Ernst Karner, Alexander Longin: Vertragsstrafe und Schadenspauschalierung

Jan Sramek Verlag, Wien 2020, 240 stran, 55 eur.

Profesor civilního práva vídeňské univerzity a ředitel Institutu evropského deliktního práva Rakouské akademie věd Ernst Karner a jeho asistent Alexander Longin vydali záslužné dílo. Nejen v Rakousku, ale především v České republice jsme svědky určitého paradoxu. Jakkoliv často se v praxi smluvní pokuta používá, chybí ucelené dílo, jež by se touto problemati­kou zabývalo. Tuto mezeru autoři vyplňují publikací psanou lehkým perem a dobrým stylem, jež je nepochybně přínosem jak pro právní nauku, tak, a to možná především, pro právní praxi. Publikace je komparativním dílem v tom smyslu, že autoři srovnávají institut smluvní pokuty ve třech právních řádech, a to v právu rakouském, německém a švýcarském.

Autoři se zaměřují na problémové okruhy, které zahrnují základy a obecné srovnání institutu smluvní pokuty, moderaci smluvní pokuty, její smluvní kontrolu, míru smluvní autonomie při koncipování smluvní pokuty a konečně náhradu smluvních pokut v nákupních řetězcích.

I když se právní úprava v těchto třech právních řádech relativně odlišuje, existují nepochybně společné rysy tohoto institutu (str. 7-20) ve všech třech právních oblastech. To ostatně platí i ve vztahu k českému právu (viz § 2048 a násl. o. z.). Platí, že smluvní pokuta je akcesorickým právním závazkem ve vztahu k hlavnímu závazku, v zásadě se předpokládá zavinění povinné strany (nikoliv podle § 2048 o. z.), a konečně platí, že je nezávislá na vzniku škody. Lze též konstatovat, že ve všech třech právních řádech existuje zvláštní možnost jejího zmírnění (moderace). Smluvní pokuta je v Rakousku, Německu a Švýcarsku charakteristická svojí dvojí funkcí. Je v první řadě určitým motivem či hrozbou (preventivní funkce) a za druhé plní roli paušalizované náhrady škody (reparační funkce). V tomto ohledu se tedy srovnávané tři právní řády neliší ani od pojetí smluvní pokuty v českém právním řádu.

Závažný rozdíl mezi rakouským právem a pojetím smluvní pokuty v Německu a Švýcarsku spočívá v tom (str. 34, 35), že v obou posléze jmenovaných právních řádech se odlišuje paušalizace škody od smluvní pokuty coby sankce. Slouží-li úmluva stran pouze k náhradě škody (reparační funkce), a nikoliv kromě toho jako nástroj dodatečného nátlaku na plnění (preventivní funkce), považuje se tento případ ve švýcarském a německém právu za paušální náhradu škody, a nikoliv za smluvní pokutu. Ustanovení o smluvní pokutě nelze tak v zásadě použít, a zejména nepřichází v úvahu ani použití jinak pro smluvní pokutu aplikovaného snížení náhrady (moderace). Rozdíly však existují ještě v otázce možnosti uplatnění náhrady škody, která přesahuje smluvní pokutu. Náhradu lze uplatnit podle všech tří právních řádů. Je-li podle rakouského práva dlužníkem spotřebitel, je však možnost náhrady škody závislá na tom, zda byla jednotlivě vyjednána (§ 1336 odst. 3 ABGB).

Ve všech třech srovnávaných právních řádech platí kogentní úprava moderace smluvní pokuty. Zatímco v Rakousku a ve Švýcarsku platí toto pravidlo bez ohledu na postavení smluvních stran, v Německu podnikatelům (obchodníkům) právo na snížení smluvní pokuty sice v zásadě nepřísluší, avšak s odvoláním na zásadu dobré víry (Treu und Glauben – § 242 BGB) se mohou moderace domoci (str. 59).

Rozdíly mezi jednotlivými právními řády existují v kritériích pro snížení. V Rakousku se přihlíží zejména k výši skutečné škody. Navíc při snížení pokuty podle rakouského práva je důležitým kritériem především zavinění dlužníka. Spoluzavinění věřitele nehraje v Rakousku naproti tomu žádnou roli. V německém právu jsou měřítkem snížení pokuty zájmy věřitele. Skutečná škoda nehraje na rozdíl od Rakouska podstatnou úlohu. Podle švýcarského práva nehraje zajišťovací účel pokuty naproti tomu prakticky žádnou roli. Význam mají zájmy dlužníka, obdobně jako v Rakousku. Naproti tomu výše škody není podstatným hlediskem. V zásadě tak švýcarské právo zaujímá při posuzování podmínek snížení pokuty stanovisko mezi Rakouskem a Německem (str. 59, marg. č. 88).

Dalším problémovým okruhem smluvní pokuty je otázka soudní kontroly (str. 91-132). Pro všechny srovnávané právní řády platí, že to není jen otázka snížení smluvní pokuty, jež může být předmětem soudního přezkumu, nýbrž soudní kontrola se vztahuje na ujednání o smluvní pokutě jako celek.

Klíčovou otázkou soudního přezkumu je, do jaké míry je výše smluvní pokuty v souladu s dobrými mravy.

Podle německé judikatury a převládajícího názoru v nauce lze však nepřiměřenost výše smluvní pokuty posuzovat jen v případě existence dalších okolností, jako např. ohrožení existence dlužníka. V takovém případě je totiž smluvní pokuta podle německého práva neplatná. Ve Švýcarsku je předmětem diskuse otázka, zda nepřiměřená výše pokuty může vést k neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy. Převažující názor toto stanovisko nesdílí, jak to vyjadřuje ve své poslední judikatuře i švýcarský Nejvyšší soud (BG). Rakouská judikatura a nauka jsou názoru, že v případě nepřiměřené výše smluvní pokuty se jedná o rozpor s dobrými mravy; neplatným může být ujednání o smluvní pokutě za předpokladu, že existují ještě další podpůrné argumenty. Na rozdíl od německého Nejvyššího soudu (BGH) rakouská judikatura tyto případy posuzuje jako částečnou neplatnost. Smluvní pokuta je tedy platná jen do výše, která je v souladu s dobrými mravy.

Autoři se posléze zabývají otázkou míry smluvní autonomie při posuzování smluvní pokuty (str. 133 a násl.). Podle jejich názoru je uvedená dvojí funkce smluvní pokuty, jak je praktikována ve všech srovnávaných právních řádech, výsledkem dlouhodobého vývoje, a není tedy žádnou samozřejmostí (str. 134 a násl., 216). Podle rakouského práva mohou strany vyloučit funkci paušalizované náhrady škody, a půjde tak o „čistou“ smluvní pokutu, která slouží výlučně k zajištění smlouvy jako dodatečný instrument nátlaku na dlužníka. Obava, že tento koncept bude dlužníka příliš zatěžovat tím, že bude muset kromě zaplacení smluvní pokuty hradit i vzniklou škodu, není reálná (str. 138, 139). Zatížení dlužníka totiž nezávisí na tom, zda smluvní pokuta je povinností vedle náhrady škody, nýbrž rozhodující je výše pokuty. Spojení smluvní pokuty s právem náhrady škody má za následek, že čistá smluvní pokuta může být snížena doslova až na nulu (str. 147). V Rakousku bylo ujednání o smluvní pokutě, jež má výlučně reparační účel (náhrada škody), shledáno platným právním jednáním teprve nedávno (str. 150, 217). Na čisté paušalizaci škody existuje relevantní zájem kvůli zjednodušení a urychlení vypořádání porušení smlouvy, včetně náhrady škody a předcházení sporům. Čistá paušalizace je vlastně vyrovnáním ve smyslu § 1380 a násl. ABGB (str. 160), ale nelze se domáhat její moderace soudem. Soudní kontrola čisté paušalizace se proto uskutečňuje výlučně na základě obecných občanskoprávních nástrojů (str. 217).

Recenzovaná publikace je výborným průvodcem podstatou a spornými otázkami institutu smluvní pokuty. Názorně, a to pomocí citátů nejen právní úpravy, ale i relevantních rozhodnutí, přináší celou řadu podnětů i pro českého právníka, jak praktika, tak i zástupce akademické obce.

 

prof. JUDr. LUBOŠ TICHÝ, CSc., vedoucí Centra právní komparatistiky Právnické fakulty UK v Praze

Go to TOP