Požadavek na nezměnitelnost složení soudního tělesa je součástí zásady bezprostřednosti, která zajišťuje integritu procesu dokazování v trestním řízení; výjimky z něj lze stanovit jen zákonem pro případ závažných objektivních překážek. Nejsou-li naplněny zákonné předpoklady těchto výjimek a podílí-li se přesto na meritorním rozhodování soudce, který nebyl přítomen celému průběhu dokazování, dochází tím k porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stojí v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2565/19, který vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení a rozsudek soudů nižšího stupně, kterými bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce.

Skutek, pro který byla podána obžaloba, spočíval v tom, že stěžovatel – poté, co byl v roce 2013 ústně seznámen s tím, že jednatel právnické osoby, u níž byl zaměstnán, odvolává generální plnou moc udělenou stěžovateli k zastupování společnosti – odmítal převzít písemné vyhotovení odvolání plné moci a nadto sjednal za právnickou osobou (jako její zmocněnec) smlouvu o podnájmu osobního vozidla Audi v hodnotě 1 890 000 Kč. Zavázal tím zaměstnavatele k placení měsíčních splátek ve výši 36 300 Kč. Vozidlo si však ponechal pro svou osobní potřebu, přičemž na nájemném uhradil pouze 121 000 Kč a poté přestal reagovat na výzvy k placení nájemného či vrácení vozidla.

Stěžovatel byl nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 zproštěn obžaloby podané státním zastupitelstvím pro zločin podvodu a zároveň za přečin zneužití cizích práv. Současně s tím odkázal nalézací soud poškozenou právnickou osobu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Po odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.

V opakovaném hlavním líčení nalézací soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu a zároveň z přečinu poškození cizích práv, za něž mu uložil trest odnětí svobody v délce dvou a půl let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce pěti let, a současně mu uložil peněžitý trest ve výši 200 000 korun se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání dvě stě dnů. Zároveň soud odkázal poškozenou právnickou osobu s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a poškozená právnická osoba odvolání, o nichž rozhodl odvolací soud svým napadeným rozsudkem tak, že odvolání poškozené zamítl, k odvolání stěžovatele zrušil odsuzující rozsudek nalézacího soudu a nově rozhodl tak, že při pozměněném popisu skutku uznal stěžovatele vinným pouze z podvodu, za nějž mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let. Poškozenou pak odvolací soud odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel podal ústavní stížnost, přičemž ani zprošťující rozsudek nalézacího soudu, ani zrušující usnesení odvolacího soudu neučinil jejím předmětem. Zrekapituloval v ní průběh trestního řízení před obecnými soudy a vymezil jednotlivé argumenty, o něž opřel svůj závěr o tom, že jeho ústavně zaručená základní lidská práva byla napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena.

Ústavnímu soudu neušlo, že mezi vydáním zprošťujícího a odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu došlo ke změně ve složení příslušného senátu nalézacího soudu. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu ÚS zjistil, že není zřejmé, proč ke změně ve složení senátu došlo.

Tím bylo porušeno podústavní právo stěžovatele, proti němuž nikterak nezasáhl ani odvolací, ani Nejvyšší soud. Obecné soudy tak zatížily svá napadená rozhodnutí vadou dosahující intenzity porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele. Pokračováním v hlavním líčení po změně složení rozhodujícího senátu bez splnění podmínky souhlasu obžalovaného i státního zástupce se nalézací soud dopustil porušení požadavku nezměnitelnosti složení rozhodujícího soudního tělesa. Tak současně porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce, neboť mimo rámec zákonných výjimek byl odsuzující rozsudek nalézacího soudu vydán po hlavním líčení, v němž dokazování neprobíhalo v plném rozsahu podle zásady bezprostřednosti, neboť dva ze tří členů rozhodujícího soudního senátu, kteří ustalovali skutkový stav, nebyli přítomni celému průběhu dokazování.

Ačkoliv stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce nenamítal, Ústavní soud shledal toto porušení, které považuje za natolik flagrantní, že by se jeho ignorováním dopustil Ústavní soud přepjatého formalismu.

Senát Ústavního soudu vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2565/19 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay