Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 2016/20 z 15. října 2020 konstatoval, že u vybraných důkazních prostředků právní předpisy stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití tohoto důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů je třeba klást důraz zejména tehdy, pokud důkazní situace není jednoznačná a neexistují-li další jednoznačné důkazy. V takových případech je vhodné, aby rozhodující důkaz byl realizován za dodržení vyšších než minimálních požadavků.

Druhý senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v Mostě, neboť jimi byla porušena zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Mostě ústavní stížností napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za zločin loupeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků a šesti měsíců a zároveň zrušil výrok o trestu dřívějšího rozsudku OS v Mostě.

Konkrétně Okresní soud v Mostě shledal stěžovatele vinným z toho, že povalil poškozeného na zem, kopl jej a když poškozený vstal, držel stěžovatel v ruce lesklý předmět a křičel „Dej peníze, dej mi peníze!“. V reakci na to mu poškozený vydal peněženku s doklady, platební kartou a hotovostí. Okresní soud shledal stěžovatele vinným na základě rekognice, v jejímž průběhu poškozený identifikoval stěžovatele jako útočníka. Stěžovatel posléze neuspěl u Krajského soudu v Ústí nad Labem ani u Nejvyššího soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly tím, zda poškozený skutečně mohl stěžovatele poznat a jestli rekognice proběhla řádně. Konkrétně namítal, (1) že není jasné, kdy byly stěžovateli ukázány fotografie, pomocí kterých orgány činné v trestním řízení tipovaly podezřelé osoby, a zda tedy nebylo porušeno ustanovení § 104b odst. 4 trestního řádu, (2) že soudy nedostatečně zhodnotily, že poškozenému bylo 36 minut po přepadení naměřeno 2,42 promile, což odpovídá těžké opilosti, přičemž ani nepřikročily k vypracování znaleckého posudku týkajícího se vlivu alkoholu na poškozeného či jeho možných sklonů k fabulaci. A nakonec (3) že předmětná rekognice nebyla provedena řádně.

Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že mimořádnou pozornost musí soud věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jedná-li se o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu.

Je-li rekognice rozhodujícím usvědčujícím důkazem, je třeba při jejím provádění přijmout taková opatření, která zvyšují její důkazní sílu, aby bylo předejito pochybnostem, zda byl pachatel správně identifikován. V opačném případě se zvyšuje možnost mylné identifikace, což může vést k porušení zásady presumpce neviny.

Pokud je poznávající osobě již jednou ukázána osoba, která je rozpoznávána, jakákoli další rozpoznání jsou méně spolehlivá, a to i tehdy, je-li dodržen zákonem požadovaný časový odstup.

Odlišuje-li se poznávaná osoba od figurantů v obecných či ve specifických (popsaných) znacích, důkazní síla rekognice je výrazně snížena. Je-li taková rekognice rozhodujícím usvědčujícím důkazem, může být základem pro odsuzující rozsudek jen zcela výjimečně, a to za předpokladu, že další důkazy a vyvažující faktory umožňují učinit závěr o vině bez rozumných pochybností.

 Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2016/20 vyhlášený dne 15. října 2020 v 10:30 hodin naleznete ZDE.  

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay