Máloco člověka potěší tak málo, jako zjištění, že udělal chybu. Situace je pak o to těžší, pokud se chyba nedá opravit a pokud navíc její následky nese někdo jiný než chybující. Bohužel všichni jsme jen lidé, a tedy tvorové chybující, a i když se tomu snažíme předejít, ne vždy se to podaří. Pro eliminaci následků negativních skutečností lidé vymysleli finanční nástroj, a to pojištění.

Jakkoliv bylo původně určeno primárně pro jiné situace, např. požáry či potopení lodí, časem se mezi negativní následky, pro které lze sjednat pojistnou ochranu, začaly řadit i lidské chyby. Asi většina z nás má pojištění odpovědnosti spojeno primárně s motorovými vozidly. Činností, s nimiž je spojeno riziko vzniku škody, je však více, a proto z důvodu ochrany jak osob tuto činnost vykonávajících, tak těch, jimž může škoda vzniknout, zákonodárce podmínil jejich vykonávání existencí pojištění odpovědnosti. Trend zajišťování náhrady škody tímto způsobem je již mnoho let patrný, lze jej sledovat z nárůstu povinných pojištění, která se již mnoho let počítají na desítky a jednou z těchto činností je také výkon advokacie.

Navíc při některých činnostech neodpovídáme jen za škody způsobené námi samotnými, ale i jinými osobami. V soukromém životě to mohou být např. naše děti, v profesním to mohou být např. naši zaměstnanci. U advokáta se to může týkat např. asistentek, advokátních koncipientů, za určitých podmínek i jiných advokátů (je třeba si uvědomit, že i pokud je advokát zastoupen jiným advokátem, ve vztahu s klientem je ten advokát, který s ním smlouvu uzavřel, nikoliv jeho zástupce). Tím se pak dostáváme k chybám, které my osobně ovlivnit ani při nejlepší vůli nemůžeme.

Pojištění jako finanční služba je v běžném životě trochu jiná než jiné finanční služby. Pokud si zřídíme běžný účet u banky, chodí nám na něj výplata, platíme z něj, používáme platební kartu a podobně. Pokud uzavřeme smlouvu o hypotečním úvěru, obdržíme prostředky např. na bydlení a pak splácíme jednotlivé splátky. Pojištění v tomto směru funguje trochu jinak, protože dokud se nic neděje, v zásadě jen platíme pojistné, a běžný člověk může mít pocit, že platí za nic. Vše se však změní, pokud se něco stane.

V tomto příspěvku bychom vás rádi seznámili s praktickým fungováním pojištění odpovědnosti advokátů právě za situace, kdy se něco stane.

 

Co se z pojištění nehradí

Úvodem uveďme případy, na které se pojištění nevztahuje, a tedy nebudou z pojištění hrazeny, bez ohledu na výsledek soudního sporu nebo posouzení oprávněnosti nároku poškozeného.

Pojištění, které bylo ve prospěch advokátů Českou advokátní komorou sjednáno, se vztahuje na odpovědnost advokátů za škodu (používáme pro zjednodušení tento termín i s vědomím toho, že nová civilněprávní úprava již tento pojem nepoužívá, hovoří o povinnosti nahradit škodu nebo újmu, ovšem pro potřeby tohoto článku by použití tohoto termínu značně komplikovalo srozumitelnost textu), nikoliv na jiné nároky, které mohou být proti advokátům vzneseny. Hrazeny z tohoto pojištění tedy nebudou například nároky na vydání bezdůvodného obohacení (např. advokátem vymožených částek) nebo nároky z odpovědnosti za vady (např. požadavek na vrácení odměny zaplacené za poskytnuté právní služby nebo na slevu z odměny).

Bez ohledu na podstatu náhrady škody pak musíme upozornit, že pojištěný není oprávněn bez předchozího souhlasu pojistitele uznat nebo vyrovnat nárok na náhradu škody či újmy. Pokud to učiní, pojistitel jednak není jeho uznáním vázán, jednak může být takové porušení povinnosti důvodem pro zamítnutí pojistného plnění. Byť tedy advokát může být o své odpovědnosti za škodu přesvědčen, pokud chce, aby byla škodní událost řešena v rámci pojištění, nemůže takový krok učinit bez předchozího souhlasu pojistitele.

 

Smlouvu jsme neuzavřeli…

Právní vztah mezi advokátem a jeho klientem je dán nejen zákonem o advokacii, ale zejména smlouvou mezi nimi uzavřenou. Při šetření škodní události se lze setkat s tvrzením, že mezi advokátem a klientem nebyla smlouva uzavřena, byla jen vyhotovena plná moc. Je však nutno rozlišovat mezi smlouvou a plnou mocí. Plná moc je dokladem pro třetí osoby (často soud) prokazujícím, že jednající je oprávněn za zmocnitele jednat. Plná moc je však udělena na základě toho, že se zmocnitel a zmocněnec dohodli na tom, v jaké věci bude zmocnitel zmocněnce zastupovat. Proto zákon o advokacii také hovoří o smluvním zastoupení (§ 441 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Tedy, i když písemná smlouva mezi advokátem a klientem uzavřena nebyla, smlouva zpravidla uzavřena byla, a to ústní. Vždyť se dá předpokládat, že se advokát s klientem dohodl minimálně na tom, v jaké věci ho bude advokát zastupovat, případně jaká za to bude odměna. Ve vztahu k odměně je třeba si uvědomit, že skutečnost, že klient za právní službu nezaplatil podle dohody, ještě automaticky neznamená, že by tím byla vyloučena odpovědnost advokáta za chyby při poskytnuté právní službě.

Zpravidla se lze setkat spíše s plnou mocí generální. Je třeba si uvědomit, že takto vymezená plná moc neumožňuje ověřit bez dalšího specifika, která mohla být předmětem jednání mezi advokátem a klientem. Za situace absence písemné smlouvy o poskytování právních služeb je pak komplikované blíže posoudit skutečný obsah vztahu mezi advokátem a klientem, zejména tam, kde byly právní služby ujednány v užším rozsahu. Pro případ, že se sjednaná právní služba nevztahuje na komplexní právní službu spojenou s danou kauzou, je vhodné ujednat si taková omezení buď v písemné smlouvě, nebo si je alespoň potvrdit např. e-mailovou komunikací. Takové důkazy pak mohou být zcela zásadní za situace, kdy advokát tvrdí, že nepochybil, protože činil jen ta jednání, na nichž se s klientem dohodli.

Chyba? Možná, ale…

Nejen laická veřejnost, ale někdy i advokáti se domnívají, že ke konstatování jejich odpovědnosti (a tím k vyplacení pojistného plnění) postačuje, pokud je prokázáno, že pochybili. Tento názor je však třeba odmítnout. Předmětem pojištění profesní odpovědnosti advokáta za škodu je podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, odpovědnost za škodu způsobenou jinému při výkonu advokacie. Jde o objektivní odpovědnost, která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, resp. porušení povinnosti při výkonu advokacie (jako příčina), vznik škody (jako následek) a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu advokacie a vznikem škody (kauzální nexus). Tyto předpoklady vycházejí kromě právní teorie ze zcela konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, namátkou uveďme např. judikát již z roku 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 (na který navazuje celá řada dalších). Tedy pouze skutečnost, že advokát pochybil, ještě nezakládá jeho odpovědnost za škodu. Prokázány musí být všechny tyto předpoklady, pokud některý z nich prokázán není, nelze dovodit odpovědnost advokáta za škodu.

Pokud jde o porušení povinnosti, je prvním z předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu. Ačkoliv se to může jevit jako logické, lze se setkat i s názory advokátů, že sice nepochybili, nicméně klientovi vznikla škoda, a tedy by mělo být vyplaceno pojistné plnění. Pokud však nedošlo k porušení povinnosti na straně advokáta, nelze uvažovat o jeho odpovědnosti.

V některých případech je chyba v zásadě neoddiskutovatelná. Pokud advokát nepodá za klienta vyjádření k žalobě, ačkoliv převzal včas jeho zastoupení v dané věci a s úkony soudu je seznámen, ve většině případů se bude jednat o jeho pochybení. Aby situace nebyla tak jednoduchá, i z tohoto pravidla mohou existovat výjimky. Je třeba si např. uvědomit, že pro podání vyjádření k žalobě je nutná součinnost klienta, který k vyjádření advokátovi dá příslušné skutkové informace, podklady apod.

Mohou však nastat situace, kdy chyba advokáta bude sporná. Nehovoříme jen o situacích, kdy byl rozsah právních služeb ujednán v omezeném rozsahu, v návaznosti na smlouvu o právní pomoci. Pokud se zabýváme odpovědností advokáta za škodu v konkrétní kauze, máme většinou tu výhodu, že se jedná o právní věc již soudy rozhodnutou. Okřídlená věta „po bitvě je každý generál“ se uplatní i při posuzování případného pochybení advokáta, zejména pokud je mu vytýkán jeho právní názor či jeho hodnocení věci. Pokud ve věci proběhlo dokazování, soudy vyjádřily právní názory apod., je náhled na kauzu klienta jiný. Na případné pochybení advokáta z hlediska jeho právního názoru však je potřeba nahlížet z jeho pohledu v době, kdy právní zastoupení převzal, před provedením dokazování, před vyjádřením právního názoru soudu (nebo i více soudů). Nezřídka se i názory soudu prvního stupně a soudu odvolacího různí, a nelze vytýkat advokátovi, že zaujal právní názor, který pak nebyl v konečném důsledku soudy akceptován.   V tomto směru odkazujeme např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, podle něhož nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nevhodném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení. Nejvyšší soud ČR spatřuje rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy např. podá za svého klienta opravný prostředek opožděně. Ani advokát nemůže předjímat, jak neznámá věc dopadne. A to nehovoříme o případech, kdy se např. i letitá judikatura změní. Chybu advokáta je tedy nutné posuzovat vždy z pohledu toho, jaké informace měl k dispozici v době, kdy právní službu poskytoval, nikoliv podle informací v době rozhodnutí právní věci. Navíc, v dnešní době jsme si zvykli na komfort vysoké míry dostupnosti judikatury soudů vyšších stupňů, kdy většina judikatury je dostupná online, a to velice rychle. Nicméně při tom, že některé kauzy se mohou projednávat mnoho let, je dobré si uvědomit, že existovala i doba, kdy judikatura tímto způsobem dostupná nebyla.

Specifickou kategorií „chyb“ advokátů jsou klientem tvrzené chyby, kdy advokát postupoval v souladu s pokyny klienta, které se ukázaly jako nesprávné. Za typický příklad lze považovat podání odvolání na pokyn klienta, které však neuspělo a vedlo k navýšení nákladů řízení. Je třeba si uvědomit, že podle § 16 odst. 1, 2 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Tedy klient může udělovat pokyny např. z hlediska dalšího vedení sporu. Z pohledu advokáta a jeho odpovědnosti za škodu lze považovat za vhodné, aby v případě, že se advokát neztotožňuje s pokynem klienta, klienta na svůj názor upozornil a vyžádal si od něj prokazatelný pokyn k dalšímu postupu i přes poučení klienta (např. k podání odvolání, pokud je advokát považuje za nedůvodné). Pokud se advokát takto nebude chránit, může se stát, že vůči němu bude klient následně nárokovat náhradu nákladů řízení s tvrzením jejich zbytečného vynaložení. Pak se stává, že advokát sice tvrdí, že klienta řádně poučil, ovšem toto tvrzení není schopen prokázat. Ohledně pokynů k dalšímu vedení či nevedení sporu lze telefonickou či osobní nepísemnou komunikaci považovat za těžko průkaznou. A i když se může stát, že i po skončení sporu je klient spokojen, i když neuspěl, nelze vyloučit, že následně změní názor a bude se snažit domoci náhrady škody.

Chybu jsem udělal(a), ale…

Jak je uvedeno výše, samotná chyba při výkonu advokacie není jediným předpokladem odpovědnosti za škodu. Dalším ze zákonných předpokladů (kromě vzniku škody) je příčinná souvislost. Příčinná souvislost mezi pochybením advokáta a vznikem škody je dána pouze tehdy, pokud je prokázáno, že kdyby k pochybení advokáta nedošlo, škoda by nenastala. Pokud není prokázána příčinná souvislost, odpovědnost za škodu není dána. Důkazní břemeno spočívá na žalobci, stejně jako důsledky neunesení tohoto břemene. Z hlediska příčinné souvislosti musí být prokázáno, že kdyby nedošlo k porušení povinnosti advokáta, klient by uspěl, resp. by nedošlo ke vzniku škody na jeho straně. Konkrétní úspěch se pak posuzuje podle podstaty kauzy. Úspěchem např. je, že by se klient ubránil nároku uplatněnému vůči němu žalobcem, nebo že by naopak dosáhl přiznání a vymožené své pohledávky, o kterou se soudil nebo chtěl soudit.

Někdy se lze setkat s názorem, že právní věc poškozeného byla již rozhodnuta, a tedy ji nelze posuzovat znovu. V tomto případě se však nejedná o změnu již vydaného rozhodnutí, ale pouze o posouzení (jako tzv. otázky předběžné), jaký by byl výsledek řízení, kdyby nedošlo k chybě advokáta (např. kdyby bylo podáno odvolání). Takovou předběžnou otázku je soud v rámci posuzování odpovědnosti advokáta povinen vyřešit.

Je nutné si připomenout, že na počátku soudního sporu stály dvě strany, které byly většinou OBĚ přesvědčeny o tom, že jejich názor je správný, a byly ochotny o to vést spor (a nést případné negativní následky spočívající v nákladech řízení a úrocích z prodlení). V případě tvrzené odpovědnosti advokáta je však nutno objektivně posoudit, jak by případ skutečně dopadl. I pokud je tedy advokát přesvědčen, že by jeho klient uspěl, samotný tento názor nelze považovat za důkaz o splnění podmínky příčinné souvislosti (kdyby škodní událost oznamoval advokát protistrany, byl by většinou přesvědčen, že by uspěl naopak jeho klient). Navíc právníci se zkušeností se soudními spory vědí, že i u kauz, které se na počátku jeví zcela jednoznačně, se v průběhu soudního řízení může ukázat něco překvapivého, co výsledkem kauzy řádně zamíchá…

Vzhledem k tomu, že nemalou část pochybení advokáta tvoří zmeškání lhůty k vyjádření k žalobě (k tomu blíže viz níže), kdy spor z důvodu chyby advokáta vlastně vůbec neproběhl, a neproběhlo ani dokazování, může se stát, že klient bude nucen podstatu svého sporu absolvovat v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi (ovšem s tím, že procesní postavení stran bude jiné, tedy advokát nebude zástupcem klienta, ale jeho protistranou). V některých případech se tak může prokázat, že advokát tím, že pochybil, naopak klientovi ušetřil náklady na vedení sporu, protože klient by stejně úspěšný nebyl.

V rámci posouzení příčinné souvislosti musí být posuzovány všechny okolnosti dané kauzy. Může se to týkat také posouzení, zda by pohledávka, kterou klient měl, byla ve skutečnosti vymahatelná, neboť úspěch klienta ve sporu ještě sám o sobě neznamená, že by se klient skutečně domohl nějakých prostředků. K tomu uveďme např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2789/2006.

Stejně tak je třeba brát v úvahu možnosti na straně poškozeného. Pokud tedy advokát pochybil tím, že klientovi nedoručil rozsudek, kterým byla klientovi uložena nějaká platební povinnost, a v důsledku toho byla nařízena exekuce, může se jednat o pochybení advokáta. Pokud však klient nedisponoval prostředky na úhradu tohoto svého závazku, není vznik nákladů exekučního řízení v příčinné souvislosti s pochybením advokáta, neboť ke škodě by došlo i v případě správného postupu advokáta. Chyba advokáta tak nebyla příčinou vzniku škody na straně poškozeného.

V některých případech nelze vyloučit ani to, že posuzování příčinné souvislosti se protáhne na dlouhou dobu. Jedná se např. o případy, kdy advokát nepřihlásí pohledávku klienta do insolvenčního řízení. Pokud je insolvence řešena oddlužením plněním splátkového kalendáře, tento je stanoven na dobu 5 let a až do jeho skončení nelze předjímat, zda a jak bude skutečně plněn. Ze samotného schválení oddlužení nelze dovozovat, že pohledávka klienta bude skutečně uspokojena např. minimálně z 30 %, protože skutečný výsledek insolvenčního řízení může být i přes nadějné vyhlídky na počátku jiný (jak umí život zamíchat kartami, jsme se ostatně přesvědčili i nedávno, v rámci koronavirové situace, která sama o sobě může mít radikální dopad do platební schopnosti úpadců).

 

Časté chyby advokátů

Mezi nejčastější chyby advokátů, které jsou řešeny v rámci pojištění, řadíme jednoznačně zmeškání lhůty. Z nich pak nejčastějším je zmeškání lhůty pro podání vyjádření k žalobě v soudem stanovené kvalifikované lhůtě (zpravidla 30 dní). Zajímavé je, že často je toto zmeškání jednodenní. Tedy právní jednání učiníme první den po uplynutí lhůty. Když si představíme, kolik chyb (a tím i nepříjemných situací) bychom si ušetřili, kdybychom se naučili interní termín splnění úkolu si určit den nebo dva před skutečným uplynutím lhůty… Protože pokud spoléháme na poslední den, může pak nastat mnoho okolností, které včasné podání zmaří. Ať už se jedná o zdravotní indispozici, chybu asistentky, špatné poznamenání konce lhůty, nedostatečné internetové připojení … Přitom jen málo z těchto okolností nám soud následně zohlední při eventuálním projednávání návrhu na prominutí zmeškání lhůty.

Za podobnou lehkovážnost lze považovat ponechání podání žaloby na poslední chvíli. V některých případech to může být odůvodněno mimosoudním jednáním (byť jednat lze i po podání žaloby, alespoň z opatrnosti), ovšem při několikaleté promlčecí lhůtě často není důvod vyčkávat s podáním žaloby v řádu mnoha měsíců či let…  Pak se může stát, že prostor pro případné napravení nedostatků (jako je např. chybné definování osoby žalovaného či doručení nesprávnému soudu), který by jinak byl, schází.

Z hlediska posuzování chyb advokátů je třeba také brát v úvahu, že žijeme ve třetím tisíciletí a celá řada informací je dostupná veřejně, nadto se zveřejněním některých z nich jsou spojovány právní následky. Jako příklad uveďme veřejné rejstříky, např. obchodní rejstřík a insolvenční rejstřík, z nichž lze ověřit řadu informací. Ve vztahu k uplatňování nároků klienta je zejména insolvenční rejstřík nutno považovat za velice cenný nástroj. Jinak se může stát, že ačkoliv advokát za klienta učinil řádně úkony k vymáhání jeho pohledávky u soudu, veškerá tato snaha přijde vniveč, protože mezitím uplyne lhůta k přihlášení pohledávky klienta do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka v úpadku. Z tohoto pohledu lze u advokátů jistě jen doporučit prověřování těchto skutečností, neboť úpadek dlužníka může nastat kdykoliv v průběhu sporu, včetně exekučního řízení.

Hlášení škody – raději dříve než později

A nyní se již dostáváme přímo k souvislostem pojištění. Podle rámcové pojistné smlouvy, kterou Česká advokátní komora s Generali Pojišťovnou a. s. uzavřela (zde jen doplníme, že smlouvou o převodu kmene byl v loňském roce převeden tento pojistný program na Generali Česká pojišťovna a. s.), je pojištěný povinen škodní událost pojistiteli oznámit bez zbytečného odkladu.

V některých případech se advokáti zdráhají škodní událost oznámit, s tím, že by z toho bylo dovozováno, že tím svoji odpovědnost za škodu uznávají (a je pravdou, že v některých případech se poškození snaží takové závěry z oznámení škodní události advokátem pojišťovně dovozovat). Mezi takovými právními jednáními je však třeba rozlišovat.

Povinnost oznámit škodní událost má pojištěný bez ohledu na to, zda nárok poškozeného považuje za oprávněný či nikoliv. Naopak jednou z náležitostí oznámení škodní události (i podle zákona) je vyjádření pojištěného, v rámci něhož by pojištěný advokát měl uvést svůj názor na škodní událost a na nárok poškozeného na náhradu škody. Advokát je totiž tím, kdo je s klientem v právním vztahu, má o kauze podrobné informace a podklady k ní, ví, jak vypadala komunikace s klientem, jejich procesní strategie apod. Advokát tedy má prostor k tomu, aby se vyjádřil nejen ke svému pochybení, ale celkově k nároku na náhradu škody.

Naopak za nedostatečné lze považovat vyjádření ve smyslu: „Uznávám, že jsem pochybil, a tedy nárok klienta na náhradu škody považuji za důvodný.“ Jak je uvedeno výše, pochybení je jen prvním z předpokladů odpovědnosti advokáta za škodu, a ze strany pojistitele budou posuzovány i ostatní její předpoklady. Pokud advokát nárok poškozeného na náhradu škody neuznává, měl by uvést důvody jeho postoje. Pojistitel jeho názor také přezkoumá. Vzhledem k tomu, že pojistitel z pojištění odpovědnosti advokáta plní za pojištěného, a poškozený nemá proti pojistiteli přímý nárok na pojistné plnění, jsme toho názoru, že ani v případě, že pojistitel nárok poškozeného považuje za důvodný, by v případě nesouhlasu pojištěného advokáta s vyplacením plnění neměl pojistné plnění poskytnut. Jiná může být situace v pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kde má poškozený přímý nárok proti pojistiteli. V pojištění odpovědnosti advokáta tomu tak není.

Pokud si advokát není jistý, kdy škodní událost pojistiteli oznámit (a některé případy jsou opravdu složité), je dobré mít na paměti, že dříve je lepší než později. Nic horšího, než že pojistitel oznámení vyhodnotí jako předčasné, se nestane…  Z tohoto hlediska je však nutné upozornit, že pojistitel zpravidla vyčká, jak právní věc poškozeného, minimálně pravomocně, skončí (pokud je žaloba podána).

 

Žaloba proti advokátovi

Situaci, kdy je proti advokátovi podána žaloba o náhradu škody, lze jistě považovat za závažnou. Je totiž zřejmé, že poškozený svůj nárok na náhradu škody považuje za důvodný a je ochoten se o něj soudit, včetně možných negativních finančních dopadů. Pokud nebyla škodní událost dosud pojistiteli oznámena (a ve většině případů i to je porušení povinností z pojištění), rozhodně v tuto chvíli by oznámena být měla, a to i za situace, kdy pojištěný nárok poškozeného neuznává či dokonce považuje za absurdní.

V souvislosti se sporem o náhradu škody u soudu je třeba si uvědomit, že se mění procesní postavení stran. Zatímco v původním sporu proti sobě stál žalobce se žalovaným (a na jejich straně jejich advokáti), pokud klient podá na advokáta žalobu o náhradu škody, stává se advokát jeho protistranou (a na straně advokáta stojí pojistitel, pokud do řízení vstoupí). To platí při mimosoudním projednávání škodní události, dvojnásob to pak platí u soudu.

V určitých situacích to může být pro advokáta lidsky složité, neboť jeho klient se stává de facto jeho protivníkem, někdy za situace, kdy spolu v jiných věcech dále spolupracují, ovšem proti této osobně složité situaci stojí právo pojistitele (i pojištěného) na řádné projednání nároku na náhradu škody, kdy je třeba, aby bylo objektivně posouzeno, zda advokát za nárokovanou škodu skutečně odpovídá. Pojistitel zpravidla do řízení o náhradu škody proti advokátovi vstoupí jako vedlejší účastník na straně žalovaného advokáta podle § 93 o. s. ř. a je mu nápomocen s obranou proti vznesenému nároku. V některých případech však účast pojistitele není nutná a pak se může s pojištěným dohodnout, že do sporu vstupovat nebude (např. pokud okolnosti sporu jsou takové, že účast pojistitele v řízení nemá pro spor žádnou přidanou hodnotu a advokát je schopen obranu vést sám), ale pak by mu měl být k dispozici minimálně pro konzultace. Vstup pojistitele do řízení je jeho právem, nikoliv povinností, nicméně v případě zájmu pojištěného o vstup pojistitele zpravidla jeho žádosti vyhoví. Je logické, že uplatnění nároku na náhradu škody je pro advokáta velmi nepříjemnou situací, a v důsledku toho mohou někdy např. emoce zastínit plné právní uvažování, a proto není od věci, pokud se sporu účastní vedle žalovaného někdo, kdo na věci není osobně zainteresován, ať už je to pojistitel nebo právní zástupce. Jako pojistitel zpravidla nemáme námitky proti tomu, aby byl advokát ve sporu zastoupen jiným advokátem, nicméně pak je třeba si uvědomit, že pro zastupujícího advokáta se jedná o klasický výkon advokacie, tedy o právní zastoupení se všemi povinnostmi, které z toho vyplývají. Pokud není pojistitel účasten soudního řízení přímo, je důležité ho o vývoji sporu pravidelně informovat, a to i tehdy, pokud se spor zatím vyvíjí příznivě. Je třeba si uvědomit, že pojistitel např. po dobu vedení sporu pracuje s finančními prostředky vyčleněnými na případné pojistné plnění (rezerva na pojistné plnění), jejichž výše se může měnit v návaznosti na vývoji řízení.

Za nepřijatelné pak lze považovat, pokud advokát škodní událost pojistiteli poprvé oznámí až po vynesení rozsudku soudem prvního stupně (s ohledem na omezené možnosti uplatnění argumentace a důkazů v odvolacím řízení) či dokonce po pravomocném skončení sporu vedeného proti němu. V takovém případě jde o závažné porušení celé řady povinností a nelze vyloučit, že to může mít negativní dopad do pojistného plnění.

Pojištěný je i podle zákona povinen v řízení o náhradě škody postupovat v souladu s pokyny pojistitele. To se týká i např. podávání opravných prostředků. Často se setkáváme s dotazy učiněnými předem, zda je pro pojistitele postačující rozhodnutí soudu prvního stupně nebo je vždy nutné podat odvolání. Z tohoto hlediska je každý případ posuzován individuálně a záleží také na konkrétním rozsudku. Většinou předem nelze říct, zda bude mít pojistitel zájem na podání odvolání či nikoliv. Mohou nastat případy, kdy již při vynesení rozsudku víme, že rozsudek je pro pojistitele akceptovatelný a odvolání nepovažuje za vhodné, nebo naopak je např. námi zastávaný právní názor odlišný od právního názoru soudu, a tedy budeme chtít ve vedení sporu pokračovat. Ovšem ve většině případů je třeba vyčkat na písemné vyhotovení rozsudku, abychom se detailně seznámili s argumentací soudu, a pak se teprve o podání odvolání rozhodne. Ve složitějších případech nebo v případech časové tísně lze přistoupit i k podání tzv. blanketního odvolání, aby byla zachována lhůta, a pak ještě další postup zvážit. Takový postup lze advokátovi doporučit i v případě, že se mu nedaří např. s pojistitelem spojit, nebo nemůže využít celé lhůty k podání odvolání, např. z důvodu dovolené. V tomto směru se spory z advokátních škod neliší od jiných právních kauz.

Pokud je prokázáno, že jde o pojistnou událost, pojistitel má ze zákona 15 dní na vyplacení pojistného plnění (od skončení šetření pojistné události, tedy od sdělení výsledků jeho šetření oprávněné osobě). Ačkoliv pojistiteli zákon tuto lhůtu poskytuje, je si pojistitel samozřejmě vědom lhůt k plnění podle rozsudků (zejm. zpravidla třídenní lhůty u rozsudků odvolacího soudu) a snaží se tyto případy řešit přednostně, aby lhůty byly zachovány a nehrozilo riziko nařízení exekuce. Přesto je dobré, aby si v těchto případech pojištěný co nejdříve vyžádal údaje o číslu/ech účtu/ů, aby bylo případnou platbu možno provést co nejdříve. Pokud provozní důvody na straně pojistitele neumožňují zajištění platby v takto krátkém termínu, většinou je pojistitel schopen vydat alespoň potvrzení, že plnění v určité výši vyplatí a kdy, a toto sdělení je zpravidla druhou stranou sporu akceptováno.

 

Veřejné zakázky

Závěrem bychom se rádi zastavili u jednoho fenoménu posledních let, a to je poskytování právních služeb v souvislosti s veřejnými zakázkami. I v této oblasti jsou advokáti samozřejmě činní, často se hovoří o zajištění tzv. administrace veřejné zakázky. Rámcovou pojistnou smlouvou je výkon advokacie v této oblasti pojištěn. Pokud se jedná o tvrzená pochybení advokátů, lze se setkat např. s chybným nastavením hodnotících kritérií (např. diskriminačním způsobem), vadným vyhodnocením nabídek uchazečů či splnění zadávacích kritérií uchazeči, vadným výběrem vítězného uchazeče či nesprávným (či opožděným) informováním účastníků. Ve vztahu k případným škodným událostem z tohoto výkonu je třeba zejména zdůraznit, že pojištění se stále vztahuje pouze na výkon advokacie, tedy poskytování právních služeb. Předmětem pojistného krytí tedy mohou být pouze porušení povinnosti podle § 16 zákona o advokacii. Pokud by advokát v rámci veřejné zakázky vykonával jiné činnosti (např. na základě jiného svého oprávnění), které by nebylo možno podřadit pod právní službu, nebo by překročil rámec výkonu advokacie, nebyly by tyto pojištěním kryty.

Nároky na náhradu škody pak musí být posuzovány ve vztahu ke konkrétním tvrzeným pochybením. Judikatura k tomuto tématu zatím není nijak četná. Uveďme např. názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 731/2017. Nejvyšší soud ČR zde dovodil, že „Jestliže hodnotící komise vybrala nabídku, která jako všechny ostatní nesplňovala základní kritérium, šlo o její volbu, která byla bezprostřední příčinou krácení dotace.“ V daném případě nebyl tedy administrátor veřejné zakázky shledán odpovědným za krácení dotace. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3181/17, a tedy se Nejvyšší soud ČR bude touto problematikou opětovně zabývat.

Tuto oblast výkonu advokacie lze považovat za poměrně specifickou, a tedy se jí věnuje spíše omezený okruh advokátů, ovšem možné finanční dopady do pojištění (s ohledem na částky, jichž se veřejné zakázky týkají) jsou poměrně nezanedbatelné, nadto se může jednat o škody či spory velmi složité. Možná pochybení úzkého okruhu advokátů by se tak mohla negativně promítnout do celého pojistného programu pojištění advokátů, tedy by tím byli zasaženi i ti, kteří se této agendě nevěnují. Z tohoto důvodu jsme byli nuceni přistoupit k určitým změnám v rozsahu pojištění u individuálně sjednávaných připojištění k rámcové pojistné smlouvě (hromadnému pojištění advokátů) v roce 2021.

Tyto změny se však týkají pouze nově sjednávaných individuálních pojistných smluv, případně požadavků na zásadnější navýšení limitů pojistného plnění u smluv stávajících.  V takovém případě si vyžádáme v této oblasti detailnější informace, na jejichž základě nastavíme individuální podmínky pro pojištění. Předmětem pojistného krytí v základním rozsahu pojištění rámcovou pojistnou smlouvou výkon advokacie v této oblasti nadále zůstává. Klientům, kterých se tato úprava v případě individuálních smluv bude týkat, bude makléřská společnost WI-ASS ČR s. r. o. k dispozici a provede je možnostmi a podmínkami připojištění tohoto rizika.

Praktické poznatky, které jsme uvedli výše, vycházejí z naší 18leté intenzivní zkušenosti s pojištěním advokátů. Nelze vyloučit, že se v některém z popsaných případů poznáte i vy. Současná judikatura odpovědnost advokáta vykládá poměrně přísně, a tomu je třeba přizpůsobovat i postupy advokátů už v rámci jejich vlastní obezřetnosti. Nezřídka se lze setkat s názorem advokátů, že „nejhorší nepřítel advokáta je klient“. Problém je v tom, že v okamžiku, kdy advokát přebírá právní zastoupení, situace tak vypadat nemusí, a když se objeví komplikace, už nemusí být možnost nějak zareagovat. Mnohokrát jsme od advokáta slyšeli: „Pro tohoto klienta jsem toho tolik udělal, mnohem víc, než jsem musel, ani celou odměnu jsem po něm nechtěl, a teď toto.“ I to veďte v patrnosti, až budete zvažovat, zda vám stačí např. klienta informovat o rozsudku telefonicky.

 

---

Pokud zatím s pojistitelem žádnou osobní zkušenost nemáte, věřte, že to je dobře, a je společným přáním nás všech, aby tento stav trval co nejdéle :-). Doufáme, že tento náš článek přispěje k tomu, že se některým škodným událostem podaří předejít. A pokud k nim přesto dojde, bude pro vás postup pojistitele logický a srozumitelný, a vše proběhne bez komplikací. My se o to budeme snažit, stejně jako společnost WI-ASS ČR s. r. o., která je Vám nápomocna jako pojišťovací makléř při oznamování škodných událostí.

Závěrem bychom rádi uvedli, že tento článek nebyl zamýšlen jako odborný rozbor odpovědnosti advokáta, toto téma by bylo jistě na celou knihu, naším záměrem bylo lidským a logickým způsobem upozornit na některé jevy, situace a postupy, které považujeme ve vztahu k pojištění za podstatné a jejichž znalost může být pro advokáty důležitá. Někde to mohlo být i na úkor právní přesnosti textu, věříme však, že přednosti srozumitelnosti našeho poselství převážily.

 

Mgr. Lucie Jandová, Generali Česká pojišťovna a. s.