Na přelomu tisíciletí působily ve Spolkové republice Německo v oblasti soukromých elektronických médií dva velké koncerny, a to Bertelsmann a KirchMedia, resp. koncern označovaný jako Kirch Gruppe. Insolvenční řízení Kirchova holdingu, zahájené v roce 2002, bylo jedním z největších a nejdéle trvajících řízení ve Spolkové republice Německo. KirchMedia v úpadku si najala profesionální společnost zaměřující se na restrukturalizace korporací v úpadku, která provedla prodej aktiv společnosti prakticky bez jakékoli ingerence soudu, což flexibilní německý insolvenční zákon umožňuje. Ukázalo se tak, že pružný německý insolvenční zákon, který umožňuje vyloučit ingerenci státu do řízení, může přinést velmi uspokojivé výsledky.

Případ úpadku KirchMedia v roce 2002 znamenal mimořádné zbrzdění dalšího rozvoje kabelových a satelitních médií v celé Evropě. Stejný osud jako KirchMedia potkal ve Francii společnost Vivendi Universal a v Itálii Tele+. Zásadním problémem všech těchto uskupení byla nedostatečně vyvinutá technologie vysílání, předražené licenční poplatky za vysílací práva k sportovním pořadům a megalomanství managmentu těchto mediálních korporací.

Po pádu KirchMedia tak nastala v Evropě v oblasti elektronických médií vlna snižování nákladů, prodejů a fúzí. To, co se stalo v Německu se společností KirchMedia nebo ve Francii se společností Vivendi Universal, zcela změnilo celý evropský mediální trh. Podnikatelé v oblasti elektronických médií začali být konzervativnější, což bylo způsobeno i klesajícími příjmy z reklamy a jejich postupným přeléváním do oblasti internetové reklamy. Konkurz KirchMedia nebyl jen příkladem selhání jednoho koncernu, ale odrážel nestabilitu mezinárodního mediálního trhu.

Zakladatel koncernu Leo Kirch začal podnikat v roce 1956, kdy si od rodiny své ženy zapůjčil peníze a koupil v Německu práva na vysílání Felliniho filmu Silnice (La Strada). Film byl mimořádně úspěšný a Leo Kirch pokračoval v nákupech licencí, až nashromáždil největší filmový archiv mimo USA. Práva na vysílání těchto filmů prodával s velkým ziskem německým veřejnoprávním televizím.

V osmdesátých letech investoval do první německé komerční televizní stanice Sat. 1 a vybudoval z ní jednu ze dvou hlavních televizních stanic v zemi. Jednalo se vysoce ziskovou bezplatnou televizní stanici. Díky ní vytvořil KirchMedia společně s koncernem Bertelsman, který vlastní RTL, duopol, ovládající německý soukromý televizní trh.

Koncentrace mediální moci a riziko jejího zneužití Tato vysoká koncentrace německého mediálního trhu byla mimořádně nezdravá, a to nejen z hlediska hospodářské soutěže. Hrozba koncentrace mediálního vlastnictví médií je dlouho dobu považována z hlavní hrozbu pluralitě a diverzitě médií. Koncentrace mediální moci znamená nerovnou a tudíž nedemokratickou, nekontrolovanou a potenciálně neodpovědnou moc. Náš ústavní systém přijal separaci státních mocí, aby omezil možnost zneužití moci výkonné. Stejná pravidla by měla být zavedena i pro čtvrtou moc, kterou jsou média. Co největší disperze médií znamená snížení nebezpečí zneužití mediální moci při výběru a kontrole ostatních typů moci. Koncentrace mediálního vlastnictví ohrožuje základní funkci média, které má sloužit veřejnému zájmu, protože čím větší koncentrace médií, tím menší je možnost občanů získávat pestrou paletu informací. Snížení počtu nezávislých médií snižuje počet úhlů pohledu, které média poskytují veřejnosti. Je zřejmá souvislost mezi snížením mediální plurality a zmenšením mediálního pokrytí informování o věcích veřejného zájmu. Existuje také souvislost mezi nižší kvalitou mediálního pokrytí a úrovní veřejného mínění a vládní politiky. Nižší úroveň plurality médií ovlivňuje, jak výkonná moc respektuje lidská práva. Pokud existuje menší soutěž mezi médii, je méně pravděpodobné, že média budou o porušování lidských práv informovat, a naopak je pravděpodobnější, že výkonná moc bude provádět represivní politiku. Obecně platí, že v nesoutěžním mediálním prostředí mají spotřebitelé nižší schopnost posuzovat, zda je zboží, které jim je nabízeno, méněcenné, či nikoli. Stejně tak mají sníženou schopnost posuzovat, jaká je kvalita informace, kterou dostali v důsledku snížení plurality mediálního systému. Snaha o harmonizační směrnici týkající se plurality a vlastnictví médií v polovině devadesátých let selhala, což ukazuje politickou senzitivitu této otázky. Návrh směrnice Evropské unie, která měla nastavit vyšší standard pro mediální pluralitu, práva na informace a svobodu projevu, byl odmítnut Evropským parlamentem. Směrnici podporovali liberálně-středové, levicové a zelené strany, ale postavila se proti němu Evropská lidová strana. Směrnice nakonec nebyla přijata, neboť se proti ní nečekaně postavili irští liberálové. Evropský soud pro lidská práva nicméně konstatoval, že bez plurality hlasů a názorů v médiích nemohou být média prospěšná demokracii. Pluralismus je základní obecným pravidlem evropské mediální politiky. Rada Evropy považuje koncentraci médií za opak mediální plurality. Proto považuje koncentraci mediální moci za negativní jev. Evropská unie hájí pluralitu médií jakožto esenciální pilíř práva na informace a svobody projevu zajištěného článkem 11 Charty základních práv EU. Média produkují obsah, který se v ekonomické terminologii označuje jako veřejný statek. Veřejný statek je ekonomy posuzován jako statek, o který se nesoutěží a jehož využívání jedním nevylučuje z užívání nikoho jiného. Veřejné statky jsou nabízeny kolektivně a jsou financovány většinou nějakou formou zdanění. V oblasti financování vykazují média určitá specifika od ostatních veřejných statků. Média hrají klíčovou roli ve formování postojů, názorů, přesvědčení a hodnot v naší společnosti. Hrají politickou roli a mají politický efekt. Média mají vliv na politiky, politické procesy a voličstvo. Obsah médií má signifikantní vliv, který sahá za hranicí osob, které konzumují mediální obsah. V ekonomickém smyslu tento vliv nazýváme externalitou, která může být pozitivní nebo negativní. Média by možná nebyla úspěšná v tom, říkat lidem, co si mají myslet, ale jsou úspěšná v tom, říkat jim, o čem mají přemýšlet. Tuto schopnost médií nazýváme nastolování agendy. Nastolování agendy znamená, že média alokují různou úroveň pozornosti tématům zpráv. Pokud média určité téma ignorují, je veřejností považováno za méně důležité. Pokud média věnují nějakému tématu větší pozornost, je považováno za více důležité. Média umožňují občanům formovat a srovnávat vlastní politické názory s názory druhých. Média jsou také zprostředkovatelem mezi politickou sférou a privátní sférou občanů. Jen pokud je občan dobře informován, může soudit a přidávat se k různým částem politického spektra. Média také hrají důležitou roli v udržování společenské koheze. Média jsou i zrcadlem celé společnosti, nemají jen vliv na to, na co myslím, ale také, co si o dané věci myslíme. Komunikace je hlavním zdrojem lidské interakce. Zatímco malé skupiny osob mezi sebou mohou komunikovat tváří v tvář, společnost jako taková závisí na svobodných a nezávislých médiích, aby mohla vykonávat své právo na informace a svobodu projevu. Jak konstatoval ESLP, svoboda médií zahrnuje to, že veřejnost má právo na svobodný mediální systém, který nabízí vyvážené, úplné a různorodé informace. Svobodný systém médií je esenciální nutností pro funkční demokratický systém. Bez svobodných médií by nebyly ani svobodné a nestanné informace, ani veřejná debata o tématech společenského života. Svobodná a diversifikovaná média jsou životní komponentou zdravé demokracie, protože pouze média jsou schopná informovat o názorech občanů ty, kteří za tyto občany budou vládnout, tedy jimi zvolené politické elity. Společnost je stále více a více založená na informacích. Z toho plyne zvláštní odpovědnost a zvláštní moc, která média mají. Svobodný trh idejí slouží veřejnému zájmu pro maximalizování šancí, že lži a desinterpretace budou odhaleny a že občané uslyší všechny strany argumentů a vytvoří si svůj dobře informovaný názor. Pokud neexistuje volný trh idejí a informací, veřejnost nedostane potřebné informace důležité pro svoji samosprávu. Jedním z hlavních problémů médií ve vztahu k jejich vlastnictví je to, zda budou či nebudou složit ideám demokracie či zájmům jejich vlastníků. Produkce masových médií může být vnímána jako byznys, avšak proporce úspěšného byznysu jsou jiné než proporce úspěšné demokracie. Tento konflikt zájmů je inherentní soukromě vlastněným médiím. Tento konflikt může způsobit, že média přestanou být hlídacím psem demokracie nebo se stanou hlídacím psem, který neštěká. Existuje tedy fundamentální konflikt mezi ekonomickou podstatou médií jako byznysu a sociální a politikou rolí, kterou mají média hrát. Vlastník média má však samozřejmě vlastní, často odlišný zájem, který má podobu politické nebo ekonomické motivace. Tato motivace pak určuje obsah média. Pokud je tato motivace politická, média podporují určitou politickou agendu, pokud jsou ekonomická, primárním cílem je shromažďování peněžních prostředků. Existuje tedy více či méně latentní konflikt mezi korporátním, soukromým vlastnictvím médií a demokratickými principy. Tento permanentní konflikt je konfliktem mezi právem vlastníka média jednat oportunisticky v reakci na různé tržní podmínky a žurnalistickou editoriální svobodou založenou na konceptu lidského práva na svobodu projevu. Tento rozpor je základním dilematem mediálního byznysu. Různá řešení, jak toto dilema vyřešit, měla vždy malý úspěch. Nakonec vždy převážilo právo vlastníka média určit editoriální linii média, což bylo dáno jeho vlastnickým právem. Pokud však média slouží komerčním nebo politickým zájmům, často zapomínají na svojí roli jakožto toho, kdo sleduje a kontroluje zvolené zástupce společnosti. Vlastnictví médií může ovlivnit jejich obsah, a tudíž politický vývoj v zemi. Tento vývoj je pak podmíněn existujícími politickými a regulačními institucemi v zemi. Pokud jsou v zemi silné demokratické instituce, tendence ke koncentraci mediální moci je kontrolována demokratickými institucemi. Pokud je však vytvořeno oligopolistické mediální prostředí, existuje menší šance, že bude tento konflikt zájmů vyřešen ku prospěchu nezávislého přístupu médií ke společenským problémům. V extrémním případě může oligopol zabránit kontrole nebo kritice státní moci nezávislými médii.

Po deregulaci televizního vysílání ve Spolkové republice Německo investoval Leo Kirch ještě více do této oblasti podnikání a založil placený kanál Premiere.

V devadesátých letech pak Leo Kirch koupil podíly ve vydavatelství Axel Springer. Jednalo se o atraktivní aktivum, neboť tento vydavatel vydává nejprodávanější německý bulvární deník Bild. Jakýkoli převod vlastnického podílu v tomto podniku však podléhal souhlasu vedení tohoto vydavatelství. (Toto vydavatelství je dobře známé i v České republice, protože se podílelo na vydávání nejčtenějšího českého deníku Blesk a dalších mimořádně úspěšných periodik, a to až do roku 2014, kdy vydavatelství převzala společnost CZECH NEWS CENTER, a. s., akcionářů Daniela Křetínského a Patrika Tkáče.)

V roce 1999 investovala společnost Ruperta Murdocha BSkyB do Kirchova placeného televizního kanálu Premiere částku 1,3 miliardy eur, za což získala 22% podíl v této stanici. Tato transakce však zároveň umožňovala BSkyB získat investovanou částku zpět i s úrokem, pokud podnikání Premiere nebude výdělečné. Jak se následně ukázalo, právě tato transakce způsobila pád Kirchova impéria.

Podobně jako Murdoch byl Leo Kirch v Německu považován za člověka s obrovským politickým vlivem. Byl blízkým přítelem bývalého kancléře Helmuta Kohla, kterému pomohl ke dvěma volebním vítězstvím.

Dlouhá Kirchova kariéra v mediálním podnikání se často potýkala s finančními krizemi, ale díky svým politickým konexím se mu vždy podařilo banky přesvědčit, aby ho podpořily. Leo Kirch byl mistrem německého způsobu podnikání. Ten znamenal, že banky skupovaly podíly ve společnostech, které měly již dávno projít úpadkem, a představitelé bank zasedali v dozorčích radách společností, které tyto banky úvěrovaly. To znamenalo, že tyto korporace přežívaly, i když byly technicky vzato v úpadku.

V posledních letech však bankovní domy jako je Deutsche Bank, která byla hlavním věřitelem Kirchova koncernu, trvají na modernizaci korporátních vztahů. Leo Kirch byl evidentně přesvědčen, že mu německý systém umožní pokračovat v jeho způsobu podnikání do nekonečna.

Největší růst zaznamenala KirchMedia v devadesátých letech minulého století. Tato doba ale zároveň přinesla uskupení největší zadlužení, protože v té době generovala relativně nízké příjmy.

První známky úpadku společnosti KirchMedia byly viditelné, když placený kanál Premiere World za čtyři roky provozu vygeneroval ztrátu čtyři miliardy dolarů, i když měl 2,4 milionu uživatelů.

Zásadní nákladovou položkou provozu Premiere byly licenční poplatky za vysílací práva ke sportovním pořadům a hollywoodským filmům. Zcela nepřiměřené byly náklady na práva na vysílání soutěže Formule 1, která je sice v Německu oblíbená, ale počet uživatelů tohoto kanálu nedokázal zajistit ani pokrytí nákladů na licenci. V té době totiž placené kanály neměly příliš vysokou sledovanost, protože v zemi existoval vysoký počet bezplatných kanálů. Obdobně to platilo pro práva k vysílání mistrovství světa ve fotbale a německé fotbalové ligy. Akvizice předražených práv k vysílání navíc přišla v době rozmachu internetu.

Strategie Leo Kircha pro kanál Premiere značně přecenila pravděpodobný nárůst zákaznické základny a ignorovala do očí bijící problémy. Společnost zatěžovaly i platby hollywoodským studiím. Nákladnost této série akvizic vysílacích práv a nutnost financovat obrovské provozní ztráty kanálu Premiere vedly KirchMedia k osudovému obchodu s Rupertem Murdochem a k přijetí nových bankovních úvěrů.

Aby vyřešil Leo Kirch svoje finanční problémy, rozhodl se fúzovat KirchMedia se společností ProSieben Sat 1 Media AG, která byla kótována na frankfurtské burze a ve které měla KirchMedia více než poloviční podíl, i když pouze čtvrtinu hlasovacích práv.

Polovinu hlasovacích práv v této společnosti vykonávalo výše uvedené vydavatelství Axel Springer, které ještě zhoršilo situaci KirchMedia tím, že uplatnilo put opci na své akcie a donutilo společnost KirchMedia odkoupit jeho podíl v ProSieben Sat 1 Media AG za 775 milionů USD. To způsobilo naprostou finanční krizi KirchMedia. Pro doplnění je třeba uvést, že společnost KirchMedia vlastnila ve vydavatelství Axel Springer 40% podíl.

V únoru 2002 se společnost ProSieben Sat 1 Media AG rozhodla odložit plánovanou fúzi do té doby, než KirchMedia stabilizuje svoji finanční situaci. Obdobně se zachovala společnost News Corporation Ruperta Murdocha, která uplatila put opci na svůj podíl v televizi Premiere. KirchMedia byla nucena odkoupit podíl v Premiere za dohodnutou cenu 1,72 miliard USD, což ale byla částka značně převyšující tržní hodnotu podílu. Zároveň se několik představitelů úvěrujících bank vyjádřilo v tom smyslu, že tuto společnost už nehodlají nadále podporovat.

Po několika měsících pokusů sestavit záchranný plán, do něhož byli zapojeni němečtí političtí představitelé, největší německé banky a dva zahraniční mediální magnáti Rupert Murdoch a Silvio Berlusconi, se společnost rozhodla podat sama insolvenční návrh.

Dluhy mezi jednotlivými součástmi koncernu byly natolik propojeny, že žádná část nemohla být jednoduše vyňata a prodána. Dluhy a podmíněné závazky holdingu dosáhly výše přibližně 10 miliard eur a nebyla žádná šance, že by mohly být splaceny.

KirchMedia najala profesionální společnost zaměřující se na restrukturalizace korporací v úpadku, která provedla prodej aktiv společnosti prakticky bez jakékoli ingerence soudu, což flexibilní německý insolvenční zákon umožňuje.

Střechou celého holdingu byla společnost Taurus Holding, která měla tři hlavní dceřiné společnosti, a to KirchMedia, Kirch PayTV a KirchBeteiligung. Všechny postupně podaly insolvenční návrh.

Úpadek Kirchova holdingu měl poskytnout příležitost pro vstup Ruperta Murdocha na německý mediální trh. Aby mu to bylo umožněno, měl poskytnout kapitál ve výši 800 milionů eur a banky by poskytly další úvěr ve výši 150 milionů eur. Potenciální investoři se však nedokázali dohodnout s bankami na podílu, který měli získat.

Hlavním aktivem KirchMedia byla společnost KirchSport, která měla televizní práva k mistrovství světa ve fotbale a vlastnila 52,5 % ve společnosti ProSiebenSat1 Media AG, která provozovala satelitní televizní kanály, sportovní kanál DSF a produkční společnosti.

KirchPayTV byla majoritně vlastněná holdingovou společností Taurus Holding, ale jak již bylo uvedeno, měla v ní podíly i BSkyB a minoritní podíly měla i Lehman Brothers a saudský princ Al-Walíd. Hlavním aktivem společnosti byl placený televizní kanál Premiere.

Hlavním aktivem KirchBeteiligung byla vysílací práva na Formuli 1 a podíl ve vydavatelství Axel Springer.

Po zmařené fúzi společnosti ProSiebenSat1 Media a KirchMedia se akcie ProSiebenSat1 Media AG na burze zcela propadly. V následujícím roce byla ProSiebenSat1 Media AG odkoupena společností P7S1 Holding, kterou ovládá izraelský podnikatel Chaim Saban, za částku 500 milionů eur. Chaim Saban se se tak stal prvním cizincem proniknuvším na německý mediální trh.

Věřitelé společnosti KirchMedia, mezi nimiž byla americká filmová studia a německé banky, prodali skupinu KirchSport, která vlastnila vysílací práva k mistrovství světa ve fotbale. V tomto záchranném balíčku pro KirchMedia však nebyl zahrnut kanál Premiere.

Tento kanál koupila v roce 2003 investiční skupina Permira, kterou založil Nicholas Ferguson, předseda představenstva BSkyB. Bez zajímavosti není ani to, že tato skupina koupila v roce 2005 původně skandinávskou mediální skupinu SBS Broadcasting Group, která provozuje 29 televizních a 17 rozhlasových stanic. Ačkoli SBS Broadcasting Group v České republice nepodnikala, měla na české mediální prostředí mimořádný vliv. V roce 1999 totiž mělo dojít k fúzi této skupiny s mediální skupinou CME Media Enterprises, která podle svých výročních zpráv byla provozovatelem české televizní stanice NOVA.

Po právním due dilligence však SBS Broadcasting Group zjistila, že CME Media Enterprises ve skutečnosti pouze dodává pro televizní stanici NOVA určité služby související s vysíláním, ale licenci k vysílání nekontroluje. Z tohoto důvodu SBS Broadcasting Group podmínila fúzi tím, že CME Media Enterprises zajistí vlastnictví společnosti, která ovládá licenci k vysílání. Toho však CME Media Enterprises nebyla schopna, což odstartovalo mediálně velmi sledovaný spor, který se odehrával v letech 1999 až 2002.

Televizní stanice Premiere se v roce 2009 přejmenovala na Sky Deutschland a je většinově ve vlastnictví Murdochovy News Corp. Je stále ve ztrátě, i když ji pomalu snižuje. Podíl ve společnosti Axel Springer převzala od Kirchova koncernu na úhradu části svého dluhu Deutsche Bank.

Věřitelé Kirchova holdingu nakonec přihlásili v rámci insolvenčního řízení celkem 1 500 pohledávek v celkové výši přibližně 5 miliard EUR. První rozdělování výtěžku insolvenční podstaty se konalo v roce 2007 a věřitelé byli uspokojeni z 8 %. Následně proběhlo ještě 12 dalších rozdělování podstaty, přičemž věřitelé byli v konečném důsledku uspokojeni ze 40 % a vyplaceny byly celkem 2 miliardy eur. Insolvenční řízení bylo ukončeno v roce 2018.

Současně s insolvenčním řízením zahájil Leo Kirch soudní řízení proti Deutsche Bank a jejímu řediteli Rolfu Breuerovi o náhradu škody. V roce 2002 se totiž Rolf Breuer zúčastnil Světového ekonomického fóra, které se konalo v hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku. Během rozhovoru, který dal televizi, Breuer naznačil, že o bonitě Kirchova koncernu pochybuje. Leo Kirch tvrdil, že Breuerovy poznámky daly signál ostatním věřitelům, aby ho přestali úvěrovat. Podle Kircha tím způsobil úpadek jeho společností a požadoval náhradu škody ve výši 2 miliardy eur.

Leo Kirch zemřel v roce 2011 a ve sporu pokračovali jeho dědici, kteří po bance požadovali dokonce částku 3,5 miliardy eur. Dědici tvrdili, že Breuerovo prohlášení bylo součástí promyšlené strategie, jejímž cílem byl úpadek koncernu a inkaso poplatků za pomoc při jeho restrukturalizaci. V roce 2012 vnikly do sídla Deutsche Bank policejní jednotky, aby v rámci vyšetřování zajistily důkazy svědčící o tom, že se banka pokusila ukrývat skutečnosti související s Kirchovým případem.

V tom samém roce rozhodl Vrchní zemský soud v Mnichově, že Deutsche Bank je povinna k náhradě škody dědicům Leo Kircha s tím, že výše náhrady škody měla být určena zvláštním rozsudkem, přičemž se tato výše měla pohybovat v rozmezí od 120 milionů až 1,5 miliardy eur. Soud tak přisvědčil argumentu, že Breuer svým prohlášením podkopal úvěrovou důvěryhodnost koncernu, čímž ho poškodil.

V roce 2014 byl celý spor ukončen smírem, na základě kterého zaplatila Deutsche Bank dědicům Leo Kircha částku ve výši 925 milionů eur a odměnu jejich advokátům v mnohamilionové výši.

Insolvenční řízení Kirchova holdingu byl jedním z největších a nejdéle trvajících řízení ve Spolkové republice Německo. Zároveň ukázalo, že pružný německý insolvenční zákon, který umožňuje vyloučit ingerenci státu do řízení, může přinést velmi uspokojivé výsledky.

 

Autor:  doc.  JUDr.  Aleš Rozehnal, Ph.D., působí jako advokát v Advokátní kanceláři Rozehnal & Kuchař.

Foto: Pixabay