Ze základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod plyne pozitivní závazek státu přijmout právní úpravu, která každé osobě, do jejíhož základního práva bylo zasaženo, poskytne efektivní procesní prostředek nápravy. Nemá-li dotčená osoba k dispozici efektivní procesní prostředek k ochraně svého základního práva, jedná se o mezeru, jež musí být vyplněna soudy v rámci plnění jejich ochranné funkce podle čl. 4 Ústavy České republiky. Stojí v odstavci I právní věty, kterou zveřejnil Ústavní soud společně s rozhodnutím sp. z, II. ÚS 2713/18 dne 18. listopadu 2020. Právní věta pokračuje:

II. Pakliže před nabytím účinnosti novelizujícího zákona č. 55/2017 Sb. neměla osoba, jejíž věc byla zajištěna podle § 78 odst. 1 trestního řádu, žádný efektivní procesní prostředek nápravy, který by jí umožňoval žádat o vrácení zajištěné věci a současně by příslušnému orgánu činnému v trestním řízení ukládal povinnost o této žádosti bezodkladně rozhodnout, jednalo se o protiústavní mezeru v zákoně. Ze základního práva na pokojné užívání majetku tudíž plynula příslušnému orgánu činnému v trestním řízení povinnost zaplnit tuto protiústavní mezeru v zákoně analogickou aplikací § 79d odst. 8 trestního řádu (ve znění účinném do 17. 3. 2017).

III. Ústavnost zajištění věci podle § 78 odst. 1 trestního řádu má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se dočasnost zajištění věci pro důkazní účely relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. Dle judikatury Ústavního soudu je nutno uvážit tři kritéria: a) celkové délka zajištění a její příčiny, b) vliv průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, c) intenzita zásahu do základních práv stěžovatele.

IV. Je-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydáno v souvislosti s déletrvajícím zajištěním majetku jednotlivce pro účely trestního řízení, je z ústavněprávního hlediska nezbytné, aby obsahovalo řádné odůvodnění, v němž se příslušný orgán vypořádá zejména s otázkou, zda a z jakých konkrétních důvodů lze i nadále považovat zajištění majetku jednotlivce a s tím spojený zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku za legitimní a přiměřený. Nesplnění této povinnosti vede k porušení práva jednotlivce na řádné odůvodnění rozhodnutí dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zcela nedostatečné nebo absentující odůvodnění rozhodnutí lze považovat také za porušení zákazu libovůle (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a zejména za porušení základního práva jednotlivce na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Plzni bylo vydáno v rámci trestního řízení, jež se týkalo mimo jiné stěžovatelových obrazů signovaných jmény slavných malířů – například Vasilije Kandinského, Marka Chagalla nebo Amadea Modiglianiho. Trestní řízení bylo vedeno proti šesti osobám odlišným od stěžovatele, jenž v něm jako vlastník padělaných obrazů vystupoval v postavení poškozeného.

Stěžovatel v září roku 2010 dobrovolně předal Policii České republiky kolekci celkem 300 obrazů, napodobenin děl mistrů světového malířství, i s veškerými listinami. Zároveň připojil žádost o jejich vrácení bez zbytečného odkladu poté, co již nebudou potřeba pro účely trestního řízení. Když po dobu téměř jednoho roku neobdržel žádné informace, kde se obrazy nacházejí a kdy by je mohl dostat nazpět, opakovaně urgoval jejich vrácení, a to nejprve u Policie ČR, později u Krajského státního zastupitelství a u Krajského soudu v Plzni.

Po téměř osmi letech podal stížnost na průtahy v řízení, která byla shledána nedůvodnou. Jediným rozhodnutím, které bylo ve věci zajištění stěžovatelových obrazů Krajským soudem v Plzni vydáno, bylo napadené zamítavé usnesení z června roku 2018. V extrémně stručném odůvodnění napadeného usnesení je pak pouze konstatováno, že žádosti stěžovatele nelze vyhovět, neboť obrazy jsou i nadále věcmi důležitými pro trestní řízení a potřeba jejich odborného posuzování může nastat až do právní moci meritorního rozhodnutí. K určitému vývoji došlo až po podání ústavní stížnosti, když bylo usnesením Krajského soudu v Plzni rozhodnuto, že obrazy mají být stěžovateli po deseti letech vráceny.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a konstatoval, že tzv. jiným zásahem Krajského soudu v Plzni bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 6. 2018 č. j. 5 T 2/2013-13154 (kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení obrazů) pro porušení již zmíněného práva na ochranu vlastnictví, jakož i práva na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2713/18 vyhlášený dne 18. listopadu 2020 naleznete ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Marc Chagall/Der Sturm, https://en.wikipedia.org/w/index.php?curid=44968774