Novela TZ: Propuštění po výkonu třetiny trestu a zločinné spolčení

Novelou trestního zákoníku byla od 1. 10. 2020 rozšířena možnost podmíněného propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody prvotrestaných osob i na zvlášť závažné zločiny s výjimkou taxativně trestním zákoníkem uvedených. Mezi tyto výjimky patří i zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině a jiný zvlášť závažný zločin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny.[1]

 

Zdeněk Koudelka

Otázkou je, jak postupovat v případě, kdy je někdo odsouzen ještě podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., který pojem organizované zločinecké skupiny nezná a používá pojem zločinného spolčení,[2] který zase nezná nyní platný trestní zákoník, ale nahradil jej organizovanou zločineckou skupinou.[3] K tomu mlčí přechodná ustanovení vlastního trestního zákoníku i jeho novely č. 333/2020 Sb. V právu nezřídka samotný text právního předpisu nedává odpověď na řešení konkrétní situace, respektive může být těchto odpovědí-výkladů několik, ale pro řešení je nutné zvolit jen výklad jeden.

Nabízí se dva možné způsoby interpretace právního předpisu. Je možný doslovný výklad současného trestního zákoníku. Tedy, jestliže není výslovně uvedeno v zákoně, že se možnost propuštění po jedné třetině trestu nevztahuje na odsouzené za zvlášť závažné zločiny spáchané ve prospěch zločinného spolčení, je takové propuštění možné, pokud splňují další zákonné podmínky.

K jinému výsledku vede výklad za použití analogie, vycházející z obdobnosti obsahu pojmů organizovaná zločinecká skupina a zločinné spolčení. Výsledkem je, že pod výjimku trestního zákoníku spojenou s pojmem organizované zločinecké skupiny dle trestního zákoníku je analogicky možné zahrnout i zločinné spolčení užívané dříve platným trestním zákonem, a tedy propuštění po jedné třetině výkonu trestu odnětí svobody možné není.

Při řešení nelze zůstat jen na poli trestního práva, ale je nutné přihlédnout k základním právním zásadám a k ústavnímu právu, které jsou nadřazeným právním pramenem vůči normám trestního práva určeného obyčejnými zákony. Ústavní soud opakovaně judikoval zásadu, že jsou-li možné dva výklady zákona, musí se dát přednost tomu výkladu, který je v souladu s ústavními normami a principy, a odmítnout výklad, který je s nimi v rozporu – tzv. priorita ústavně konformního výkladu.[4]

Je notorietou, že trestní právo a jeho aplikace ze strany státu je přísně regulována ústavními i zákonnými normami jako prevence před zneužitím moci při aplikaci trestního práva. K základním právním zásadám a ústavním principům patří i to, že v trestním právu hmotném je u nás vyloučena analogie a je nutné užít zákona pro pachatele příznivějšího.

Cesta k zákazu analogie v trestním právu hmotném nebyla přímá. Zvláště, když v jiných odvětvích práva je analogie přípustná. Takový zákaz předpokládá ucelenou úpravu trestního práva v zákoně. To samozřejmě nebylo možné v dřívější době a za ucelený předpis pro trestní právo lze u nás označit až „Všeobecný zákoník o zločinech a trestech Josefa II“. Od té doby se však prosadila zásada zákazu analogie v trestním právu hmotném a přísného vázání trestního soudce zákonem. Josef Kepert ještě v roce 1938 ve svém nepřekonaném pojednání „Analogie v trestním právu“[5] uvádí i příklady omezené přípustnosti analogie v demokratických státech – anglosaském systému a dánském právu – či ojediněle i v tehdy platném kanonickém právu trestním. Uvádí však i jeho cílené použití diktátorskými režimy v sovětském právu a právu nacistického Německa, i když zdůrazňuje, že analogii odmítlo i fašistické trestní právo italské. Analogii v trestním právu hmotném horlivě podporoval nechvalně proslulý německý soudce Roland Freisler, který dokonce chtěl zavést jen jednu ústřední obecnou trestní skutkovou podstatu.[6] Od ní by se vše analogií odvozovalo. A právě historické zkušenosti se zneužíváním analogie a volnosti při aplikaci trestního práva totalitními režimy vedly k dnes u nás již nezpochybňované právní zásadě, že analogie do trestního práva hmotného nepatří, přičemž tuto trestněprávní zásadu můžeme řadit i mezi ústavní principy právního státu u nás.

Zákaz analogie se většinou vykládá jako zákaz analogie při stanovení skutkové podstaty, kterou zákon výslovně nezná, nebo ukládaní trestu, který také zákon výslovně nezná, tedy na trestnost a trest. Ovšem zásada zákazu analogie v neprospěch osob, byť i pachatelů trestného činu, platí obecně. Jinak by došlo k porušení ústavního principu zákonnosti v činnosti všech státních orgánů, tedy jejich přísné vázanosti zákonem, a to nejen pro odvětví trestního práva.[7] Podmíněné propuštění je upraveno v trestním zákoníku jako základním předpisu trestního práva hmotného, pak i na aplikaci tohoto institutu je nutné bezvýhradně použít zásadu zákazu analogie v neprospěch pachatele.

Protože výklad za použití analogie je v trestním právu hmotném ústavně nepřípustný, je jediným použitelným a správným výkladem výklad doslovný. Tedy odsouzení za zvlášť závažný zločin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení nevylučuje podle dnes platného trestního zákoníku podmíněné propuštění po vykonání třetiny trestu odnětí svobody u prvotrestaných osob.

Konečně pokud by zákonodárce chtěl opak, mohl to ve vyjmenovaných výjimkách uvést či to řešit v přechodných ustanoveních zákona. Pokud tak neučinil, je nutné vyvodit závěr, že to tak učinit nechtěl. I když jsou možné pochybnosti o úmyslu zákonodárce, protože si snad zákonodárce neuvědomil, že i po 10 letech se lze setkat s rozhodováním trestních soudů za použití starého trestního zákona, platí zde staré známé: „Není rozhodující, co zákonodárce v zákoně učinit chtěl, ale co učinil, tedy slovně vyjádřil.“ Právní principy a základní právní zásady, zvláště v právu trestním, nelze obětovat, protože snad je vyjádřená vůle zákonodárce nejasná.

 

Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.
autor působí jako advokát v Brně
Foto: Pixabay

 


[1] § 88 odst. 1 písm. b) bod 4 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. ve znění zákona č. 333/2020 Sb.
[2] § 89 odst. 17 a § 163a-163c trestního zákona č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 152/1995 Sb. a 537/2004 Sb.
[3] § 129 a § 361-363 trestního zákoníku
[4] Nálezy č. 21 a 98/1996, 93 a 121/1999, 180/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 4/99 a 192/1999 Sb. ve znění opravy chyby v částce 16/2000 Sb., IV.ÚS 202/99). Stejně na Slovensku nález č. 1/1999 Zbierky nálezov a uznesení Ústavného súdu SR (66/1999 Z. z., Pl. ÚS 15/98). Richard Král. K nálezu Ústavního soudu vyjasňujícímu meze jeho derogační pravomoci ve vztahu k českým předpisům neslučitelným s komunitárním právem. Právní rozhledy 8/2007 s. 301.
[5] JOSEF KEPERT. Analogie v trestním právu. Praha-Brno 1938, s. 204
[6] Roland Freisler. Schutz des Volkes oder des Rechtsbrechers? Deutsches Strafrecht N. F. 2/1935, s. 15-17.
[7] Čl. 2 odst. 3 Ústavy č. 1/1993 Sb., čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

Go to TOP