Před dvěma roky, 30. června 2018, zemřela významná česká advokátka, politička, první polistopadová ministryně spravedlnosti České republiky a pátá předsedkyně České národní rady, JUDr. Dagmar Burešová. Statečná žena, která v období tzv. normalizace zastupovala více než stovku osob stíhaných totalitním režimem.

Doktorka Burešová se narodila 19. října 1929 a s dvěma bratry vyrostla v rodině významného prvorepublikového advokáta Josefa Kubišty. Celá rodina byla striktně masarykovská, žádný člen rodiny nikdy nevstoupil do komunistické strany. Vystudovala reálné gymnáziu Jana Masaryka v Praze a dva roky po maturitě, v roce 1950, se provdala za lékaře Radima Bureše. Měli spolu dvě dcery, starší Zuzanu a mladší Lucii. V roce 1952 pak dokončila studia na Právnické fakultě UK. Poté dostala umístěnku do advokátní poradny v Praze, jako advokátka začala působit v roce 1957. V roce 1963 se stala členkou Městského sdružení advokátů v Praze a v roce 1968 členkou Ústředí československé advokacie, v jehož studijním kolegii zastávala funkci vedoucí pracovněprávní sekce. Její specializací a doménou bylo pracovní právo a problematika náhrad škod na zdraví za pracovní úrazy.

V období tzv. normalizace zastupovala kolem sta osob stíhaných totalitním režimem, mj. Milana Kunderu, Ivana Medka nebo Karla Kyncla. Téměř všechny případy, kdy její klienti byli „vyhozeni“ pro své politické názory z práce, vyhrávala, protože pracovní právo ovládala perfektně. Nad to obhajovala i ve věcech na ochranu osobnosti nebo autorských práv. Jejím nejznámějším případem je zastupování matky Jana Palacha Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, jenž pronášel lživé teorie ohledně smrti Jana Palacha. I přesto, že doktorka Burešová od začátku procesu věděla, že to nebude pro ni a její rodinu jednoduché, rozhodla se případu ujmout a bojovat za pravdu. A jednoduché to opravdu nebylo! StB ji i celou její rodinu dlouhá léta pronásledovala a perzekuovala. Ani tak se doktorka Burešová nevzdala. Řídila se heslem „zbabělost by měla být trestná“.

Jako advokátka pracovala do roku 1989. Advokátní kancelář po ní převzala starší dcera Zuzana, provdaná Špitálská.

Po pádu totalitního režimu se v již prosinci 1989 stala Dagmar Burešová ministryní spravedlnosti. Tento post vykonávala do voleb v červnu 1990. I přes zamítavý postoj ČNR usilovala o přestavbu soudnictví. Zasadila se o schválení předsedů devíti krajských soudů, za které se i osobně zaručila. Významně se zasloužila i o rychlý vznik zákona, který konstituoval vznik České advokátní komory a nezávislou svobodnou advokacii jako takovou – v roce 1990.
Jako ministryně spravedlnosti iniciovala také navrácení osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Dále iniciovala zákon o mimosoudních rehabilitacích a podporovala velký lustrační zákon, avšak v jiné než konečné verzi, protože neuznávala princip kolektivní viny. Později se – společně s poslanci Janem Kalvodou a Miloslavem Výborným – snažila (i když neúspěšně) prosadit zveřejnění jmen příslušníků Státní bezpečnosti a funkcionářů KSČ, kteří přímo řídili Státní bezpečnost.

V letech 1990 až 1992 působila jako předsedkyně České národní rady a osobně výrazně přispěla ke klidnému rozdělení ČSFR na Českou a Slovenskou republiku. Po volbách v roce 1992 odešla z vysoké politiky.

Během svého života působila Dagmar Burešová i v mnoha jiných organizacích a spolcích. Po obnovení Junáka v roce 1990 se například stala starostkou a poté i čestnou starostkou po třetím obnovení skautingu v českých zemích. V této funkci se snažila o navrácení majetku nebo alespoň příslušnou náhradu Junákům. Také uzavřela dohodu o vzájemné spolupráci s Českým svazem ochránců přírody. V letech 1998–2005 působila jako předsedkyně, resp. místopředsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti.

V roce 2002 jí prezident republiky Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2007 byla uvedena do Právnické síně slávy soutěže Právník roku. V posledních letech života se Dagmar Burešová potýkala se zdravotními problémy, od roku 2010 byla dokonce upoutaná na lůžko. Zemřela 30. června 2018.

Redakce AD
Foto: archiv ČAK