Před 75 lety, 21. června 1945, byl vydán jeden z nejdiskutovanějších dokumentů československé historie – dekret prezidenta Edvarda Beneše o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Po roce 1989 se konfiskace majetku stala spolu s dalšími souvisejícími dekrety terčem kritiky ze zahraničí a konfliktním tématem především pro vztahy s Německem a Rakouskem. Na vyvlastnění půdy a zemědělského majetku navázal v říjnu 1945 další dekret, na jehož základě byl bez náhrady konfiskován veškerý majetek (č. 108/1945).

Němců a Maďarů se týkaly i další dekrety – např. o ztrátě československého občanství, o potrestání nacistických zločinců a o pracovní povinnosti osob zbavených občanství. Na jejich základě přišli o půdu a majetek, byli souzeni lidovými soudy a museli vykonávat nucené práce.

Dekret č. 12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku stanoví, že „s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti, b) zrádců a nepřátel republiky, c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům“. Výjimkou byli Němci a Maďaři, kteří se „aktivně zúčastnili boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“.

Za zrádce a nepřátele byly považovány osoby, které například podporovaly německé a maďarské okupanty, vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti Československa či k takové činnosti naváděly. O tom, zdali fyzická nebo právnická osoba spadá do této kategorie, rozhodoval zemský národní výbor, v jehož obvodě nemovitost ležela, na návrh okresního národního výboru. Případné sporné kauzy řešila ministerstva zemědělství a vnitra.

Další dekret z 20. července pak rozhodl, že o přidělení zkonfiskované půdy může požádat „státně a národně spolehlivý“ příslušník českého, slovenského nebo jiného slovanského národa.

Českoslovenští představitelé odhadli v prosinci 1945 hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard korun. Podle pařížské reparační dohody mohl být tento majetek zabaven a jeho hodnota odečtena z požadovaných reparací (Československo odhadovalo své reparace na 350 miliard korun).

Němci, odsunutí po válce z Československa a Polska do SRN a Rakouska, získali po roce 1956 od německého státu finanční kompenzaci. Odškodnění v SRN se ale na rozdíl od svých rakouských kolegů museli zavázat, že pokud získají odškodné od Československa, peníze od německé vlády vrátí.

Přestože se o Benešových dekretech mluví především v souvislosti s poválečným odsunem Němců z Československa, samotného odsunu se žádný dekret přímo netýkal. Po rozhodnutí postupimské konference o odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa 2. srpna 1945 ale Beneš podepsal ve stejný den dekret číslo 33/1945 o odejmutí občanství. Ten stanovil, že Němci a Maďaři, kteří již dříve nabyli německé nebo maďarské občanství, ztratili dnem jeho získání občanství československé. Tím se podle historiků vytvořil předpoklad pro budoucí odsun, během něhož opustilo Československo zhruba tři miliony Němců a přes 30 000 Maďarů.

V lednu 1997 byla podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Obě země se navzájem omluvily za příkoří minulosti a zavázaly se, že budou respektovat právní řád druhé země.

Zdroj: ČTK
Foto: Pixabay