrobněji viz níže.

[3] K tomu srov. § 8 odst. 1 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, a § 17 odst. 1 písm. d) zák. č. 256/2013 Sb., katastrální zákon.

[4] Tučně zvýraznili aut.

[5] Tučně zvýraznili aut.

[6] 21. senát se dovolává např. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (R 44/2000). Nezmiňuje však např. plenární nález ÚS ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, ani rozhodnutí velkého senátu NS ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, které dospívají k opačnému závěru. K vývoji judikatury v této otázce srov. např. P. Vrcha: Nabytí nemovitosti (zapsané v katastru nemovitostí) od nevlastníka, Leges, Praha 2015, str. 14 a násl.

[7] Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016: „Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavírá, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“

[8] Jde o rozhodné znění obch. zák. pro posouzení případu, který byl v daném rozhodnutí řešen.

[9] Srov. M. Bartošíková, I. Štenglová in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, 12. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, komentář k § 29, str. 76.

[10] V podrobnostech viz např. K. Csach: Materiálnoprávne účinky chýbajúcich, správnych a nesprávnych zápisov v obchodnom registri (Materiálna publicita registra), in: Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem, Univerzita Karlova, Praha 2007, str. 26 a násl.

[11] Tak např. vlastnické právo k nemovité věci je v rozporu se skutečností zapsáno v KN ve prospěch společnosti ABC s. r. o. (ačkoli vlastníkem je někdo jiný). Současně je v obchodním rejstříku jako statutární orgán uvedené společnosti zapsán X (ačkoli společnost již má jiného jednatele). V tomto případě se posuzuje zcela izolovaně, zda osoba nabývající nemovitost byla v dobré víře ohledně vlastnického práva převodce (materiální publicita KN) a dále zda byla v dobré víře ohledně oprávnění osoby X jednat za společnost ABC s. r. o. Obě roviny jsou na sobě zcela nezávislé, neboť dobrá víra nabyvatele se vztahuje k různým předpokladům a koncentruje k různým okamžikům. Pokud však bude nabyvatel v dobré víře ohledně obou předpokladů a v obou rozhodných okamžicích, nastupuje působení materiální publicity OR a KN s naprosto stejnými důsledky.

[12] Tak např. kupní smlouva na nemovitost byla uzavřena jednou ze stran v zastoupení, přičemž poté, co došlo k jejímu uzavření, avšak ještě před podáním návrhu na vklad, toto zástupčí oprávnění zaniklo – např. plná moc byla udělena právě jen pro uzavření kupní smlouvy. Ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva proto již zástupčí oprávnění neexistuje – existovalo však v okamžiku právního jednání (uzavření smlouvy).

[13] Jde o velmi obdobnou úvahu, která vede v intertemporálním právu k tomu, že z hlediska ochrany právní jistoty (tam v podobě ochrany důvěry v právo) se platnost právního jednání posuzuje právě k okamžiku vlastního právního jednání; následná změna právní úpravy na této skutečnosti nic nemění.

[14] Hlavní kniha obsahovala údaje o nemovitostech a právních poměrech, které se jich týkají. Do sbírky listin se potom zakládaly ověřené opisy listin, na základě nichž byly provedeny zápisy do hlavní knihy. Některé názory však – zdá se – rozšiřovaly publicitu vedle hlavní knihy automaticky i na sbírku listin, nikoli však na knihovní mapu. A. Ehrenzweig: System des österreichischen allgemeinen Privatrechts, Erster Band: Zweite hälfte, Das SachenrechtManzsche Verlags- und Universitäts- Buchhandlung, Wien 1923, str. 120 a 121.

[15] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 9. 1924, sp. zn. Rv I 1134/24 (Vážný, č. 4166): „Stačí z pravidla, když nabyvatel při nabytí zachová v té příčině onu opatrnost, která dle zvyklostí poctivého a bedlivého právního styku jeví se býti nutnou, naproti tomu nelze mu rozumně ukládati za povinnost, by za tím účelem konal a prováděl podrobná šetření, pakliže povaha případu k tomu zvlášť podnětu nezavdává.“

[16] „Nikdo není povinen srovnávati nesporný obsah knihy hlavní s obsahem sbírky listin.“ E. Svoboda: Právo občanské, Část zvláštní – právo knihovní, Československý kompas, Praha 1947, str. 13.

[17] Pro tyto účely tedy není použitelný např. rozsudek NS ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010, dle něhož „(…) je při zkoumání dobré víry nutné, aby kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením osoby prodávajícího, dokladem o předchozím nabytí prodávaného zboží apod., toto zejména platí, jsou-li s ohledem na okolnosti případu pochybnosti o dobré víře kupujícího“. Rozhodnutí se vztahovalo k § 446 obch. zák.

[18] Dnes je analogické ustanovení v § 5 rakouského knihovního zákona. K tomu viz např. J. Rassi: Grundbuchsrecht, 2. vydání, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien 2013, str. 30, m. č. 83.

[19] K ústavní relevanci práva podnikat viz např. nález ÚS ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3212/18, bod 23.

[20] Srov. např. F. Melzer: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2011, str. 60 a násl.

[21] Srov. např. judikaturu ÚS k nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v KN od neoprávněného za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb.; z poslední doby např. nález ÚS ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16.

[22] Např. v německém obchodním zákoníku je výslovně upravena negativní publicita OR, nikoli však pozitivní publicita (srov. § 15 HGB). Přesto judikatura i nauka již dlouhou dobu dovozují existenci obecné zásady ochrany důvěry v OR (allgemeiner Vertrauensgrundsatz), která vyplňuje mezeru v ochraně toho, kdo se legitimně spoléhá na správnost zápisů v OR. Významný německý komercionalista K. Schmidt toto vysvětluje tak, že „ten, kdo – i prostřednictvím zápisu v obchodním rejstříku – veřejně projeví, a tím podnítí právní zdání (Rechtsschein), musí toto právní zdání vůči sobě nechat působit (muss sich an diesem Rechtsschein festhalten lassen). Pozitivnímu podnícení právního zdání se klade naroveň i jeho zaviněné neodstranění.“ Viz K. Schmidt: Handelsrecht, Unternehmensrecht I., 6. vydání, Carl Heymanns Verlag, Köln 2014, § 14 IV, m. č. 74, str. 502.

[23] Srov. nález ÚS ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05.

[24] Neboť měl sledovat dosavadní vlastní správnou judikaturu. Namísto toho zaujal nesprávné závěry, aniž by věc předložil velkému senátu NS.

Go to TOP