Následující článek vychází z konkrétního případu, v němž nejdříve exekutor měl exekuovat majetek dlužníka, avšak dlužník později vstoupil do insolvence, a proto prodej majetku realizoval až insolvenční správce. Exekutor stihl nemovitosti ocenit pomocí znaleckého posudku, avšak následně insolvenční správce zjistil, že toto ocenění je zcela neadekvátní. Později se ukázalo, že bylo čtyřikrát nižší než výsledná cena, získaná v rámci insolvence. Výnos z prodeje byl dokonce tak vysoký, že zbylo i na úpadce, tedy byla vytvořena hyperocha. Na tomto skutkovém základě je analyzována možná právní odpovědnost exekutora či insolvenčního správce za to, že majetek povinného nebo úpadce, který má prodat tak, aby to bylo pro věřitele co nejvýhodnější, naopak prodá za cenu nepřiměřeně nízkou. Jsou analyzovány obě dvě odpovědnostní alternativy, tedy odpovědnost podle občanského zákoníku a odpovědnost podle trestního zákoníku.

K analýze možné odpovědnosti exekutora či insolvenčního správce za nesprávný postup při rea­lizaci jejich činnosti, v jehož důsledku vznikla povinnému či úpadci majetková újma, mě inspiroval případ exekučního řízení, které posléze přešlo do řízení insolvenčního. Na metamorfóze samé zřejmě nebylo nic až tak mimořádného. Obvyklá ale nebyla možnost poměrně exaktního srovnávání výsledků postupu exekutora a následně insolvenčního správce při realizaci majetku povinného, resp. úpadce.

Na počátku byla obchodní společnost, relativně velká na regionální poměry, která vedla dlouholetý majetkový spor. Nejdříve v rozhodčím řízení, posléze v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V rozhodčím řízení tato společnost úspěšná nebyla, před nalézacím a posléze odvolacím soudem však dosáhla zrušení rozhodčího nálezu. Dovolací soud ale pro společnost příznivé rozhodnutí změnil v její neprospěch, což kromě povinnosti zaplatit částku, kterou protistraně přiznal rozhodčí nález, znamenalo i podstatné zvětšení této částky díky sankčním úrokům načítaným po řadu let.

Již po vyhlášení rozhodčího nálezu zahájila protistrana exekuční řízení, které původně vedlo ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti uvedené společnosti, byť exekuce samotná byla odložena do skončení pravomocného řízení. Již ale samotný fakt exekuce vedl k tomu, že obchodní společnost neuspěla v žádném z výběrových řízení, v nichž usilovala o získání nové zakázky, a lze-li to tak říci, žila ze své majetkové podstaty. Tu tvořily již zmíněné nemovitosti s nebytovými jednotkami, zčásti sloužícími jako sídlo společnosti, zčásti pronajatými. Ale též současně zatíženými zástavním právem ve prospěch banky, která společnosti poskytla v minulosti úvěr a z toho titulu měla i zajištěnou pohledávku.

Jakmile skončil spor o neplatnost rozhodčího nálezu, pokračovala odložená exekuce a byl vydán exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu povinné společnosti, čímž byla její obchodní činnost prakticky paralyzována. Dluh tím ale uhrazen nebyl, a tak následoval i exekuční příkaz k prodeji majetku společnosti jako podniku. Jak se ale později ukázalo, podnik byl pro účely exekuce oceněn na zlomek jeho skutečné ceny. Současně vedení společnosti nezbylo nic jiného než podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, které vyústilo v konkurs. Následovalo z mého pohledu vcelku nezajímavé intermezzo, spočívající ve sporu dvou skupin věřitelů, což se projevilo incidenčními spory.

Mezitím ovšem insolvenční správce provedl ekonomickou analýzu úpadce a dospěl k závěru, že podnik, který jakýmsi způsobem stále fungoval, je schopen generovat nemalé finanční prostředky na účet majetkové podstaty a tyto generované prostředky jednak pokrývají náklady spojené s provozem podniku a do budoucna by mohly zcela pokrýt i pohledávky nezajištěných věřitelů.

Proto začal insolvenční správce zvažovat možnost prodeje nebytových jednotek samostatně a nechal tyto nebytové jednotky znalecky ocenit. Současně ale zadal vypracování znaleckého posudku na celý podnik, což vedlo k jednoznačnému zjištění, že takto určená cena celého podniku je čtyřnásobně vyšší, než byl odhad zpracovaný v rámci exekuce. Do určité míry s touto cenou korelovala i cena jednotlivých nebytových jednotek dlouhodobě pronajatých za tržní nájem. Následně pak již insolvenční správce řešil výběr nejvhodnějšího zájemce a samozřejmě i to, zda prodat celý podnik, anebo přece jen samotné nebytové jednotky.

Dospěl k závěru, že výhodnější je prodej jednotek, což není z mého pohledu až tak významné, stejně jako to, že „do hry“ vstoupil zajištěný věřitel s prvním pořadím i další zajištěný věřitel s pokynem ke zpeněžení zástav mimo dražbu. Tento postup byl schválen věřitelským výborem a posléze i insolvenčním soudem, načež následoval prodej, jehož výnos byl zhruba čtyřikrát větší, než by byl výnos prodejem v rámci exekuce. Což znamenalo přebytek po zaplacení všech dluhů, resp. závazků věřitelům i odměny insolven­čnímu správci, vznikla tedy hyperocha, která byla vyplacena úpadci. Z uvedeného vyplývá, že v případě prodeje majetku povinného v exekuci by byla získána částka, která by byla významně nižší než součet pohledávek věřitelů a pochopitelně by nezbylo ani na povinného.

Na tomto skutkovém podkladě lze především formulovat otázku, jaké právní důsledky by měl prodej majetku v rámci exekuce za cenu, která byla zcela zjevně a významně nižší než tržní hodnota majetku povinného. Bez ohledu na faktický výsledek insolvenčního řízení se samozřejmě nabízí i další, byť mírně spekulativní otázka, jaké právní důsledky by mohly vzniknout pro insolvenčního správce, pokud by se spokojil s podklady, které byly zpracovány v rámci exekučního řízení, a tedy fakticky majetek úpadce prodal za takto stanovenou cenu. Pro ryze právní analýzu ponechávám stranou všechny vedlejší faktory, které by mohly či měly působit. To znamená především aktivitu původního povinného a následného úpadce, případně podobné aktivity ze strany některých věřitelů, zaměřené na prosazení co nejvyšší ceny prodávaného majetku. Budu vycházet z modelové, v praxi ale nijak neobvyklé situace, v níž jsou další účastníci pasivní, a řízení je tak plně v rukou exekutora či insolvenčního správce, což vede k tomu, že majetek povinného či úpadce je prodán za cenu, o jejíž výhodnosti lze pochybovat.

Pokud by tedy byl v rámci exekuce či následně insolven­čního řízení realizován majetek povinného, resp. úpadce, za významně nižší cenu, než za jakou mohl být při přiměřené péči řádného hospodáře prodán, a následně jakýmkoliv relevantním způsobem byl tento fakt zjištěn či minimálně namítnut, je třeba se zabývat možnou odpovědností za újmu, která vznikla.

Přitom, budu-li vycházet z konečného ekonomického výsledku, šlo by jednak o škodu způsobenou věřitelům, jejichž pohledávky by nebyly uspokojeny, ač při výhodnější cenové variantě by byly uspokojeny ve větší míře, případně zcela. A, vycházeje z modelového případu, poškozen by mohl být i původní povinný a následně úpadce vzhledem k tomu, že při prodeji za původně stanovenou cenu v rámci exekuce by pochopitelně nevznikla žádná hyperocha.

 

Základní právní podstata činnosti exekutora i insolvenčního správce

V této souvislosti je třeba zmínit základní právní podstatu činnosti exekutora i insolvenčního správce. Nebude asi sporu o tom, že exekutor, stejně jako insolvenční správce disponují v mezích svých zákonných oprávnění s cizím majetkem. V případě exekutora je důvodem této dispozice realizace exekučního titulu (§ 40 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“). Ať již jde o výkon soudního rozhodnutí, případně rozhodčího nálezu, nebo realizaci závazku se svolením vykonatelnosti (§ 71a ex. řádu). Podle § 2 odst. 2 ex. řádu je exekutor povinen vykonávat své povolání svědomitě.

Podobně, pokud jde o základní povinnost insolvenčního správce, kterou stanoví § 36 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ins. zák.“). Podle tohoto ustanovení je insolvenční správce „… povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.“

Odpovědnost za porušení povinnosti může být posuzována kritérii práva civilního, anebo trestního. Pokud jde o první variantu, pak zásadní je ust. § 2910 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Podle něho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Kritické, stejně jako v době platnosti předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., je především to, zda škůdce vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem.

Podle § 2911 o. z., způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu způsobil z nedbalosti. A ust. § 2912 o. z. uvádí, že nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat, má se za to, že jedná nedbale. Podle druhého odstavce této normy, dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost anebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale. Bez jakéhokoliv hlubšího rozboru lze na základě uvedeného dospět k závěru, že pokud exekutor či insolvenční správce poruší výše zmíněné povinnosti, které mu ukládají exekuční řád, anebo insolvenční zákon, zcela jistě jim vzniká povinnost nahradit způsobenou škodu. A také to, že prodej exekuovaného majetku za nižší cenu, než jaké mohlo být při náležité pečlivosti dosaženo, porušením povinností exekutora je. Mutatis mutandis to platí pro insolvenčního správce.

 

Řešení situace

Je zřejmé, že v případě, z něhož má analýza vychází, není situace zcela jednoduchá. Exekutor i insolvenční správce spravovali cizí majetek, měli k němu popsané povinnosti, ale pokud jde o realizaci tohoto majetku, tedy i jeho případný prodej, ať již jakoukoliv formou, pak zřejmě nebyli odborně zcela kompetentní k tomu, aby stanovili výchozí údaj, totiž tržní cenu či obvyklou cenu tohoto majetku. Dosti zjednodušeně řečeno, bylo by tedy možné dospět k závěru, že pokud exekutor zadal ocenění majetku povinného a s tímto oceněním posléze pracoval jako s určujícím údajem, neporušil žádnou svoji povinnost, a tedy není odpovědný za to, že majetek by případně byl prodán za cenu významně nižší, než jaké bylo možné dosáhnout. Jestliže by zde odpovědnost za vzniklou škodu měla být, pak by odpovědným byl ten, kdo majetek ocenil. Zde znalec. Podobně zjednodušenou úvahou by bylo možné dospět k závěru, že převzal-li insolvenční správce nastupující po exekutorovi ocenění, jež zajistil exekutor, a nadále s ním pracoval jako s jediným podkladem pro další postup insolvenčního řízení, ani on by nemohl být odpovědný za případnou škodu způsobenou prodejem tohoto majetku tzv. pod cenou.

Nic z toho ale nemusí být pravda. Zejména to ale platí pro insolvenčního správce. Podstatné je, a to jak pro exekutora, tak pro insolvenčního správce, jaké je především zadání znaleckého posudku. Konfrontací následného postupu insolven­čního správce s předchozím postupem exekutora lze dospět ke zjištění, že exekutor zadal zpracování znaleckého posudku na hmotný majetek povinného jako takový. Tedy nemovitosti, nebytové prostory atd. Zřetelně se nezajímal o cenu podniku provozovaného povinným. Ponechávám stranou spekulaci (vypadající pro exekutora nebezpečně), podle níž i tak bylo ocenění nemovitého majetku podezřele nízké, neboť pozdější ocenění realizované insolvenčním správcem se dost významně lišilo. Obecněji použitelný závěr totiž směřuje jinam a tato spekulace není podstatná. Podstatné je to, že exekutor či insolvenční správce nepochybně odpovídají i za volbu způsobu ocenění, anebo minimálně za to, že po poradě s odborníkem zvolí adekvátní způsob nebo způsoby ocenění.

Podle rozsudku NS ČR: „Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. To platí i pro znalecké posouzení učiněné ústně, resp. pro případ, kdy se znalec při svém slyšení soudem odchýlí od závěru svého písemného posudku.“[1]

Z čehož lze dovodit, že ani exekutor, ani insolvenční správce nemohou závěr znaleckého posudku „slepě“ převzít, ale musí jej hodnotit kriticky. Ostatně vývoj v modelové kauze to plně potvrzuje a lze na něm jasně demonstrovat rozdíl mezi pečlivým a, mírně řečeno, nepečlivým výkonem činnosti, k níž byl exekutor a insolvenční správce zákonem pověřen.

 

Cena za prodej a odpovědnost za škodu

Základní otázka, vycházející ze skutkového syžetu předloženého v úvodu tohoto článku, zněla, jaké právní následky by měl prodej majetku původně exekuovaného, který by byl prodán v rámci exekuce či konkursu za cenu zhruba čtyřikrát nižší, než by to odpovídalo ceně obvyklé.

V této souvislosti je třeba učinit krátkou odbočku ve vztahu k pojmu obvyklá cena. Jeho definice je zřejmě známa, ovšem ta zcela nevyhovuje podmínkám exekučního, resp. insolvenčního řízení. V případě prodeje v rámci exekuce či insolvenčního řízení nejde o běžný obchodní vztah přibližně stejně informovaného prodávajícího a kupujícího, z nichž kaž­dý má také přibližně stejný interes na prodeji či koupi nabízené komodity. Je zřejmé, že exekutor i insolvenční správce z povahy své činnosti směřují (insolvenční správce v případě konkursu) k prodeji majetku povinného či úpadce co možná nejrychleji. To poněkud deformuje standardní tržní vztah, a lze tedy připustit, že cena majetku prodávaného v exekuci nebo v konkursu nemusí dosáhnout takové výše, jakou by dosáhla, kdyby byl ten samý majetek prodáván zcela volně tzv. z ruky, aniž by byl k prodeji prodávající nějakým způsobem nucen. To je jistě faktor, který nelze nezmínit a který činí převodní ceny poněkud méně transparentní než při normálním prodeji. Na druhé straně tyto důsledky exekuce či insolvenčního řízení jsou toliko relativní. Lze si představit řadu komodit, o které bude zájem a které dokonce umožní takový majetek prodávat v dražbě, a tedy, lidově řečeno, o výši ceny takto licitovat. V každém případě je tedy ale povinností insolvenčního správce učinit vše pro to, aby prodej majetku (podobně ale i další způsoby realizace insolvence) byl pro věřitele co nejvýhodnější.

Jak uvedeno, jde o kritérium výhodnosti pro věřitele (jednoho či více), přičemž vcelku irelevantní je případný zájem úpadce, byť jistě, striktně vzato, i on může za jistých okolností participovat na zvlášť výhodném prodeji svého majetku. To, pokud by se jej podařilo prodat za cenu, která převyšuje nejen výši pohledávek věřitele či věřitelů, ale i všechny ostatní náklady insolvence a vznikla by tzv. hyperocha. Podle zákona je ale podstatné uspokojení věřitele či věřitelů. Podobně ovšem, jako může úpadce participovat na případném zvlášť výhodném prodeji svého majetku, si lze představit i poškození úpadce tam, kde by naopak byl jeho majetek prodán nevýhodně, a buď by díky tomu výtěžek nepřesáhl výši dluhu, ačkoliv mohl, anebo by úpadci vznikla nějaká jiná újma.

Pokud jde o výše položenou otázku možného důsledku nevýhodného prodeje, je pravděpodobné či nejpravděpodobnější, že by se nestalo nic, protože by nebylo žalobce, a tedy ani soudce. Pokud by ovšem povinný nabyl podezření, že jeho majetek byl prodán pod cenou, nemohlo by mu nic zabránit v tom, aby udělal to, co posléze udělal insolvenční správce, tedy provedl své vlastní ocenění prodaného majetku. Pokud by toto ocenění signalizovalo nízkou prodejní cenu, a tedy následně vznik majetkové újmy, byl by to nepochybně velmi relevantní důvod pro vymáhání náhrady škody.

Je samozřejmě otázkou, kdo by byl k takovému vymáhání aktivně legitimován, když primárně by šlo o újmu věřitelů přihlášených do dražby, jejichž pohledávka by nebyla uspokojena, ale to již není pro tento článek podstatné. Stejně jako to, že stejný přezkumný postup by mohli zvolit i nedostatečně uspokojení věřitelé. Sice by zřejmě museli čelit námitce v duchu sentence vigilantibus iura scripta sunt, tedy že se měli ozvat před exekuční dražbou v souladu s ust. § 336a odst. 3 o. s. ř. ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, povinnému a osobám, o jejichž právech a povinnostech soud rozhodl, ovšem podstatná je hrozba možné odpovědnosti za skutečně vzniklou škodu. Ta by musela být v příčinné souvislosti s dražbou a speciálně s nastavením nejnižšího podání, anebo s jinou formou exekuce.

A samozřejmě totéž by platilo pro insolvenčního správce, pokud by podobné pochybení bylo shledáno ve vztahu ke způsobu, jakým on realizoval majetek úpadce. V jeho případě je ale situace ještě složitější. Prodej majetku musí schválit věřitelský výbor, je-li konstituován, a pak ještě insolvenční soud. Pro případ prodeje majetku tzv. pod cenou by bylo možné ze strany insolvenčního správce očekávat námitku, že odpovědní jsou ti, kteří po něm operaci schválili. Pokud je známo, praxe takovýto případ dělené odpovědnosti neřešila. Nepochybně by ale záleželo na tom, jak kvalitní byly podklady pro určení ceny, za niž by byla prodávaná věc nabízena. Lze důvodně předpokládat námitku členů věřitelského výboru a zejména pak insolvenčního soudce, že za odbornou kvalitu správy majetku, resp. jeho realizace, primárně odpovídá insolvenční správce. Tedy např. za rozhodnutí, zda bude majetek prodán vcelku, případně jako podnik, nebo po částech. Jak by si v případě soudního sporu o náhradu vzniklé újmy počínal soud a jak by se vypořádal s možnou pluralitou škůdců, by již záviselo na konkrétních okolnostech případu. V tom našem by např. bylo zcela zjevné, že možnost, že cena podniku či jeho věcných komponentů se mohla od doby, kdy byla připravována exekuce, změnit, možná i výrazně, měla být primárně zřejmá insolvenčnímu správci. Což mimo vši pochybnost potvrzuje fakt, že insolvenční správce tento rozdíl skutečně zjistil a adekvátně reagoval. Jakýkoliv jiný postup by tedy vcelku logicky musel být považován za pochybení insolvenčního správce.

 

Trestněprávní odpovědnost

Další možný úhel pohledu je pohled z hlediska případné trestněprávní odpovědnosti. Zde však je třeba předeslat, že trestní odpovědnost a vše, co s ní souvisí, je subsidiární ve vztahu k jiným možnostem řešení. Aplikace trestního práva je krajním prostředkem, což jasně deklaruje ust. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

Kdy již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, nemusí být v případech, obdobných zmíněnému, zcela jednoznačné patrné. Kromě toho je tu další faktor, který vede k tomu, že se poškození či ti, kdo se za poškozeného považují, obracejí spíše na policii, než by šli cestou civilního sporu o náhradu škody. Tímto faktorem je důkazní břemeno. Jeho unešení bez možnosti speciál­ních vyšetřovacích oprávnění a vyšetřovacích postupů je velmi obtížné, ne-li nemožné. A samozřejmě hraje roli i to, že výsledek soudního sporu je nejistý, náklady ale mohou být značné. Iniciované trestní řízení je jen nejisté, pokud jde o výsledek. Ale zaručeně bezplatné.

Podle ust. § 220 odst. 1 tr. zákoníku se porušení povinnosti při správě cizího majetku dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoliv malou. Jen pro přesnost připomínám, že tato skutková podstata musí být naplněna po subjektivní stránce úmyslným jednáním, tedy jednáním, jímž pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný anebo věděl, že jej porušit nebo ohrozit může, ale pro takový případ s tím byl srozuměn.

Velmi podobnou skutkovou podstatu trestného činu upravuje § 221 odst. 1 tr. zákoníku, rozdíl je pouze v tom, že toto ustanovení umožňuje postihnout pachatele, který se porušení povinnosti při správě cizího majetku dopustil z hrubé nedbalosti. Tedy jinak řečeno, jde o nedbalostní delikt, ovšem k naplnění skutkové podstaty nestačí pouhé spáchání z nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku], ale musí jít o hrubou nedbalost, kterou odst. 2 téhož ustanovení definuje jako přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčící o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

A jen pro úplnost, nikoliv malá škoda je od 1. 10. 2020 nejméně 50 000 Kč. Exekutor či insolvenční správce spravuje cizí majetek, ovšem primárně nikoliv v zájmu vlastníka toho majetku, ale v zájmu jiných osob, věřitelů. To ale nic nemění na případné trestní odpovědnosti dle § 220 a 221 tr. zákoníku. Povinnosti obou jmenovaných jsou jasné.

Byť v poněkud jiném skutkovém kontextu, ale obecně platný je požadavek na jednání toho, kdo spravuje cizí majetek, jak jej vyjádřil NS, podle něhož: „Uvedená definice hrubé nedbalosti pak váže intenzitu nedbalosti právě na postoj pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou definice hrubé nedbalosti uvedená v § 16 odst. 2 tr. zákoníku uvádí výslovně, přičemž používá formulaci, že přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé ‚bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem‘, zdůrazňuje tedy přístup pachatele, při jehož hodnocení se musí zvažovat obě hlediska, jak subjektivní, tak i objektivní, byť vzhledem k uvedené dikci bude jistě subjektivní hledisko převažovat. Posouzení zjevné bezohlednosti pachatele nutno zvažovat z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba posuzovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a dále i okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost je třeba tedy věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá či jen lehká či menší (s nižší mírou nedbalosti).“[2]

Citovaná úvaha řeší primárně otázku, zda byla po subjektivní stránce naplněna skutková podstata hrubé nedbalosti. Ale požadavek obecné opatrnosti by byl podobně aplikován i při úvaze, zda jednáním exekutora či insolvenčního správce, který prodal majetek povinného či úpadce pod cenou, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu dle § 220 tr. zákoníku. S výjimkou explicitně kriminálního jednání asi ne úmyslem přímým. Ovšem úmysl nepřímý, tedy situace, kdy jednající věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je velice blízký hrubé nedbalosti. A na­mnoze rozhoduje jen hodnocení toho, kdo věc řeší. V modelovém případě by to znamenalo posuzování toho, zda exekutor či insolvenční správce v intencích shora definované opatrnosti zvolili vhodný způsob prodeje, vhodně předmět exekuce či konkursu ocenili apod. Jak již bylo zmíněno, v daném případě postup insolvenčního správce usvědčuje exekutora minimálně z nedbalosti, byť zřejmě v možném spolupachatelství se znalcem, který nemovitosti oceňoval. To nejen ve vztahu k ceně, ale k volbě způsobu exekuce, tedy prodeje. Lze předpokládat, že stejnou cestou, jen opačně, by postupovaly orgány činné v trestním řízení.

Jsem si vědom, že ex post se řada kroků snadno posuzuje jako pochybení. Nicméně, nejde o žádná subjektivní kritéria. Direktiva je poměrně jasná. Co nejvýhodněji prodat exekuovaný majetek, resp. majetek úpadce. Což je nesporně i zákonná povinnost exekutora či insolvenčního správce. A jakékoliv později zjištěné pochybení bude zkoumáno z hlediska uváděných kritérií. Je věcí každého exekutora a insolven­čního správce, aby s touto možností počítal a jednal úměrně svým schopnostem a kvalifikaci, což oboje deklaruje tím, že vykonává svoji profesi, a dále i okolnostem případu „… ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané“.

 

Poznámka na závěr

Jak je snad patrné, článek se zabýval možnými právními důsledky pochybení exekutora nebo insolvenčního správce. Něco zcela jiného jsou případy, kdy je prokazováno, že exekutor či insolvenční správce zcela úmyslně, tedy v úmyslu přímém, jednali ke škodě věřitelů a současně v úmyslu jiného či sebe tím obohatit.

 

JUDr. Tomáš Sokol působí jako advokát a společník AK Brož & Sokol & Novák, je místopředsedou České advokátní komory a prezidentem Unie obhájců ČR.

Mgr. Iveta Jančová, je samostatnou advokátkou a spolupracuje s AK Brož & Sokol & Novák.

---

[1] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Dostupné na www.nsoud.cz. Publikováno též v Soudních rozhledech č. 4/2010, str. 132.

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č. 5/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.