Sídlo České advokátní komory – Kaňkův palác na Národní třídě – je místem, kudy před 30 lety skutečně kráčely dějiny. V prostorách pod klenbami, kde je dnes Galerie 17. listopadu, tu tehdy bylo podloubí s úzkými vstupy, v němž se večer 17. listopadu 1989 tísnil obří dav lidí, kteří se sem dostali buď z donucení po zásahu bezpečnostních složek, nebo dobrovolně ve snaze najít úkryt. Dav, ve kterém, kdyby někdo upadl, byl dozajista ušlapán, a kde bylo tak těsno, že se nedalo vůbec dýchat.

 

Se zatajeným dechem vzpomíná na svůj zážitek ze sametové revoluce redaktorka Bulletinu advokacie PhDr. Ivana Cihlářová dodnes. Tehdy se jí podařilo z podloubí utéct, a kdyby jí někdo býval řekl, že se na místo svého traumatu bude skoro každý den vracet, pomyslela by si něco o šílenství. Ale život někdy takový bývá…

 „Byl pátek, 17. listopadu 1989 a já jsem měla dovolenou, protože jsem se o víkendu měla stěhovat z ubytovny v Nuslích do svého prvního bytu. Místo stěhování věcí a úklidu jsem nakonec raději vyrazila na Albertov. Odtud došla s průvodem na Vyšehrad a pak až sem, na Národní třídu. Dostala jsem se úplně těsně ke kordonu mladých policistů s helmami a plexisklovými štíty, který přehradil Národní třídu zhruba za vchodem do klubu Reduta. To bylo kolem osmé večer. Krátce před devátou začal zásah.  

Pamatuju si, jak na zemi ležel člověk, vedle něj kamera, a do obou někdo kopal. Měla jsem pocit, že se dívám na film. Automaticky jsem zvedla ruce nad hlavu a koutkem pravého oka zahlédla skupinku běžících „červených baretů“. Ve směru od tehdejšího obchodního domu Máj nás nahnali do podloubí Kaňkova paláce. Byli jsme tam tak namačkaní, že jsme měla pocit, že se udusím, byl to strašný tlak, skoro se nedalo dýchat. To, že se tam všichni k sobě chovali ohleduplně a zůstali klidní, nám zachránilo život. Dodnes si třeba vybavuju gesto, kterým jeden mladý kluk chránil svojí dívce hlavu. Kdyby ale tenkrát vypukla panika, mohly tam zůstat klidně desítky mrtvých… Jediný, kdo v podloubí zpanikařil, byl policista, který se tam asi omylem ocitl s námi. Kryl si záda jedním z opěrných sloupů a oháněl se v děsu obuškem.  

Ve chvíli, kdy jsem si říkala, že se asi opravdu udusím, tlak davu najednou povolil, nadechla jsme se a uviděla dalšího policistu; stál na schůdku před vchodem do nějakého malého krámku, co tam tehdy byl, a evidentně v šoku dokola opakoval: Demonstrace nebyla povolena, rozejděte se!  

Okamžitě jsem zahnula do Mikulandské a běžela pryč. Konec ulice byl přehrazen auty a mezi nimi byli policisté, kteří kontrolovali občanky. Zapsali si mě, ale hned poté mě bez problémů pustili a já běžela pryč. Opravdu by mě ani ve snu nenapadlo, že podloubím Kaňkova paláce budu léta chodit denně do práce…“

V podloubí Kaňkova paláce „šlo o život“ po mnoho dalších let i bez demonstrací. Když sem každoročně davy Pražanů a návštěvníků hlavního města nosily na památku 17. listopadu svíčky, menší požáry nebyly ničím výjimečným. Dnes podloubí jako veřejnosti volně otevřená galerie ukazuje svoji mnohem vlídnější výstavní tvář a k pomníku se může pohodlně a hlavně bezpečně přiblížit kdokoliv. U příležitosti kulatého výročí sem položili květiny i členové představenstva České advokátní komory.

Advokátní deník jim při této příležitosti položil jedinou otázku: Vzpomenete si, co jste dělal(a) 17. listopadu 1989?

 

Ošklivé počasí, ale nám bylo krásně!

Nejsem sice Sibyla, ale od invaze migrantů z NDR na velvyslanectví SRN v Praze jsem ve stavu zdravé nervozity očekával, kdy to praskne. Na rozdíl od jiných, kteří si stále nedovedli představit konec systému „nekonečné beznaděje“, jsem byl přesvědčen, že stěží můžeme přežít v roli opuštěného ostrůvku „světlých zítřků“. Takže když to skutečně prasklo, byli jsme s manželkou tak nějak vnitřně připraveni. Ten týden od pátku 17. listopadu 1989 bylo v Ostravě pěkně hnusné počasí. Byla zima, chvíli pršelo, chvíli padal mokrý sníh. Bolševik plakal a nám bylo krásně. Když nám byla zima, tak jsme se s ženou na náměstí T. G. Masaryka (tehdy náměstí Lidových milicí) střídali. A sem tam přítomné příslušníky Stb, které jsem samozřejmě znal z tzv. „stodevítek“ (tč. emigrace dle § 109 tr. zák.), jsem „uctivě“ zdravil. Asi ještě doufali… A ve čtvrtek 23. listopadu 1989 jsem nevydržel, jel jsem do Prahy, a večer na Václavském náměstí jsem si užíval konec nekonečna!

Budoucí maminka vařila čaj pro demonstranty 

V listopadu 1989 jsem jako čerstvá absolventka PF UK pracovala jako advokátní koncipientka v advokátní poradně č. 2 v Ječné ulici. Pamatuji si, jak v říjnu obcházela sekretářka pana doktora Motejla kanceláře s výtiskem Rudého práva s otištěným narozeninovým přáním Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku, a já jsem poprvé viděla fotografii Václava Havla.  

Samotného 17. listopadu jsem měla jít na absolventské setkání spolužáků z gymnázia, ale protože jsem byla v jiném stavu, rozhodla jsem se, že zůstanu raději doma. Někteří z mých bývalých spolužáků pak byli mezi studenty zbitými na Národní třídě.  

Tehdy jsme bydleli kousek od Václavského náměstí, a když se stávkující studenti přesunuli k pomníku svatého Václava, začalo již mrznout. Svým kamarádům jsem proto vařila čaj do velkých čínských termosek a oni si pro něj chodili k nám domů. Všechny události jsem pak sledovala již jen z televize, protože syn se nám narodil 17. prosince 1989. Byla jsem tehdy (a jsem i dnes) moc ráda, že se už narodil do svobodného Československa. 

Mám ještě jednu vzpomínku. Naše kancelář sídlí v areálu Křižovníků s červenou hvězdou, řádu, který založila Anežka Česká. Jeden z jeho členů, Mgr. Kučerka, nám vyprávěl okolnosti jejího svatořečení. K němu bylo nutné mít její relikvii, ale ta v Čechách nebyla, protože hrob Anežky České není dodnes známý. V roce 1989 v rámci procesu svatořečení nám španělská královská rodina darovala část její čelisti, čímž naplnila legendu, že až se Anežka objeví v  Čechách, bude se nám dařit lépe. Anežka byla svatořečena jen pár dní před 17. listopadem 1989 – hezká pohádka. A na závěr poslední kousek nostalgie – Marta Kubišová v roce 1968 nazpívala písničku Rig-o-ding, kde zpívá o zvonkových lidech, kteří zbavují ostatní neštěstí. Závěr té písničky je věnován „dětem zvonečků“, které, „až jednou vyrostou, tak jistě zazvoní“. Vyrostli, vzali klíče a zazvonili.

JUDr. Monika Novotná, advokátka, místopředsedkyně představenstva ČAK

Nakonec to nebyl pátek jako každý jiný 

I když už je to dlouho, bezpečně vím, že 17. listopadu 1989 jsem byl v kanceláři a pak jel domů, respektive za kamarády do hospody jako každý pátek. Ale nebyl to tradiční víkend, protože už v neděli jsme se sešli s některými kolegy a zformulovali jsme prohlášení advokátů či advokacie. Redigoval je JUDr. Karel Čermák, ale kdo všechno u toho ještě byl, si už nepamatuji. A pak už to šlo dost fofrem. Vím, že se uskutečnilo shromáždění advokátů Městského sdružení advokátů v Praze. Tam jsme samozřejmě potupili komunisty. Následně se Ota Motejl stal členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu (nebyl to jediný advokát v této komisi, byl tam i Petr Toman a další). Ke konci ledna byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu, Dagmar Burešová se v prosinci stala ministryní spravedlnosti, ale to už nejsou žádné novinky.

JUDr. Tomáš Sokol, advokát, místopředseda představenstva ČAK

A pokud by to pro někoho novinky byly, může zajít do Galerie 17. listopadu na výstavu Advokáti proti totalitě – pozn. red.

Kdo svítil 17. listopadu 1989 večer v Kaňkově paláci?

Kromě nevyřešené záhady rozsvíceného okna ve 2. patře Kaňkova paláce v době našeho sevření na Národní třídě jsem si z této památné demonstrace odnesl pocit euforie z naplněného nábřeží, které ve mně vyvolávalo dojem, že režim padne již tento den, ale také pocit strachu a obavy z psího kousnutí, neb v oné době jsem se psů ještě bál. Naštěstí jsem vyvázl bez zranění a již druhý den jsme se chystali na to, jak budeme pokračovat.

Když se ohlédnu za těmi událostmi před 30 lety, tak musím přiznat, že jsem vůbec netušil, že do domu, kde bylo ono rozsvícené okno, a můžeme se stále jen dohadovat, proč, budu záhy vcházet jako předseda České advokátní komory. Prostě nás tehdy vůbec nenapadlo, jak moc se náš svět a naše možnosti mohou změnit. Tento zásadní zlom mě postihl v „Kristových letech“ a již za tři roky budu mít časově rozdělený život přesně na dvě poloviny – v totalitě a pak ve svobodné demokratické zemi. Za tu druhou polovinu jsem nesmírně vděčný.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., advokát, expředseda ČAK a budoucí děkan Právnické fakulty Západočeské univerzity

Co se to v Praze děje?, aneb revoluce z obrazovky rakouské televize

Týden před 17. listopadem roku 1989 jsem vystála 12hodinovou frontu na vízum do Rakouska, které se vydávalo v kině Úderka na náměstí Svobody v Brně. Dříve nám to totiž nikdy nebylo umožněno (díky našemu kádrovému profilu) ani kvůli tomu, že babička, manželka JUDr. Františka Hejného, měla svoji přímou rodinu ve Vídni.  

Až v roce 1989 se poprvé podařilo, že jsem se svojí sestrou Janou mohla vycestovat do zahraničí. Výjezdní doložku na valuty jsme však neobdržely s odůvodněním, že nám má náš pobyt uhradit naše rodina, a tak jsme musely doložit jejich prohlášení, že náklady na náš pobyt ponesou právě příbuzní. Do Vídně jsme přijely 17. listopadu ráno a večer jsme se u tety, u níž jsme po dobu našeho pobytu bydlely, dívaly na televizi, kde se vysílaly přímé záběry z Albertova a Národní třídy. Celá naše vídeňská rodina a zejména my dvě jsme nevěřícně zíraly na to, co se v Praze děje a najednou jsme nevěděly, co bude dál… Zda se vůbec budeme moci vrátit zpět domů a jak se to bude v naší zemi dál vyvíjet.  

V té době jsem pracovala jako podniková právnička v Engineeringu Průmyslové stavitelství Brno s. p., neboť jsem kvůli dědečkově minulosti a mým politickým názorům nemohla jít do advokacie. Hned po návratu z Vídně jsem se s některými svými kolegy účastnila v Brně generálních stávek. V té době ještě žil můj dědeček, JUDr. František Hejný a dodnes si vzpomínám, jak jsme to spolu neskutečně emotivně prožívali. Nikdy v minulosti jsem neviděla dědu plakat, ale tenkrát nešlo udržet emoce při zemi. Pocity, které jsme v období konce roku 1989 měli, nelze nijak popsat, neboť nebylo vůbec uvěřitelné, že komunistická éra naší země spěje ke konci.  

Po otevření hranic jsme se mohli konečně, po mnoha letech, setkat svobodně nejen s rakouskou rodinou, ale i dlouholetými rodinnými přáteli, kteří žili, díky únorovému převratu 1948, v exilu. Mezi ně patřil Rudolf Firkušný – klavírní virtuos a žák Leoše Janáčka, Karel Engliš jr. – syn ministra financí a národního hospodářství Masarykovy vlády a rektora UK v Praze a MU v Brně, Tomáš Baťa jr. – syn podnikatele Tomáše Bati st. a další. Byla to pro nás, ostatně jako pro všechny, nezapomenutelná životní etapa. Jsem vděčná osudu, že jsem ji mohla aktivně prožívat i se svým dědečkem.

JUDr. Irena Schejbalová, advokátka, ředitelka pobočky ČAK Brno 

Také JUDr. František Hejný je jedním z desítky statečných advokátů, kterým je věnována výstava v Kaňkově paláci. (pozn. red.)

Svoboda přišla před maturitou 

V listopadu 1989 jsem byl studentem 4. ročníku Gymnázia v Liberci. Na samotné datum 17. listopadu 1989 si nevzpomínám, protože zprávy o studentských demonstracích v Praze dorazily do našeho regionu s určitým zpožděním. Vzpomínám si nicméně na bezprostředně následující dny. Jako nejstarší studenti 4. ročníku jsme se přirozeně postavili do čela studentských aktivit gymnázia, ustavili jsme stávkový výbor, jehož jsem se stal členem. V následujících dnech a týdnech jsme se podíleli na demonstracích v Liberci a roznášeli letáky po fabrikách ve městě a okolí.

Mgr. Robert Němec, LL.M., advokát, místopředseda představenstva ČAK

Sametová revoluce jako dárek k narozeninám 

Jsem z Ostravy, ale po právnické fakultě jsem odešla za advokacií do Plzně. A protože mám 17. listopadu narozeniny, v pátek 17. 11. 1989 jsem jela z Plzně do Ostravy je s rodiči oslavit. V sobotu jsem pak z polské televize zaslechla první informaci o pražské demonstraci, což pak v neděli potvrdili spolucestující ve vlaku, jímž jsem se vracela z Ostravy do Plzně. O těchto novinkách jsem hned v pondělí ráno informovala kolegy advokáty v advokátní poradně v Plzni, kam se v té době informace dosud nedostaly. Během následujících dnů jsme s kolegy vymýšleli, jak můžeme pomoci.  

Dalším ohniskem mých aktivit byl sci-fi klub Andromeda, tehdy pod pláštíkem SSM, který se u nás doma sešel hned v úterý a podpořil studenty organizovanou stávku. Další události mám trochu zastřené. V Plzni, podobně jako v dalších městech, proběhly demonstrace a generální stávka a pak začalo velmi hektické období. Ve spolupráci s plzeňskými chartisty a umělci jsme vyjížděli mimo Plzeň, navštěvovali průmyslové závody a různé organizace, diskutovali a podporovali stávkující, vydávali noviny a tiskli letáky. Kolem nás byla vzrušující atmosféra, která vydržela několik týdnů. Moc ráda na tuto dobu vzpomínám a z té doby mám řadu přátel.

JUDr. Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů

 

Dopady revoluce zasáhly i muže v zeleném, často ale podle scénáře Černých baronů

Den 17. listopadu 1989 si pravděpodobně jako mnozí jiní pamatuji poměrně přesně. Od září tohoto roku jsem v zeleném suknu bránil výdobytky socialistické společnosti jako četař absolvent u vojenského útvaru v Dobřanech. Vesničce, o které se říkalo, že je tam jen blázinec a kasárna, přičemž podtrhuji, že jsem dlel v druhém ze zmiňovaných zařízení. Konkrétně v pátek 17. listopadu jsem se přesouval na svůj první „opušťák“ (pro nepamětníky šlo o jakousi 3denní dovolenou) do Brna za svými přáteli. Revoluční pnutí jsem zaznamenal až při jízdě zpět a přestupu mezi vlaky v Praze.

Atmosféru ve společnosti jsem pak nevěřícím posluchačům popisoval v kasárnách, kde až podstatně později začaly prosakovat první informace o aktuálním dění. Začaly se zakládat tzv. svazy vojenské mládeže, na protest, či podporu stávkového hnutí vojáci odmítali stravu apod. Popis změn u vojenského útvaru v těchto podzimních a zimních dnech roku 1989 zcela překračuje rámec této odpovědi a absurdita některých situací se podobala nezapomenutelným Švadrlíkovým Černým baronům.

JUDr. Radim Miketa, advokát, místopředseda představenstva ČAK

S trabantem na cestách – z operety až do Občanského fóra

V listopadu 1989 jsem byl začínajícím advokátem v Chomutově. Můj plat byl 1 900 Kčs hrubého, což bylo hodně málo. Přivydělával jsem si proto jako konferenciér různých společenských akcí, plesů a také jsem měl samostatný pořad s tehdejší první dámou české operety Nelly Gajerovou. Před vystoupením jsem sedl do svého trabanta, který jsem krátce předtím koupil za 13 000 Kčs, dojel do Prahy, přivezl paní Nelly na společné vystoupení, potom ji odvezl zpět do Prahy a vrátil se hluboko po půlnoci do Chomutova. 

O událostech v Praze dne 17. 11. jsme se v Chomutově začali dozvídat až v pondělí 20. listopadu 1989, kdy pražští herci vyhlásili stávku. Hned jsem telefonoval Nelly Gajerové, jak to bude s naším plánovaným úterním vystoupením. Dodnes slyším její kouzelně chraplavý hlas: „Ale Petře, moji diváci mě očekávají“. Až dodatečně jsem si uvědomil, jak moc tato věta ovlivnila můj další život. Znamenala totiž, že jsem v úterý 21. 11. 2019 opět sedl do svého trabanta a jel pro paní Nelly do Prahy. Jel jsem však už v poledne, abych si prošel Prahu a mohl se zúčastnit demonstrace na Václavském náměstí. Na tehdejší atmosféru se nedá zapomenout. Náměstí plné lidí s klíči v rukou a nadějí v očích, Václav Havel a další osobnosti na balkónu Melantrichu. Tehdy jsem ho viděl poprvé. Bylo jasné, že se něco děje. 

Vystoupení jsme s paní Nelly absolvovali. Někdo by mohl říci, že jsme byli stávkokazy, ale díky tomu jsem přivezl do Chomutova osobní zprávu o atmosféře v Praze a zapojil se do činnosti vznikajícího Občanského fóra. Všichni jsme tehdy měli strach, co se bude dít dál, nikdo nevěděl, zda se bude zatýkat nebo ne, šířily se zprávy o připravovaném zásahu Lidových milicí nejen v Praze, ale i v Chomutově. Advokát se v každém případě hodil. 

Největší slávu zažil Chomutov 12. února 1990. Tehdy totiž vystoupil na demonstraci prezident Václav Havel. Měl jsem tu čest celou demonstraci moderovat. Chomutovské náměstí bylo zcela zaplněné. Nevím, kolik lidí tam bylo, ale vím, že to byla největší akce, kterou jsem kdy moderoval. Tehdy jsem si poprvé potřásl s Václavem Havlem rukou a osobně poznal, jak skromný to byl muž. Později, již jako poslanec Federálního shromáždění, jsem měl možnost setkávat se s ním častěji. Skromným zůstával stále. Navíc každým svým krokem dokazoval, že je to prezident, jakého jsme sedmdesát let před ním a bohužel ani nikdy po něm neměli.

JUDr. Petr Toman, LL.M., advokát, náhradník představenstva ČAK

Redakce AD