Advokátkou tři desetiletí aneb Děkuji za vše, má milá, svobodná advokacie!

V roce 1990 jsem v Plzni, je mi 25 a mám čerstvě po advokátních zkouškách,“ vzpomíná na památný rok prezidentka Unie rodinných advokátů JUDr. Daniela Kolářová. Stejně jako více než tisícovce příslušníků tohoto stavu přinesl i jí 1. červenec 1990 možnost otevřít si soukromou praxi a poskytovat zde veškerou právní pomoc. A ona se té příležitosti s nadšením chopila. Proto se i doktorka Kovářová zařadila mezi advokáty a advokátky, kterých se Advokátní deník zeptal, jak tento zásadní okamžik a následujících 30 let prožili a jak na tuto dobu vzpomínají.

 

V roce 1990 jsem v Plzni, je mi 25 a mám čerstvě po advokátních zkouškách. Na Náměstí Republiky stojí Dům u červeného srdce, v němž sídlí Advokátní poradna Plzeň a dvě desítky advokátů, z nichž jsem ta úplně nejmladší a nejméně zkušená. Když zjistím, že od července si každý z nás smí otevřít vlastní advokátní kancelář, rozbuší se mi srdce nadšením. Ano, přesně to chci určitě zkusit! Nechci se nikam stěhovat, dům naproti chrámu svatého Bartoloměje je přece ideální. Jenomže podobně přemýšlejí i mí kolegové, kteří získají kanceláře s okny na náměstí. Na mě zbude maličká místnost uvnitř domu se světlíkem plným holubů. Na první pohled žádná hitparáda, ale dovnitř se vejde stůl pro mě i pro sekretářku, kožená sedačka a konferenční stůl plus dvě židle pro klienty. Závěsy, záclony a další interiérové doplňky promění místnost v útulný pokoj. Klientům tady musí být příjemně, aby se nebáli svěřit se svými trampotami a holubí vrkání za sklem nevnímali.

Advokát potřebuje sekretářku. V poradně vycházela jedna dívčina na dva až na tři advokáty, takže si všechny rychle rozebrali starší a zkušenější kolegové. Advokátní poradna jako instituce končí, stejně jako Krajské sdružení advokátů. V pokladně si zoufá milá paní Lída, která neví, co s ní bude a kde najde další uplatnění. Nabízím jí spolupráci výměnou za slib, že se naučí psát na stroji. Nemůžu tušit, že u mě zůstane celé desetiletí, stane se mou přítelkyní a důvěrnicí a bude vozit moje děti v kočárku, zatímco budu běhat do věznice a doprovázet  k soudu svoje klienty.

Následuje první hmotná investice: mechanický psací stroj, letitá příšera s mosaznou konstrukcí, která váží asi patnáct kilo. Až o rok později si koupím stroj elektrický a po dalších dvou letech první počítač s textovým editorem T602.

Ale vraťme se zpět do roku 1990. Krajské sdružení advokátů odprodává zařízení poradny. Nejhezčí kousky odkoupí kolegové, já ukořistím za zlomek ceny kancelářské židle, a hlavně takřka kompletní sadu Sbírky zákonů od roku 1924. Nemůžu vědět, že černé hřbety jejích knih ozdobí každou z šesti mých kanceláří, do kterých se v příštích třiceti letech se svou praxí přestěhuji. Zbývá už jen připojit telefon, zaplatit inzerát v tištěném Telefonním seznamu, nakoupit papíry a kopíráky do psacího stroje a na dům připevnit mosaznou cedulku se jménem, aby se celá Plzeň dověděla, že od 1. července 1990 je v Plzni nová advokátka.

Netušila jsem, že třicet let uběhne jako voda. Výsledek letošní inventury zní: více než 5000 klientů, 6x stěhování kanceláře, 5 sekretářek, jimž se dnes říká asistentky, 3 místa na mapě (Plzeň, Štěnovice, Praha), stovky žalob, mediací, dohodnutých rozvodů, smluv, jednání u soudu, zážitků a inspirace. V mezidobí přibylo advokátů, z mnohých klientů se stali přátelé a z přátel klienti, z obecné agendy a obhajob v trestních věcech má specializace na rodinné právo a ze Sbírky zákonů papírová rekvizita. Co zůstalo, jsou mezilidské vztahy, z nich plynoucí komplikace, chuť lidem v peripetiích pomáhat a vědomí, že jsem výběru povolání nikdy nelitovala. Děkuji za vše, má milá, svobodná advokacie!

 

JUDr. Daniela Kovářová
autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů
Foto: archiv JUDr. D. Kovářové

 

Go to TOP