Tento článek se věnuje problematice určení výše odměny procesního opatrovníka ustanoveného soudy v civilním řízení z řad advokátů, a to ve světle nejnovějších nálezů Ústavního soudu týkajících se ust. § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jako „advokátní tarif“ nebo také „AT“).

Na úvod si připomeňme, že opatrovnictví lze rozdělit na hmotněprávní a procesní. Procesní opatrovník má za úkol zastupovat opatrovance pouze pro účely soudního řízení, v němž byl tomuto ustanoven, a to za účelem hájení jeho zájmů. Procesní opatrovník v civilním řízení může být ustanoven za podmínek vymezených v občanském soudního řádu (dále také „o. s. ř.“) či v zákoně o zvláštních řízeních soudních (dále také „z. ř. s.“).

Dle občanského soudního řádu soud jmenuje takovým opatrovníkem pro případy uvedené v ust. § 29 odst. 1, až 3 o. s. ř. advokáta pouze za předpokladu, že jím nemůže být jmenován někdo jiný. Jmenování jiné osoby procesním opatrovníkem je však podmíněno jejím souhlasem. Souhlas advokáta se nevyžaduje. Není-li tak ve věci osoba blízká či osoba jiná vhodná, která by souhlasila se svým jmenováním opatrovníkem, je jím jmenován advokát.

Dle obecné úpravy zakotvené v ust. § 29 o. s. ř.  se takové ustanovení opatrovníka vztahuje na případy, kdy fyzická osoba nemůže před soudem samostatně jednat a je tu nebezpečí z prodlení či kdy to takto staví zvláštní právní předpis. Dále jde o případy, kdy právnická osoba nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, a je-li tu nebezpečí z prodlení (viz odst. 1 a 2 výše uvedeného ustanovení). Také se jedná o případy, ve kterých předseda senátu může ustanovit opatrovníka neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, neučiní-li soud jiná vhodná opatření (viz odst. 3 výše uvedeného ustanovení). 

Vedle shora uvedené obecné úpravy může být dle z. ř. s. opatrovník jmenován i v některých tzv. nesporných řízeních (např. opatrovník člověka v řízení o svéprávnosti, opatrovník k ochraně oprávněných zájmů zemřelého v řízení o určení data smrti, opatrovník umístěného v řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu, opatrovník a zvláštní opatrovník dědice, opatrovník zemřelého manžela v řízení o prohlášení manželství za neplatné, opatrovník dítěte k podání návrhu na určení otcovství k dítěti neprovdané matky)[1].

Advokátovi náleží za výkon funkce opatrovníka odměna za zastupování (případně náhrada hotových výdajů, náhrada za promeškaný čas). Výše odměny (sazby mimosmluvní odměny) náležející opatrovníkovi je určitelná dle advokátního tarifu. Zatímco opatrovník ustanovený ve věci dle ust. § 29 odst. 1, 2 o. s. ř., (a stejně tak zástupce účastníka ustanovený dle ust. § 30 o. s. ř.) má v zásadě právo na odměnu odvíjející se od tarifní hodnoty případu[2], ač sníženou o 20 % dle ust. §12 odst. 1 AT a limitovanou konečnou částkou na sazbě mimosmluvní odměny 5 000 Kč dle ust. § 12 odst. 2 AT, opatrovník ustanovený dle ust. § 29 odst. 3 (případně opatrovník jmenovaný soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní) má de lege lata nárok na odměnu odvíjející se od podstatně nižší tarifní hodnoty dle ust. § 9 odst. 5. ust. § 9 odst. 5 AT přitom stanoví, že za tarifní hodnotu se považuje částka 1 000 Kč. Po zohlednění dalších ustanovení advokátního tarifu[3] odměna v těchto případech tak po výpočtu za jeden úkon právní služby[4] činí 400 Kč. Ještě nedávno (do zrušení přezkoumávaných částí daného ustanovení nálezy Ústavního soudu) se ust. § 9 odst. 5 vztahovalo na všechny následující případy výkonu funkce opatrovníka: ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení přitom najdeme odkaz na výše zmíněné ust. § 29 odst. 3 o. s. ř.).

Toto ustanovení, tedy ust. § 9 odst. 5 AT, resp. z něho plynoucí výše odměny ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, je tak dlouhodobě předmětem kritiky. Nutno podotknout, že promítla-li se taková kritika do příslušných řízení u obecných civilních soudů či u samotného Ústavního soudu, nebyla tato povětšinou v zásadních bodech úspěšná a neměla tak vliv na generální a ustálenou praxi setrvávající v přiznávání odměny ustanoveným opatrovníkům za jimi poskytovanou právní pomoc ve vyjmenovaných případech v takto značně redukované výši. Nejnovější judikatura Ústavního soudu však zrušením některých částí kritizovaného ustanovení zúžila okruh případů, na které je ust. § 9. odst. 5 dle jeho výslovného znění aplikovatelné, nicméně v neposlední řadě také poskytla vodítko obecným soudům pro další rozhodovací praxi i v ostatních případech, které jsou v daném ustanovení i nadále vyjmenované, a tedy i opěrnou platformu pro zásadní změnu ustálené praxe obecných soudů v této otázce. 

Nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 

V září loňského roku došlo Ústavním soudem k vydání přelomového nálezu týkajícího se této problematiky pod sp. zn. Pl. ÚS 4/19. Jeho důsledkem je zrušení části ust. § 9 odst. 5 AT, která v rámci daného řízení mohla být podrobena přezkumu, a to ve slovech „jehož pobyt není znám“. 

Akcesorický návrh na zrušení ust. § 9 odst. 5 AT předložil plénu Ústavního soudu III. senát Ústavního soudu společně s ústavní stížností, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž jí byla na základě ust. § 9 odst. 5 AT přiznána odměna jako ustanovenému opatrovníku účastníku řízení toho času neznámého pobytu za jeden úkon právní služby ve výši 400 Kč. Z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu jeho III. senát zjistil, že zakotvení zvláštních podmínek odměňování podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu je opakovaně předmětem ústavních stížností, přičemž sám Ústavní soud přitom toto ustanovení hodnotí jako problematické, byť je zatím nepodrobil abstraktní kontrole ústavnosti, popř. zákonnosti, a sám v jednom případě dokonce zavázal k jeho aplikaci. Ačkoliv předmětem návrhu na zrušení bylo celé ust. § 9 odst. 5 AT, jelikož III. senát Ústavního soudu toto považoval za nesouladné s ústavním pořádkem, plénum Ústavního soudu přezkumu podrobilo pouze část napadeného ustanovení, a to s odkazem na to, že se v daném případě jedná pouze o konkrétní kontrolu norem, přičemž v posuzované věci došlo jen k částečnému použití ust. § 9 odst. 5 AT v části hypotézy „jehož pobyt není znám“. V ostatním byl návrh zamítnut pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele.

Ústavní soud (plénum Ústavního soudu) v nálezu Pl. ÚS 4/19 dospěl k závěru, že „stanovil-li normotvůrce nižší odměnu, kterou obdrží advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu, nezvolil nejšetrnější řešení k dotčeným základním právům – tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Bylo již naznačeno, že snaha dosáhnout vyrovnaných veřejných rozpočtů nemůže sama o sobě ospravedlnit zásah do základního práva na právní pomoc, neboť stát má dostatek možností, aby s veřejnými prostředky hospodařil způsobem, který se žádného základního práva při běžném společenském vývoji nedotýká. Nejvyšší prioritou pro společnost uspořádanou v demokratický právní stát je právě ochrana hodnot, které jsou takovému uspořádání vlastní. Vyrovnaný (nebo dokonce přebytkový) státní rozpočet je k dosažení a udržení takového stavu společnosti jistě důležitou podmínkou, nemůže však stát nad hodnotami, které má ve svém důsledku napomoci chránit. Proto Ústavní soud podle § 70 odst. 1 rozhodl o zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám,“ a to ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbývající části návrh III. senátu Ústavního soudu odmítl jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným [srov. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].“ 

Ústavní soud však také uzavřel, že „ačkoliv Ústavní soud nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení. K tomu je vhodné připomenout, že obecné soudy jsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, když dále jsou oprávněny posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem (tedy i s ústavním zákonem) nebo s takovou smlouvou. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. například nález ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 276/01 (N 34/29 SbNU 291)] je soudce při použití jiného právního předpisu (tedy podzákonného předpisu) rozporného podle něj se zákonem oprávněn jej v konkrétním případě (tedy s účinky inter partes) nepoužít. Shledají-li proto obecné soudy v jiných jimi vedených řízeních, že důvody, které v této věci vedly Ústavní soud ke zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám,“ jsou naplněny i vůči jiné části § 9 odst. 5 advokátního tarifu, nebudou ani ve zbývající části dané ustanovení v konkrétním případě aplikovat.“ 

Ústavní soud tedy výslovně upozornil, že důvody, které ho vedly ke zrušení části ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu, tj. limitace odměny (snížení odměny) ustanoveného opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jsou platné obecně i na další případy limitace odměny (snížení odměny) opatrovníka, ohledně kterých však ke zrušení příslušných částí ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu nemohlo dojít, protože tyto nemohly být v dané věci předmětem přezkumu, nicméně i v takových případech by určená odměna mohla být seznána za protiústavní. 

Za zmínku stojí však i některé další úvahy a skutečnosti, které ve svém nálezu Ústavní soud vyslovil.

Co se týče geneze problematického ustanovení, Ústavní soud uzavřel, že „lze seznat, že důvodem přijetí dané úpravy byla reakce na judikaturu Ústavního soudu[5], silně kritickou k tomu, že účastníkům uvedeným tehdy zejména v § 29 odst. 3 o. s. ř. byli jako opatrovníci ustanovováni zaměstnanci soudu… Praxe pak byla taková, že některé soudy advokátům jako opatrovníkům nepřiznávaly odměnu žádnou, některé ji přiznávaly opatrovníkovi jako soudem ustanovenému zástupci. Ministerstvo za tohoto stavu přistoupilo k novelizaci advokátního tarifu právě vyhláškou č. 276/2006 Sb., odrážející představu, že práce ustanoveného opatrovníka není obecně nikterak náročná. V odůvodnění k novele advokátního tarifu – jež byla následně přijata jako vyhláška č. 399/2010 Sb. a která mimo jiné zavedla plošné snížení výdajů státu na odměny ustanovených advokátů (včetně advokátů jako opatrovníků) o 20 % – se uvádí, že mandatorní výdaje státu na ustanovené advokáty neúměrně rostou, což odporuje snaze snížit veřejný dluh a dosáhnout vyrovnaných veřejných rozpočtů. Připomíná se zde také již provedené snížení novelou advokátního tarifu z roku 1997, a to jako prostředek k získání finanční podpory na odstranění důsledků povodní z téhož roku. Cílem sledovaným uvedeným zafixováním tarifní hodnoty v případě sporu, kde účastníka řízení zastupuje advokát jako opatrovník, je tedy snížit mandatorní výdaje státu spojené se zajištěním práva na právní pomoc. Vychází se implicitně z toho – jak uvádí ministerstvo ve svém vyjádření – že funkce opatrovníka je méně (finančně) náročná.“ Ústavní soud dále poukazuje skrze vyjádření Ministerstva spravedlnosti také na to, že se hypotéza problematického ustanovení (ust. § 9 odst. 5 AT), tedy počet případů, kdy je imaginární hodnota sporu určována v něm určenou a značně redukovanou částkou, neustále rozšiřuje. Původně byla navázána výlučně na ust. § 29 OSŘ (ze kterého byla mj. následně vyloučena nutnost souhlasu advokáta s ustanovením opatrovníkem), posléze se do něho promítla rekodifikace soukromého práva (zejm. navázání na opatrovnictví dle ZŘS), ale i potřeby vzešlé z další nové právní úpravy (navázání na opatrovnictví dle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob).

Ústavní soud k přezkumu ústavnosti napadeného ustanovení použil metodologii příslušnou k posouzení ústavnosti zásahu do práva na právní pomoc[6]. Vedle porušení práva na právní pomoc se zaobíral i porušením principu rovnosti vůči ustanoveným zástupcům podle ust. § 30 OSŘ. V souvislosti s tím Ústavní soud odmítá, aby výkon opatrovnické funkce byl paušálně vnímán jako méně náročný či dokonce jako cosi druhořadého a aby za něho byla na základě toho stanovena nižší odměna, jelikož to ohrožuje samotnou kvalitu poskytované pomoci. Naopak dodává, že „činnost opatrovníka (a to i v případě osoby neznámého pobytu) vyžaduje širší spektrum znalostí a dovedností, než tomu zpravidla bývá u „běžného“ zastupování. Při zastupování osoby neznámého pobytu je kupříkladu návodná úvaha, že opatrovník musí na zjištění okolností případu a skutkového stavu vynaložit mnohem větší úsilí a spolehnout se jen sám na sebe.“

Ústavní soud dále vyslovil, že se neztotožňuje s názorem (Ministerstva spravedlnosti), dle kterého advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu (např. oproti advokátu jako ustanovenému zástupci) nepotřebuje kancelář a nevynakládá prostředky na sebeprezentaci. Ústavní soud k tomu uvádí, že „takové východisko, z něhož teoreticky skutečně plynou menší náklady, by prakticky mohlo obstát snad jen tehdy, kdyby se advokát specializoval výlučně na opatrovnictví, ba co více, jen na opatrovnictví osob neznámého pobytu, neboť snad jen tehdy by bylo možno vyjít z toho, že alespoň po dobu výkonu funkce opatrovníka by skutečně advokáta v jeho kanceláři nikdo nenavštívil. Pokud by však advokát, což je jistě pravděpodobné a žádoucí, již jen pro udržování jeho odborné kompetence, měl klientů více (zvláště, měl-li by i jiné klienty, pro něž by nepůsobil jako opatrovník), pak by úvaha ministerstva znamenala jen to, že klienti, kteří budou advokáta navštěvovat, by nutně nesli v ceně poskytované služby větší část některých provozních nákladů. To by ovšem takového advokáta znevýhodňovalo oproti kolegům jiným, jež by funkci opatrovníka nevykonávali nebo ji vykonávali méně často.“ 

Ústavní soud se také vyjádřil k ústavnosti paušálního procentního snížení odměny dle ust. § 12a AT (a to v kontextu jak ustanoveného opatrovníka, tak ustanoveného zástupce dle ust. § 30 o. s. ř.), a to tak, že „obecné snížení, jak lze dovodit zejména z judikatury ESLP[7], však není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií“. 

Nález sp. zn. Pl. ÚS 22/19 ze dne 14. ledna 2020

Ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu se však stalo zanedlouho po vydání nálezu Pl. ÚS 4/19 předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu opětovně, a to v souvislosti posuzováním odměny opatrovníka ustanoveného osobě, která se ze zdravotních důvodů dlouhodobě nemůže účastnit řízení, jehož vyústěním je nález pod sp. zn. Pl. ÚS 22/19. Ústavní soud opět zrušil příslušnou část ust. § 9 odst. 5 advokátního tarifu, a to tentokrát ve slovech „nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení“. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že byť se předchozí nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 „výslovně týkal jen situace, kdy advokát zastupoval účastníka řízení neznámého pobytu (a to pro omezenou aktivní legitimaci tehdy předkládajícího III. senátu Ústavního soudu), Ústavní soud zde dal najevo, že porušení principu rovnosti v kontextu odměňování může být naplněno i při aplikaci jiné části hypotézy ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu. Jak bylo výše zmíněno, v řízení předcházejícím nynější ústavní stížnosti byl opatrovník[8] ustanoven žalovanému trpícímu trvalým degenerativním poškozením mozku, omezujícím zásadně jeho rozumové schopnosti i možnosti pohybu. Ústavní soud má za to, že i tato část hypotézy právní normy vychází z nepřípadného zjednodušení, kdy neexistuje rozumný důvod, aby opatrovníkovi, jenž chrání zájmy těžce nemocného člověka (neboť právě jen v takových případech přichází ustanovení opatrovníka ze zdravotních důvodů v úvahu), byla poskytnuta násobně nižší odměna, než je tomu například u zástupce podle § 30 o. s. ř.

I v tomto případě tak byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to formou závislé činnosti jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo formou podnikání, přičemž Ústavní soud chápe právo podnikat jako jednu z možností získávat prostředky pro životní potřeby prací.“

Aktuální stav a praxe obecných civilních soudů

Nutno podotknout, že aktuální znění ust. § 9 odst. 5 AT s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavní soudu[9] je následující: „Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení, jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.“ V daném ustanovení tedy již aktuálně (oproti dříve platnému znění uvedenému shora) absentují případy opatrovníka ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob, ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení. Dle poselství nálezu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 je však zřejmé, že Ústavní soud poskytl obecným soudem skrze svoji přesvědčivou argumentaci vodítko, jak o odměně opatrovníka rozhodovat i v ostatních případech, které nebyly doposud podrobeny přezkumu Ústavním soudem, a které jsou tak doposud v problematickém ust. § 9 odst. 5 AT zakotveny.

Takovým případem jsou tedy i odměny opatrovníků jmenovaných soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní. Autorka tohoto článku může již ze svých aktuálních zkušeností zhodnotit, že obecné soudy začínají brát výše uvedené poselství v potaz, což se začíná zásadně promítat i do jejich nejčerstvější rozhodovací praxe. Např. Okresní i Krajský soud v Hradci Králové svoji letitou a zažitou praxi ohledně přiznávané výše odměny opatrovníka v detenčních řízeních[10] mění, když s odkazem na shora uvedenou argumentaci Ústavního soudu již v některých případech daného typu řízení je uzavíráno, že se soud pro rozpor se zákonem necítí být příslušnou pasáží advokátního tarifu, tedy předpisu nižší právní síly, vázán, a výši odměny opatrovníka v daném typu řízení přiznává dle ostatních ustanovení advokátního tarifu[11].

Tento článek ozřejmil způsob výpočtu odměny procesního opatrovníka ustanoveného v civilním řízení z řad advokátů. Poukázal na problematické ust. § 9 odst. 5 AT, podle kterého činí odměna opatrovníka pro některé případy značně redukovanou částku a které je dlouhodobě předmětem kritiky. Nedávnou judikaturou Ústavního soudu však došlo k zásadní změně v dané problematice. V důsledku nálezů Ústavního soudu byly některé případy z problematického ustanovení vyřazeny, na základě čehož se na ně problematické ustanovení nevztahuje. Ústavní soud však mohl zrušit v rámci konkrétní kontroly ústavnosti pouze ty určité pasáže ustanovení, které byly předcházejícími řízení dotčeny, ostatní případy tak v problematickém ustanovení setrvávají nadále. Co je však důležité, Ústavní soud seznal, že i v těchto dalších případech může být za použití obdobných kritérií výše odměny opatrovníka shledána protiústavní, a vyzval obecné soudy, aby v takových případech problematické ustanovení podzákonného právního předpisu neaplikovaly. Autorka tohoto článku ze své zkušenosti z aktuální praxe před obecnými soudy (Okresní a Krajský soud v Hradci Králové) na závěr shrnuje, že již sama zaznamenala v řízeních spadajících do okruhu případů doposud zakotvených v ust. § 9 odst. 5 AT odklon od aplikace tohoto ustanovení právě s poukazem na přesvědčivou argumentaci obsaženou v předmětných nálezech Ústavního soudu.*

Mgr. Jana Kučerová, advokátka trvale spolupracující s advokátní kanceláří PPS advokáti s. r. o. (k datu vyhotovení tohoto článku – 1. března 2020)

 

*Dovětek autorky ke stavu právní úpravy a judikatury k datu zveřejnění článku

Tento článek byl vyhotoven ke stavu právní úpravy a judikatury k 1. březnu 2020. Dne 3. března 2020 byl Ústavním soudem vydán nález sp. zn. Pl. ÚS 26/19, jímž bylo rozhodnuto, že ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech „jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní“ ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Nález byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. dubna. 2020. Od tohoto data tak ust. § 9 odst. 5 AT zní: „Při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného správním orgánem účastníku řízení nebo ustanoveného soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat1b), se považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč.“

---

[1] viz ust. § 37 odst. 1, § 61, § 69 odst. 2 a § 83 odst. 2, § 118 a §119, § 376 odst. 2, 3, § 415 odst. 3 z. ř. s.

[2] případně od tarifní hodnoty stanovené advokátním tarifem právní fikcí pro typové případy, kdy nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými potížemi, a to dle ust. § 9 odst. 1 až 4 AT

[3] určení sazby mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty dle ust. § 7 bod 2. AT, snížení sazby mimosmluvní odměny o 20 % dle ust. § 12a AT

[4] zakotvený v ust. § 11 odst. 1 AT

[5] Ve vlastním textu nálezu Pl. ÚS 4/19 je obsaženo „na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu“, tuto judikaturu však tento článek nezmiňuje. V zájmu toho, aby citace nebyla zavádějící, tak proto byla z citace slova „shora uvedenou“ vypuštěna.

[6] jednalo se test proporcionality s příkazem k optimalizaci

[7] Ve vlastním textu nálezu Pl. ÚS 4/19 je obsaženo „z výše citované judikatury ESLP“, tuto judikaturu však tento článek nezmiňuje. V zájmu toho, aby citace nebyla zavádějící, tak proto byla z citace slova „výše citované“ vypuštěna.

[8] v textu nálezu je namísto „opatrovník“ uveden „Mgr. Adamec“

[9] a dále nálezu Ústavního soudu pod sp. zn Pl. ÚS 23/19 ze dne 28. 1. 2020, kterým došlo ke zrušení ust. § 9 odst. (5) AT ve slovech „ustanoveného soudem podle zákona upravující trestní odpovědnost právnických osob“

[10] tedy opatrovníka ustanoveného umístěnému v řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu podle § 69 odst. 2 a § 83 odst. 2 ZŘS

[11]  V daných případech ve výši vypočtené v souladu s ust. § 9 odst. 2 AT ve spojení s ustanovením § 12a odst. 1 AT. Nutno podotknout, že ust. § 9 odst. 2 AT bylo doposud aplikováno pouze pro v něm uvedené případy (do značné míry se překrývající s ust. § 9 odst. 5 AT), ve kterých však advokát poskytoval právní služby na základě smluvního zastoupení.