Podání žaloby u místně nepříslušného soudu je možné, rozhodl ÚS
Pro zachování mezí ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je ústavně souladný postup, v němž je lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí jiného orgánu podle § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zachována i tehdy, byla-li žaloba podána k místně nepříslušnému soudu. Jelikož zákon podmiňuje v těchto věcech zahájení řízení a zachování lhůty toliko podáním žaloby soudu, nikoli výslovně soudu věcně i místně příslušnému, a neobsahuje speciální ustanovení pro zachování lhůty k podání žaloby podle části páté o. s. ř., jsou soudy povinny volit takový výklad obecných ustanovení § 57 odst. 3 a 82 odst. 1 o. s. ř., který je vstřícný k žalobcům a umožňuje zachování podstaty práva na přístup k soudu a tím i realizaci jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stojí v právní větě vydané k nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 134/20 dne 30. listopadu 2020.
Stěžovatelka, Arcibiskupství olomoucké, podala podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ke Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Zlínský kraj, návrh na vydání pozemků, které – jak uvedla – pozbyla majetkovou křivdou ve smyslu uvedeného zákona. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015 vyslovil, že se stěžovatelce pozemky nevydávají.
Stěžovatelka se u Krajského soudu v Ostravě následně žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, domáhala nahrazení uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Krajský soud v Ostravě jako soud místně nepříslušný postoupil žalobu Krajskému soudu v Brně. Ten odmítl stěžovatelčinu žalobu jako opožděnou, neboť nebyla podána (resp. příslušnému soudu doručena) ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) podle § 247 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení krajského soudu tak, že se žaloba neodmítá. Podle Vrchního soudu se nezachování lhůty podle § 57 odst. 3 o. s. ř. a contrario vztahuje toliko na příslušnost věcnou, nikoli místní. K dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu (vedlejší účastnice) Nejvyšší soud usnesením zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud měl na rozdíl od Vrchního soudu za to, že pro zachování lhůty k podání žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, není rozhodné, zda byla podána k soudu nepříslušnému věcně nebo „jen“ místně. Podle Nejvyššího soudu bylo v souladu s jeho konstantní judikaturou i relevantními názory právní nauky podstatné, že lhůta k podání žaloby je zachována tehdy, je-li žaloba doručena věcně i místně příslušnému soudu (po postoupení soudem, k němuž byla žaloba původně podána) ve lhůtě stanovené k podání žaloby.
Po kasaci učiněné Nejvyšším soudem rozhodl Vrchní soud usnesením napadeným ústavní stížností tak, že se žaloba odmítá.
Dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení Vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že v otázce zachování lhůty se Vrchní soud v Olomouci ve svém opětovném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukázal na fakt, že k zachování procesních lhůt není vždy dostačující samo zahájení řízení – na rozdíl od mínění stěžovatelky nelze slučovat účinky podání žaloby v podobě samotného zahájení řízení se zachováním lhůty k jejímu podání. Zatímco pro samo zahájení řízení není příslušnost soudu rozhodná, pro zachování lhůty je stěžejní, byla-li žaloba ve lhůtě doručena věcně i místně příslušnému soudu. Podle Nejvyššího soudu je nutno vycházet pouze ze zákonných ustanovení upravujících lhůty a jejich zachování. Ke stěžovatelkou namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Nejvyšší soud poznamenal, že v odmítnutí žaloby pro její opožděnost lze jen stěží spatřovat zásah do práva na přístup k soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že se Nejvyšší soud v napadených usneseních odchýlil od vlastní dosavadní judikatury a postupoval v rozporu se zákonem a názory obsaženými v komentářové literatuře. Obecné soudy podle ní nepřípustně upřely žalobě povahu návrhu na zahájení řízení a nesprávně použily judikaturu, která se váže k opravným prostředkům a nemůže se ani analogicky uplatnit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a poté, co se seznámil i s podanými vyjádřeními, replikou stěžovatelky a vyžádaným procesním spisem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
ÚS po posouzení důvodnosti ústavní stížnosti mimo jiné konstatoval:
Soudy blíže neodůvodnily, proč by se na věc měl použít způsob posuzování zachování lhůty při podání opravných prostředků, kterému, jak správně poukazuje stěžovatelka, předchází poučení mimo jiné o soudu, jemuž má být podání adresováno. Otázka zachování lhůty k podání III. ÚS 134/20 7 odvolání i dovolání je na rozdíl od posuzované věci upravena zvláštními ustanoveními (viz § 204 odst. 1, § 208 odst. 2 a § 240 odst. 2); pro podání dovolání je navíc stanovena povinnost být zastoupen advokátem, která při podání žaloby (k soudu prvního stupně) absentuje, a měla by tak být alespoň částečně kompenzována k žalobcům vstřícným výkladem zákonných ustanovení upravujících zachování lhůty, která připouštějí více interpretačních závěrů. Platí totiž, že procesní právo nesmí být překážkou meritorního projednání věci a je povinností obecných soudů zajistit každému spravedlivé řízení a o podané žalobě při splnění procesních podmínek věcně rozhodnout. Tzn., že připouští-li právní norma různé výkladové varianty, je ústavně souladný takový postup, který vede k věcnému posouzení žaloby [viz nálezy ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2025/19 nebo ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3359/17 (N 43/88 SbNU 591)]. Z těchto důvodů neobstojí odkaz Nejvyššího soudu a Krajského soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 363/05, neboť v předmětné věci šlo o zachování lhůty k podání vyjádření na výzvu soudu podle § 114b odst. 2 o. s. ř., což nemá užší souvislost s příslušností soudu ve vztahu k zachování lhůty k podání žaloby, neboť u odkazovaného případu je již v dané procesní fázi příslušnost soudu potvrzena.
Stěžovatelce lze přisvědčit též v tom, že mezi náležitosti demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy patří i principy právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu. S těmito postuláty není v souladu, vykládá-li Nejvyšší soud § 82 odst. 1 o. s. ř. odlišně, než jak vykládá Nejvyšší správní soud obsahově shodný § 72 odst. 1 s. ř. s. (např. v rozsudcích ze dne 15. 8. 2008 č. j. 8 As 2/2008-112 nebo ze dne 12. 12. 2017 č. j. 7 Azs 341/2017-26), a to tehdy, vykládá-li Nejvyšší soud příslušné ustanovení v neprospěch žalobců. Požadavek bezrozpornosti právního řádu váže i obecné soudy, pročež se s odlišným výkladem nelze vyrovnat toliko konstatováním, že jej soud bere na vědomí, nicméně pro účely civilní soudní praxe nenachází důvody pro odchýlení se od dosavadních závěrů.
Naopak je smyslem tohoto principu nevykládat totožné nebo srovnatelné instituty různě, nejsou-li k tomu podstatné důvody, a to i napříč právními odvětvími. Nejvyšší správní soud přitom vyložil institut zachování lhůty v odkazovaných rozhodnutích podstatně vstřícněji k žalobcům a v souladu s výše uvedenými ústavními požadavky.
Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená usnesení Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu.
Právní věta:
Pro zachování mezí ústavně zaručeného práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je ústavně souladný postup, v němž je lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí jiného orgánu podle § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zachována i tehdy, byla-li žaloba podána k místně nepříslušnému soudu. Jelikož zákon podmiňuje v těchto věcech zahájení řízení a zachování lhůty toliko podáním žaloby soudu, nikoli výslovně soudu věcně i místně příslušnému, a neobsahuje speciální ustanovení pro zachování lhůty k podání žaloby podle části páté o. s. ř., jsou soudy povinny volit takový výklad obecných ustanovení § 57 odst. 3 a 82 odst. 1 o. s. ř., který je vstřícný k žalobcům a umožňuje zachování podstaty práva na přístup k soudu a tím i realizaci jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Úkolem Krajského soudu v Brně, vázaného vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve světle předestřených závěrů opětovně ve věci rozhodnout, a to zejména při zohlednění všech relevantních aspektů ústavně zaručeného práva na přístup k soudu a k žalobcům vstřícného výkladu zachování lhůty k podání žaloby podle části páté o. s. ř.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 134/20 vyhlášený dne 30. listopadu 2020 naleznete ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay