Jedním z nejzajímavějších případů, který jsme řešili, byl případ dvou insolvenčních řízení vedených paralelně v České republice a v Hongkongu. Jednalo se o realitního developera působícího primárně v České republice a jeho dceřinou společnost, z nichž každý vlastnil minoritní podíl v holdingové společnosti se sídlem v Hongkongu. Majoritní podíl byl vlastněn hongkongským investorem. Holdingová společnost nepřímo vlastnila komerční nemovitosti v Pekingu, hlavním městě Čínské lidové republiky. Jako mnohé jiné developery a společnosti podnikající v oblasti realit, i tyto dvě společnosti postihla globální finanční krize v letech 2008-2010 a následně se ocitly v úpadku, který byl řešen českým insolvenčním soudem.

Jeden z mezinárodních věřitelů, nespokojený s průběhem insolvenčního řízení v České republice (jeho pohledávka byla popřena), podal návrh na zahájení likvidačního řízení proti mateřské společnosti v Hongkongu a následně i proti dceřiné společnosti. Likvidační řízení v Hongkongu není likvidací společnosti, jak ji známe v České republice, ale obdobou našeho insolvenčního řízení. Jurisdikce hongkongského soudu byla založena na argumentu, že obě společnosti, i když nemají sídlo v Hongkongu a ani tam nepodnikají, tam mají majetek – podíly na akciích hongkongské holdingové společnosti.

Paralelně běžící insolvenční a likvidační řízení ohledně téže společnosti nám poskytlo jedinečnou možnost srovnávat jak jejich průběh, tak rozdílné právní instituty, rozdílné postavení insolvenčního správce (resp. likvidátora), odlišnou roli soudu a také věřitelů. Jak je asi obecně známo, hongkongské právo (stále ještě) vychází z anglického práva, ale od konce osmdesátých let se vyvíjí samostatně. Do jisté míry tomu bylo obdobně jako v případě samostatného vývoje českého a slovenského práva po rozdělení Československa v roce 1993. Zlé jazyky nicméně tvrdí, že hongkongské právo je v současnosti asi tak rozvinuté, jako bylo anglické právo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

K návrhu věřitele nespokojeného s průběhem insolvenčního řízení v České republice hongkongský insolvenční soud nejprve zjišťoval, zda obě společnosti mají v Hongkongu takový majetek, který by odůvodňoval zahájení likvidačního řízení. Jeho úvahy nebyly obtížné, protože obchodní partner, se kterým české společnosti spoluvlastnily hongkongskou holdingovou společnost, využil insolvenční situace českých společností a v Hongkongu zahájil soudní řízení o vydání jejich akcií za nominální (nižší než tržní) cenu, což mu akcionářská smlouva umožňovala.

Hongkongský soud po zjištění, že obě společnosti mají v Hongkongu majetek ve formě uvedených akcií, postupně rozhodl o likvidaci obou českých společností. Následně jmenoval likvidátorem společnost z velké čtyřky, resp. dva její partnery, kteří se likvidacemi profesionálně zabývali. Tito likvidátoři byli po svém jmenování a prohlášení likvidace oprávněni nakládat s majetkem, který se nacházel v Hongkongu. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi akcionáři předmětné hongkongské společnosti upravovala akcionářská smlouva, která obsahovala vzájemné kupní a prodejní opce, likvidátoři začali jednat se všemi zúčastněnými stranami, tedy i s hongkongským investorem, o tom, jak akcie v majetku obou českých společností co nejvýhodněji zpeněžit. Součástí jednání byla i prohlídka nemovitostí a audit jejich hospodaření. Při tom likvidátoři plně respektovali, že za české společnosti jsou oprávněni jednat jejich insolvenční správci, a bez jejich souhlasu nehodlali jakýkoliv prodej uskutečnit. To nakonec vedlo k tomu, že byla uzavřena dohoda o prodeji akcií majetku českých společností druhému akcionáři, který v holdingové společnosti držel majoritu. Prodej byl uskutečněn za vyšší cenu, než kterou tento majoritní akcionář původně nabízel. Následně byl výtěžek z prodeje akcií, po odečtu nákladů likvidace v Hongkongu, převeden do majetkové podstaty českých společností, kde jej insolvenční správci rozdělili mezi věřitele. Tím byl hongkongský rozměr případu naplněn.

Základním rozdílem mezi českým a hongkongským insolvenčním řízením je rozdílné postavení procesních subjektů. V Hongkongu se soudci těší podstatně vyšší vážnosti než soudci v České republice. Může to být dáno jejich vyšší erudicí a zkušenostmi nebo podstatně vyšším respektem obyvatel Hongkongu k autoritám. O rozhodnutí hongkongských soudců se proto tolik nepochybuje a nejsou tak často napadána opravnými prostředky – průměrně jen 5 % rozhodnutí je takto napadeno. Tento respekt k soudům mají hongkong­ští advokáti v sobě zakódován – získat od nich doporučení k podání odvolání je podstatně těžší než v České republice. Faktickým a pozitivním důsledkem je, že odpadá zdlouhavé projednávání odvolání a následně i dovolání soudy vyšších stupňů a likvidační řízení může promptně pokračovat. Odůvodnění rozhodnutí je přitom stručnější, než bývají odůvodnění rozhodnutí českých soudů, protože v Hongkongu odůvodnění obsahují podstatně méně balastu, méně popisu podání stran a jdou přímo k jádru věci, ke skutečným důvodům rozhodnutí.

Obdobně odlišné je i postavení likvidátorů. V Hongkongu jsou likvidátorem často jmenováni partneři z velkých auditorských firem (včetně velké čtyřky), čímž je zaručována jejich odbornost, nezávislost a nestrannost. Likvidátoři jsou v Hongkongu odměňováni na hodinové bázi, takže ani pro partnery velkých auditorských firem není problém mandát likvidátora přijmout. Co je v České republice řešeno jmenováním insolvenčních správců se zvláštním oprávněním, kteří musí složit příslušné zkoušky, v Hongkongu řeší jmenováním profesionálů finančně zajištěných partnerskou pozicí ve velké auditorské firmě. Naše zkušenost s likvidátory z velké čtyřky byla celkem pozitivní. Uvažovali a jednali racionálně, nikoliv formalisticky, a nebáli se uplatňovat své představy o tom, jak by řízení mělo pokračovat. Přestože likvidátoři byli odměňováni na základě svých poměrně vysokých hodinových sazeb, k průtahům v řízení nedocházelo.

Dohled hongkongského soudu působil také profesionálním dojmem – soud věci posuzoval s otevřeným hledím, nikoliv formalisticky, ale spíše z pohledu principů ovládajících řízení. Hongkongský soud zvažoval jak argumenty protistrany, tedy hongkongského investora, který chtěl získat akcie holdingové společnosti do svého majetku za nízkou cenu, avšak nedalo se říci, že by tohoto investora jakkoliv preferoval oproti likvidátorům českých společností. Soud místnímu investoru ukládal povinnosti, žádal o poskytnutí informací a hongkongský investor tyto požadavky plnil. Český soud nebo český insolvenční správce by v Hongkongu ničeho podobného nemohl dosáhnout, a to ani prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, která je pochopitelně zdlouhavá.

Zajímavou zkušeností byla také spolupráce s kolegy, místními advokáty z naší hongkongské kanceláře. Měl jsem často dojem (podobně jako při spolupráci s anglickými právníky), že naše otázky vycházející z košaté české právní praxe zaměřené spíše na formality než na podstatu věci, byly poměrně překvapivé a nebyly dosud autoritativně řešeny. Odpověď proto často nebyla jednoznačná, což ale ve své podstatě příliš nevadilo, protože ani protistrany se takovými otázkami nezabývaly.

Z pohledu věřitelů, přeš veškeré odlišnosti hongkongského práva a právní praxe, mohu uzavřít, že likvidační řízení v Hongkongu splnilo svůj účel a skončilo pozitivně. Majetek, který se v Hongkongu nacházel, byl prodán za přijatelnou cenu a hongkongští likvidátoři výtěžek z jeho zpeněžení, samozřejmě po úhradě nákladů hongkongského insolven­čního řízení, převedli insolvenčním správcům v České republice, kteří tento výtěžek poté mohli rozdělit věřitelům. Z tohoto pohledu se hongkongské insolvenční řízení pouze omezilo na prodej majetku, který se tam nacházel, a lze říci, že jak hongkongští likvidátoři, tak i hongkongský soud, respektovali české insolvenční řízení a rozhodnutí v něm vydaná, na základě principů spolupráce a comity, což lze přeložit nejen jako vzájemnost, ale také jako slušnost. Proto často není důvodu se obávat paralelních insolvenčních řízení vedených ve vyspělých zemích, a to ani za situace, kdy jejich vzájemný vztah není upraven evropským právem – tato řízení umožní dosáhnout cílů, které nejsou v České republice dostupné.

Mgr. Martin Hrodek působí v Baker & McKenzie s. r. o., advokátní kancelář.