Návrh na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení člena spolku

Členství ve spolku může zaniknout vystoupením člena, jeho vyloučením, anebo dalšími způsoby uvedenými ve stanovách spolku či v zákoně. Vyloučení člena spolku bezesporu představuje nejzazší sankci, která může být vůči členovi spolku uplatněna. Proto zákon stanovuje, že spolek může vyloučit toliko člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku, přičemž výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu.


Stanovy spolku samozřejmě mohou upravovat i jiné důvody, pro které lze člena spolku vyloučit (srov. ust. § 239 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“). O vyloučení člena spolku rozhoduje statutární orgán, případně jiný orgán určený stanovami spolku. Rozhodnutí o vyloučení člena spolku může být na návrh vylučovaného člena spolku přezkoumáno rozhodčí komisí spolku, popř. jiným spolkovým orgánem určeným k tomu stanovami spolku (např. členskou schůzí), který může rozhodnutí o vyloučení člena spolku zrušit.

Byť stát zásadně nesmí ingerovat do spolkového života a spolkové samosprávy, je nutno tuto zásadu limitovat v případě ochrany jednotlivce – člena spolku, který by snad byl v rozporu se zákonem nebo stanovami spolku ze spolku vyloučen. V takovém případě je zásah státu do spolkového života a spolkové autonomie nejen ospravedlnitelný, ale i nutný. Zákon proto v ust. § 242 o. z. přiznává vyloučenému členovi spolku právo domáhat se u soudu určení neplatnosti jeho vyloučení ze spolku. Jedná se o další z mnoha vyjádření jedné z nejdůležitějších zásad, na které je postaven náš právní řád, tj. zásady na spravedlivý proces (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Dle ust. § 242 o. z. vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká.

Jedná se tedy o úpravu speciální k ust. § 258 o. z., dle kterého každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.

Aktivně legitimován k podání návrhu na určení neplatnosti vyloučení ze spolku dle ust. 242 o. z. je totiž pouze člen spolku, který byl ze spolku vyloučen. Jiná osoba, byť by na takovém návrhu měla zájem hodný právní ochrany, jej podat nemůže. Vyloučení směřuje vždy vůči konkrétní osobě a je soudem přezkoumatelné toliko na její návrh. Pasivně legitimovaný v případě podání návrhu dle 242 o. z. je spolek, který rozhodl o vyloučení člena.


Návrh dle ust. § 242 o. z. musí směřovat vůči konečnému rozhodnutí spolku o vyloučení. Člen spolku tedy musí na obranu proti svému vyloučení ze spolku nejprve využít vnitrospolkový (odvolací) mechanismus, tj. domáhat se přezkumu rozhodnutí o vyloučení u rozhodčí komise spolku, popř. jiného spolkového orgánu. Opačný postup by znamenal, že soud bude nucen návrh dle ust. 242 o. z. zamítnout, neboť by nebyly spojeny hmotněprávní podmínky k jeho podání.

Řízení o neplatnosti vyloučení člena spolku je řízení sporným, které se řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Návrh na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení člena spolku musí obsahovat náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Zejména tedy musí být z návrhu patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, dále musí obsahovat označení účastníků, rovněž které věci se týká a co sleduje, tj. musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, kterých se navrhovatel domáhá, musí z něho být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (petit), a v neposlední řadě musí být podepsáno a datováno.

V případě návrhu dle ust. § 242 o. z. se jedná o zvláštní žalobní právo (zvláštní typ určovací žaloby), kde není třeba prokazovat naléhavý právní zájem (srov. ust. § 80 o. s. ř.).


Věcně příslušnými soudy
k projednání návrhu dle ust. § 242 o. z. jsou v prvním stupni krajské soudy. Místní příslušnost se řídí podle obecného soudu spolku, proti jehož rozhodnutí o vyloučení člena spolku návrh směřuje.


Závěr o věcné příslušnosti krajských soudů k projednání návrhu dle ust. § 242 o. z. dovozuje autor z aktuální judikatury Vrchního soudu v Praze. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2019, č. j. Ncp 795/2019-75, se i v případě návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení člena spolku dle ust. § 242 o. z. jedná o spor ve statusové věci právnické osoby, k jehož projednání a rozhodnutí jsou podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále „z. ř. s.“) v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Vrchní soud v Praze s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, též uzavřel, že pro posouzení, zda jde o řízení ve statusových věcech právnických osob ve smyslu ust. § 85 písm. a) z. ř. s. není významné, zda záležitost, o níž orgán právnické osoby rozhodoval, spadá mezi tzv. statusové věci ve smyslu hmotněprávním (zda je regulována právem upravujícím postavením osob).

Závěry Vrchního soudu v Praze tedy neodpovídají názorům dříve vysloveným v odborné literatuře, dle kterých je návrh (žaloba) o neplatnost vyloučení člena spolku dle ust. § 242 o. z. zvláštním případem žaloby o neplatnost rozhodnutí spolkového orgánu o uložení spolkové sankce, o které se vede sporné řízení před okresním soudem, neboť mezi nesporná řízení dle z. ř. s. soudních spadají pouze případy, kdy orgán spolku (nejčastěji členská schůze) rozhoduje o statusové otázce spolku (např. o zrušení nebo přeměně spolku, nebo o změně stanov apod.) a současně kdy pod režim z. ř. s. spadají zřejmě také všechna rozhodnutí, která mají dopad na práva a povinnosti všech členů spolku. Naopak řízení ve věcech, které mají charakter sporu mezi spolkem a jeho členem (tedy žaloba dle ust. § 242 o. z.), mají charakter řízení sporného a zákon o z. ř. s. se tedy na ně nepoužije (srov. Svoboda, Tlášková, Vláčil, Levý, Hromada a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář. 1. vyd., C. H. Beck, Praha:2015, str. 167-169).

Návrh dle § 242 o. z. musí být u soudu podán v subjektivní tříměsíční lhůtě, jejíž počátek se váže na doručení konečného rozhodnutí o vyloučení člena spolku. Pokud nebylo rozhodnutí o vyloučení členovi spolku doručeno, může člen spolku návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů (objektivní lhůta). Obě lhůty jsou lhůtami hmotněprávními (tzn. poslední den lhůty musí být návrh doručen soudu) a prekluzivními (propadnými). Pokud jedna z nich marně uplyne, zanikne členovi spolku právo podat návrh dle ust. § 242 o. z. Sluší se totiž poznamenat, že k prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti.

Petit návrhu dle ust. § 242 o. z. je třeba formulovat tak, že (konečné) rozhodnutí spolku o vyloučení člena spolku je neplatné. Vycházeje z předpokladu, že vyloučení člena spolku ze spolku je buď platné, nebo neplatné, nedochází vyslovením neplatnosti (konečného) rozhodnutí spolku o vyloučení člena spolku k obnovení jeho členství ve spolku, neboť toto nikdy nezaniklo (k zániku členského poměru nedošlo). Vyslovení neplatnosti rozhodnutí spolku o vyloučení člena spolku působí totiž s účinky ex tunc (od tehdy). Jestliže však vyloučený člen návrh dle ust. § 242 o. z. ve stanovené lhůtě k soudu nepodá, lze presumovat, že i vyloučení, k němuž došlo v rozporu se zákonem nebo stanovami spolku, se stává nezměnitelným a vyloučení platným.


JUDr. Tomáš Plíhal
, advokát
Ilustrační foto: Pixabay

Go to TOP